Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta, sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6 - Dejvice, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v tom, že Městský soud v Praze v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 319/2023 nerozhodl o stěžovatelově námitce podjatosti ze dne 18. 2. 2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a spolku Anděl na cestě, z. s., sídlem Holečkova 103/31, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, v záhlaví blíže specifikovanému, s tvrzením, že Městský soud v Praze porušil jeho právo na řádné soudní řízení a právo na "přezkum zákonného soudce".
2. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 citovaného zákona nepřípustná.
3. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).
4. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se procesně projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud poskytoval ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena).
5. Ústavní stížnost je tedy prostředkem ultima ratio, tj. takovým, který (až na výjimky) nastupuje po vyčerpání všech (efektivních) procesních prostředků určených k ochraně práv [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79)]. V souladu se zásadou subsidiarity může ústavní stížnost zpravidla směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, ale je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.
6. Stěžovatel brojí proti postupu Městského soudu v Praze, který - jak plyne z přípisu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 4. 2025 - věcně nerozhodl o jeho námitce podjatosti soudkyně Mgr. Lady Horákové, protože neuvedl důvod, který by mohl úvahu o podjatosti založit. Soudní řízení v dané věci přitom dále probíhá a stěžovatel v něm má k dispozici procesní prostředky, jimiž může bránit svá práva. Bude-li i po jejich vyčerpání nadále pociťovat újmu na svých základních právech či svobodách, může podat novou ústavní stížnost. Nyní podaná ústavní stížnost je tzv. předčasná, resp. směřuje proti procesnímu postupu, který nemůže být předmětem samostatného ústavního přezkumu.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2025
Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj