29 Cdo
4869/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobce T. K., proti žalované Ing. E. M., bytem v Mělníku, Pivovarská 3181,
jako správkyni konkursní podstaty úpadce SATURN, hodinářské družstvo v Praze v
likvidaci, identifikační číslo 00 50 58 54, zastoupené JUDr. Richardem Čičkem,
advokátem, se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 533/28, PSČ 170 00, o vyloučení
věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 58 Cm 62/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. června 2009, č. j. 13 Cmo 311/2008-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. června 2009, č. j. 13 Cmo 311/2008-80, změnil rozsudek ze dne 8. září 2008, č. j. 58 Cm
62/2007-59, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí, a
to „budovy bez č. popisného nebo evidenčního – stavby technického vybavení na
parcele č. st. 110 (pozemek jiného vlastníka) a budovy bez č. popisného nebo
evidenčního – jiné stavby na parcele č. st. 111 (pozemek jiného vlastníka)“,
zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště
Příbram, na listu vlastnictví č. 101, katastrální území Divišovice II, obec
Jesenice, okres Příbram (dále jen „sporné stavby“) ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadce, tak, že žalobě o vyloučení sporných staveb vyhověl. Při posuzování důvodnosti žaloby soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Žalobce v nedobrovolné dražbě konané dne 16. října 2001 (dále
jen „dražba“) vydražil (mimo jiné) „nemovitost č. p. 5 na pozemku parc. č. st. 43/3 – objekt k bydlení, zapsanou na listu vlastnictví č. 101, katastrální
území Divišovice II, obec Jesenice, u Katastrálního úřadu Příbram (dále jen
„hlavní stavba“), a to včetně „všech součástí a příslušenství“. V dražební
vyhlášce ze dne 13. srpna 2001 byl předmět dražby dále popsán tak, že původně
„Strnadovský mlýn“ byl stavebně a dispozičně upravován a užíván jako školící
středisko a také pro letní rekreaci dětí. Areál je napojen na elektrickou síť
ze sloupu trafostanice, zásobování vodou z vrtané studny, vlastní čističku
odpadních vod, která byla specifikována způsobem – ostatní stavba – betonová
nádrž čističky odpadních vod se zastřešením. 2) Podle protokolu o předání předmětu dražby ze dne 30. října 2001
žalobce (jako vydražitel) převzal i listiny související s předmětem dražby a to
„kolaudační rozhodnutí – trafostanice, rekonstrukce Strnadovského mlýna,
čistička odpadních vod“, vybranou dokumentaci k čističce odpadních vod, revizi
elektro a dokumentaci k rekonstrukci Strnadovského mlýna. 3) Dle kolaudačního protokolu ze dne 2. dubna 1999, jedna ze
sporných staveb (nacházející se na parcele č. 110) „bude využívána jako
bezpřepadová žumpa“ a kolaudačním rozhodnutím ze dne 20. dubna 1999 bylo
povoleno užívání i druhé ze sporných staveb (trafostanice a primární přípojky
rekreačního zařízení) [na pozemku č. st. 111] . 4) Jako vlastník sporných staveb je v katastru nemovitostí
veden úpadce. 5) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2006,
č. j. 88 K 53/2006-6, byl prohlášen konkurs na majetek úpadce a správkyní
konkursní podstaty byla ustavena žalovaná. 6) Žalovaná sporné stavby sepsala do soupisu majetku konkursní
podstaty úpadce a žalobce podal včas žalobu o jejich vyloučení (§ 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání). 7) Podle znaleckého posudku zpracovaného Ing. Z. Z,, č. 2831
10/08, ze dne 12. června 2008 (č.l. 52), sporné stavby byly vybudovány v rámci
rekonstrukce bývalého Strnadovského mlýna na rekreační areál, společně s tímto
areálem byly kolaudovány a užívány a bez jejich existence by nemohl být areál
uveden do provozu a plně a řádně užíván.
Sporné stavby byly projektovány,
povoleny, realizovány a kolaudovány v úzké souvislosti s rekonstrukcí stavby
hlavní a existuje úzká podmiňovací sounáležitost mezi nimi a hlavní stavbou. Sporné stavby jsou využívány pouze pro funkční potřeby stavby hlavní a neslouží
ani nemohou sloužit k jiným účelům. Jejich existence je smysluplná pouze v
souvislosti s areálem Strnadovský mlýn především vzhledem k jeho izolované
poloze. Oddělením sporných staveb by stavba hlavní nemohla být řádně užívána
(nemohly by být likvidovány její splaškové vody a nebyla by elektrifikována). Dále se znalec vyjadřuje i „k právní problematice“ a po citaci ustanovení § 120
a § 121 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dovozuje, že sporné stavby
nejsou součástí hlavní stavby, ale jejím příslušenstvím. Vycházeje z výše uvedeného odvolací soud – na rozdíl od soudu
prvního stupně, který sporné stavby považoval za příslušenství hlavní stavby ve
smyslu ustanovení § 121 obč. zák. a dále dovodil, že nebyly v dražební vyhlášce
identifikovány, pročež se žalobce jejich vlastníkem nestal – uzavřel, že sporné
stavby jsou součástí hlavní stavby ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. Přitom akcentoval, že „kritériem hodnocení jako součásti věci
je její sounáležitost s věcí, jež je subjektivním kritériem, neboť to, co k
věci podle její povahy náleží, se určuje podle lidských zvyklostí, zkušeností a
norem vztahujících se ke konkrétní věci a míra sounáležitosti se pak posuzuje
prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější,
určující a tedy ve vztahu více věcí za věc hlavní“. „Druhým, objektivním,
kritériem je oddělitelnost věci ve smyslu fyzickém, přičemž formulace ,nemůže
být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘, nevylučuje možnost faktické
separace věci“. „Znehodnocením věci nemusí být jen ztráta hodnoty peněžní,
nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné, jež nastoluje stav,
kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží k
původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec“. „Mezi věcí a její
součástí vznikají obdobné funkční vazby jako mezi věcí a jejím příslušenstvím;
rozdíl tu spočívá v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít příslušenství
věci i jinak pro věc hlavní“. „Příslušenství věci a její součást spolu úzce
souvisí a v některých případech činí určení, kdy jde o příslušenství a kdy o
součást věcí, potíže; v takových případech je třeba vzít do úvahy všechny
okolnosti“. V projednávané věci sporné stavby „jsou přímo určeny k užívání
Strnadovského mlýna nikoliv jejich vlastníkem, nýbrž na základě rozhodnutí
stavebního úřadu“. Pokud by byly odděleny od stavby hlavní, ta by přestala být
provozuschopná, resp. její provoz by mohl pokračovat jen v rozporu s
kolaudačním rozhodnutím, jež je z roku 1999 a jež je podmíněno výstavbou
sporných staveb. Oddělením od hlavní stavby by sporné stavby postrádaly
základní znak věci v právním smyslu, tj. její využitelnost ve prospěch člověka
(hlavní stavba se nachází osamoceně). Poukazuje na ustanovení § 36, § 53 a § 54 zákona č.
26/2000
Sb., o veřejných dražbách a na ustanovení § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o
zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, odvolací soud dále uzavřel,
že žalobce se vlastníkem sporných staveb stal bez ohledu na to, zda „je tato
skutečnost vyznačena v katastru nemovitostí“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které
má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc existenci dovolacích důvodů podle
ustanovení § 241a odst. 2 a § 241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka opakuje, že sporné stavby jsou zapsány „v
příslušném katastru nemovitostí“ a jsou příslušenstvím věcí hlavní (hlavní
stavby) a nikoli její součástí. Dále poukazuje na vymezení předmětu dražby v
dražební vyhlášce a dalších listinách, zdůrazňujíc, že sporné stavby žalobce v
dražbě nenabyl, když v dražební vyhlášce „specifikovány“ nebyly. Navíc šlo o
dražbu nedobrovolnou, „která mohla postihovat pouze věci zajištěné zástavním
právem a nikoliv samostatné a v katastru nemovitostí evidované věci v majetku
úpadce, které nebyly zatíženy zástavním právem anebo jiným právem věřitele,
který dal k nedobrovolné dražbě podnět“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání a je-li dovolání přípustné,
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242
odst. 3 o. s. ř., jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu
2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
Byť dovolatelka ohlašuje uplatnění dovolacích důvodů podle
ustanovení § 241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř., posuzováno podle obsahu veškerá
dovolací argumentace směřuje ke zpochybnění závěru odvolacího soudu, podle
něhož sporné stavby jsou součástí hlavní stavby a nikoliv jejím příslušenstvím.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše,
co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc
znehodnotila.
Podle ustanovení § 121 odst. 1 obč. zák. příslušenstvím věci
jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby
byly s hlavní věcí trvale užívány.
Obecně platí, že součástí věci je vše, co k této věci jako
hlavní podle její povahy fyzicky a zároveň funkčně náleží (vzájemná
sounáležitost mezi věcí považovanou za hlavní a součástí) a nemůže od ní být
odděleno, aniž by se tím hlavní věc znehodnotila. Neoddělitelnost není jen
fyzická či technická, nýbrž i funkční. Znehodnocením je třeba rozumět funkční
újmu, kdy hlavní věc již nemůže sloužit původnímu účelu (např. jde o zničení
hlavní věci, hospodářské poškození hlavní věci v míře znamenající ztrátu její
peněžité hodnoty, výrazné estetické zhoršení vzhledu hlavní věci, popř. i jiné
její znehodnocení). Souhrnně řečeno, jde o takovou újmu na hodnotě hlavní věci,
že tato hlavní věc již není schopna sloužit svému původnímu účelu buď vůbec,
anebo z velké části kvalitně. Součást hlavní věci není samostatnou věcí v
právním smyslu, a tedy ani způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. Hlavní
věc i její součást tak tvoří jedinou věc neboli celek, který je v důsledku toho
i podroben jednotnému právnímu režimu. V důsledku toho se proto právní úkony a
jimi založená práva a vzniklé povinnosti, jejichž předmětem je určitá hlavní
věc, vztahují i na všechny její součásti. Součást hlavní věci tak přechází na
nabyvatele hlavní věci bez dalšího, tj. i když není tak výslovně uvedena a
identifikována (individualizována) ve smlouvě o převodu hlavní věci. Vědomí
nabyvatele hlavní věci o tom, zda spolu s hlavní věcí nabývá její součást, není
právně rozhodné (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.
Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008,
str. 599-600).
Oproti tomu je třeba rozlišovat mezi hlavní věcí a věcí, která
k ní přísluší, neboli příslušenstvím věci hlavní věci, jež hlavní věci a k
jejímu prospěchu svým hospodářským spojením funkčně slouží. Obě tyto věci, tj.
hlavní věc i příslušenství, jsou přitom samostatnými věcmi v právním smyslu. Má-
li být určitá věc příslušenstvím hlavní věci, musí být toto příslušenství
určeno jejím vlastníkem k trvalému užívání s hlavní věcí. Vyžaduje se přitom
trvalé, nikoli jen přechodné užívání příslušenství s hlavní věcí, tj. obě věci,
jak hlavní věc, tak příslušenství musí být trvale a funkčně spojeny společným
hospodářským účelem. Hlavní věc i příslušenství musí patřit témuž vlastníkovi;
není-li tomu tak, nejde o příslušenství hlavní věci. Tvoří-li věc příslušenství
hlavní věci, tj. splňuje-li všechny pojmové znaky příslušenství podle
ustanovení § 121 odst. 1 obč. zák., platí jako obecná zásada, že příslušenství
sdílí právní osud hlavní věci, s výjimkou případů, ve kterých by smluvní strany
uplatnění této zásady v konkrétní smlouvě u příslušenství vzájemně vyloučily.
Je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost, požaduje se, aby ve smlouvě byla
navíc vyjádřena vůle převést věc i s příslušenstvím (srov. tamtéž str. 607-608).
Výše uvedené závěry právní teorie ohledně definice součásti
věci byly akceptovány i soudní praxí. K tomu srov. např. v obecné poloze důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 13/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, podle nichž součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží,
a to nejen fyzicky, ale i funkčně, a co nemůže být odděleno, aniž by se tím věc
znehodnotila, a to rovněž nejen fyzicky nebo technicky, ale také funkčně;
znehodnocením věci se rovněž rozumí funkční újma, která má za následek ztrátu
její peněžité hodnoty nebo jiné poškození, pro které není schopna zcela nebo
zčásti sloužit svému původnímu účelu.
Již dřívější judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek
ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, rozsudek ze dne 27. dubna
2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, jakož i rozsudek ze dne 30. července 2003, sp.
zn. 33 Odo 351/2002) přitom dovodila, že právní institut součásti věci je
zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty,
které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy
věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi
více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k
věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře
jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu,
neboť „to, co k věci podle její povahy náleží“, se určuje do značné míry podle
lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra
sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je
považována za věc podstatnější, určující a tedy vyloženě ve vztahu více věcí za
věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k
individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo
možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní „patří“ natolik
neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium
je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém.
Formulace „nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila“ však
nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich
oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter „oddělení“ zákon
nestanoví a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od
přímých zásahů do hmotné podstaty věci, přes manipulaci neničící podstatu věci,
po pouhé volně proveditelné odnětí věci. Definici součásti věci pak z tohoto
pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů
znamená pro věc hlavní újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen
ztráta hodnoty peněžní, nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či
jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v
porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu
méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti
doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější
součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.
Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena
s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že
jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou.
Nutnou podmínkou pro to, aby původní samostatná věc mohla být v případě
volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci, je, aby nadále byla
v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt
do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla
nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Má-li tedy určitá
věc, která je spojená s jinou věcí, vazby k dalším věcem, aniž by k těmto
vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věcí.
Promítnuto do poměrů projednávané věci (k tomu srov. jednak
skutkové závěry formulované ve znaleckém posudku, jednak rozhodnutí vydaná ve
stavebním řízení ohledně povolení užívání hlavní stavby a sporných staveb),
shledává Nejvyšší soud právní posouzení věci odvolacím soudem věcně správným a
se závěrem, podle něhož sporné stavby jsou součástí hlavní stavby, nikoliv
jejím příslušenstvím, se ztotožňuje.
Současně dodává, že na věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu
by ničeho nezměnilo ani posouzení sporných staveb jako příslušenství hlavní
stavby, když v daných poměrech nemohl mít vlastník předmětu nedobrovolné
dražby, dražebník ani vydražitel žádné pochybnosti o tom, že příslušenstvím
hlavní stavby jsou i sporné nemovitosti, a to bez ohledu na to, že nebyly v
dražební vyhlášce individualizovány (k tomu srov. např. mutatis mutandis důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 1441/2007, ve
vazbě na rozhodnutí uveřejněné pod číslem 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Konečně za zcela nepřípadnou Nejvyšší soud považuje argumentaci
dovolatelky, podle níž předmětem nedobrovolné dražby mohly být pouze věci
zatížené zástavním právem. Přímo z právního předpisu (viz ustanovení § 151a
odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000, resp. ustanovení § 153
odst. 2 obč. zák., v pozdějším znění) totiž jednoznačně vyplývá, že zástavní
právo se vztahuje i na příslušenství zástavy.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích
důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší
soud její dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení
§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované
bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu