Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti UNIVERSAL ACCOUNT SERVICES, s. r. o., sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, zastoupené JUDr. Petrem Hostašem, advokátem, Růžová 1416/17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025, č. j. 23 Cdo 372/2025-208, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2025, č. j. 9 Cmo 299/2024-145, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2024, č. j. 67 Cm 12/2023-53, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jakuba Kováře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Vedlejší účastník se jako společník stěžovatelky (žalované) domáhal zaplacení dividendy (podílu na zisku) za rok 2020 ve výši 6 757 000 Kč s příslušenstvím. O rozdělení podílu na zisku rozhodla valná hromada stěžovatelky dne 2. 12. 2021, splatnost nastala 2. 3. 2022. Stěžovatelka tvrdila, že tato pohledávka zanikla jednostranným zápočtem stěžovatelky ze dne 3. 3. 2023, kterým stěžovatelka započetla svoji pohledávku za vedlejším účastníkem z titulu splátky půjčky poskytnuté vedlejšímu účastníkovi právní předchůdkyní stěžovatelky. Vedlejší účastník uplatnil námitku neplatnosti započtení.
3. Městský soud v Praze žalobě vedlejšího účastníka vyhověl. Vyšel z toho, že proti nesporné pohledávce vedlejšího účastníka z podílu na zisku stojí sporná a nejistá pohledávka stěžovatelky, a tudíž není možné uplatnit jednostranné započtení. Městský soud mj. uvedl, že smyslem § 1987 odst. 2 občanského zákoníku je předejít situacím, kdy je namísto "efektivního" soudního řízení a včasného a řádného uspokojení žalované částky veden dlouhý spor o existenci a výši aktivní pohledávky žalovaného, kterou žalovaný používá k započtení vůči žalované pasivní pohledávce žalobce. Má-li žalobce proti namítané pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li prokázání pohledávky žalovaného vůči žalobci co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce, je pohledávka žalovaného objektivně sporná, a tudíž nezpůsobilá kompenzace. Stěžovatelce či jejímu právnímu předchůdci nic nebrání svou tvrzenou pohledávku namítanou k započtení uplatnit řádným pořadem práva.
4. Vrchní soud změnil pouze část výroku týkající se lhůty k plnění a nákladů řízení, jinak považoval závěry městského soudu za správné. I odvolací soud dospěl k závěru, že spornost, resp. nejistota pohledávky je objektivní a není založena jen na pouhém nesouhlasu vedlejšího účastníka.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť se rozhodnutí odvolacího soudu neodchýlilo od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
6. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. Zároveň soudy postupovaly v rozporu se zákazem libovůle.
7. Stěžovatelka tvrdí vadu opomenutých důkazů, neboť soudy neprovedly stěžovatelkou navržené důkazy, které měly prokázat existenci započítávané pohledávky.
8. Stěžovatelka podrobně v rovině podústavního práva dovozuje, že její pohledávka za vedlejším účastníkem existovala.
9. Dále tvrdí, že vedlejší účastník jednal nepoctivě, dopustil se zneužití práva, což měly obecné soudy vzít při svém rozhodnutí v potaz.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Tvrzené porušení ústavních procesních práv stěžovatelky, konkrétně tvrzenou vadu opomenutých důkazů, Ústavní soud neshledal. Obecný soud není povinen provést všechny navržené důkazy, je však povinen alespoň stručně zdůvodnit, proč je neprovedl. Této povinnosti městský soud dostál (bod 24 odůvodnění rozsudku městského soudu). Vrchní soud pak výslovně rozvedl, že pro posouzení vzniku pohledávky stěžovatelky by bylo nutné ji vyzvat, nechť tyto skutečnosti soudu dotvrdí a předloží k nim odpovídající důkazy.
K prokázání vzniku pohledávky stěžovatelky by bylo zapotřebí poměrně rozsáhlého a složitého dokazování. Bez doplňujících skutkových tvrzení stěžovatelky není jasné, zda pohledávka stěžovatelky vůbec vznikla, pokud ano, kdy vznikla a jaký je právní důvod jejího vzniku. Není jasné, zda nastala splatnost této pohledávky a jaká část pohledávky byla použita stěžovatelkou k započtení. Relevantní námitky vedlejšího účastníka proti části započítávané pohledávce vyžadují rozsáhlé dokazování listinami a pravděpodobně i svědky, případně i znaleckými posudkem (úročení poskytnutých půjček).
Rozsah takového dokazování je ve zřejmém nepoměru k nesporné povaze nároku vedlejšího účastníka (srov. body 20 - 21 odůvodnění rozsudku vrchního soudu).
13. Soudy tedy došly k závěru, že namítaná pohledávka je sporná, není likvidní a není tak způsobilá k jednostrannému započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. Vyšly z judikatury Nejvyššího soudu, podle níž nejistou nebo neurčitou je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky.
14. Neprovedení dalších důkazů tak bylo dostatečně zdůvodněno. O ústavní vadu opomenutých důkazů tedy nejde.
15. K tvrzeným námitkám stěžovatelky týkajícím se výkladu podústavního práva, resp. k hodnocení skutkového stavu obecnými soudy Ústavní soud pouze pro úplnost připomíná, že výklad podústavního práva je věcí obecných soudů, stejně jako hodnocení důkazů. Soudy hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
16. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, o které důkazy svá skutková zjištění soudy opřely i jakými úvahami se řídily. Právo na náležité odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápáno jako povinnost odpovědět na každý dílčí argument účastníka řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 973/10 ), naopak, závěr soudu o nedůvodnosti některé z námitek je možné implikovat i z jiných závěrů soudů, resp. celkového hodnocení důkazů. Podstata neúspěchu stěžovatelky před obecnými soudy je z napadených rozhodnutí zcela zřejmá: míra nejistoty ohledně započítávané aktivní pohledávky je vyšší, než je tomu v případě nesporné pasivní pohledávky; proto soudy daly přednost ochraně vedlejšího účastníka jako věřitele pasivní pohledávky před postupem stěžovatelky jako dlužníka, který se snaží oddálit uspokojení jednostranným započtením své sporné pohledávky a dosáhnout toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky (srov. bod 21 odůvodnění rozsudku vrchního soudu).
17. Taktéž Nejvyšší soud dostatečně odůvodnil, že se odvolací soud neodchýlil od jeho rozhodovací praxe v otázce, zda pohledávka uplatněná stěžovatelkou k započtení byla pohledávkou nejistou a neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 občanského zákoníku.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu