22 Cdo 2958/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
ve věci žalobce: Město Volary, se sídlem úřadu ve Volarech, Náměstí 25, IČO:
00250830, proti žalované: TRIGAD, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Vinohrady,
Slezská 949/32, IČO: 251 32 067, o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 64/2003, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. listopadu 2006, č. j.
6 Co 1785/2006–548, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
19. května 2006, č. j. 6 C 64/2003–510, zamítl žalobu na určení, že žalobce je
vlastníkem „součástí budovy kotelny čp. 423 (tech. vyb.) na pozemku p. č. st.
1360/3 v obci V. a k. ú. V.“ ve výroku I. rozsudku blíže specifikovaných v
části a), „součástí budovy předávací stanice na výrobu TÚV bez č. p. /č. e.
(tech. vyb.) na pozemku p. č. st. 1360/5 v obci V. a k. ú. V. – propojovacího
potrubí, armatur a elektrických armatur“ dále specifikovaných ve výroku I.
rozsudku v části b), „součástí budovy kotelny základní školy na pozemku p. č.
st. 1556 v obci V. k. ú. V.“ dále specifikovaných ve výroku I. rozsudku v části
c), a „součástí budovy čp. 24 na pozemku p. č. st. 164/1 (zast. pl.) v obci V.
a k. ú. V. – předávací stanice N52“ (výrok I.), řízení o určení vlastnictví k
věcem specifikovaným ve výroku II. rozsudku zastavil, a výroky III. až V.
rozsudku rozhodl o znalečném a o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem budov výše uvedených a že dne 26.
února 1998 účastníci uzavřeli mandátní smlouvu podle § 566 a násl. obchodního
zákoníku týkající se investiční akce spočívající v rekonstrukci tepelných
zdrojů města V. pro potřeby teplofikace z hlediska nejvhodnějších způsobů
financování, provozování, zajištění a provedení realizace této rekonstrukce.
Žalobce v souvislosti s tím uzavřel dne 17. července 1998 s Investiční a
poštovní bankou, a. s., úvěrovou smlouvu č. 6004-98-067 za účelem „plynofikace
a rekonstrukce centrálního zásobování teplem ve V.“. K hrazení nákladů na
studijní a projektové práce, nákladů na zahájení nezbytných přípravných prací a
provizorních opatření, nákladů na realizaci stavby rekonstrukce centrálního
zásobování teplem a realizaci stavby rekonstrukce kotelny základní školy u
Nádraží 512, účastníci uzavírali smlouvy o půjčce ze dne 31. března, 27. dubna,
22. července a 1. října 1998, na základě nichž žalobce za dohodnutých podmínek
poskytoval žalované finanční prostředky. Žalovaná za účelem rekonstrukce
kotelny u Nádraží 512, vypracování podkladů a dokumentů vztahujících se k
provozování zařízení tepelného hospodářství a rekonstrukce zdroje a rozvodu
tepla – kogenerační jednotky, uzavřela s obchodními společnostmi Energis 92, s.
r. o., Šimkova 904, Hradec Králové, Plzeňský projektový a architektonický
ateliér, s. r. o., Barrandova 28, Plzeň, DEAS, s. r. o., M. E. P., s. r. o.,
Čs. armády 14, Praha 6, smlouvy o dílo ze dne 15. března, 1. června, 3.
července, 12. srpna, 20. srpna a 2. října 1998. Účastníci uzavřeli dne 27.
dubna 1998 smlouvu o budoucích smlouvách podle § 289 obchodního zákoníku. V ní
se žalobce zavázal uzavřít se žalovanou smlouvu o nájmu a koupi najaté věci a
smlouvu o pronájmu tepelných zařízení, jejichž předmětem bude pronájem zařízení
specifikovaných v přílohách. Obchodní společnost Energetické služby města V.,
s. r. o., Mlýnská 471/2, V., IČ: 25167171 (jde o společnost, v níž je žalobce
společníkem) uzavřela jako nájemce se žalovanou jako pronajímatelem dne 4.
prosince 1998 a 17. prosince 1998 smlouvy o nájmu a koupi najatých věcí
konkretizovaných v přílohách těchto smluv (Soubor strojů a zařízení - ZŠ u
Nádraží 512 – týká se smlouvy ze 4. prosince 1998 a soubor strojů a zařízení –
CZT, Mlýnská ul. – týká se smlouvy ze 17. prosince 1998). V článcích 17 obou
smluv je ujednáno, že zařízení jsou a pro všechny časy zůstanou movitým
majetkem. Cena budovy kotelny na parcele č. 1360/3 je 2 289 720,- Kč, cena
technologického zařízení v ní instalovaného je 12 763 000,- Kč a 9 050 000,-
Kč. Cena budovy kotelny základní školy na parcele č. 1556 činí 2 995 828,- Kč a
cena technologického zařízení v ní instalovaného pak činí 5 492 700,- Kč.
Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že
technologická zařízení nejsou součástí výše uvedených nemovitostí žalobce podle
§ 120 odst. 1 obč. zák. Jelikož žalobce se aktivně podílel na předávání
majetku, vyhovění žalobě by bylo jednoznačně v rozporu s dobrými mravy podle §
3 odst. 1 obč. zák. Nepoměr cen nemovitostí a technologických zařízení má podle
okresního soudu dopad i ve vztahu k výkladu § 120 odst. 1 obč. zák. Současně
odmítl názor žalobce, že by oddělením došlo ke znehodnocení budov, protože tyto
lze po určitých úpravách využít k jiným účelům, což se již ostatně v případě
budovy ve vlastnictví žalobce postavené na pozemku p. č. 1621 stalo. Podle
soudu prvního stupně slouží technologie umístěná v nemovitosti primárně k
výrobě tepla, teplé vody a elektřiny, tedy k obsluze jiných nemovitostí –
technologie jsou ve funkčním vztahu s jinými nemovitostmi, což je další důvod,
proč nejsou součástí nemovitostí „uvedených v petitu žaloby“.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne
7. listopadu 2006, č. j. 6 Co 1785/2006-548, k odvolání žalobce rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že se „určuje, že žalobce je vlastníkem předávací
stanice N 52, jež je součástí budovy číslo 24 (správně zřejmě „č. p. 24“) na
pozemkové parcele číslo stavební 164/1 v obci a katastrálním území V, zapsané v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Prachaticích na LV č. 10001“, ve
zbývajícím rozsahu, s výjimkou výroku v odstavci II., o částečném zastavení
řízení, v němž zůstává odvoláním nedotčen, rozhodl odvolací soud tak, že
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil uvedenému
soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně,
dospěl však k odlišným právním závěrům, podle nichž za důležité není třeba
považovat kritérium, zda konstrukce nemovitostí umožňuje či neumožňuje
nenásilné oddělení technologií od těchto nemovitostí a případně s jakou
náročností. Podle odvolacího soudu je třeba posuzovaný případ hodnotit z
hlediska tří možných situací : a) technologie je umístěna v samostatné stavbě,
jejímž jediným účelem je chránit technologii před vnějšími vlivy (technologie
tak neslouží stavbě, ale naopak stavba slouží účelově technologii), b)
technologie je umístěna ve stavbě, např. budově, jejímž potřebám slouží, a c)
technologie je umístěna ve stavbě, např. budově, jejímž potřebám slouží, ale
zároveň slouží i potřebám dalších budov. Na základě uvedeného dovodil, že v
prvém případě je technologie samostatnou věcí, protože neslouží stavbě (§ 119
odst. 2 obč. zák.), v níž je umístěna, ale slouží jiným stavbám, resp. potřebám
jiných staveb (nelze se přitom zabývat tím, zda jsou z právního hlediska
odlišné situace, kdy budova je stavěna za účelem zajištění ochrany technologie
nebo v již postavené budově sloužící určitému účelu se později instaluje
modernější technologie). V druhém případě je technologie součástí stavby, např.
budovy, protože je v ní umístěna a slouží jejím potřebám. Součástí stavby by
byla technologie i ve třetím případě, kdy slouží potřebám budovy, v níž je
umístěna, a současně potřebám dalších budov. Technologie totiž nemůže být
oddělena od budovy, v níž je umístěna, a jejímž potřebám slouží, neboť by se
tím budova znehodnotila.
Na základě uvedených úvah odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce je
vlastníkem předávací stanice N 52 jakožto součásti „budovy č. 24 na pozemku p.
č. st. 164/1 v obci a k. ú. Volary zapsané v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu v Prachaticích na LV č. 10001“, když tato stavba je
umístěna ve sklepních prostorách předmětného domu, slouží k jeho vytápění a
zajišťuje dodávku teplé vody. Nelze pochybovat, že jejím odstraněním by došlo
ke znehodnocení této budovy. Odkázal v této souvislosti na vyjádření znalce
ing. Kouby, podle něhož odstranění některého přístroje, zařízení nebo potrubí
by mělo za následek, že dům by nebyl provozuschopný, protože by nebyl vytápěn,
ani by nebyl zajištěn ohřev teplé vody. Podle odvolacího soudu naproti tomu
nelze takto jednoznačný závěr učinit ve vztahu ke kotelně základní školy č. p.
512 Za Nádražím ve V na pozemku p. č. st. 1556, která představuje samostatnou
stavbu a slouží areálu školy k zásobování teplem – není tedy zřejmé, zda se
jedná o vytápění jedné či více nemovitostí ve smyslu § 119 odst. 2 obč. zák.,
přičemž žalovaný tvrdí, že nová technologie slouží pro vytápění nejen školy,
ale i domácností na sídlišti Na Rafandě. Stejně tak nelze uvedený jednoznačný
závěr učinit ve vztahu ke kotelně na pozemku p. č. st. 1360/3 a předávací
stanici na p. č. st. 1360/5, které slouží k zajištění tepla a teplé vody „v
centrálním slova smyslu“.
Aplikoval-li soud prvního stupně ustanovení § 3 obč. zák. odvolací soud
konstatoval, že v případě určovací žaloby je nelze použít (pokud je žalobce
vlastníkem, potom daný právní stav nemůže ovlivnit způsob jeho chování se k
nevlastníkovi). Odvolací soud dovodil, že jelikož se soud prvního stupně ve
vztahu k předmětným nemovitostem výše uvedenými hledisky nezabýval, když otázky
odlišných cen staveb a technologií či využitelnosti nemovitostí za jiným
účelem, s nimiž soud prvního stupně pracoval, nemají pro rozhodnutí podstatný
význam, je zřejmé, že napadený rozsudek je ve zmíněném rozsahu nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Na základě uvedeného rozhodl tak, že rozsudek soudu
prvního stupně částečně změnil ohledně rozvodné stanice N 52 v budově č. p. 24
tím, že žalobě vyhověl. Ve zbývající části rozsudek zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho měnící části napadla žalovaná dovoláním, které
podle obsahu podává z důvodů, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a dále z
důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Vadu řízení spatřuje v tom, že soud prvního stupně nepřihlédl k jejímu návrhu,
aby byl v řízení ustanoven znalec z oboru energetika, který měl zodpovědět
otázky, na které s ohledem na svoji specializaci není v soudním řízení
kompetentní odpovědět znalec z oblasti stavebnictví a ekonomika a v rozporu s §
157 o. s. ř. se nevypořádal s tímto návrhem ani v odůvodnění svého rozsudku.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatelka ve
skutečnosti, že odvolací soud si ve smyslu platné judikatury (rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. „Cdo 770/98“ – správně zřejmě 25 Cdo
770/98) neujasnil otázku, která z dotčených věcí je věcí hlavní, jaká je její
povaha a potom, zda-li k věci hlavní podle její povahy ostatní uvažované věci
náleží. Dovolatelka má za to, že je-li budova č. 24, v níž je předávací stanice
N 52 umístěna, věcí hospodářsky určující a tedy věcí hlavní, s ohledem na
povahu budovy č. 24 nelze předávací stanici považovat za něco, co
neodmyslitelně patří k uvedené budově tak, že by nemohla být považována za věc
odlišnou. Uvedený závěr dovozuje ze skutečnosti, že pro vytápění domu slouží
odběratelská soustava tvořená topnými tělesy, předávací stanice se podle § 2
odst. 2 energetického zákona č. 458/2000 Sb. řadí do kategorie rozvodných
tepelných zařízení, a to s ohledem na jejich funkci, kterou je úprava parametrů
teplonosné látky na hodnoty technicky, bezpečnostně a hygienicky přípustné pro
použití v odběratelské soustavě domu, že dodávky tepla lze zajistit i bez
předávací stanice, že budova č. 24 nevykazuje specifické konstrukční prvky,
které by byly potřebné k fungování předávací stanice, a že předávací stanice
může plnit svoje funkce vůči více nemovitostem.
Dovolatelka v této souvislosti rovněž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky sp. zn. „Cdo 54 52/98“ (správně zřejmě 22 Cdo 2548/98), podle
něhož je třeba při posuzování otázky, zda je předávací stanice součástí domu
vzít v potaz, zda je toto technologické zařízení spojeno se stavebními
konstrukcemi, které by byly vybudovány pro potřeby této technologie, tj. zda z
hlediska stavebního umožňuje konstrukce stavby oddělení předávací stanice, což
v daném případě lze, neboť předmětnou stanici lze dnes bez problémů „demontovat
a odnést“, a tedy oddělit od domu a nahradit ji jiným druhem vytápění.
Dovolatelka konečně namítá, že v napadeném výroku rozsudku odvolacího soudu je
označení předmětného domu číslo 24 neurčité, když není specifikováno, zda číslo
domu 24 je evidenční nebo popisné a místo „Katastrální úřad v Prachaticích“ má
být uvedeno: Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště
Prachatice. Navrhla, aby ze shora uvedených důvodů dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I
bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která
nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c
odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009
Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bylo podáno včas, řádně
zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelkou
uplatněných dovolacích důvodů a shledal, že dovolání není důvodné.
Předmětem dovolacího přezkumu je posouzení právního názoru odvolacího soudu,
podle něhož sporná předávací stanice tepla umístěná v budově ve vlastnictví
žalobce je součástí této budovy.
Podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy
náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
V rozsudku ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, uveřejněném v
časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 84, Nejvyšší soud České republiky
vyložil, že “podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle
její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují
věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie
charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány
a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými.
Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na
vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První
kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ”to, co k věci podle její
povahy náleží” se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a
norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje
prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější,
určující a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto
obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc
hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně
samostatná věc k ní ”patří” natolik neodmyslitelně, že nemůže již být
považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje
spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ”nemůže být oddělena, aniž
by se tím věc znehodnotila” však nevylučuje možnost faktické separace věcí,
naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti
věcí. Charakter “oddělení” zákon nestanoví a tedy nutně tento pojem musí
zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např.
vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např.
odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např.
odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci
pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených
způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu
na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť
ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž
může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se
znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením
její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit
vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní
přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na
dosavadní hlavní věci nezávislou”.
Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou
věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou
věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou (například
sluchátko bezdrátového telefonního přístroje). Nutnou podmínkou pro to, aby
původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí
považována za součást věci je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách
pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb
s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího
řádu, jde o samostatný objekt. Pokud tedy určitá věc, která je spojena s jinou
věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence
této jiné věci, nemůže být součástí věci (může jít nanejvýš o věc složenou -
universitas rerum cohaerentium - ve které každá z původních věcí zachovává
svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má-li spojením
původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto
věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly nadále ve
vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní
věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 10, str. 446).
Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o
samostatnou věc či o její součást, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v
nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu
zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7761).
V daném případě jde o posouzení, zda předávací stanice N 52, která je umístěna
v budově č. p. 24 žalobce v k. ú. V a je napojena na vnější teplovodní síť
sloužící městu V, je součástí předmětné budovy žalobce. Dovolatelka namítá, že
předávací stanice je součástí vnější rozvodné sítě, což dovozuje jednak z § 2
odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb. a dále s ohledem na to, že dodávky tepla lze
zajistit i bez předávací stanice, že budova č. 24 nevykazuje specifické
konstrukční prvky, které by byly potřebné k fungování předávací stanice, a že
předávací stanice může plnit svoje funkce i vůči více nemovitostem.
Dovolací soud v této souvislosti shodně s odvolacím soudem považuje za významné
skutkové zjištění učiněné ze znaleckého posudku Ing. Kouby, podle něhož
technologie předávací stanice N 52 nemůže být oddělena od budovy, v níž je
umístěna, a jejímž potřebám slouží, neboť by tím dům nebyl provozuschopný,
protože by nebyl vytápěn a nebyl by ani zajištěn ohřev teplé vody. Předmětná
budova by se tímto zásahem znehodnotila, čímž je nepochybně třeba chápat její
znehodnocení po stránce funkční. Ze stejných úvah reflektujících znehodnocení
domu vychází dovolací soud i ve své judikatuře, v níž dospěl k závěru, že
výměníková stanice je součástí nemovitosti, v níž se nachází (k tomu srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 2000,
sp.zn. 29 Cdo 2452/98 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.
července 2002, sp. zn. 28 Cdo 990/2002, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1379).
Okolnost, že odstranění a následná absence zdroje vytápění domu představuje
znehodnocení domu, vyslovil dovolací soud jednoznačně v rozsudku ze dne 14.
července 2010, sp. zn. 22 Cdo 2482/2008 – uveřejněném na internetových
stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz), kde současně
zdůraznil, že zařízení sloužící vytápění obytných místností jsou nezbytnou
součástí obytných domů – k tomu srov. § 11 odst. 3 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o
technických požadavcích na stavby. Obytné místnosti tedy musí být vybaveny
zařízením zajišťujícím dostatečné vytápění s možností regulace tepla. Z uvedené
argumentace pak dospěl dovolací soud k závěru, že na rozvod plynu připojený
kotel je součástí stavby. Tyto principy pak lze přiměřeně použít i v souzené
věci.
Jestliže bylo zjištěno, že technologie slouží toliko potřebám budovy, v níž je
umístěna, je nerozhodné, zda teplo, které upravuje a dále předává, je přiváděno
z vnějšího teplovodního vedení, na něž je předávací stanice napojena. V případě
odpojení předávací stanice, případně přepojení teplovodních těles v budově
přímo na vnější rozvodnou síť bez předávací stanice (je-li to vůbec možné) by
předmětná budova plnila svoji funkci nepochybně na nižší kvalitativní úrovni.
Lze uzavřít, že z uvedených zjištění vyplývá, že budova spolu s předávací
stanicí tvoří společně věc, která si z hlediska předávací stanice, jako jedné z
původních věcí, neponechává samostatné funkce a vnější vztahy. Funkčnost
předávací stanice je podmíněna toliko existencí budovy, v níž je předávací
stanice umístěna, pro jejíž potřeby byla zřízena a jejímž potřebám výlučně
slouží; předávací stanice tedy nemá žádnou samostatnou funkci ve vztahu k
vnějšímu prostředí nebo samostatný vztah k vnějšímu prostředí. Naopak svoji
funkci předávání tepla samostatně plní toliko ve vztahu ke zmíněné věci hlavní.
Úvahy dovolatelky, že v případě oddělení předávací stanice od budovy by bylo
možné tuto technologii nahradit jinou technologií a že v budově nejsou
provedeny žádné zvláštní stavební úpravy pro účely sporné předávací stanice pak
žádným způsobem nezpochybňují skutkový závěr, že oddělením předávací stanice
dojde ke znehodnocení budovy jako věci hlavní. Tvrzená okolnost, že by tato
technologie předávací stanice mohla hypoteticky sloužit i jiným budovám, je
podle samotné dovolatelky pouze možností, která není v dovolání žádným způsobem
blíže rozvedena a odůvodněna a takový skutkový závěr ostatně ani odvolací soud
neučinil.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že pokud ve své judikatuře dospěl k závěru,
že transformátor je samostatnou věcí (usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 26. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 1118/2007, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6035), opřel takový
závěr o zcela odlišná skutková zjištění týkající se oddělitelnosti
transformátoru, jeho využití ve prospěch dalších budov a přemístitelnosti
technologie trafostanice, z čehož plyne, že pro souzenou věc z těchto závěrů
vycházet nelze.
Úvaha odvolacího soudu ústící v závěr, že předávací stanice je součástí budovy
č. p. 24 tak není zjevně nepřiměřená, když odvolací soud vzal do úvahy zákonná
kritéria rozhodná pro posouzení toho, zda určitá věc je součástí věci jiné.
Poukazuje-li dovolatelka dále na § 2 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., který
řadí předávací stanice s ohledem na jejich funkci, kterou je úprava parametrů
teplonosné látky na hodnoty technicky, bezpečnostně a hygienicky přípustné pro
použití v odběratelské soustavě domu do rozvodného tepelného zařízení, čímž
chce prokázat, že předávací stanice není součástí odběrného tepelného zařízení
umístěného v budově čp. 24, tato námitka je rovněž nedůvodná, neboť k realizaci
rekonstrukce rozvodů tepla včetně předávacích stanic došlo v roce 1998, tedy v
době účinnosti zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní
správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, který
vymezení pojmu rozvodné tepelné zařízení, jehož součástí by měla i předávací
stanice, neobsahoval.
Navíc ani právní úprava obsažená v zákoně č. 458/2000 Sb. nevylučuje správnost
závěrů odvolacího soudu. Uvedený zákon v § 2 odst. 2 písm. c) bodech 8 – 10
vymezuje výhradně pro účely uvedeného zákona toliko pojmy odběrného tepelného
zařízení, rozvodu tepelné energie a rozvodného tepelného zařízení, nicméně
žádným způsobem neupravuje právní režim jednotlivých věcí tvořících obsah a
náplň uvedených pojmů a nevyplývá z něj požadavek na jednotný právní režim.
Ostatně týž zákon obsahuje ve vztahu k energetice obdobný terminologický aparát
(§ 2 odst. 2 písm. a) body 3 – 5) obsahující i elektrickou přípojku, který může
mít odlišný vlastnický režim od elektrizační soustavy (§ 45 odst. 4 zákona č.
458/2000 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. ledna 2010,
sp. zn. 22 Cdo 4420/2009, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 9 a v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8063).
Namítá-li dále žalovaná, že soud prvního stupně nepřihlédl k jejímu návrhu, aby
byl v řízení ustanoven znalec z oboru energetika namísto znalce z oboru
stavebnictví, a nevypořádal se s tímto návrhem ani v odůvodnění svého rozsudku,
což považuje za vadu řízení a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., tato námitka je taktéž nedůvodná. Z jejího obsahu je zřejmé, že směřuje
proti postupu odvolacího soudu, který se touto tvrzenou vadou řízení před
soudem prvního stupně nezabýval. Podle názoru dovolacího soudu kvalifikace
soudem ustanoveného znalce Ing. Josefa Kouby pro potřeby zpracování znaleckého
posudku za účelem posouzení staveb tepelného hospodářství ve V. byla dostatečná
a vyplývá i z jeho dlouholetého působení mimo jiné jako autorizovaného inženýra
a znalce v oboru inženýrských staveb (mezi něž stavba teplovodního hospodářství
nepochybně patří), když soudním znalcem s touto specializací byl podle obsahu
spisu jmenován již rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.
listopadu 1986, č. j. Spr. 1081/84. Znalec Ing. Josef Kouba je znalcem v oboru
stavebnictví, odvětví stavby obytné. Zadáním znaleckého úkolu bylo znalci
uloženo mimo jiné : a) posoudit možnost znehodnocení budov při odstranění
technologií v nich se nacházejících, b) u budov určit účel, ke kterému slouží,
c) u budov určit účel, ke kterému slouží, d) popsat konstrukční prvky
nemovitostí, e) u budov stanovit technologická zařízení, která v nich byla
umístěna. Dovolací soud nemá pochybnost, že k posouzení takového znaleckého
zadání, které se pak promítá do zjištění rozhodných pro posouzení otázek
součásti věci, je znalec z oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné povolán.
Ostatně sám žalovaný prostřednictvím svého tehdejšího zástupce v podání ze dne
2. března 2004, v němž uváděl, jaké otázky mají být podle jeho názoru znalci
položeny, směřoval tyto dotazy na znalce z oboru stavebnictví.
Z uvedených důvodů dovolací soud nepovažuje postup soudu prvního stupně, který
nepřihlédl k návrhu žalované na ustanovení znalce z oboru energetika a spokojil
se závěry výše uvedeného znalce Ing. Kouby, což následně učinil i odvolací
soud, za vadu řízení, která by měla vliv na věcnou správnost rozhodnutí
odvolacího soudu.
Dovolatelka konečně namítá, že v napadeném výroku rozsudku odvolacího soudu je
označení předmětného domu číslo 24 neurčité, když není specifikováno, zda číslo
domu 24 je evidenční nebo popisné a místo „Katastrální úřad v Prachaticích“ má
být uvedeno: Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště
Prachatice. Ani tato námitka nemůže zakládat vadu, jež by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky (katastrální zákon), v listinách, které jsou podkladem pro zápis do
katastru, musejí být označeny budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny,
číslem popisným nebo evidenčním, případně, pokud se číslo popisné ani evidenční
budově nepřiděluje, způsobem jejího využití a v případě budov s číslem popisným
či evidenčním též příslušností budovy k části obce, pokud je název části obce
odlišný od názvu katastrálního území, v němž se nachází pozemek, na kterém je
budova postavena.
Soudní rozhodnutí v dané věci však ve vztahu k budově č. p. 24 nebude podkladem
pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, neboť právní režim této budovy se
rozhodnutím odvolacího soudu nemění, když vlastníkem tohoto objektu je žalobce
a právní režim objektu nebyl předmětem řízení. Již z tohoto důvodu není námitka
dovolatelky důvodná.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že daná budova „číslo 24“ je řádně označena
pozemkem, na kterém je postavena, včetně uvedení katastrálního území i obce,
kde se nachází, i číslem listu vlastnictví (údaj o konkrétním katastrálním
úřadu je nadbytečný a jeho i případně nepřesné označení v dané věci nemůže být
na újmu určitosti rozhodnutí potud, že je zřejmé, o jakou nemovitost se jedná).
Z výroku rozsudku soudu prvního stupně, který byl rozsudkem odvolacího soudu
měněn, jakož i z obsahu samotného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je
zřejmé, že se jedná o budovu s číslem popisným 24, což ostatně vyplývá i z
příslušného listu vlastnictví. O neurčitost výroku, která by se promítala do
poměrů souzené věci, tak nemůže jít.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud
proto dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšnému žalobci v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2011
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D., v. r.
předseda senátu