22 Cdo 1668/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně KVOS economy s. r. o., IČO: 25352281, se sídlem v Havířově –
Podlesí, Dlouhá třída 44/1226, zastoupené JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem
se sídlem v Karviné - Ftyštátu, Masarykovo nám. 91/28, proti žalovaným: 1) Ing.
J. V. a 2) H. V., oběma zastoupeným JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem
v Moravské Ostravě, Jiráskovo nám. 8, o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 112 C 113/2011, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2015, č. j.
8 Co 819/2014-439, takto:
I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
14. ledna 2015, č. j. 8 Co 819/2014-439, ve které Krajský soud v Ostravě
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 24.
července 2014, č. j. 112 C 113/2011-410, ve výroku I. se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2015, č. j. 8 Co
819/2014-439, se v části výroku I., ve které Krajský soud v Ostravě potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 24. července
2014, č. j. 112 C 113/2011-410, ve výrocích II., III. a IV., a dále ve výroku
II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 24. července 2014, č. j. 112 C 113/2011-410, zamítl žalobu,
kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí „budovy, která se nachází
na pozemku parc. č. 203/62 a parc. č. 203/96, který byl odměřen geometrickým
plánem Ing. I. P. č. 3288-90/2009 ze dne 8. 1. 2010, vše v katastrálním území
B., obec H., okres K.“ (výrok I.), jakož i žalobu na určení, že žalobkyně je
vlastnicí prostor specifikovaných odkazem na projektovou dokumentaci objektu
„OBVODOVÉ CENTRUM HAVÍŘOV IX. B ETAPA 29a – část” s tím, že tyto prostory
(místnosti) jsou součástí budovy (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky III. a IV.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na
určení vlastnického práva k budově, která se stala od 1. 1. 2014 součástí
pozemku parc. č. 203/62, když žalobkyně je jako vlastník stavby (pozemku)
zapsána v katastru nemovitostí a žalovaní vlastnické právo žalobkyně
nezpochybňují. Žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně k vymezeným
prostorám zamítl s tím, že nebylo prokázáno, že by prostory byly součástí
budovy, která je ve vlastnictví žalobkyně.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
14. ledna 2015, č. j. 8 Co 819/2014-439, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu nemá žalobkyně naléhavý právní zájem ani na určení
vlastnického práva k budově, protože je jako její vlastník zapsána v katastru
nemovitostí a žalovaní její vlastnické právo nezpochybňují, ale ani na určení
vlastnického práva k vymezeným prostorám jako součásti budovy, když se tímto
petitem ve skutečnosti domáhá právem nedovoleného určení právní skutečnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod
uvádí nesprávné právní posouzení věci. Domnívá se, že dovolací soud „neřeší
žalobní požadavek žalobce ve své rozhodovací praxi shodně, kdy je v některých
případech řešen prostřednictvím žaloby na plnění dle § 79 o. s. ř. a v
některých případech žalobou na určení ve smyslu ust. § 80 o. s. ř.“ Odkazuje
přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
nebo „dovolací soud“), sp. zn. 28 Cdo 2504/2009, 25 Cdo 770/98, 22 Cdo 2548/98
či 29 Cdo 4869/2009. Má za to, že jiným způsobem, než žalobou podanou podle §
80 o. s. ř. není schopna zajistit ochranu pro své vlastnické právo, do něhož
neoprávněně zasahují žalovaní. Navrhuje, aby „dovolací soud napadený rozsudek
zrušil“.
Žalovaní s dovoláním nesouhlasí. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejich
názoru správné a řádně odůvodněné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Spor v dané věci se týká budov a vymezení prostor v těchto budovách. Původně se
přitom jednalo o jednu budovu, která byla následně rozdělena na dvě části.
Budova, která je od 1. 1. 2014 součástí pozemku parc. č. 203/62, je ve
vlastnictví žalobkyně a budova, která je od 1. 1. 2014 součástí pozemku parc.
č. 203/18, je ve vlastnictví žalovaných. Žalobou vymezené prostory byly při
rozdělení původní budovy přiřazeny k budově s tím, že jejich užívání vlastníkem
nemovitosti bylo řešeno prostřednictvím smlouvy o užívání. Žalobkyně s tímto
rozdělením nesouhlasí, domnívá se, že „nekoresponduje s faktickým průběhem
takto určené vlastnické hranice ve svislé rovině tak, jak tato prochází v
jednotlivých nadzemních podlažích budov“. Nechala proto vyhotovit geometrický
plán na oddělení části pozemku parc. č. 203/18, podle kterého vznikl nový
pozemek parc. č. 203/96, na kterém se mají nacházet sporné prostory.
Přestože dovolatelka namítá rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu při
aplikaci § 79 o. s. ř. a § 80 o. s. ř., není z jejího dovolání zřejmé, jaké
právní otázky se má tato rozdílná praxe týkat. Žalobou se domáhá jednak určení,
že je vlastnicí budovy, která se má nacházet na pozemcích parc. č. 203/62 a
parc. č. 203/96, a jednak určení, že je vlastnicí vymezených prostor s tím, že
tyto prostory jsou součástí budovy. Žalobkyně se tedy domáhá pouze určení svého
vlastnického práva, nikoliv přiznání plnění vůči žalovaným.
Podle § 80 o. s. ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo
právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2.
1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1972).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. června 2000, sp. zn. 22 Cdo 2589/98,
(publikovaném např. v Soudních rozhledech č. 8/2000), doplnil, že o naléhavý
právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného
určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobkyně,
nebo by se její právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobkyně
musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání
rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž
by objektivně v již existujícím právním vztahu mohla být ohrožena; případně pro
své nejisté postavení by mohla být vystavena konkrétní újmě (srov. nález
Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, str. 261).
Jestliže v dané věci dospěl odvolací soud k závěru, že není dán naléhavý právní
zájem žalobkyně na určení, že je vlastnicí budovy, když je jako její vlastnice
(od 1. 1. 2014 jako vlastnice pozemku parc. č. 203/62, jehož součástí je
budova), zapsána v katastru nemovitostí a žalovaní její vlastnické právo nijak
nezpochybňují, je jeho rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od
níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit. K tomu dovolací soud poznamenává, že
se žalobkyně nedomáhala určení vlastnického práva k nově vyměřenému pozemku
parc. č. 203/96.
Pokud však jde o další část žalobního petitu, ve které se žalobkyně domáhá
určení, že je vlastnicí vymezených prostor s tím, že tyto prostory jsou
součástí budovy, dospěl dovolací soud k odlišnému závěru než soud odvolací.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. června 2013, sp. zn. 22 Cdo 857/2012
(uveřejněném – stejně jako i následující označená rozhodnutí Nejvyššího soudu -
na www.nsoud.cz), uzavřel, že „i když je žalobní návrh formulován tak, jakoby
šlo o určení právní skutečnosti (toho, co je součástí domu), jde v podstatě o
žalobu na určení vlastnického práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007)“.
V usnesení ze dne 17. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 1561/2013, upozornil dovolací
soud na svou rozhodovací praxi, podle níž není dán naléhavý právní zájem na
určení vlastnického práva k součásti věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010, dále rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4647/2008, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010).
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 22 Cdo
5515/2007 (publikovaného v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 90), soud
žalobě na určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby, která s ohledem
na stupeň rozestavěnosti není samostatnou věcí, nevyhoví. Správným petitem je
určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby jako součásti určitého
pozemku (tyto závěry jsou přitom použitelné mutatis mutandis v řešené věci i v
poměru stavby a její součásti). Dojde-li k uvedené nesprávnosti, je soud
povinen žalobce podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k jejímu odstranění.
Obdobně v rozsudku ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 4670/2008, dovolací
soud připustil, že nelze vyloučit určení, že žalobce je „vlastníkem určité
konkrétně vymezené prostory v domě jako součásti tohoto domu“ (viz obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo
5515/2007, Soudní rozhledy č. 3/2009).
V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva ke
konkrétně vymezeným prostorám s tím, že tvoří součást domu. Takový návrh s
ohledem na shora uvedenou rozhodovací praxi dovolacího soudu nelze zamítnout s
tím, že jde o právem nedovolené určení právní skutečnosti. Ve své podstatě jde
totiž v této části o žalobu o určení vlastnického práva, jejíž přípustnost
předpokládá citované ust. § 80 o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části, ve které
odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně co do žaloby na
určení vlastnického práva k budově, v souladu judikaturou dovolacího soudu, a
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v této části podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl jako nepřípustné.
Naopak v části, ve které odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu
prvního stupně co do žaloby o určení vlastnického práva k vymezeným prostorám,
je napadené rozhodnutí v rozporu s citovanou judikaturou dovolacího soudu a
tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí v této části (včetně
závislého nákladového výroku II.) zrušil podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s.
ř. a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vyslovený
právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243g odst. 1, část
věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení
u něho končí (§ 151 odst. 1, § 243g odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu