Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Malce, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Pplk. Sochora 740/34, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 22 Cdo 4065/2014-265, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2014, č. j. 27 Co 104/2014-238, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 12. 2013, č. j. 6 C 195/2011-188, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 12. 2013, č. j. 6 C 195/2011-188, tak, že žaloba byla zamítnuta. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že bylo zjištěno, že sporné pozemky stěžovatele se nachází hluboko v Oboře Libeň a jsou obklopeny pozemky vedlejšího účastníka, které jsou na vnější straně ohraničeny plotem. Stěžovatel není vlastníkem žádné přístupové cesty k pozemkům, jejichž užívání je předmětem sporu, o přístup ke svým pozemkům přes pozemky vedlejšího účastníka nikdy nežádal.
Vedlejší účastník chová v oboře daňky a jeleny, žije zde i další zvěř, která nerozlišuje mezi pozemky účastníků. Jde o součást státní přírodní rezervace, kde je zvláštní režim údržby pozemků. Vedlejší účastník, který nezpochybňuje vlastnické právo stěžovatele k předmětným pozemkům ani výkon tohoto práva, stěžovateli několikrát bezúspěšně nabízel řešení stávající situace, jednání však byla neúspěšná pro zcela negativní přístup stěžovatele. S přihlédnutím k výše uvedeným skutkovým zjištěním dospěl soud prvního stupně k závěru, že vymáhání práva ze strany stěžovatele je v rozporu s dobrými mravy, když situaci bylo možno vyřešit dohodou účastníků, a tudíž nepožívá právní ochrany.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2014, č. j. 27 Co 104/2014-238, potvrzeno, když odvolací soud změnil toliko výrok o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že stěžovatel nemá k pozemkům ve svém vlastnictví žádný přístup a tedy nad pozemky nevykonává žádnou faktickou kontrolu, předmětné pozemky nevyužívá. Stěžovatel se žádným způsobem, a to jak u soudu, tak u správního orgánu, nedomáhal, aby mu byl zajištěn legální přístup k jeho pozemkům a aby je mohl užívat a realizovat tak své vlastnické právo.
S přihlédnutím k této situaci se odvolací soud zabýval otázkou, jaký význam by pro stěžovatele mělo vyhovění jeho žalobě, přičemž dospěl k závěru, že toto by stěžovateli nepřineslo odpovídající prospěch oproti újmě žalovaného, když stěžovatel by i při oplocení předmětných pozemků tak, aby bylo zabráněno vnikání zvěře, neměl ke svým pozemkům přístup a nemohl by je proto užívat. Za tohoto stavu by vyhovění žalobě bylo dle názoru odvolacího soudu v rozporu s § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 22 Cdo 4065/2014-265, jako nepřípustné odmítnuto.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Je tedy povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení těchto principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem jejich libovůle.
9. Žádné z právě naznačených pochybení však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud je naopak toho názoru, že podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je toliko nesouhlas stěžovatele s právním závěrem soudů všech stupňů, dle něhož je výkon vlastnického práva stěžovatele s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci v rozporu s dobrými mravy, a tudíž mu nelze přiznat právní ochranu. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, byla žaloba stěžovatele posouzena v řádném procesu, v němž soudy v potřebném rozsahu zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj i adekvátní právní závěry, které též v souladu s § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), řádně a logicky odůvodnily.
Jde přitom o právní závěry ústavně nezávislých soudních orgánů, do jejichž rozhodovací činnosti není Ústavní soud oprávněn zasahovat, jak již bylo ostatně uvedeno shora. Soudy všech stupňů srozumitelně uvedly, jakými úvahami se řídily, a současně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Právní závěry obecných soudů jsou dle názoru Ústavního soudu výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti.
10. Nutno ještě připomenout, že vlastnického právo, jehož ochrany se stěžovatel dovolává, patří sice k základním právům zasluhujícím ochranu na ústavněprávní úrovni, není však právem absolutním, neomezeným, když výkon tohoto práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2910/11 ze dne 20. 10. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Soudy přitom jasně uvedly, v čem v daném případě rozpor s dobrými mravy spatřují, přičemž Ústavní soud na odůvodnění těchto rozhodnutí pro stručnost pouze odkazuje.
Na právě uvedeném pak nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že soudy v této souvislosti nesprávně dovodily, že vedlejší účastník opakovaně nabízel stěžovateli řešení vzniklé situace, když stěžovatel dle svého tvrzení žádnou konkrétní nabídku od vedlejšího účastníka neobdržel. To proto, že skutečnost, že vedlejší účastník skutečně usiloval o narovnání vztahů se stěžovatelem, vyplývá již ze samotného obsahu ústavní stížnosti, kde stěžovatel sám uvedl, že "jako vlastník dědičných pozemků obdržel též v průběhu doby anexe přípisy vedlejšího účastníka, svědčící svým obsahem o úmyslu vedlejšího účastníka vynutit si prodej pozemků stěžovatele za každou cenu." S přihlédnutím k uvedenému tak Ústavní soud nemohl uzavřít, že by obecné soudy svůj závěr o uplatňování práva stěžovatele v rozporu s dobrými mravy vystavěly na nesprávném předpokladu, že vedlejší účastník projevil snahu o řešení věci, když pouhá skutečnost, že tento stěžovateli neučinil "nabídku, kterou by těžko odmítl" (srov. str.
3 rozsudku odvolacího soudu), o opaku nesvědčí.
11. Důvodnou konečně nemůže být ani námitka, že soud prvního stupně nejdříve rozhodl o uskutečnění místního šetření za účelem zjištění stavu na místě samém, následně však místní šetření zrušil pro nadměrný výskyt klíšťat a následně již znovu nenařídil. To proto, že podle § 120 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu je to soud, kdo rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoli. Pokud soud prvního stupně v nyní souzené věci nejprve nařídil místní šetření, jímž mělo být dle názoru stěžovatele prokázáno, že nemůže své pozemky v podstatě používat, přičemž soud toto místní šetření následně zrušil a znovu již nenařídil, pak tento postup Ústavní soud považuje za ústavně konformní a souladný s příslušnými procesními právními předpisy.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tento důkaz nebyl soudem proveden z důvodu, že jej soud v souvislosti s ostatními provedenými důkazy považoval za bezpředmětný. S tímto názorem se pak ztotožňuje i Ústavní soud, neboť skutečnost, kterou stěžovatel mínil tímto důkazem prokázat (tj. skutečnost, že nemůže své pozemky užívat), již vyplynula z jiných v řízení provedených důkazů. Navíc se jednalo o skutečnost, která nebyla mezi účastníky s ohledem na obsah jejich tvrzení učiněná před soudem sporná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. července 2015
Vladimír Kůrka v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu