28 Cdo 3742/2010-456
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti žalované České republice – Ministerstvu
financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října 3, o zaplacení částky
112.118.510,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 11 C 73/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 1. 10. 2009, č. j. 20 Co 249/2009-376, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009, č. j. 20 Co 249/2009-376,
se zrušuje ve výrocích II. a III., rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
29. 1. 2009, č. j. 11 C 73/2005-320, se zrušuje v části, v jaké byl potvrzen
výrokem II. výše uvedeného rozsudku odvolacího soudu, a věc se v tomto rozsahu
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve zbytku se dovolání odmítá.
částku 112.118.510,26 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobce vymezil jako náhradu
škody, jež mu vznikla nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem
Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí. Finanční úřad dle tvrzení žalobce
pochybil v tom, že jakožto žalobcův správce daně vyměřil žalobci za rok 1992 z
jeho podnikatelské činnosti jak daň důchodovou, tak daň z příjmu obyvatelstva,
ačkoliv daň důchodová měla být vyměřena pouze z příjmu žalobce jako osoby
zapsané do podnikového rejstříku, a daň z příjmu obyvatelstva jen z činnosti,
kterou vykonával z titulu živnostenského oprávnění. Příslušné platební výměry
byly posléze zrušeny rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, ještě před tím byla
ovšem platební povinnost jimi uložená na žalobci vymožena v rámci daňové
exekuce. Dovolatel dále uvedl, že při opětovném rozhodování o daňové povinnosti
žalobce byla platebním výměrem Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze
dne 13. 11. 1997 žalobci uložena tatáž daňová povinnost, následně bylo
platebním výměrem ze dne 26. 7. 2000 žalobci vyměřeno penále za pozdní úhradu
daňové povinnosti za rok 1992. Tato rozhodnutí byla dle žalobce později
správním soudem shledána nicotnými. Podle žalobce je zřejmé, že ze strany
finančního úřadu došlo k vydání nezákonných rozhodnutí i k nesprávnému úřednímu
postupu tím, že v pozdějším období docházelo k průtahům v řízení a navíc ve
věci rozhodoval nepříslušný správce daně, v důsledku čehož žalobci vznikla
skutečná škoda ve výši nedůvodně vymožené částky 1.312.788,- Kč i ušlý zisk,
neboť s touto částkou nemohl disponovat, ve výši 112.118.510,26 Kč s
příslušenstvím, jehož se žalobce domáhá touto žalobou. Obvodní soud zjistil, že
poté, co byly dodatečné platební výměry, jimiž byla žalobci doměřena daň za
kalendářní rok 1992, zrušeny rozhodnutím správního soudu, byla žalobci v roce
1997 platebním výměrem vydaným Finančním úřadem ve Frýdlantu nad Ostravicí
uložena tatáž daňová povinnost. Odvolání proti tomuto rozhodnutí sice bylo
zamítnuto Finančním ředitelstvím v Ostravě, rozhodnutí o zamítnutí odvolání
však bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2008. Platebním výměrem Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 26. 2. 2000 bylo žalobci předepsáno penále, odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo
Finančním ředitelstvím v Ostravě zamítnuto, obě rozhodnutí však byla později
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2004 shledána nicotnými. Obvodní soud uvedl, že s ohledem na to, že žalobce svůj nárok dovozuje z
nezákonných rozhodnutí a nesprávného úředního postupu v souvislosti s vyměřením
daňové povinnosti za rok 1992 a vyčísluje škodu mu tímto vzniklou až do
současnosti, je třeba věc posoudit jak podle zákona č. 58/1969 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem, tak i podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), jenž prve uvedený předpis s účinností od 15. 5. 1998
nahradil. Základním předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu
obou těchto předpisů je vznik škody jako takové. Dle § 154 o. s. ř. je pak pro
posouzení věci rozhodující stav v době, kdy soud vyhlašuje svoje rozhodnutí, a
nikoliv stav, jenž pravděpodobně v nejbližší době nastane. Jestliže doposud
pravomocně neskončilo daňové řízení týkající se daňové povinnosti žalobce za
rok 1992, nelze za tohoto stavu stanovit, zda žalobci vůbec škoda vznikla. Soudu tedy nezbylo, než žalobu pro předčasnost zamítnout.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně Městský
soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 1. 10. 2009, č. j. 20 Co 249/2009-376,
ve výroku o věci samé ohledně částky 77.786.438,67 Kč s ve výroku blíže
specifikovaným příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok
I.), ve výroku o věci samé ohledně částky 34.332.071,59 Kč a dalšího
příslušenství a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok II.) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že
ač si soud prvního stupně pro své posouzení opatřil dostatečný skutkový základ,
pominul, že o části žalovaného nároku již bylo soudy pravomocně rozhodnuto, a
věc v tomto rozsahu tedy nelze opakovaně projednávat v daném řízení. Rozsudkem
Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 30. 10. 2000, č. j. 13 C 130/97-62, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2002, č. j. 9 Co
291/2001-253, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal
zaplacení částky 77.786.438,67 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež
mu měla vzniknout tím, že platební výměry č. 13, 24, 25 a 26 vydané Finančním
úřadem ve Frýdlantu nad Ostravicí byly jako nezákonné zrušeny rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 1995. Obě výše uvedená rozhodnutí
vydaná ve sporu o náhradu škody spočívají na závěru, že po zrušení uvedených
výměrů byly Finančním úřadem ve Frýdlantu nad Ostravicí vydány nové platební
výměry ukládající žalobci stejnou povinnost jako zrušené platební výměry, a
žalobci proto škoda nevznikla. Předmětem řízení byl tedy shodný nárok
uplatňovaný mezi týmiž účastníky za nezměněných skutkových okolností, což brání
tomu, aby v nynějším řízení bylo o něm znovu rozhodováno, pročež odvolací soud
v tomto rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Není
přitom rozhodné, že při rozhodování soudů o náhradě škody v předchozím řízení
nebyly zrušeny platební výměry na penále, neboť nárok na náhradu škody může být
založen pouze na základě pro nezákonnost zrušeného rozhodnutí. Odvolací soud
dále uvedl, že nebyl-li platební výměr Finančního úřadu ve Frýdlantu nad
Ostravicí ze dne 13. 11. 1997 doposud zrušen a o daňové povinnosti žalobce
stále nebylo rozhodnuto, je správný závěr soudu prvního stupně, dle nějž nelze
předjímat existenci škody způsobené nezákonným rozhodnutím jako jednoho ze
zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb.
Poukázal-li žalobce na nepříznivé dopady ustanovení § 22 odst. 2 zákona č.
58/1969 Sb. (dle nějž se právo na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí
nejdéle za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno nezákonné
rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda) na jeho právo na náhradu škody, pak je
třeba připomenout, že promlčením samotné právo nezaniká a případné uplatnění
námitky promlčení by bylo třeba poměřovat korektivem dobrých mravů ve smyslu §
3 odst. 1 obč. zák., jehož uplatnění by v daném sporu bylo bezpochyby na místě.
Předestřené úvahy tedy vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního
stupně co do zbytku uplatňovaného nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za
přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodnost podaného dovolání
žalobce spatřuje v nesprávném právním posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. a v okolnosti, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež
nemá oporu v provedeném dokazování dle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve vazbě na §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel se nejprve zaobíral rozborem právní
úpravy týkající se jeho daňových povinností za období roku 1992, pochybeními,
ke kterým v tomto směru došlo ze strany orgánů finanční správy, a závěry
správního soudu, jež však nebyly v následném řízení orgány finanční správy
zohledněny. Dovolatel dále zopakoval, že v řízení následujícím po zrušení
původních výměrů správním soudem byly Finančním úřadem ve Frýdlantu nad
Ostravicí vydány nové platební výměry. Platební výměr ze dne 13. 11. 1997, jímž
bylo rozhodnuto o daňové povinnosti žalobce za rok 1992, byl předmětem
opětovného rozhodování správního soudu, jenž svým rozsudkem (časově
předcházejícím rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci) zrušil rozhodnutí
finančního ředitelství, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti tomuto
výměru. Platební výměr ze dne 26. 7. 2000, jímž bylo dále rozhodnuto o
povinnosti žalobce zaplatit daňové penále, byl správním soudem shledán
nicotným. Dle dovolatele bylo podání projednávané žaloby nutným krokem, nehledě
na to, že doposud nedošlo ke konečnému rozhodnutí o zrušení platebního výměru
Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 13. 11. 1997, neboť pouze
takto mohl dovolatel předejít vznesení námitky promlčení ze strany žalované.
Dovolatel připomněl, že navrhoval přerušení řízení „do doby právní moci
rozhodnutí o soudním přezkumu výše uvedeného platebního výměru.“ K překážce
věci rozhodnuté co do částky 77.786.438,67 Kč s příslušenstvím dovolatel
zrekapituloval hodnocení odvolacího soudu. Dále podotknul, že se soudy obou
stupňů vůbec nezaobíraly škodami žalobci vzniklými v důsledku nesprávného
úředního postupu finančních orgánů, jakož i škodami vzniklými v důsledku již
správním soudem zrušeného platebního výměru. Podle dovolatele nelze jako
správné akceptovat posouzení odvolacího soudu, dle nějž do doby, než dojde ke
zrušení platebního výměru ze dne 13. 11. 1997 týkajícího se daňových povinností
dovolatele za rok 1992, není možné se zaobírat škodou vzniklou nesprávným
úředním postupem finančního orgánu tomuto rozhodnutí předcházejícím, ani škodou
vzniklou v důsledku zrušeného nezákonného platebního výměru ze dne 26. 7. 2000
na daňové penále. Tento názor považuje za odporující ústavně zakotvenému právu
žalobce na náhradu škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
státního orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. I
pokud by byla správná úvaha soudů obou stupňů o předčasnosti žaloby, je zřejmé,
že byly opomenuty nároky uplatněné z výše uvedených důvodů.
Za čl. 36 odst. 3 Listiny odporující považuje dovolatel i závěr o předčasnosti
žaloby. V tomto směru poukázal na promlčecí doby ve smyslu zákona č. 58/1969
Sb. a zákona č. 82/1998 Sb. Vyčkával-li by žalobce na rozhodnutí o zrušení
dalšího nezákonného rozhodnutí, bylo by mu reálně znemožněno domoci se svých
práv s ohledem na uplynutí promlčecích dob. V projednávané věci navíc správní
soudy i soud Ústavní vyslovily své názory na spornou problematiku, a je tedy
třeba žalobu považovat za přípustnou, byť s možností vydání meritorního
rozhodnutí až po odpadnutí poslední překážky – vyslovení nezákonnosti, resp.
nicotnosti rozhodnutí správního orgánu. Nezákonné rozhodnutí i nesprávný úřední
postup lze dle dovolatele důvodně předvídat, není přitom pochyb o vzniku škody
na jeho straně a i kauzální nexus je i v této chvíli zcela předvídatelný, ač
jej bude zapotřebí zkoumat až ve vztahu k jednotlivým újmám. Vyčkával-li by
dovolatel zrušení platebního výměru ze dne 13. 11. 1997, došlo by k uplynutí
objektivní promlčecí doby a postavení dovolatele by bylo značně nejisté, neboť
by se odvíjelo od toho, zda námitku promlčení shledá věc posuzující soud v
rozporu s dobrými mravy. S ohledem na uvedené by tedy soudy měly o důvodnosti
žaloby rozhodnout podle právních závěrů již vyslovených správním soudem nebo
řízení dle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do dalšího rozhodnutí správního
soudu přerušit. Tyto úvahy vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost jednotlivých
dovolacích námitek a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné
odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V části, v jaké byl výrokem I. rozsudku odvolacího soudu rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o věci samé zrušen co do částky 77.786.438,67 Kč s
příslušenstvím a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno, je třeba posoudit
přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
dle nějž je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, dospěje-li dovolací
soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Z v
závorce uvedeného odkazu na § 237 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že při zvažování
zásadního právního významu napadeného rozhodnutí je třeba zohlednit kritéria
předestřená v tomto ustanovení.
Dle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak.
Základním předpokladem pro závěr o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí ve smyslu uvedeného ustanovení je vymezení otázky, na jejímž
posouzení rozhodnutí spočívá a jejíž posouzení je přínosné jak z hlediska
projednávané věci, tak i obecné rozhodovací praxe soudů vůbec (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3080, CD 1/2005, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2463, sešit 28/2004). Ač
dovolatel ve svém dovolání předestřel značně obsáhlou polemiku s rozhodnutím
odvolacího soudu, nepřichází s žádnými argumenty, jimiž by zpochybňoval
správnost závěru týkajícího se překážky věci rozhodnuté ve vztahu k části
žalovaného nároku, neboť v tomto ohledu dovolatel pouze opakuje závěry
vyslovené odvolacím soudem. Nelze-li z dovolání nikterak vysledovat právní
úvahy, pod jejichž zorným úhlem by mohla být přezkoumávána správnost závěru o
překážce věci rozhodnuté, pak zde není sebemenšího podkladu proto, aby Nejvyšší
soud, vázaný dovolacími důvody a jejich vymezením (srov. § 242 odst. 3 o. s.
ř.), mohl shledat napadené rozhodnutí v tomto rozsahu zásadně právně významným
a dovolání přípustným ve smyslu § 239 odst. 1 ve spojení s § 237 odst. 3 o. s.
ř. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než v souladu s ustanoveními § 243b odst. 5,
věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání v tomto rozsahu odmítnout.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti výroku II. rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo co do částky 34,332.071,59 Kč s příslušenstvím
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož v této části napadený
rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani
potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl
„jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází
v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné ve smyslu výše předestřených kritérií vymezených v ustanovení
§ 237 odst. 3 o. s. ř.
V tomto případě lze zásadní právní význam přiznat především otázce aplikace
ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., dle nějž soud řízení přeruší,
jestliže rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit.
V dané věci je třeba vyjít z toho, že není v pravomoci civilních soudů
posuzovat zákonnost či nezákonnost rozhodnutí správních orgánů. Při zvažování
důvodnosti nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím jsou soudy
vázány rozhodnutím příslušných orgánů toto rozhodnutí přezkoumávajících (srov.
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3009/08,
usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2345/2002, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v
Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030, CD 4/2007). Není-li zde
autoritativního rozhodnutí o nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, nelze
vyhovět žalobě na náhradu škody jím způsobené, neboť v souladu se zásadou
presumpce správnosti tohoto rozhodnutí není možné zpochybňovat jeho zákonnost.
Otázku, zda byly prostředky na uhrazení daňové povinnost vynaloženy na základě
nezákonného rozhodnutí, a jejich vynaložení tak může představovat škodu
(posléze navýšenou o ušlý zisk) na straně žalobce, tedy soudy v tomto řízení
nemohou bez závazného rozhodnutí přezkumné instance vyřešit.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů přitom vyplývá, že o tom, zda byla
daňová povinnost žalobci finančními orgány uložena v souladu se zákonem,
doposud nebylo pravomocně rozhodnuto. Přestože původní rozhodnutí finančního
úřadu o daňové povinnosti dovolatele bylo zrušeno, existence následně vydaného
rozhodnutí ukládajícího dovolateli tutéž povinnost neumožňuje v tomto případě
dospět k závěru, že by mohlo být vyhověno žalobě na náhradu škody jím
způsobené. Nejvyšší soud již dříve vyslovil názor, dle nějž v některých
případech je třeba pro posouzení otázky vzniku odpovědnosti státu za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím vyčkat výsledku dalšího řízení, přičemž
výsledek dalšího řízení je rozhodující především tam, kde škodu představuje
přímo uložená povinnost (například uložení pokuty či odnětí věci - srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 7216, CD 10/2009); není
ovšem vyloučeno, že škoda může vzniknout i v důsledku nezákonného rozhodnutí
bez ohledu na další průběh řízení po jeho zrušení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007). Odvíjí-li se v
projednávané věci vznik škody právě od závěru, zda finanční úřady vyměřily
žalobci doplatek daně za rok 1992 v souladu se zákonem či nikoliv, pak je
zapotřebí vyčkat jejich konečného rozhodnutí. Bude-li dovolateli konečným
rozhodnutím pravomocně stanovena daňová povinnost odpovídající výši vymožené
částky, a bude-li tedy zřejmé, že vymožené prostředky odpovídají zákonem
stanovené daňové povinnosti žalobce, pak v tomto rozsahu, a potažmo i v částce
odpovídající dle dovolatele ušlému zisku z případného investování dané částky,
nebude možno hovořit o vzniku škody na jeho straně.
Není-li na jisto postaveno, zda vynaložení prostředků na splnění daňové
povinnosti žalobce bylo učiněno v souladu se zákonem, pak z okolností případu,
především způsobu vymezení tvrzené škody, vyplývá, že není rovněž možné
rozhodnout o důvodnosti nároku žalobce na náhradu škody zapříčiněné nesprávným
úředním postupem. Je-li primární příčina škody spatřována v nesprávném vyměření
daně, jež žalobce připravilo o možný zisk z investování prostředků vynaložených
na uhrazení stanovené daňové povinnosti, pak je možno říci, že žalobce mohl být
v nabývání zisku omezen nesprávným úředním postupem, k němž došlo až po
vyměření daňového doplatku, pouze v případě, že by původní povinnost byla
uložena v rozporu se zákonem.
Pokud je tedy nasnadě, že se důvodnost žalovaného nároku bezprostředně odvíjí
od výsledného rozhodnutí v daňovém řízení, přičemž tvrzené právo je nadto
současně značně oslabováno během objektivní desetileté promlčecí doby dle § 22
odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., je třeba považovat přerušení řízení za procesně
korektní vyústění situace. Přestože ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
je poměrně stručné a blíže nerozvíjí v něm uvedený předpoklad přerušení řízení
spočívající v otázce významné pro rozhodnutí soudu, není důvodu se bránit jeho
aplikaci v případech, kdy se může stát prostředkem umožňujícím jak náležitě
skutkově podložené rozhodování soudu, tak i zabránění uplynutí promlčecích dob.
Uvedené ustanovení přitom hovoří o tom, že „soud přeruší řízení“ při splnění
zmíněného předpokladu, aniž by soudu dávalo prostor ke zvažování tohoto kroku.
Je-li tedy splněna podmínka, že rozhodnutí soudu závisí na otázce, kterou v
tomto řízení není oprávněn řešit, je možno přisvědčit dovolateli, že je na
místě řízení přerušit. Opomenul-li odvolací soud při svém postupu zohlednit
možnou aplikaci ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v projednávané věci,
pak jeho rozhodnutí nelze považovat za správné, pročež Nejvyšší soud podle §
243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. přistoupil ke
zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu odpovídajícím nesprávnému právnímu
posouzení věci i v navazujícím výroku o nákladech řízení, současně zrušil v
příslušném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně (v části, v jaké nebyl
zrušen odvolacím soudem), jelikož důvod zrušení platí i pro jeho rozhodnutí, a
věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. července 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu