Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti European Staal Czech Republic, s. r. o., sídlem Průmyslová 461, Pardubice, zastoupené Mgr. Martinem Šoulou, advokátem, sídlem Francouzská 299/98, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 501/2025-345 ze dne 31. března 2025, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 234/2022-260 ze dne 10. listopadu 2022 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 20 C 183/2020-217 ze dne 22. dubna 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti T-PORT, spol. s r. o., sídlem Jankovcova 1627/16a, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o určení vlastnického práva ke konkrétně specifikované výhybce (výhybka). Původně existovala pouze železniční vlečka, která je nyní ve vlastnictví vedlejší účastnice. V roce 1996 stěžovatelka vybudovala novou železniční vlečku, která byla spojena s původní vlečkou prostřednictvím výhybky. Výrobu výhybky zajistila stěžovatelka.
3. Vedlejší účastnice jako žalobkyně požadovala určení, že výhybka je součástí železniční vlečky v jejím vlastnictví. V průběhu řízení Okresní soud v Pardubicích připustil změnu žaloby, kterou vedlejší účastnice doplnila eventuální petit na určení, že výhybka je součástí vlečky vedlejší účastnice i vlečky stěžovatelky.
4. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu vedlejší účastnice na určení, že výhybka je součástí výlučně její vlečky (výrok I), určil, že výhybka je součástí vlečky vedlejší účastnice i vlečky stěžovatelky (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III) a nákladech řízení státu (výrok IV). Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice má naléhavý právní zájem na požadovaném určení (bod 26 rozsudku okresního soudu). Nepřisvědčil návrhu na určení, že výhybka je výlučně součástí vlečky vedlejší účastnice, neboť výhybku nechala zhotovit a zasadit do koleje stěžovatelka. Vedlejší účastnice ji proto nemohla nabýt na základě kupní smlouvy, kterou získala v roce 2010 od původního vlastníka do vlastnictví svou vlečku (bod 31 rozsudku okresního soudu). Podle okresního soudu výhybka nemá samostatně žádnou funkci a svůj účel získává až při připojení ke kolejím. Výhybka je nezbytná pro jízdu po vlečce vedlejší účastnice i pro odbočení na vlečku stěžovatelky. Proto soud určil, že je součástí obou vleček.
5. K odvolání stěžovatelky proti výrokům II, III a IV rozsudku okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem potvrdil napadené výroky rozsudku okresního soudu s tím, že výrok II potvrdil ve správném znění, že se určuje, že stěžovatelka a vedlejší účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi výhybky, každá v rozsahu jedné poloviny (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu (bod 21 rozsudku krajského soudu) a souhlasil s tím, že vedlejší účastnice má naléhavý právní zájem na požadovaném určení (bod 24). Krajský soud upravil formulaci výroku II, neboť měl za to, že vedlejší účastnice od počátku požadovala určení vlastnického práva (na což usoudil i z označení žaloby jako žaloby na určení vlastnictví), a především proto, že právně významné není to, součástí jaké věci výhybka je, nýbrž to, komu patří (bod 23 rozsudku krajského soudu).
6. Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 1244/2023-300 ze dne 17. května 2023 odmítl stěžovatelčino dovolání (výrok I), zamítl stěžovatelčin návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku krajského soudu (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Stěžovatelčino dovolání měl Nejvyšší soud za částečně vadné, neboť stěžovatelka nedostatečně vymezila důvody přípustnosti dovolání u některých otázek. Způsobilé kvazimeritorního přezkumu bylo dovolání pouze pro řešení otázky, zda měla vedlejší účastnice naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Tuto právní otázku podle Nejvyššího soudu krajský soud vyřešil v souladu s jeho judikaturou, a proto nebylo dovolání pro řešení této právní otázky přípustné.
7. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1244/2023-300 bylo na základě stěžovatelčiny ústavní stížnosti zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2048/23 ze dne 12. února 2025. Ústavní stížnost proti rozsudkům okresního a krajského soudu byla odmítnuta pro předčasnost. Ústavní soud usnesení vytkl, že Nejvyšší soud porušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu, když její dovolání zčásti odmítl pro vady, kterými netrpělo. Stěžovatelčina námitka, že vedlejší účastnice neměla naléhavý právní zájem na požadovaném určení, byla podle Ústavního soudu nedůvodná (bod 33 nálezu).
8. Napadeným usnesením Nejvyšší soud znovu rozhodl o stěžovatelčině dovolání. Dovolání odmítl (výrok I), zamítl stěžovatelčin návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku krajského soudu (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Dovolání Nejvyšší soud tentokrát v celém rozsahu odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud zopakoval své závěry z předchozího rozhodnutí ohledně právní otázky, zda měla vedlejší účastnice naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a poukázal na to, že Ústavní soud je aproboval. Nově posoudil rovněž přípustnost dovolání pro řešení otázky, součástí které vlečky je výhybka. Nejvyšší soud poukázal na to, že sama stěžovatelka uznává, že výhybka jakožto původně samostatná věc se stala součástí kolejí, které jsou v postavení věci hlavní (bod 23 napadeného usnesení). Závěr krajského soudu, že výhybka je součástí obou vleček, byl podle Nejvyššího soudu správný (body 41 až 46 napadeného usnesení). V souladu s výslovným pokynem Ústavního soudu (bod 30 nálezu) se Nejvyšší soud zabýval rovněž stěžovatelčinou argumentací opírající se o zákon č. 266/1994 Sb., o drahách. Nedospěl ovšem k tomu, že by ustanovení, na která stěžovatelka odkazovala, měla vliv na věcněprávní režim výhybky (body 27 až 34 napadeného usnesení).
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že se neřídil závazným právním názorem Ústavního soudu vysloveným v kasačním nálezu. Stěžovatelka poukazuje na to, že nesla veškeré náklady na pořízení výhybky a vedlejší účastnice se na nich nijak nepodílela. Dále pak zdůrazňuje, že výhybka má větší význam pro její vlečku, čemuž neodpovídá určení spoluvlastnictví o shodných podílech. Konečně pak stěžovatelka doplňuje, že vedlejší účastnice neformulovala žalobní petit správně, což se mělo odrazit v posouzení existence naléhavého právního zájmu na určení. Změnou výroku krajský soud podle stěžovatelky porušil rovnost účastníků řízení ve prospěch vedlejší účastnice, jíž přiznal něco, čeho se sama nedomáhala.
10. Ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
11. Stěžovatelka požaduje zrušit rozsudek okresního soudu jako celek. Výrokem I ovšem byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice a toto rozhodnutí tak je pro stěžovatelku příznivé a jeho případným zrušením se stěžovatelčino postavení nemůže zlepšit. Stěžovatelka ostatně proti tomuto výroku nepodala odvolání. Ústavní stížnost proti tomuto výroku je tak návrhem podaným někým zjevně neoprávněným.
12. Ve zbylém rozsahu je ústavní stížnost podána oprávněnou stěžovatelkou, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná.
13. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, neboť nebyly splněny podmínky § 237 občanského soudního řádu. Ústavní soud může hodnotit posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníku řízení právo na přístup k soudu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění náležitě vypořádal s řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. února 2016 (N 30/80 SbNU 391), bod 20].
14. Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání znovu potom, co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno Ústavním soudem. Napodruhé Nejvyšší soud dovolání v žádném rozsahu neodmítl jako vadné, nýbrž dovolání jako celek odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by v dovolání předložila ještě nějakou další argumentaci, kterou by Nejvyšší soud opomněl posoudit.
15. Tím, že je dovolání odmítnuto jako nepřípustné, neboť není dán žádný z důvodů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu, dává Nejvyšší soud najevo, že odvolací soud posoudil relevantní právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která je vnitřně bezrozporná a kterou není důvod změnit. Fakticky se tak toto rozhodnutí blíží zamítavému rozsudku, neboť Nejvyšší soud posoudil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že nejsou důvodné, neboť rozsudek krajského soudu je věcně správný.
16. Nejvyšší soud tudíž respektoval závazný právní názor Ústavního soudu, že stěžovatelčino dovolání netrpí vadami, znovu je posoudil a v novém rozhodnutí reagoval na všechny právní otázky, které stěžovatelka předložila. Nejvyšší soud proto neporušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu. Skutečnost, že stěžovatelčino dovolání nebylo shledáno důvodným, sama o sobě není porušením práva na soudní ochranu. Z něj totiž nevyplývá nárok na úspěch v řízení.
17. Právní posouzení existence naléhavého právního zájmu již Ústavní soud dříve aproboval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2048/23 . Závěrem, že předmětná stěžovatelčina námitka byla nedůvodná, je Ústavní soud v nynějším řízení podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázán.
18. Posouzení vlastnického práva k výhybce vychází z úvahy, že jedna entita může být součástí více hlavních věcí. Tato úvaha již byla aprobována v judikatuře Nejvyššího soudu citované v bodě 43 napadeného usnesení a představuje plausibilní interpretaci podústavního práva. Rozhodnutí o konkrétní výhybce je primárně výsledkem uplatnění uvedeného právního názoru na zjištěný skutkový stav. Do hodnocení individuálních skutkových okolností Ústavní soud přitom zasahuje výlučně tehdy, je-li takové hodnocení zjevným excesem, či je-li výsledné právní hodnocení v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Takové vady v nynější věci Ústavní soud neidentifikoval.
19. Nejvyšší soud uvedl, že výhybka sama o sobě nemá žádný účel a získává ho až připojením ke kolejím. Odstranění výhybky by vedlo ke znehodnocení funkčnosti obou vleček. Ve vztahu ke konkrétní výhybce podle Nejvyššího soudu nebyla k dispozici žádná kritéria, podle nichž by bylo možno rozhodnout, že je výhybka součástí pouze jedné z vleček. Takovým kritériem nemohlo být ani to, kdo nesl náklady na pořízení výhybky. Tyto právní závěry Nejvyššího soudu jsou podrobně odůvodněny a z ústavního hlediska obstojí.
20. Nejvyšší soud napadeným usnesením dále rozhodl o stěžovatelčině návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti a o nákladech dovolacího řízení. Proti těmto výrokům stěžovatelka v ústavní stížnosti neuplatnila žádné argumenty a ani Ústavní soud nevidí důvod pro jejich zrušení. Oba výroky odpovídají výsledku řízení, který z ústavního hlediska obstojí.
21. Stěžovatelčinou úvahou, že by bylo spravedlivější rozdělení spoluvlastnictví výhybky v jiném než rovném poměru, neboť případné odstranění výhybky by mělo závažnější dopad pro funkci její vlečky, se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť ji stěžovatelka neuvedla v dovolání. Projednání námitky učiněné až v ústavní stížnosti, ač ji stěžovatelka mohla vznést již dříve, by bylo porušením zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana základních práv a svobod podle čl. 4 Ústavy přísluší. Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelčiných ústavních práv, když její vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou.
22. Krajskému soudu stěžovatelka vytýkala, že zvýhodnil vedlejší účastnici tím, že změnil (ve skutečnosti potvrdil v správném - zpřesněném - znění) výrok II rozsudku okresního soudu na formulaci, která neodpovídala žalobnímu petitu. Krajský soud tento postup přesvědčivě vysvětlil v bodech 22 a 23 napadeného rozsudku a Ústavní soud neshledává, že by tímto postupem stranil vedlejší účastnici. I kdyby Ústavní soud stěžovatelce přisvědčil, nevedlo by to ke zlepšení její hmotněprávní pozice. Případné zrušení rozsudku krajského soudu by vedlo k tomu, že by v dalším řízení vedlejší účastnice petit sama upřesnila a soud by rozhodl znovu stejně.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 9. července 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu