Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti F. H., zastoupeného Mgr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, č.j. 30 Cdo 57/2005-345 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2004, č.j. 1 Co 167/2004-333, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á . O d ů v o d n ě n í
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí, neboť podle jeho mínění jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Zčásti měnícím a zčásti potvrzujícím rozsudkem ustavil Vrchní soud výsledek řízení o ochranu osobnosti tak, že stěžovatelova žaloba proti České republice (jednající čtyřmi označenými státními orgány) vycházející z ustanovení § 11 a násl. obč. zák. o uložení povinnosti k omluvě ("že při vyřizování ... trestního oznámení ze dne 24. 9. 1998 Policie ČR nejednala v přiměřené lhůtě") a o peněžní zadostiučinění byla zamítnuta. Odvolací soud především nepokládal právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu za právo podřaditelné dovolávanému institutu; podle jeho názoru nepatří mezi osobnostní práva, neboť není spjato s osobní integritou fyzické osoby. Vzhledem k ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. (odkazuje na usnesení Ústavního soudu,
sp. zn. II. ÚS 299/03
) pak dovodil, že soud v občanském soudním řízení není oprávněn zasahovat do řízení trestního, a k nápravě, resp. odstranění následků, které vznikly nečinností orgánů činných v trestním řízení, slouží jiné prostředky, jmenovitě zakotvené trestním řádem, jakož i jiné instituty, například "kárné řízení či postupy podle zákona č. 82/1998 Sb.". Nejvyšší soud stížností rovněž napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele do měnícího výroku (jako nedůvodné) zamítl a do potvrzujícího (jako nepřípustné) odmítl. Pozornost věnoval zejména okolnosti, že ve věci stěžovatele nebylo prokázáno, že orgány činné v trestním řízení vykročily ze zákonných mezí, byť je tvrzeno, že se při vyřizování stěžovatelova trestního oznámení dopustily průtahů. Ve shodě s odvolacím soudem vyjádřil názor, že "neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v občanskoprávním řízení (v řízení o ochraně osobnosti) zasahoval do řízení trestního tím, že by např. aproboval postup orgánů činných v trestním řízení." V téže souvislosti také dovolací soud poukázal na možnosti postupů podle § 13 a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, a § 123 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovil přesvědčení, že "právo na vyslovení nezákonnosti postupu, porušení základních práv a svobod, tedy práva na spravedlivé projednání věci v přiměřené lhůtě, způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o nestrannosti rozhodujících orgánů", je obsaženo v samotném právu na soudní ochranu. Orgány státu při výkonu svých pravomocí objektivně "mohou zasáhnout do práva na ochranu osobnosti a způsobit stěžovateli újmu", a ta kromě materiální složky (srov. zákon č. 82/1998 Sb.) zahrnuje i složku nemateriální, "projevující se v osobnostní sféře, újmu citovou"; právě k jejímu odstranění podle stěžovatelova názoru vede - jako přiměřená - cesta prostřednictvím ochrany osobnosti, když jiného obdobně užitelného institutu v českém právu není. Stěžovatel uznává, že vskutku nelze očekávat, že by soud v občanském soudním řízení mohl zasahovat do trestního řízení tím, že by ukládal, "co mají orgány činné v trestním řízení činit"; tvrdí však, že toto nežádá, neboť "se pouze domáhá odškodnění nemateriálních nároků", jež v souvislosti s trestním řízení na jeho straně vznikly. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález
sp. zn. IV. ÚS 188/94
in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka. Podle § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle § 13 obč. zák.
má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění; pokud by se nejevilo postačujícím, zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (obdobně je uvedeno v čl. 2 odst. 2 Listiny). Z toho plyne, že soud může zasahovat do výkonu působnosti jiných státních orgánů jen v případech a za podmínek, jež stanoví zákon. Ty jsou v daných souvislostech zakotveny v § 7 o.s.ř., jenž upravuje pravomoc soudů v občanskoprávním řízení. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda obecnými soudy podaný výklad ustanovení §§ 11 a 13 obč. zák. a § 7 o.s.ř. nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Těžiště argumentace obecných soudů, jež vedla k zamítnutí stěžovatelovy žaloby, spočívá ve dvojím: za prvé, že tvrzený způsob vyřízení trestního oznámení (průtahy) není způsobilým zásahem do stěžovatelových osobnostních práv, chráněných hmotněprávním institutem ochrany osobnosti, a za druhé, že povaha právního prostoru (trestní řízení) vylučuje ingerenci soudu působícího v řízení jiném, občanskoprávním. Z pohledu ústavněprávního (v mezích přezkumu, jenž byl výše vymezen) není důvodu uvedené názory zpochybňovat. Předpokladem založení občanskoprávních důsledků újmy způsobené fyzické osobě v režimu podle § 11 a násl. obč. zák. je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající v porušení nebo (jen) ohrožení osobnosti v její fyzické a morální integritě. Zejména odůvodnění názoru, že způsob vyřízení stěžovatelova podání v trestním řízení není připodobitelný zásahům, jež ustanovení § 11 obč. zák. předjímá, které podal odvolací soud, je výstižné (nejde zde o "právo ryze osobní povahy"), a stěžovatel, kromě všeobecného (a z pohledu podmínky "ohrožení fyzické a morální integrity" zjevně nedostatečného) poukazu na způsobení újmy "citové", jinou ani netvrdí. Podobné platí o závěru o nepřípustnosti zásahu občanskoprávního řízení do řízení trestního; obecné soudy doložily své závěry konstantní judikaturou jak Ústavního tak Nejvyššího soudu, a k tomu lze jen na vysvětlenou dodat, že případný - podle § 11 a násl. obč. zák.
přesto reflektovatelný - exces ze zákonem stanovených mezí trestního řízení nelze ztotožnit již s existencí pouhé procesní vady nebo jiného procesního nedostatku (včetně vybočení z požadavku "přiměřené doby" k vyřízení příslušného podání). I taková situace je z hlediska povahy zásahu do práv podle § 11 obč. zák. podřaditelná tzv. zákonné licenci (srov. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 299/03
). Právo na soudní ochranu, z něhož stěžovatel dovozoval opak, se především identifikuje s nárokem a jeho způsobilostí být efektivně uplatněn v (původním) procesu, nikoli s "právem" na autoritativní (kritické) hodnocení tohoto procesu v řízení jiném. Ostatně stěžovatel se ani takového výroku v řízení před obecnými soudy nedomáhal, soustředěn ku subjektivnímu právu na ochranu osobnosti. Právo "na vyslovení nezákonnosti postupu" je primárně zahrnuto ve standardních procesních instrumentech, zejména těch, jež představují řádné a mimořádné opravné prostředky, a ohledně nápravy tvrzených průtahů v řízení obecné soudy rovněž výstižně naznačily, které postupy jsou k dispozici. Rozlišovat mezi přímými a nepřímými zásahy do trestního řízení, čehož se stěžovatel dožadoval, již netřeba. Nepřípustný "svévolný" výklad (a aplikaci) právní normy - a jen o to z pohledu namítaného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zde může jít - je způsobilé založit též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však obecné soudy obou stupňů uplatněné právní názory náležitě (úplně a srozumitelně) odůvodnily, a zakotvily ve zjištěních, jež vycházejí z řízení, jehož vedení (včetně dokazování) stěžovatel nenapadl. Ač uvedené závěry jsou postačující, lze je doplnit připomenutím, že přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje v ustanovení § 158 a násl. tr. řádu; dojde-li státní zástupce nebo policejní orgán k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, věc usnesením odloží, jestliže není na místě vyřídit věc jinak (§ 159a odst. 1 tr. řádu). Při prověřování trestních oznámení postupují orgány činné v trestním řízení podle zásady oficiality (§ 2 odst. 4 trestního řádu) a musí proto z vlastní iniciativy učinit všechna potřebná opatření k odhalení trestných činů a zjištění jejich pachatelů (§ 158 odst. 1 tr. řádu). Ústavní soud pak již dříve vyjádřil názor, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit ....(že) vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán" (usnesení
sp. zn. II. ÚS 361/96
); žádné ustavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, zde není (usnesení
sp. zn. IV. ÚS 436/98
). Ve věci
sp. zn. II. ÚS 155/05
Ústavní soud (též s odkazem na usnesení
sp. zn. III. ÚS 192/2000
) uzavřel, že "způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva, garantovaná čl. 36 (resp. čl. 38 odst. 1 ) Listiny".
Shrnutím řečeného lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se tím zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní stížnost je tak návrhem zjevně neopodstatněným, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í odvolání přípustné. V Brně dne 14. dubna 2006
Jan M u s i l v.r. předseda senátu