Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 175/96
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 22. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti J.S., zastoupeného advokátem JUDr. E.S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. dubna 1996, sp. zn. 18 Co 636/95, t a k t o : Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatel se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. dubna 1996, sp. zn. 18 Co 636/95. Vyslovil přesvědčení, že odvolací soud, který potvrdil rozsudek, jímž Okresní soud v Náchodě dne 30. června 1995 zamítl jeho žalobu o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s ním dohodu o vydání věcí, rozhodl v rozporu s čl. 37 odst. 3, čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Ústavy. Poukázal na okolnosti, za kterých byl označených věcí (nábytku do ložnice) zbaven i na chování žalovaných, kteří mu v jejich rodinném domě opakovaně znemožnili účast u identifikace a hodnocení předmětu sporu. Soud dle stěžovatelova názoru připustil, aby byla takto jeho práva účastníka řízení zkrácena, a proto podal proti rozsudku odvolacího soudu, který k této skutečnosti nepřihlédl, dovolání k Nejvyššímu soudu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný senát jej, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítne [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 6 C 47/92, rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. dubna 1996, sp. zn. 18 Co 636/95, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 1997, č. j. 2 Cdon 803/96-174, jež navrhovatel nepředložil a Ústavní soud zjistil skončení a výsledek řízení z vyžádaného spisu, zásah do práv stěžovatele, kterých se v návrhu dovolává, shledán nebyl. Je třeba uvést, že se Nejvyšší soud ČR na základě podaného dovolání dle § 237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu námitkou stěžovatele, týkající se nesprávného postupu soudu, kterým měla být účastníku odňata možnost jednat před soudem, zabýval a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, když takovou nesprávnost neshledal.
I když ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jako soudu odvolacího, na závěry Nejvyššího soudu ČR, vztahující se ke shodným tvrzením stěžovatele, lze v plném rozsahu odkázat. Pokud jde o rozsah důkazů, nezbytných pro rozhodnutí o nárocích, uplatněných podle zák. č. 87/1991 Sb., a o jejich hodnocení, soud nepostupoval v rozporu se zněním § 120 a 132 občanského soudního řádu. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 22. června 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík předseda Ústavního soudu