U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se
sídlem v Praze 4, Voráčovská 14, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající prostřednictvím
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 99.427.446,25 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 130/2008, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2011, č. j. 69 Co
582/2010-163, takto:
Dovolání se odmítá.
částky 754.548,- Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III). Vyšel přitom ze zjištění, že usnesením Policie České
republiky ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. ČTS: ÚOOZ-99/V7-2005, bylo zahájeno
trestní stíhání žalobce pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podplácení
podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. Dne 11. 3. 2006 byl
žalobce vzat do vazby, z níž byl propuštěn 5. 5. 2006. Usnesením Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 9. 7. 2007, sp. zn. 1 ZT 111/2006
(které nabylo právní moci dne 17. 7. 2007), bylo trestní stíhání žalobce
zastaveno. Výkonem vazby žalobci ušel výdělek ve výši 672.081,- Kč a v důsledku
trestního stíhání na nákladech obhajoby vynaložil částku 82.467,- Kč. Uplatněný
nárok soud kvalifikoval jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonnou vazbou
(§ 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a nezákonným
trestním stíháním (§ 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 cit. zákona). Požadavek žalobce na
zaplacení dalších 50.263.059,- Kč, který žalobce odůvodňoval tím, že jde o
majetkovou újmu, kterou utrpěl jako akcionář společnosti BIOFERM – lihovar
Kolín, a.s. (jež měla spočívat v tom, že společnost neuskutečnila projekt
výstavby továrny na výrobu bioethanolu) neshledal opodstatněným, uzavíraje, že
vylíčená majetková újma týká se sféry označené obchodní společnosti a dosud
nikoliv majetkových poměrů žalobce jako akcionáře. Za nedůvodný označil i
požadavek na náhradu nemajetkové újmy v částce 48.389.760,- Kč (§ 31a zákona č. 82/1998 Sb.). K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2011,
č.j. 69 Co 582/2010-163, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že
žalobu zamítl též v části o zaplacení úroku z prodlení z částky 754.548,- Kč za
dobu od 10. 6. 2008 do 9. 7. 2008 a žalované uložil zaplatit žalobci dalších
5.087,25 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; v části, kterou byla zamítnuta
žaloba o zaplacení 50.278.053,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a v části o zaplacení 48.389.760,- Kč (náhrada nemajetkové
újmy) jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Jde-li o požadavek na zaplacení částky 50.263.053,- Kč (ušlý zisk v
důsledku nerealizované výstavby objektu na výrobu bioethanolu) se odvolací soud
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že může jít o majetkovou újmu
dotýkající se dosud toliko majetkové sféry označené obchodní společnosti a k
uplatnění práva na náhradu takto vzniklé újmy není žalobce věcně legitimován. Současně shledal, že mezi takto tvrzenou majetkovou újmou (ušlým ziskem) a
nezákonným trestním stíháním žalobce (akcionáře společnosti) není vztah příčiny
a následku. Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v části o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 50.275.053,- Kč s
příslušenstvím – podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř.). Za nesprávný pokládá jak
závěr o nedostatku věcné legitimace k uplatnění práva, tak i závěr o chybějící
příčinné souvislosti mezi jeho trestním stíháním a vylíčenou škodou. Tvrdí, že
v důsledku jeho trestního stíhání a výkonu vazby nemohla společnost BIOFERM –
lihovar Kolín, a.s. realizovat projekt výstavby továrny na výrobu bioethanolu,
čímž ji ušel zisk, na němž by se jako akcionář podílel do výše žalované částky. Má za to, že škoda v majetkové sféře společnosti je „nepochybně a nezvratně
škodou ve sféře vlastníků této společnosti“. Navrhl, aby Nevyšší soud rozsudky
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání
bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení o
dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl
vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl – v dovoláním napadeném rozsahu –
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně
nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může
být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle nesprávného právního předpisu, nebo správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu hned na dvou samostatných
důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby ohledně částky 50.278.053,- Kč s
příslušenstvím – jednak na závěru, že žalobce není k podání žaloby ohledně této
částky aktivně legitimován, neboť žalobcem vylíčená majetková újma se dosud
dotýká toliko sféry obchodní společnosti BIOFERM – lihovar Kolín, a.s. (osoby
odlišné od žalobce), a současně že není dána příčinná souvislost mezi žalobcem
tvrzenou škodou (ušlým ziskem) a jeho nezákonným trestním stíháním.
Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je
zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009). Právní posouzení příčinné
souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její
existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah
vyloučit. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů
odpovědnosti za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání
škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního
jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). O
vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma
následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a
škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen
takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl.
Zpochybňuje-li tudíž žalobce závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné
souvislosti mezi jeho trestním stíháním a okolnostmi, z nichž usuzuje na vznik
majetkové újmy, jde o polemiku se skutkovými zjištěními soudu v konkrétní věci,
která rozhodnutí po právní stránce zásadně významným nečiní. Zmíněný závěr
žalobce úspěšně zpochybnit nemůže již proto, že dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. (sloužící k nápravě vad ve skutkových zjištěních) mu zde k
dispozici není.
Obstojí-li tedy již závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi
žalobcem tvrzenou škodou a nezákonným trestním stíháním (jenž sám o sobě vede k
zamítnutí žaloby ohledně částky 50.278.053,- Kč) je dovolání nepřípustné jako
celek, neboť věcný přezkum dalších otázek výsledek sporu neovlivní (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K další
žalobcem označené otázce sluší se snad uvést tolik, že věcnou legitimaci k
uplatnění práva na náhradu škody způsobenou mu nezákonným trestním stíháním
žalobce jako účastník trestního řízení (obviněný) jistě nepostrádá (srov. § 7
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.); vymezuje-li však škodu jako zisk, který ušel
označené akciové společnosti, domáhá se náhrady majetkové újmy, která (dle jeho
tvrzení) nastala toliko v poměrech této třetí osoby, dosud bez negativního
dopadu na majetková práva jeho samého jako akcionáře.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání
odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v
rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1
části věty před středníkem).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu