3865, zastoupené Mgr. Miloslavem Petrů, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 745/24, proti žalované European Staal Czech Republic s. r. o. (dříve Mechel Service Stahlhandel Czech Republic s. r. o.), se sídlem v Pardubicích, Průmyslová 461, IČO: 47124121, zastoupené Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem se sídlem v Dříteči 155, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 C 183/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 11. 2022, č. j. 22 Co 234/2022-260, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 11. 2022, č. j. 22 Co 234/2022-260, se zamítá. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Miloslava Petrů, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24.
1. Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2022, č. j. 20 C 183/2020-217, zamítl návrh na určení, že výhybka č. XY nacházející se na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a obci XY, který je zapsán na LV č. 940 u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětná výhybka“), je součástí železniční dráhy – vlečky žalobkyně nacházející se zejména na pozemcích blíže specifikovaných ve výroku I tohoto rozhodnutí. Dále určil, že předmětná výhybka je součástí železniční dráhy – vlečky žalobkyně a železniční dráhy – vlečky žalované, nacházejících se na pozemcích blíže specifikovaných ve výroku II tohoto rozhodnutí, a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2022, č. j. 22 Co 234/2022-260, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II, III a IV potvrdil; ve výroku II však v tom správném znění, že se určuje, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětné výhybky, každý v rozsahu jedné poloviny, jako společné součásti železničních drah – vleček žalobkyně a žalované nacházejících se na konkretizovaných pozemcích (výrok I). Dále rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Z celkového obsahu dovolání vyplývalo, že dovolatelka zastávala názor, že předmětná výhybka je součástí její vlečky (koleje) jako věci hlavní. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
4. K dovolání žalované Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 5. 2023, č. j. 22 Cdo 1244/2023-300, dovolání žalované odmítl (výrok I), návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok III).
5. Proti usnesení Nejvyššího soudu podala žalovaná stížnost k Ústavnímu soudu, neboť měla za to, že rozhodnutími prvostupňového, odvolacího i dovolacího soudu bylo porušeno její základní právo na ochranu majetku, na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení podle čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Ústavní soud nálezem ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2048/23, rozhodl, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (výrok I), napadené usnesení zrušil (výrok II) a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl (výrok III).
7. Nejvyšší soud se proto znovu zabýval dovoláním žalované.
8. Přípustnost dovolání žalovaná odůvodnila odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) tak, že „odvolacím soudem vyřešená otázka hmotného práva má být posouzena dovolacím soudem jinak a napadeným rozhodnutím se odvolací soud rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem je otázka hmotného práva řešená v tomto řízení rozhodována rozdílně.“ V textu dovolání dále také uvedla, že se jedná o věc „doposud soudy blíže neřešenou“. Jako dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci. Nejprve namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť podle dovolatelky odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku podle § 157 odst. 2 o. s. ř. Dále tvrdila, že odvolací soud překročil rozsah petitu žalobního návrhu a že žalobkyni nesvědčil naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť určení nemá povahu finálního rozhodnutí sporu mezi účastníky. Dovolatelka dále uvedla, že předmětná výhybka byla zhotovena na její náklady, a proto výlučně ona k ní nabyla originárním způsobem vlastnické právo, pročež předmětná výhybka nemohla být ani způsobilým předmětem převodu vlastnického práva na základě smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a Českou republikou. Souhlasila se závěrem nalézacích soudů, že po napojení do dráhy kolejí se stala součástí této koleje. Nesprávné právní posouzení věci však shledává v závěru, podle něhož je předmětná výhybka součástí vlečky žalované i vlečky žalobkyně. Odvolací soud měl rozhodnout v rozporu se zásadou rovnosti účastníků ku prospěchu strany žalující, která se nijak nepodílela na vybudování předmětné výhybky a pouhým napojením výhybky získala spoluvlastnické právo k danému zařízení. Dovolatelka zde poukázala na to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3201/2014, a rozsudku téhož soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014), přičemž tato otázka nabytí vlastnického práva by podle ní měla být dovolacím soudem posouzena jinak, což je taktéž podle dovolatelky dovolací důvod ve smyslu § 237 o. s. ř. Následně namítá, že odvolací soud nevzal v potaz relevantní právní úpravu (zákon o dráhách), přičemž jeho rozhodnutí je ve zjevném rozporu s tímto zákonem. Z celkového obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka zastává názor, že předmětná výhybka je součástí její vlečky (koleje) jako věci hlavní. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že v dovolání není řádně vymezena jeho přípustnost, tvrzení žalované ohledně přípustnosti dovolání jsou nekonzistentní a nemají oporu v § 237 o. s. ř. Jediné rozhodnutí, u něhož žalovaná tvrdí, že se od něj odvolací soud odchýlil (rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3051/2014) není v dané věci relevantní, a proto se od něj odvolací soud při rozhodování věci odchýlit nemohl. Je tomu tak proto, že dané rozhodnutí se týká věci hromadné a nikoli součásti věci. Otázka naléhavého právního zájmu byla podle žalobkyně posouzena odvolacím soudem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 3877/2018). Ztotožnila se také se závěrem odvolacího soudu o tom, že předmětná výhybka je společnou součástí obou vleček. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.
10. Dovolání není přípustné.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
13. Dovolací soud předně uvádí, že dovolání žalované je s ohledem na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jakožto jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. na samé hranici projednatelnosti.
14. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
15. Žalovaná v úvodu dovolání k jeho přípustnosti uvedla, že „odvolacím soudem vyřešená otázka hmotného práva má být posouzena dovolacím soudem jinak a napadeným rozhodnutím se odvolací soud rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem je otázka hmotného práva řešená v tomto řízení rozhodována rozdílně.“ V textu dovolání dále také tvrdila, že se jedná o věc „doposud soudy blíže neřešenou.“ Žalovaná tak v podstatě naznačila všechny důvody přípustnosti dovolání zakotvené v § 237 o. s. ř., aniž by každý z nich zvlášť spojila s konkrétní otázkou hmotného nebo procesního práva. Z povahy věci však vyplývá, že v konkrétním případě ve vztahu k jedné právní otázce může být v zásadě splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (vyjma např. případů, kdy dovolatel tvrdí, že určitá právní otázka byla odvolacím soudem rozhodnuta v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou specifikuje, s tím, že pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že ve všech souvislostech nebyla tato otázka dosud vyřešena, jde o právní otázku dosud neřešenou).
16. Důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, míří na případy, kdy příslušná právní otázka je dovolacím soudem již vyřešena a od tohoto řešení se odvolací soud odchýlil. Pak ovšem současně nemůže jít o případ, kdy je dovolacím soudem určitá právní otázka rozhodována rozdílně, tj. o případ, kdy rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena není a sám dovolací soud takovou otázku posuzuje rozdílně. Ještě o jiný případ přípustnosti se jedná, pokud jde o otázku dosud neřešenou, neboť tento důvod přípustnosti míří na případy, kdy určitou právní otázku dovolací soud ještě vůbec neposuzoval. Poslední možností zakládající přípustnost dovolání je pak situace, kdy otázka, v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleně řešená, by měla být podle dovolatele přehodnocena a nadále řešena jiným způsobem.
17. Žalovaná v dovolání brojila proti posouzení otázky, čeho (jaké věci hlavní) je součástí výhybka, kterou nechala na své náklady zhotovit a zabudovat do tratě, aby svou vlečku propojila s vlečkou žalobkyně (viz např. s. 12 dovolání). V dovolání uvedla několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, které podle ní vymezují, co je součástí věci a podle jakých kritérií se tato otázka posuzuje. Z obsahu dovolání lze „vyčíst“, že podle stěžovatelky vede uvedená judikatura Nejvyššího soudu k závěru, že výhybka je součástí toliko její vlečky, a nikoli součástí obou vleček, jak dovodil odvolací soud. Ačkoli dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. zcela přesně a srozumitelně, z obsahu dovolání učinil Nejvyšší soud závěr, že se dovolatelka domnívá, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
18. Odvolací soud se v napadeném rozsudku od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pročež tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
19. Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
20. Jak správně uvedly oba nalézací soudy, ohledně skutečností, jež nastaly před 1. 1. 2014, je nutno aplikovat tehdejší právní předpisy. Vzhledem k tomu, že k napojení výhybky na vlečky obou účastnic došlo před 1. 1. 2014, je nutno skutečnost, které nastaly, posuzovat podle zákona č. 40/1964, občanský zákoník, (dále též „obč. zák.“) a současný stav podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V této souvislosti pak dovolací soud podotýká, že úprava institutu součásti věci je v zásadě zcela shodná v režimu § 120 odst. 1 obč. zák. a § 505 o. z.
21. Podle § 120 odst. 1 zákon č. 40/1964 Sb. obč. zák. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
22. Podle § 505 o. z. součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.
23. Dovolatelka v dovolání nejprve uvedla, že se shoduje se závěrem nalézacích soudů, že se výhybka, jakožto věc původně samostatná, napojením do dráhy stává součástí kolejí, které jsou v postavení věci hlavní. Tento závěr podpořila několika rozhodnutími Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, rozsudek ze dne 27. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1219/99), se kterými je tudíž rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. V tomto směru žalovaná rozpor s judikaturou dovolacího soudu nenamítala.
24. Dále dovolatelka uvedla, že spornou otázkou zůstává, která z vleček účastníků byla ve vztahu k předmětné výhybce věcí hlavní. Podle jejího názoru bylo bez jakýchkoli pochybností, že výhybka nemohla být od vleček oddělena, aniž by se tím vlečky znehodnotily. V tomto směru se shodovala se závěrem uvedeným v napadeném rozhodnutí. Proto bylo podle ní zásadní zodpovědět, kdo z účastníků splňoval podmínku, že s ohledem ke své povaze musí součást věci náležet k věci hlavní. Poukazovala na to, že ze skutkových zjištění bylo zřejmé, že to byla žalovaná, kdo nechal vyrobit a instalovat výhybku, která vlečku žalované spojila s vlečkou žalobkyně a tím dala vzniknout železničnímu celku v daném prostředí. Zdůrazňovala, že pro vznik a existenci tohoto železničního celku měla primární zájem ona, což měly soudy v dosavadním řízení v rámci své úvahy primárně hodnotit, a rozhodnout proto ve prospěch strany žalované. Napadené rozhodnutí bylo z těchto důvodů z jejího pohledu v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3201/2014.
25. Od uvedeného usnesení se ovšem odvolací soud v napadeném rozhodnutí nemohl odchýlit, jelikož dovolací soud v daném usnesení přezkoumával, zda jsou konkrétní předměty samostatnou věcí nebo součástí věci jiné. V nyní souzené věci však dovolatelka závěr nalézacích soudů o tom, že předmětná výhybka je součástí věci jiné, nikoli věcí samostatnou, nerozporuje, naopak jej sdílí. Napadené rozhodnutí proto nemůže být s tímto usnesením v rozporu. Argumentace žalobkyně zdůrazňující její zájem na vybudování vlečky pak představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, neboť bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání.
26. Dále namítala žalovaná rozpor napadeného rozhodnutí v otázce nabytí vlastnického práva k předmětné výhybce také s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014. K tomu je třeba poznamenat, že v daném rozhodnutí se Nejvyšší soud nezabýval situací, v níž se původně samostatná věc stane součástí jiné věci ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák., nýbrž začleněním samostatné věci do věci hromadné. V citovaném rozhodnutí je pak výslovně uvedeno, že obě situace nelze ztotožňovat. Napadené rozhodnutí proto ani s tímto rozhodnutím nemůže být v rozporu.
27. V souvislosti s otázkou, čeho je součástí výhybka, kterou nechala žalovaná zhotovit a zabudovat do tratě, uvedla žalovaná ještě další dovolací důvod. Odvolacímu soudu vytkla, že své závěry zcela izolovaně opírá pouze o jediný právní předpis – občanský zákoník – aniž by se zabýval právní úpravou, mající z jejího pohledu pro danou problematiku postavení lex specialis, konkrétně zákonem č. 266/1994 Sb., zákonem o dráhách.
28. Ve vztahu k aplikaci zákona o dráhách se sice dovolatelka v dovolání domáhá posouzení podle uvedeného právního předpisu, není však vůbec patrné, s jakým důvodem přípustnosti dovolání má být tato otázka poměřována a takový závěr nevyplývá ani z obsahu této části dovolání. Dovolání je ostatně v této části vnitřně rozporné. Na jedné straně sice dovolatelka namítá, že zákon o dráhách měl být v dané věci aplikován jako lex specialis, současně však závěrem této části dovolání naopak výslovně uvádí, že „ačkoli prameny veřejného práva inklinovaly k pojetí výhybky jako součásti věci, neobstojí aplikace právních předpisů veřejného práva na soukromoprávní záležitosti (tak jak to učinil soud prvního stupně), jelikož by takové jednání bylo přinejmenším zkratkovitým a velice by tak byla narušena podstata právního dualismu, jenž je základním předpokladem kontinentální právní kultury“. Hned v navazující části dovolání se pak dovolatelka naopak výslovně hlásí k tomu, že posouzení právního režimu výhybky má být provedeno v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu podle příslušných ustanovení občanského zákoníku.
29. Bez ohledu na výše uvedené však není dovolacímu soudu ani zřejmé, jakým způsobem by se měla aplikace zákona o dráhách promítnout v dané věci do poměrů žalované způsobem pro ni příznivým.
30. Podle § 1 odst. 1 zákona o dráhách tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) podmínky pro stavbu drah železničních, tramvajových, trolejbusových a lanových a stavby na těchto dráhách, b) podmínky pro provozování drah podle písmene a), pro provozování drážní dopravy na těchto dráhách, jakož i práva a povinnosti fyzických a právnických osob s tím spojené, c) výkon státní správy a státního dozoru ve věcech drah železničních, tramvajových, trolejbusových a lanových.
31. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na § 22a odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. a) zákona o dráhách, podle kterých vlečka je veřejně nepřístupná, pokud slouží pro podnikatelské nebo jiné potřeby svého vlastníka nebo jiné oprávněné osoby či jiných oprávněných osob. Provozovatel veřejně nepřístupné vlečky umožní dopravci nediskriminačním způsobem za cenu sjednanou podle cenových předpisů užít tuto vlečku nebo její část za účelem přístupu k jiné dráze, slouží-li vlečka nebo její část jako spojení dvou nebo více drah rozdílných vlastníků. Dále odkazuje na § 3 odst. 1 písm. d) zákona o dráhách; podle kterého železniční dráhy se z hlediska významu, účelu a technických podmínek, stanovených prováděcím předpisem, člení do jednotlivých kategorií. Kategoriemi železničních drah jsou: vlečka, jíž je dráha, která slouží vlastní potřebě provozovatele nebo jiného podnikatele a je zaústěná do celostátní nebo regionální dráhy, nebo jiné vlečky.
32. Dovolacímu soudu není zřejmé, jak by z obsahu uvedených zákonných ustanovení s přihlédnutím k předmětu právní úpravy v § 1 odst. 1 tohoto zákona měl být dovozován věcněprávní režim výhybky rozhodný v daném případě (viz i dále). Veřejná přístupnost či nepřístupnost vlečky o vlastnických poměrech nevypovídá zhola nic a zmínka dovolatelky o tzv. zaústění vlečky jakožto parametru rozhodném pro vlastnické poměry přehlíží, že zaústění vlečky je v režimu zákona o dráhách jedním z technických parametrů, které definují samotný pojem vlečky z hlediska způsobu napojení na celostátní nebo regionální dráhu nebo jinou vlečku.
33. O věcněprávních poměrech nevypovídá nic ani dovolatelkou citované ustanovení § 5a odst. 4 zákona o dráhách, podle kterého při změně stavby dráhy nebo stavbě nové dráhy stavebník hradí náklady spojené se změnami sítí technického vybavení vyvolané stavbou nebo její změnou uvedené v rozhodnutí stavebního úřadu. Totéž platí i pro dovolatelčin odkaz na § 9 písm. b) vyhlášky č. 177/1995 Sb., vyhlášky Ministerstva dopravy, kterou se vydává stavební a technický řád drah, podle kterého součástí dráhy jsou i železniční svršek, který je tvořen z kolejí, výhybek, zvláštních konstrukcí a konstrukčních prvků; součásti železničního svršku jsou zejména kolejnice, kolejnicové podpory, upevňovadla, drobné kolejivo, výhybkové součásti, dilatační zařízení, izolované styky, vodivá a speciální spojení, přídržné kolejnice, ochranné kolejnice, ozubnicové tyče, zařízení proti putování kolejnic, pražcové kotvy, kolejové lože, ohřev výhybek.
34. Takové vymezení, které zmiňuje existenci výhybek, ovšem dopadá vedle dráhy žalované samozřejmě i na dráhu žalobkyně a věcněprávního režimu se také netýká už jenom proto, že uvedená vyhláška slouží toliko k provedení § 66 odst. 1 a 4 k provedení § 3 odst. 1, § 5 odst. 5, § 6 odst. 1 a 2, § 7 odst. 1, § 20 odst. 4 a § 49o odst. 9 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách.
35. Na straně 5 svého dovolání žalovaná k první otázce ještě izolovaně a jednovětně uvádí, že předmětná právní věc, jejíž revize se domáhá, je věcí velmi specifickou, soudy dosud nijak „ve své podstatě neřešenou“, a tedy ani judikatorně blíže neupravenou. Zdůrazňuje důležitost jejího vyřešení s ohledem na značné množství vlastníků železničních drah na území České republiky, jejichž vztahy se z důvodu zmíněné absence dosavadní rozhodovací praxe soudů nacházejí v majetkoprávně nevypořádaném stavu.
36. K tomu dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15 (dostupné na https://nalus.usoud.cz), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 978/2023 (toto i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)].
37. Dovolací soud se sice doposud nezabýval speciálně výhybkou jakožto součástí železniční dráhy, nicméně ve své ustálené rozhodovací praxi se opakovaně zabýval otázkou obecnějšího charakteru, a to vymezením součásti věci, věci hlavní a věci vedlejší a podle těchto pravidel se také dovolatelka výslovně domáhá posouzení dané věci. Od této ustálené praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení dovolatelkou formulované otázky neodchýlil, pročež tato právní otázka přípustnost dovolání nezakládá.
38. Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží, a to nejen fyzicky, ale i funkčně, a co nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, a to rovněž nejen fyzicky nebo technicky, ale také funkčně. Znehodnocením věci hlavní nemusí být jen ztráta její hodnoty peněžní, nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné; znehodnocením se míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně (plní svou funkci na nižší úrovni) nebo mu nemůže sloužit vůbec (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 97/2003).
39. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc, či o součást věci jiné vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018).
40. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvale vychází ze závěru, že může zpochybnit úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné jen z toho hlediska, zda byla vzata v potaz zákonná kritéria, či v případech, že jde o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo nedostatečně odůvodněnou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2123/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017).
41. Klíčové závěry ve směru, že v dané věci je výhybka společnou součástí obou vleček, formuloval odvolací soud zejména v bodech 21 a 28 odůvodnění rozsudku. Zohlednil, že vlečka žalobkyně byla vybudována v roce 1985, vlečka žalované v roce 1996, původně ve vlečce žalobkyně, v místě, kde je v současné době předmětná výhybka, byla rovná kolej. Žalovaná v rámci záměru výstavby své vlečky, kterou hodlala napojit na vlečku žalobkyně, nechala na své náklady výhybku vyrobit a při budování své vlečky ji vložila do vlečky žalobkyně tak, aby byla zachována funkčnost vlečky žalobkyně a zároveň aby byla umožněna jízda z vlečky žalobkyně na vlečku žalované a tím byly obě vlečky výhybkou propojeny. Výhybka je nezbytná k provozu obou vleček, a byla-li by odstraněna (a nebyla ničím nahrazena), byl by významně narušen až znemožněn provoz obou vleček. Výhybka charakteristickým způsobem odděluje i spojuje vlečky obou účastnic tím, že je vložena do původní vlečky a slouží ke změně směru jízdy vlaku, a tak je nezbytná nejen proto, aby se mohlo jezdit z původní vlečky na vlečku novou, ale i proto, aby bylo možno dále jezdit po vlečce původní. Výhybka je tedy spojena s oběma vlečkami, podle své povahy náleží k nim oběma, je nezbytná k provozu obou vleček a jejím oddělením by se vlečky znehodnotily. Uzavřel, že tedy zjevně tvoří součást obou vleček. Proto je nerozhodné, kdo nechal výhybku vyrobit a kdo ji zabudoval na současné místo. Podstatný je totiž stav, který vznikl zabudováním výhybky do vleček, tedy neoddělitelnost výhybky od obou vleček, aniž by se vlečky znehodnotily.
42. Těmto úvahám odvolacího soudu nelze nic vytknout.
43. V dané věci posuzovaná výhybka tvoří konstrukční součást dvou drážních těles (dvou párů kolejnic), které mají povahu samostatných věcí v právním smyslu, přičemž každá je ve vlastnictví odlišného subjektu. Obecně platí, že pokud jedna hmotná entita nějakým způsobem souvisí s více samostatnými věcmi v právním smyslu (zde dvěma drážními tělesy), může mít tato entita dle okolností případu povahu samostatné věci v právním smyslu (movité či nemovité), nebo součásti pouze jedné z více věcí, anebo společné součásti více věcí (existenci institutu společné součásti věci připustil a vysvětlil Nejvyšší soudu v rozsudku ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1064/2020). Železniční výhybka nemá jako taková žádný samostatný hospodářský účel, odlišný od určitého většího celku – zde drážního tělesa, resp. více drážních těles. Výhybka naopak pouze pomáhá realizovat (uskutečňovat) hlavní účel drážního tělesa, tj. zabezpečení pohybu kolejových vozidel; drážní těleso s výhybkou tvoří jasnou funkční jednotu (hospodářský celek). Právo přitom tradičně chrání jednotu hospodářských celků před jejich rozdělením. Udržením hospodářských komplexů složených z jednotlivých částí se chrání přidaná hodnota, o kterou je celek hodnotnější, než jeho jednotlivé části. Této myšlenky je dosahováno prostřednictvím institutu součásti věci, resp. příslušenství věci, popř. též prostřednictvím institutu věci hromadné. Výhybka v dané věci tvoří určitý skladebný prvek většího celku – drážního tělesa a má povahu součásti věci.
44. Není vyloučeno, že entita, která podle obecných pravidel obsažených v zákoně č. 40/1964 Sb. nebo zákoně č. 89/2012 Sb. není samostatnou věcí v právním smyslu, získá tuto povahu v důsledku výslovného rozhodnutí zákonodárce na základě jiných (zvláštních) konstrukcí obsažených v občanském zákoníku či v jiném právním předpisu. Takto by mohl postupovat příslušný zákon i ve vztahu k výhybce. Zákon o dráhách však nemá žádnou speciální úpravu, která by řešila věcněprávní režim výhybky odlišně od obecných východisek občanského zákoníku.
45. Není-li výhybka v dané věci samostatnou věcí a souvisí-li se dvěma drážními tělesy, zbývá posoudit, zda je výlučnou součástí jednoho z nich, popř. společnou součástí jich obou. Výhybka je ze své „konstrukční podstaty“ vždy spojena s alespoň dvěma drážními tělesy. Je proto třeba posoudit, zda existují určitá kritéria, na základě nichž by bylo možno přiřadit výhybku jakožto výlučnou součást pouze jednoho z drážních těles, či zda jsou všechna kritéria splněna ve vztahu k oběma (všem) drážním tělesům v zásadě ve stejné míře : a) stavebně-technické (konstrukční) provedení výhybky; b) intenzita fyzického spojení výhybky s oběma drážními tělesy; c) funkční (účelové) určení výhybky.
46. Možnost zohlednění těchto kritérií je umožněna skutkovými zjištěními nalézacích soudů, která nepodléhají dovolacímu přezkumu a která dovolatelka ani nezpochybňuje. Pokud jde o stavebně-technické (konstrukční) provedení výhybky, je výhybka stavebně-technicky (konstrukčně) provedena ve vztahu k oběma drážním tělesům v zásadě stejným způsobem. Pokud jde o intenzitu fyzického spojení, i ta je k oběma drážním tělesům v zásadě stejná. Nelze tedy říci, že by výhybka byla pevně fyzicky spojena pouze s jedním drážním tělesem a druhého drážního tělesa se např. jen „dotýkala“ či k němu „volně přiléhala“. Konečně pokud jde o funkční (účelové) určení výhybky, i tento prvek je přítomen ve vztahu k oběma drážním tělesům ve stejné míře. Opět nelze říci, že by tato technologická část sloužila výlučně či alespoň převážně pouze jednomu z obou drážních těles. Z funkce výhybky v dané věci „profitují“ vlastníci (provozovatelé) obou drážních těles naprosto stejným způsobem. Fyzické odstranění výhybky by vedlo ke znehodnocení (resp. vyloučení) funkčnosti obou drážních těles. Ve vztahu k posuzované výhybce neexistují žádná kritéria, která by s jistotou umožňovala její přiřazení jako výlučné součásti pouze jednoho z obou drážních těles. Tímto kritériem nejsou pořizovací náklady na výhybku a ani osoba, která se o její pořízení zasloužila. V takovém případě je závěr odvolacího soudu správný.
47. Druhou otázkou, kterou žalovaná v dovolání vymezila, byla otázka, zda žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Z obsahu dovolání vyplývá, že se měl odvolací soud při jejím řešení odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu.
48. Tato otázka nicméně přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím řešení od ustálené praxe dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil.
49. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
50. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, je dán zejména tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srovnej obdobně nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod pořadovým č. 35, sešit 3, ročník 1995).
51. Určovací žaloba ve smyslu § 80 o. s. ř. je žalobou preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji, než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1668/2015].
52. Judikatura přitom připouští, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva může být dán s ohledem na to, že je mezi účastníky sporné, kdo je vlastníkem dotčené věci a kdo má věc obhospodařovat, provádět její údržbu či do ní investovat prostředky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2852/2007).
53. V projednávané věci odvolací soud v bodě 24 napadeného rozhodnutí uvedl, že pokud mezi vlastníky jednotlivých vleček není jasné, komu předmětná výhybka patří, může právě tato nejasnost vyvolávat spory, a to nejen ohledně např. nákladů na opravy a údržbu výhybky, ale i ve vztahu ke správním orgánům, např. k drážnímu úřadu, neboť tento správní úřad pak nemusí přesně vědět, s kým má jednat ve vztahu k povolení k provozu těchto vleček apod. Určení vlastnictví k výhybce tak vytvoří pevný základ pro další právní vztahy účastníků, a to bez ohledu na to, jaké byly vztahy účastníků v minulosti a zda z tohoto důvodu bude žalovaná uplatňovat nějaké nároky vůči žalobkyni.
54. S tímto odůvodněním odvolacího soudu se dovolací soud plně ztotožňuje. Právní postavení žalobkyně by se bez požadovaného určení stalo nejistým – zůstala by sporná otázka, komu náleží vlastnické právo k předmětné výhybce, přičemž tento stav nejistoty lze eliminovat právě pomocí žaloby na určení vlastnického práva k ní; zároveň platí, že k odpovídající nápravě nelze dospět jinak. Rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva k předmětné výhybce jistě také vytvoří pevný právní základ pro další právní vztahy mezi účastníky (zejména vyplývající ze správy předmětné výhybky) i ve vztahu k třetím osobám, a to včetně orgánů státu, pro které je postaveno do budoucna najisto, s kým je potřeba jednat, půjde-li o práva a povinnosti k předmětné výhybce. Tím je v dané věci bez dalšího dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení.
55. Dovolatelka argumentuje v obecné rovině tím, že nejsou dány podmínky pro naplnění naléhavého právního zájmu. Jak již vyplývá z výše uvedeného, takový názor dovolací soud nesdílí. Dovolatelka ani blíže nespecifikuje, proč jí vymezené podmínky naléhavého právního zájmu v dané věci nejsou dány, resp. s odůvodněním odvolacího soudu ve vztahu k naléhavému právnímu zájmu konkrétně nepolemizuje; omezuje se jen na obecnou nesouhlasnou polemiku. Namítá-li však, že určovací žaloba je preventivního charakteru, a má tak zcela odvrátit budoucí spory účastníků, nelze jí dát za pravdu. Cílem určovacích žalob není odstranění jakýchkoli případných budoucích sporů mezi účastníky řízení (takový závěr nevyplývá ani z dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí citovaných výše či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008). Podstatné v souzené věci je, že žaloba na určení vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, který je způsobilý budoucí spory účastníků odvrátit. Zcela vyloučit další spory však nebude možné nikdy.
56. Zcela shodný závěr zaujal Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí – usnesení ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1244/2023, a nedůvodnost námitky týkající se nedostatku naléhavého právního zájmu výslovně konstatoval Ústavní soud v „přezkumném“ nálezu ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2048/23.
57. Přípustnost dovolání pak nemohou samy o sobě založit ani tvrzené vady řízení napadeného rozhodnutí nebo námitka, podle níž odvolací soud překročil rozsah žalobního petitu a o níž dovolatelka sama výslovně uvádí, že jde o formulační úpravu výroku, která má spíše kosmetickou povahu a je z hlediska merita věci v zásadě nepodstatná). K nim by mohl dovolací soud přihlédnout až za situace, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
58. Nedůvodná je i námitka ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
59. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.
60. V poměrech projednávané věci není dovolacímu soudu zřejmé, v čem by námitka nepřezkoumatelnosti (nesená v obecně formulovaném duchu) měla být v dané věci důvodná, když je jednoznačné, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolatelce nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci.
61. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že není důvodná ani „izolovaná“ námitka dovolatelky, že „výhybka XY nemohla být způsobilá být předmětem převodu vlastnického práva na základě kupní smlouvy č. 20100311, uzavřené dne 30. 11. 2010 mezi žalobkyní a ČR – Správou státních hmotných rezerv, jak se mylně, soud prvého stupně, jako i následně soud odvolací soud, domnívá“.
62. Takový závěr však odvolací soud neučinil a není na něm ani rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud výslovně v bodě 28 odůvodnění uvedl, že „ač tedy původním vlastníkem vlečky byla nepochybně žalovaná, jejím zabudováním do vleček přešlo z části vlastnické právo v rozsahu jedné poloviny na stát jako tehdejšího vlastníka původní vlečky. Následně pak kupní smlouvou z roku 2010 přešel tento spoluvlastnický podíl k výhybce XY na žalobkyni, neboť s prodávanou vlečkou nepochybně přešly na žalobkyni všechny součásti vlečky, aniž by bylo potřeba je v kupní smlouvě výslovně uvádět“. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není založeno na tom, že by předmětem převodu a kupní smlouvy měla být výhybka XY, jak naznačuje v dovolání žalovaná. Klíčový závěr odvolacího soudu ve směru nabytí výhybky jako součásti kupované vlečky žalobkyně pak dovolání nijak nezpochybňuje. 63. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
64. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
65. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce
V Brně dne 31. 3. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu