25 Cdo 4379/2007
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně ALANTI a.s., se sídlem v Hradci Králové, Smetanovo nábřeží
1238/20a, IČ 25936361, zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem
v Hradci Králové, Tylovo nábřeží 367, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 119/2002, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března
2007, č. j. 35 Co 450/2006-297, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2007, č. j. 35 Co
450/2006-297, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. května
2006, č. j. 18 C 119/2002-261, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalobkyně se proti státu domáhá náhrady škody (pohledávku nabyla
postupní smlouvou ze dne 18. 4. 2002), která vznikla v důsledku nezákonného
rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek společnosti Star-Pack a která
spočívá v hodnotě věcí zpeněžených správcem konkursní podstaty (flexotiskový
stroj – 10.989.000,- Kč a rodinný dům – 604.970,- Kč). Po rozšíření žaloby
požadovala dalších 3.247.000,- Kč za prodaný válcový lis, 1.338.000,- Kč za
prodaný tiskařský stroj a 856.000,- Kč za poškozený tiskařský stroj s řezáním
(postupní smlouva ze dne 8. 4. 2002).
Poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 4. 2004, č. j. 64 Co
575/2003-206, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 9. 2003,
č. j. 18 C 119/2002-184, jímž byla žaloba zamítnuta, a věc vrátil k dalšímu
řízení, Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 5. 2006, č. j. 18 C
119/2002-261, žalobu na zaplacení částky 17.034.790,- Kč s příslušenstvím znovu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že Vrchní soud v
Olomouci usnesením ze dne 24. 4. 2001, č. j. 2 Ko 140/99-241, zrušil usnesení
ze dne 6. 4. 1999, č. j. 20 K 29/96-22, jímž Krajský obchodní soud v Ostravě
prohlásil na majetek Star-Pack, společnosti s ručením omezeným, konkurs;
usnesením téhož soudu ze dne 9. 3. 2005, č. j. 20 K 29/96-1025, byl konkurs na
majetek této společnosti opětovně prohlášen a dosud pravomocně neskončil. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že stát nenese odpovědnost podle zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále též
jen „zákon“, neboť jestliže konkursní řízení dosud pravomocně neskončilo,
nevznikla dosud ani škoda spočívající v hodnotě věcí prodaných správcem
konkursní podstaty v době po vydání zrušeného rozhodnutí. Soud neshledal nárok
důvodným ani v souvislosti s namítanými průtahy v odvolacím řízení před Vrchním
soudem v Olomouci, byť trvalo neúměrně dlouho, neboť tvrzená škoda není v
příčinné souvislosti s průtahy v řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2007, č. j. 35
Co 450/2006-297, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně považoval žalobu za
předčasnou z důvodu, že teprve po výsledku zpeněžení majetku úpadce bude možno
zjistit, zda mu nějaký majetek zůstane a zda mu tedy vznikla škoda. I odvolací
soud měl za rozhodující, že usnesení č. j. 20 K 29/96-22, jímž Krajský obchodní
soud v Ostravě prohlásil na majetek Star-Pack, společnosti s ručením omezeným,
konkurs, bylo nahrazeno novým rozhodnutím o prohlášení konkursu, přičemž řízení
stále probíhá; dokud nebylo pravomocně skončeno, nelze zrušené rozhodnutí
považovat za nezákonné, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje podle § 241a
odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že soudy obou stupňů zcela opomenuly
skutečnost, že Star-Pack, společnost s ručením omezeným, byla do dne prvního
prohlášení konkursu (6. 4. 1999) ekonomicky zdravou a prosperující společností
a její úpadek nastal teprve jednáním správce konkursní podstaty, který zpeněžil
takřka její veškerý majetek prodejem za nepřiměřeně nízkou cenu a umožnil
poškození zbývajícího majetku v důsledku toho, že tento majetek nespravoval s
péčí řádného hospodáře. Z konkursního spisu totiž nesporně vyplývá, že původní
věřitelé úpadce vůbec věřiteli nebyli a o druhém prohlášení konkursu bylo
rozhodnuto teprve na základě nároků věřitelů vzniklých právě v důsledku prvního
prohlášení konkursu, které však bylo nezákonné. Žalobkyně proto navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolatelka neuvádí, v čem spatřuje otázku
zásadního právního významu napadeným rozhodnutím řešenou, pouze opakuje
argumentaci vznesenou před soudy obou stupňů a rozvádí, v čem je spatřováno
naplnění jednotlivých složek odpovědnostního vztahu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na zcela standardním výkladu
tohoto zákona a ani skutková či právní problematika ve sporu řešená není
výjimečná, navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dovolání projednal
a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.)
vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 6. 3. 2007.
Dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., a to pro posouzení otázky odpovědnosti státu za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím o prohlášení konkursu, po jehož zrušení konkursní řízení
pokračuje.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje [§ 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle
nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy,
pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno
příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě
škody vázán.
Předpokladem vzniku objektivní odpovědnosti státu je současné splnění tří
podmínek: 1) zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, 2) vznik škody a 3) příčinná
souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezbytnou podmínkou
odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1
zákona je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí
bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v
časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod poř. č. 5, rozsudek ze dne 31. 1.
2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále též jen „Soubor“, nebo rozsudek ze dne 29.
4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006). Rozhodnutím tohoto orgánu je soud ve sporu
o náhradu škody proti státu vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné
rozhodnutí je skutečně nezákonné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp.
zn. 25 Cdo 1230/2003, uveřejněná v Souboru pod C 4030 a C 2813).
Dále platí, že pro založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím není předpokladem porušení právní povinnosti orgánem státu, nýbrž
okolnost, že rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost. Příčinná souvislost pak
musí být dána mezi majetkovou újmou poškozeného, jakožto následkem, a
rozhodnutím, jež bylo pro nezákonnost zrušeno, nikoliv mezi újmou a
skutečností, jež byla důvodem, pro který bylo rozhodnutí zrušeno (srov.
usnesení NS ČR ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007). Odvolací soud v
dané věci s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 593/2003
dovodil, že podmínka nezákonnosti zrušeného rozhodnutí o prohlášení konkursu
není splněna, pokud v dalším řízení bude konkurs znovu pravomocně prohlášen.
Závěr převzatý z tohoto rozhodnutí, které řeší odpovědnost za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím o dodatečném vyměření cla a DPH, však nelze bez dalšího
v této věci použít, a to jednak pro skutkovou odlišnost obou případů, jednak
vzhledem k charakteru škody, jejíž náhrada je uplatňována. Podmínka zrušení
rozhodnutí pro nezákonnost je zásadně splněna bez ohledu na výsledek dalšího
řízení, jestliže důvodem zrušení nebo změny byla nezákonnost předmětného
rozhodnutí; další výsledek případného pokračování řízení je z pohledu
odpovědnosti státu významný například tam, kde škodu představuje právě přímo
uložená povinnost (například uložení pokuty či odnětí věci - srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007, publikovaný v
Souboru pod C 7216); není ovšem vyloučeno, že škoda může vzniknout i v důsledku
nezákonného rozhodnutí bez ohledu na další průběh řízení po jeho zrušení.
V posuzovaném případě byl po zrušení rozhodnutí o prohlášení konkursu v dalším
řízení znovu konkurs prohlášen. I když žalobkyně v dovolání tvrdí, že následné
rozhodnutí je výsledkem nezákonnosti původního rozhodnutí, které umožnilo vůči
ekonomicky zdravému subjektu postupy vedoucí k jeho finančnímu poškození
natolik, že později již bylo prohlášení konkursu opodstatněno, a že došlo k
prodeji majetku za nepřiměřeně nízkou cenu a k jeho poškození, je z obsahu
žaloby zřejmé, že tomu odpovídající nároky uplatněny nejsou. Nárok na náhradu
škody, jak jej žalobkyně vymezila, spočívá především (s výjimkou nároku na
náhradu za poškození stroje) v požadavku na zaplacení peněžního ekvivalentu za
hodnotu věcí, které byly zpeněženy správcem konkursní podstaty v průběhu řízení
následujícího po vydání později zrušeného rozhodnutí o prohlášení konkursu.
Nepožaduje tedy ani ušlý zisk (negativní dopad prohlášeného konkursu na
obchodní činnost) ani škodu na majetku či konkrétních věcech (s uvedenou
výjimkou), nýbrž hodnotu konkursem postižených věcí. Je tedy třeba posoudit,
zda (bez ohledu na to, jak skončilo následné řízení) takto charakterizovaná
újma je škodou v občanskoprávním smyslu (snížení majetkového stavu poškozeného)
a zda je v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o prohlášení
konkursu.
Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu o předčasnosti žaloby na
náhradu škody není správný. Dovolání je tak z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. důvodné, a dovolací soud proto
rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.);
vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl rozsudek zrušen, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozsudek a věc vrátil Obvodnímu
soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Soud v dalším řízení
rozliší charakter jednotlivých nároků a ve vztahu k nim posoudí všechny
podmínky odpovědnosti státu za škodu. V novém rozhodnutí o věci rozhodne nejen
o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu