28 Cdo 1110/2010

28 Cdo 1110/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause

ve věci žalobkyně EURO DŮLNÍ HKO s. r. o., IČ: 60465077, se sídlem v Praze 2,

Šafaříkova 371/22, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v

Praze 2, Šafaříkova 371/22, proti žalované České republice – Ministerstvu

životního prostředí se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, o zaplacení 537.300,-

Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C

285/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

25. září 2009, č. j. 14 Co 257/2009-48, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2009, č. j. 14 Co 257/2009-48,

se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

zaplatit jí částku 537.300,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o

náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaná částka podle žalobkyně odpovídá

škodě, která jí vznikla nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998

Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím

nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.

358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Žalobkyně uvedla, že

jí rozhodnutím Ministerstva hospodářství ze dne 19. 7. 1995, č. j.

203151/95-73, byly povoleny geologické práce pro vyhledávání a průzkum ložiska

vyhrazeného nerostu zlato a nerosty, z nichž je možno vyrábět kovy, a to v

průzkumném území Kašperské Hory - okolí. Na základě tohoto pravomocného

rozhodnutí žalobkyně zaplatila v letech 1995 - 1998 v souladu s ustanoveními

zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích a o Českém geologickém úřadu,

jednotlivým obcím v průzkumném území na poplatcích z průzkumného území celkem

částku 853.790,- Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1998, č. j.

5 A 40/96-80, bylo zrušeno rozhodnutí ministra hospodářství, jímž byl jako

nepřípustný zamítnut rozklad města Kašperské Hory proti výše zmíněnému

rozhodnutí Ministerstva hospodářství ze dne 19. 7. 1995, věc byla vrácena

Ministerstvu životního prostředí (do jehož agendy věc přešla), jež poté zrušilo

rozhodnutí Ministerstva hospodářství a věc vrátilo správnímu orgánu prvního

stupně. Tento orgán však od vrácení věci (tj. od 15. 6. 1998) až do okamžiku

podání žaloby neučinil ve věci žádný úkon. S nečinností tohoto orgánu

představující nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. spojuje

žalobkyně vznik škody odpovídající poplatkům, jež na základě původního

rozhodnutí o stanovení průzkumného území platila v souladu se zákonem č.

62/1998 Sb., o geologických pracích, obcím v tomto území. Obvodní soud

konstatoval, že ač by v nečinnosti správního orgánu bylo možno spatřovat

nesprávný úřední postup, není dána příčinná souvislost mezi ním a tvrzenou

škodou vymezenou jako úhrady obcím v průzkumném území Kašperské Hory v letech

1995 – 1998, jež nebyly po zrušení předmětného rozhodnutí Ministerstva

hospodářství k výzvě žalobkyně vráceny. Soud se dále ztotožnil s názorem

vysloveným v obdobném sporu Městským soudem v Praze v usnesení ze dne 11. 3.

2005, č. j. 51 Co 14,15/2005-184, dle nějž nebylo-li rozhodnutí Ministerstva

hospodářství, na jehož základě měla žalobkyně obcím úhrady platit, obcím řádně

doručeno, nevznikla žalobkyni vůbec povinnost obcím platit poplatky, neboť k

tomu by mohlo dojít jen na základě platného, tedy pravomocného, rozhodnutí

řádně doručeného všem osobám, jež mají být účastníky řízení. Provedenými

platbami tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně obcí, jež měly

tudíž povinnost je vydat žalobkyni. Očekávané rozhodnutí by na tuto povinnost

nemělo žádný vliv, neboť by se jednalo o zcela jiné rozhodnutí a teprve až od

jeho právní moci by žalobkyni vznikla povinnost úhrady obcím zaplatit. S

ohledem na uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž

je rozsudkem ze dne 25. 9. 2009, č. j. 14 Co 257/2009-48, potvrdil (výrok I.) a

rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud poté, co doplnil

dokazování, vyslovil svůj souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že v daném

případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nečinnosti

státního orgánu, nebyly však naplněny další předpoklady vzniku odpovědnosti

státu za škodu spočívající ve vzniku škody a v příčinné souvislosti mezi

tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem. Došlo-li ke zrušení původního

správního rozhodnutí, odpadl důvod, na základě nějž platila žalobkyně obcím

poplatky za průzkum na jejich území. Rozhodnutí ministerstva žádnou konkrétné

platební povinnost žalobkyni neukládalo, a bylo-li dalším rozhodnutím zrušeno,

nemohou zaplacené poplatky představovat škodu vzniklou v příčinné souvislosti s

nevydáním dalšího nového rozhodnutí o povolení průzkumných prací. Škoda přitom

není představována ničím jiným než zaplacenými poplatky, na něž však po zrušení

správního rozhodnutí z roku 1995 neměly obce alespoň zčásti nárok, proto je

měly žalobkyni vrátit obce, a nikoliv stát. Odvolací soud dále uvedl, že

opodstatněné nemůže být ani odvolací tvrzení žalobkyně, že se domáhá náhrady

škody i z nezákonného rozhodnutí, neboť dle ustálené judikatury je žaloba proti

státu z nezákonného rozhodnutí vyloučena tam, kde řízení doposud neskončilo

konečným rozhodnutím ve věci, přičemž posuzované řízení stále probíhá, a dále

proto, že nový nárok, jímž tento požadavek je, nelze uplatňovat až v odvolacím

řízení. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního

stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež označila za

přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí

považuje za zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Důvodnost

je pak podle dovolatelky dána nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §

241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka zrekapitulovala základní skutková a

právní východiska své žaloby a odmítla závěr soudů obou stupňů, že v daném

případě není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním

postupem. Odvolacímu soudu dále vytkla, že se zčásti řídí názorem vysloveným v

usnesením Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 14,15/2005-184, tvrdí-li, že

rozhodnutí Ministerstva hospodářství ze dne 19. 7. 1995 nenabylo právní moci. Je-li tento názor vadný, pak jsou nesprávné i navazující úvahy. V této

souvislosti dovolatelka podotkla, že předmětem žaloby bylo i nezákonné úřední

rozhodnutí, nikoliv jen nesprávný úřední postup, což vyplývá i z vlastního

textu žaloby a dalších podání. Na toto tvrzení dovolatelka navázala polemikou

se závěrem odvolacího soudu učiněným v jiném řízení týkajícím se právní moci

rozhodnutí správního orgánu, jenž považuje za nesprávný a nevhodně použitý. Právní moc správního rozhodnutí byla základním předpokladem, aby o něm mohlo

být vůbec Vrchním soudem rozhodováno. Rozhodl-li o něm Vrchní soud, platí

presumpce zákonnosti rozhodnutí a není třeba se zabývat pochybnostmi o právní

moci původního správního rozhodnutí. Dovolatelka dále vyzdvihla skutečnost, že

v jiném řízení, lišícím se pouze v jinak vymezeném průzkumném území, jí byla

náhrada škody proti státu přiznána, a odkázala na přiložené rozsudky soudu

prvního stupně a soudu odvolacího ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10

pod sp. zn. 9 C 54/2001, sp. zn. 9 C 55/2001, a u Městského soudu v Praze pod

sp. zn. 51 Co 14,15/2005 a sp. zn. 51 Co 387/2005. Dovolatelka zdůraznila

především názor vyřčený v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2005, č. j. 51 Co 387/2005-239, dle nějž nemůže-li žalobkyně s ohledem na

uplynutí promlčecích dob požadovat vydání bezdůvodného obohacení odpovídající

uhrazeným poplatkům po obcích, jímž byly na základě zrušeného rozhodnutí

vyplaceny, je na místě, aby tuto částku z titulu náhrady škody uhradil

žalobkyni stát. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že v daném případě došlo ke

vzniku škody jak nezákonným rozhodnutím, tak nesprávným úředním postupem,

pročež v žalobě uplatnila oba dva tituly. Pokud by stát nevydal nezákonné

rozhodnutí, jež nebylo zrušeno, nevznikla by žalobkyni škoda ve výši poplatků

zaplacených z průzkumného území. Podle dovolatelky je na místě zohlednit i

„teorii ochranného účelu“ a „teorii adekvátnosti kausálního nexu“, jejichž

aplikace v daném případě potvrzuje, že by stát měl odpovídat za škodu vzniklou

na její straně.

Za neudržitelný považuje dovolatelka rovněž závěr odvolacího

soudu, dle nějž je vyloučena odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným

rozhodnutím s ohledem na dosud probíhající řízení, neboť čekání na nové

rozhodnutí může trvat mnoho let (v tomto případě trvá řízení devět let a stále

není rozhodnuto). Je totiž naprosto zřejmé, že stát rozhodnout nehodlá a

nemravné jednání státu je zcela nepostižitelné, byť by vedlo ke vzniku škody. V

tomto ohledu by podle dovolatelky mělo dojít k takovému posunu judikatury, jež

by umožnil přiznat náhradu škody i před vydáním konečného rozhodnutí ve věci. Dovolatelka ukončila výčet svých argumentů citací rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 124/03 a v něm vysloveného názoru, že smyslem a účelem čl. 36

Listiny je odčinění majetkové újmy v takovém rozsahu, aby negativní následky

nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci byly

ve vztahu k dotčenému subjektu zcela nebo v maximální možné míře

minimalizovány, a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu

a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího

soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241

odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek

odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím

poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl

odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu

přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud

musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce

zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy

rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak.

Přestože argumentace dovolatelky není zcela přiléhavá, některým jejím námitkám

nelze upřít věcné opodstatnění, neboť poukazují na nedostatky v právním

posouzení věci odvolacím soudem, jimiž se tento vskutku dostal do rozporu s

judikatorními závěry dovolacího soudu, jež by měly být zohledněny i v

projednávané věci, přičemž jde současně i otázky v mnoha aspektech doposud

Nejvyšším soudem výslovně neřešené, pročež je napadené rozhodnutí třeba

považovat za zásadně právně významné, a dovolání tudíž za přípustné ve smyslu §

237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Vyslovil-li odvolací soud závěr, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným

rozhodnutím nemůže být shledán opodstatněným mimo jiné proto, že jde o nárok

nově uplatněný v odvolacím řízení, pak přehlíží, že novým nárokem,

neuplatnitelným dle § 216 odst. 2 o. s. ř. v odvolacím řízení, je nárok bez

skutkové souvislosti s dříve uplatněným nárokem, přičemž o změnu žaloby ve

smyslu § 95 o. s. ř. se jedná, je-li požadovaného něco jiného než v původní

žalobě nebo více než v původní žalobě, případně jímž je sice nadále

požadovaného stejné plnění, ale na základě jiného skutkového základu, než jaký

byl vylíčen v původní žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.

1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek pod R 56, svazek 9/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek pod R 21, svazek 3/2003), není jím však pouhá odlišná právní

kvalifikace skutkových tvrzení uplatněných v původní žalobě (srov. např.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004). Soudy

nejsou vázány právní kvalifikací účastníků, a není tak důvodu, proč by

uplatněná skutková tvrzení nemohly posoudit i podle jiných než účastníky

předestřených právních norem, a to i v odvolacím řízení, není-li jejich

aplikace vázána na nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 205a o. s. ř. (srov.

obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001,

publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 78, svazek

9-10/2004). Tvrdila-li dovolatelka veškeré rozhodné skutkové okolnosti již v

řízení před soudem prvního stupně (což je zjevné z žaloby i z vyjádření k

podání žalované) a v odvolacím řízení pouze zdůraznila tvrzení, že zjištěný

skutkový děj umožňuje kvalifikovat její nárok jako právo na náhradu škody z

nezákonného rozhodnutí i jako právo na náhradu škody způsobené nesprávným

úředním postupem, pak lze souhlasit s dovolatelkou, že závěr odvolacího soudu o

novosti nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím jako správný

neobstojí.

Ani další úvahu, o níž odvolací soud ve vztahu k nezákonnému rozhodnutí opírá

svůj zamítavý postoj k možnému právu dovolatelky na náhradu škody, tj. že pokud

řízení následující po zrušení nezákonného rozhodnutí neskončilo, nelze

posuzovat možné právo na náhradu škody jím způsobené, není možné bezvýhradně

akceptovat jako správnou. Přestože tento závěr byl Nejvyšším soudem vysloven v

rozhodnutí ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, ve vztahu k řízení o

dodatečném vyměření cla a DPH, ve své následné rozhodovací praxi Nejvyšší soud

upozornil na to, že tento závěr nelze bez dalšího vztáhnout i na případy

skutkově odlišné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008). Je třeba rozlišit v tomto směru povahu daného rozhodnutí a

jeho dopady do právní sféry osoby, jež se domáhá náhrady škody jím způsobené. Podmínka zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost je zásadně splněna bez

ohledu na výsledek dalšího řízení, jestliže důvodem zrušení nebo změny byla

nezákonnost předmětného rozhodnutí; další výsledek případného pokračování

řízení je z pohledu odpovědnosti státu významný například tam, kde škodu

představuje přímo uložená povinnost (například uložení pokuty či odnětí věci -

srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo

917/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 7216. CD

10/2009); není ovšem vyloučeno, že škoda může vzniknout i v důsledku

nezákonného rozhodnutí bez ohledu na další průběh řízení po jeho zrušení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007). Zatímco je-li konečná deklarace práv a povinností zapotřebí pro posouzení, zda

určitá majetková újma vznikla účastníku v souladu se zákonem, pak nebude pochyb

o tom, že je třeba vyčkat konce řízení, v němž má být tato deklarace učiněna,

tak v případě, že rozhodnutím správního orgánu je pravomocně konstituován

určitý právní stav, jenž je po čase pro nezákonnost zrušen rozhodnutím

správního soudu, a v dalším řízení má být zvažováno opětovné zavedení tohoto

stavu, nelze vyloučit, že již před konečným rozhodnutím v následném řízení bude

možno zvažovat vznik škody způsobené původním nezákonným rozhodnutím, jež

nastolilo určitý stav v rozporu se zákonnými ustanoveními. V projednávané věci

je zřejmé, že správním orgánem bylo rozhodnuto o vymezení průzkumného území, a

tím byl založen určitý právní stav trvající až do právní moci zrušujícího

rozsudku Vrchního soudu v Praze. Dovolatelka pak za předpokladu správnosti

tohoto rozhodnutí a určité kontinuity stavu jím nastoleného vynaložila po dobu

jeho trvání určité částky odpovídající poplatkům zaplaceným obcím jako náklady

na provádění rozhodnutím povolených geologických prací a průzkumu ložisek na

daném území. Byl-li tento stav po několikaleté existenci zrušen, je třeba

zvážit, zda zmíněné náklady se již jeho zrušením nestaly škodou na straně

dovolatelky, či by se škodou staly až v případě nového zamítavého rozhodnutí o

žádosti o stanovení průzkumného území.

Závěr o tom, že vznik škody může nastat

až po novém rozhodnutí o věci, musí být tedy učiněn až po úvaze o podstatě

tvrzené škody a okolnostech jejího vzniku, nelze však bez dalšího vyloučit

vznik škody pouze proto, že se čeká na nové rozhodnutí, jež může opětovně vést

k vytvoření takového stavu, jaký tu byl před zrušením původního nezákonného

rozhodnutí. Nedostatečně podložený závěr odvolacího soudu v tomto směru tedy

nelze považovat za správný. Zcela na okraj Nejvyšší soud podotýká, že s

přihlédnutím k datu vydání rozhodnutí předcházejícímu počátek účinnosti zákona

č. 82/1998 Sb. by s ohledem na přechodné ustanovení obsažené v § 36 tohoto

zákona měla být zvažována odpovědnost za nezákonné rozhodnutí v intencích

zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu

státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

Zmiňuje-li dovolatelka, že se odvolací soud se řídil nesprávným právním názorem

týkajícím se právní moci rozhodnutí a vysloveným v jiném rozhodnutí téhož

soudu, pak je třeba uvést, že odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) v

tomto směru žádné závěry nečinil. Nejde-li tedy o otázku v rozhodnutí řešenou,

není důvodu se jí zabývat ani v dovolacím řízení. Ostatně značně složitá

problematika opomenutého účastníka správního řízení ve vztahu k právní moci

rozhodnutí v něm vydaného úzce souvisí i s konkrétními okolnostmi průběhu

řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č.

j. 2 As 25/2007-118), a není tedy na místě, aby se k ní Nejvyšší soud bez

jakéhokoliv hlubšího rozboru vyslovoval nad rámec mezí dovolacího přezkumu.

Tvrdí-li dále dovolatelka, že stát ani nové rozhodnutí nehodlá vydat a že je

vůči jeho nečinnosti, jež označila za nemravnou, zcela bezbranná, pak je ovšem

nutné podotknout, že právní úprava obsahuje prostředky ochrany před nečinností

správního orgánu, ať už jde o ochranu poskytovanou na základě správního řádu

nadřízeným správním orgánem (srov. § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu)

či v rámci správního soudnictví na základě § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb.,

soudního řádu správního. Ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. ani ustanovení jemu

předcházejícího zákona č. 58/1969 Sb. ovšem nedávají podklad proto, aby bylo z

pouhé zdlouhavosti řízení upuštěno od požadavku náležitého prokázání vzniku

škody, jejíž vznik může být v závislosti na konkrétních okolnostech vázán až na

výsledné rozhodnutí ve věci.

K tvrzení dovolatelky, že se soudy mýlí, vyloučily-li příčinnou souvislost mezi

nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích řízení a tvrzenou škodou,

je třeba uvést, že dovolatelka sama neuvádí žádné argumenty tento závěr

vyvracející. Ve své polemice s rozhodnutími soudů obou stupňů se zaměřuje na

dovození odpovědnosti státu za škodu, jež jí vznikla v důsledku vydání

zrušeného nezákonného rozhodnutí. Dovolacímu soudu, vázanému dle § 242 odst. 3

o. s. ř. dovolacími důvody a jejich vymezením, pak nepřísluší, aby rozhodnutí

přezkoumával nad rámec dovolacích námitek, nejde-li o vady řízení ve smyslu

tohoto ustanovení. Tomuto argumentačně nepodloženému tvrzení tedy nelze v rámci

dovolacího přezkumu přiznat relevanci. Nadto je otázka existence příčinné

souvislosti především otázkou správnosti skutkových zjištění (srov. např.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001,

publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, svazek

14/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo

818/2005 - právním posouzením je pouze úvaha, mezi kterými událostmi je třeba

ji zjišťovat), a zpochybnění správnosti jejího posouzení tak přichází v úvahu

pouze prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř umožňujícího

namítat rozpor učiněných zjištění s provedeným dokazováním, jenž však je možné

uplatnit pouze u dovolání přípustného dle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s.

ř.

Dovolatelce je však možno přisvědčit v tom, že odpovědnost státu za škodu nelze

vyloučit s odvoláním na povinnost obcí v daném území vydat jí bezdůvodné

obohacení vzniklé na jejich straně. Povaha rozhodnutí Ministerstva

hospodářství, jímž byly podle § 4, § 4a a § 4b zákona č. 62/1988 Sb., o

geologických pracích, na žádost povoleny geologické práce pro vyhledávání a

průzkum ložiska vyhrazeného nerostu v průzkumném území Kašperské Hory – okolí,

vylučuje opodstatněnost závěru odvolacího soudu, že zrušením tohoto rozhodnutí

došlo k odpadnutí právního důvodu, na základě nějž byly obcím v tomto území

hrazeny poplatky za oprávnění provádět ložiskový průzkum, a obce měly tudíž

povinnost tyto částky vydat žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení. Jak již

bylo naznačeno výše, toto rozhodnutí nelze považovat za deklarující určitá

práva a povinnosti, ale za práva a povinnosti konstituující. Právní mocí tohoto

rozhodnutí (odvolacím soudem nijak nezpochybněné) vznikla v souladu s § 4b

zákona č. 62/1988 Sb. dovolatelce povinnost platit daným obcím poplatky za

oprávnění provádět ložiskový průzkum a obcím vzniklo tomu odpovídající právo na

zmíněné poplatky. Obce tudíž tyto poplatky nabyly na základě řádného právního

titulu, došlo-li později ke zrušení uvedeného rozhodnutí, pak právní titul

odpadl až od okamžiku právní moci zrušujícího rozsudku, neboť právě k tomuto

datu pozbylo původní rozhodnutí své závaznosti a vznikl zde opětovně stav jako

před vydáním rozhodnutí povolujícím provádět ložiskový průzkum v uvedeném

průzkumném území. Vznik bezdůvodného obohacení na straně obcí by bylo možno

zvažovat pouze, byly-li by poplatky placeny i v období po právní moci

zrušujícího rozsudku vrchního soudu (srov. přiměřeně závěry vyslovené v

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1983/2008).

Odpovědnost státu za škodu tedy nelze vyloučit s ohledem na to, že žalobkyně se

měla domáhat navrácení uhrazených poplatků po obcích v průzkumném území z

titulu bezdůvodného obohacení.

Právní posouzení věci provedené odvolacím soudem tedy Nejvyšší soud nepovažoval

za správné, pročež podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o.

s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu

k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. července 2011

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu