22 Cdo 992/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr.
Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J.
L., b) J. L., obou bytem v B., zastoupených JUDr. Přemyslem Kamenářem,
advokátem se sídlem v Děčíně I., Sládkova 449/22, proti žalovaným: 1)
Stavebnímu bytovému družstvu Děčín, se sídlem v Děčíně III., Zelená 382, IČO:
041726, 2) J. D., bytem v D., 3) V. F., bytem v D., 4) F. H., bytem v D., 5) M.
H., bytem v D., 6) Z. H., bytem v D., 7) V. J., bytem v bytem v D., 8) V. J.,
bytem v D., 9) E. H., bytem v D., 10) D. K., bytem v D., 11) O. K., bytem v
D., Řetězová 103/13, 12) V. K., bytem v D., 13) M. K., bytem v D., 14) J. K.,
bytem v D., 15) E. K., bytem v D., 16) L. L., bytem v D., 17) J. L., bytem v
D., 18) Z. M., bytem v D., 19) J. M., bytem v bytem v D., 20) ing. J. M., bytem
v D., 21) D. M., bytem v D., 22) PhMr. E. N., bytem v D., 23) I. P., bytem v
D., 24) R. P., bytem v D. 25) V. R., bytem v D., 26) A. Č., bytem v D., 27) J.
S., bytem v D., 28) J. S., bytem v D. 29) ing. P. V., bytem v D., 30) R. V.,
bytem v D., 31) K. S., bytem v D., 32) E. S., bytem v D., 33) M. V., bytem v
D., 34) J. Z., bytem v D., 35) M. Z., bytem v D., 36) R. B., bytem v D., 37) J.
B., bytem v D. 38) J. B., bytem v D., 39) V. D. K., bytem v D., 40) A. K.,
bytem v D., 41) P. L., bytem v D., 42) J. Š., bytem v D., 43) J. R., bytem v
Ž., 44) T. D., bytem v D., žalovaným 1, 2, 4, 5, 7, 8, 9, 11, 12, 14, 15, 22,
23, 31, 32, 33, 36, 37, 38, 41 zastoupeným Mgr. Magdalenou Ryvolovou,
advokátkou se sídlem v Děčíně I., Řetězová 20, o určení součásti věci a
vlastnického práva k nebytové jednotce, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod
sp. zn. 15 C 362/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 29 Co
384/2007-176, takto:
I. Dovolání s e z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
28. srpna 2006, č. j. 15 C 362/99-107, zastavil řízení proti V. R. a D. K. a
těmto žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. rozsudku). Řízení proti žalovaným T. .i, J. R., M. V., R. P. a A. K. vyloučil k
samostatnému projednání a rozhodnutí (výrok II. rozsudku). Dále určil, že
„provozní jednotka – prodejna květin – postavená na pozemcích v obci a k. ú. D. v parteru domu v D., je součástí domu v D.“ (výrok III. rozsudku), přičemž
„vlastníky této provozní jednotky jsou žalobci J. L. a J. L., oba bytem D., s
tím, že tito po právní moci tohoto rozsudku budou zapsáni v Katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště D. pro k. ú. D., obec D. jako vlastníci mající uvedenou provozní jednotku ve
společném jmění manželů.“ (výrok IV. rozsudku). Žádnému z účastníků pak
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V. rozsudku). Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že „předmětná provozní jednotka
– prodejna květin byla žalobci postavena na základě stavebního povolení daného
rozhodnutím o umístění stavby vydaného Městským úřadem v Děčíně dne 2. listopadu 1992 a stavebního povolení na dočasnou stavbu vydaného týmž orgánem
dne 1. prosince 1992 ve spojení s kolaudačním rozhodnutím na tuto dočasnou
stavbu ze dne 10. května 1993 s tím, že tato rozhodnutí svědčí stavebníku –
firmě A., stavebně inženýrská agentura, resp. kolaudační rozhodnutí pak firmě
Limma, v. o. s.“. Tato vestavba do parteru domu byla následně smlouvou o
prodeji části podniku uzavřenou mezi prodávajícím Limma v. o. s. převedena na
kupující – žalobce – dne 22. prosince 1997. Dále vyšel ze zjištění, že v
daném případě jde o změnu části dokončené stavby, tj. stavební úpravu, při níž
se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby, a jde tedy o
dočasnou změnu části stavby s časovým omezením trvání stavby na dobu pronájmu
pozemku pod stavbou, přičemž předpokladem dalšího „úspěšného průběhu řízení o
dodatečném povolení trvalé změny stavby“ je potřebné pravomocné rozhodnutí
soudu o vlastnictví již dříve provedené „dočasné stavby“ provozní jednotky. Dospěl k závěru, že předmětná provozní jednotka byla vestavěna do
původně volných podchodů pod obytnými domy ve vlastnictví žalovaného č. 1) a v
průběhu času i dalších žalovaných s tím, že právní předchůdce žalobců na tyto
prostory pro budoucí stavbu uzavřel s žalovaným č. 1) nájemní smlouvu na dobu
určitou, ve které se žalovaný č. 1 výslovně předem vzdal vlastnictví k této
provozní jednotce, a to okamžikem její kolaudace. Pro závěr o tom, že tato
provozní jednotka je součástí domů v D. svědčí i to, že se jedná o změnu části
dokončené stavby hlavní, tedy stavební úpravu, při níž bylo zachováno vnější
půdorysné i výškové ohraničení stavby, včetně celkového architektonického
ztvárnění se stavbou hlavní a dále plné využití technického zázemí stavby
hlavní, tj. nejméně rozvodu elektro, vody a instalace. Uzavřel, že „vestavba“
je součástí dom v Ř.
ulici, přičemž realizací provozní jednotky dochází ke
změně druhu původní stavby v tom smyslu, že výhradně toliko obytný dům byl
doplněn v přízemí dalšími nebytovými prostorami obchodního charakteru. Soud prvního stupně „považoval za spravedlivé“ určit vlastníkem
předmětné provozní jednotky žalobce, kteří tuto provozovnu v dobré víře získali
koupí od původního vlastníka obchodní společnosti Limma v. o. s. V případě
zamítnutí žaloby „by soud v rozporu s § 3 obč. zák. dostal žalobce do situace,
že by žalovaným přisoudil bezdůvodný majetkový prospěch“. Naléhavý právní zájem
žalobců na jimi požadovaném určení spatřoval v tom, že bez tohoto určení by
bylo právo žalobců ohroženo, resp. by jejich právní postavení zůstalo nadále
nejisté. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací
soud“) k odvolání žalovaných 1, 2, 4, 5, 7, 8, 9, 11, 12, 14, 15, 22, 23, 31,
32, 33, 36, 37, 38 a 41 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci
žalovanými odvolateli změnil ve výroku III. a IV. tak, že zamítl žalobu na
určení, že „provozní jednotka – prodejna květin
– postavená na pozemcích v obci a k. ú. D. v parteru domu v Ř. ul. v D. je
součástí domu a jejími vlastníky jsou žalobci, kteří mají být takto zapsáni do
katastru nemovitostí.“ (výrok I. rozsudku) a dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení a soudním poplatku (výroky II., III. a IV. rozsudku).
Odvolací soud shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně,
neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Zdůraznil, že v řízení o
určení vlastnického práva „soud vlastnictví nezakládá“, ale pouze zjišťuje, zda
vlastnické právo žalobcům náleží či nikoliv. Soud prvního stupně vůbec
nevysvětlil, jakým způsobem podle jeho názoru žalobci měli nabýt vlastnictví k
části budovy tvořící vestavbu do průchodu v domě. Kupní smlouvou od společnosti
Limma v. o. s. mohli žalobci nabýt vlastnictví pouze za předpokladu, že
vlastníkem byl i tento jejich právní předchůdce. V dané souvislosti však nebyla
tvrzena ani prokázána aktivní legitimace žalobců ve sporu, neboť původní
nájemní smlouva a stavební povolení nesvědčí subjektu, s nímž žalobci uzavřeli
smlouvu. Nicméně i ze skutkových závěrů soudu prvního stupně je zřejmé, že se
žalobci nemohli ze žádného zákonného důvodu stát vlastníky předmětné „provozní
jednotky“. Žalobci uvedený termín převzali z předpisů o tzv. malé privatizaci,
ve skutečnosti se však žalobou domáhají vlastnictví k jednotce
– nebytovému prostoru podle zákona č. 72/1994 Sb.
Odvolací soud dále poukázal na skutečnost, že žádný z účastníků sporu
nezpochybňuje a je potvrzeno také vyjádřením stavebního úřadu Magistrátu města
Děčína, že prodejna květin postavená „snad právními předchůdci žalobců“ je
skutečně vestavbou do budovy hlavní, a je tedy její součástí. Potom nejde o
samostatnou věc, kterou by bylo možno nabýt do vlastnictví jejím zhotovením a
která by mohla být předmětem samostatného vlastnického práva, ale sdílí
vlastnický režim věci hlavní. Žádný z úkonů účastníků, který byl v řízení
tvrzen, nemohl založit vlastnické právo žalobců k vestavbě, která se stala
stavebně-technickou součástí hlavní budovy, a to svým charakterem a spojením
architektonickým i funkčním s hlavní budovou. Vlastnický režim sporné části
budovy jako součásti věci hlavní by mohlo zrušit vymezení této části domu jako
jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. K žádnému úkonu předvídanému tímto zákonem
však nedošlo.
Vlastnické právo žalobců nelze založit – oproti přesvědčení soudu
prvního stupně
– ani prostřednictví § 3 odst. 1 obč. zák., neboť tímto zákonným ustanovením
nelze konstituovat neexistující právní nárok, což soud prvního stupně svým
rozhodnutím učinil. Případný rozpor s dobrými mravy by bylo možné zkoumat pouze
v řízení o vyklizení nebo ve sporu o náhradu hodnoty vestavby, nikoliv však v
řízení o určení vlastnického práva. Odvolací soud uzavřel, že žalobci netvrdili
a neprokázali žádný právní důvod, na základě něhož by se stali vlastníky části
domu žalovaných tvořící nebytový prostor.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s uplatněním
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) a odstavce 3 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zdůraznili, že v době podání žaloby
provozní jednotka nebyla součástí bytového domu. Bytový dům před vestavbou
provozní jednotky sloužil k bydlení nájemníků – členů bytového družstva. Po
vybudování provozní jednotky dům nadále sloužil v převážné míře k bydlení.
Pokud by vybudovaná provozní jednotka byla z jakéhokoliv důvodu odstraněna, dům
by i nadále mohl sloužit k bydlení. Dovolatelé si této skutečnosti byli vědomi
a právě proto se domáhali vydání rozsudku, kterým by byl „vytvořen stav takový,
kdy se provozní jednotka na základě soudního rozhodnutí stala součástí bytového
domu, tedy jednotkou ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., čímž by se dovolatelé
současně stali členy společenství vlastníků jednotek. Jestliže odvolací soud
žalobu zamítl, deklaroval, že provozní jednotka není součástí domu; v
odůvodnění však uvádí, že tato jednotka však součástí hlavní budovy je. V
důsledku rozhodnutí odvolacího soudu tak není postaveno najisto, zda provozní
jednotka je vlastnictvím dovolatelů či se stala podílovým spoluvlastnictvím
žalovaných. Pokud by tato byla ve vlastnictví dovolatelů, jevilo by se jako
logické a správné, aby se tito stali členy společenství vlastníků jednotek.
Jestliže by se naopak stala součástí budovy, dovolatelé by se mohli domáhat
vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve zhodnocení budovy. Žalobci proto
navrhli zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu s tím, aby věc byla
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobců nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnými osobami,
přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Měnící zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na dvou na sobě
nezávislých důvodech: a) na absenci aktivní legitimace žalobců, pokud jde o
právní relevanci titulu, kterým měli – podle jejich názoru – vlastnické právo k
provozní jednotce vůbec nabýt, neboť původní nájemní smlouva a stavební
povolení nesvědčí subjektu, s nímž žalobci smlouvu, na jejímž základě měli
provozní jednotku nabýt, uzavřeli, b) na závěru, že bez ohledu na otázku věcné
legitimace se žalobci nemohli „z žádného zákonného důvodu“ stát vlastníky
provozní jednotky tvořící součást domu; žalobci netvrdili a tím spíše
neprokázali, žádný právní důvod, na základě něhož by se stali vlastníky části
domu žalovaných, tvořící předmětný nebytový prostor. Určovací nároky žalobců
soudy posoudily v procesním režimu § 80 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že spočívá-li
rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na
posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí
žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné,
jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo
jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 2005, sp. zn.
29 Odo
663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod
pořadovým č. 48 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. ledna
2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008). Uvedené závěry se uplatní také u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby
založeno na více na sobě nezávislých důvodech, z nichž v dovolání některé
nejsou napadeny, a tím spíše také tehdy, jestliže dovolatel žádný z těchto
důvodů nenapadá. S důvody, pro které odvolací soud zamítl žalobu, dovolatelé žádným
způsobem nepolemizují, a již proto nemůže být jejich dovolání důvodné. V dovolání namítají, že v době podání žaloby provozní jednotka nebyla
součástí bytového domu, čehož si byli dovolatelé vědomi, a proto se domáhali
vydání rozsudku, kterým by byl vytvořen takový stav, „kdy by se provozní
jednotka na základě soudního rozhodnutí stala součástí bytového domu, tedy
jednotkou ve smyslu zákona 72/1994 Sb.“. Uvedená dovolací námitka se zcela míjí s tvrzeními uplatněnými žalobci
v průběhu celého řízení a charakterem nároku, kterého se v řízení domáhali. Již
v žalobě ze dne 21. prosince 1999 žalobci výslovně a jednoznačně opakovaně
uvedli, že předmětná provozní jednotka je součástí domů, neboť byla vestavěna
do parteru těchto domů, a domáhali se určení, že tvoří součást uvedených domů a
že jsou jejími vlastníky. Uvedli také, v čem spatřují naléhavý právní zájem na
požadovaném určení. U jednání konaného dne 14. července 2004 u soudu prvního
stupně žalobci prostřednictvím svého zástupce odkázali na obsah žaloby v
nezměněné podobě, přičemž na obsah žaloby odkázali i v závěrečném návrhu u
jednání konaného u soudu prvního stupně dne 28. srpna 2006. Z uvedeného je podle názoru dovolacího soudu bez jakýchkoliv
pochybností zřejmé, že se žalobci na základě vylíčených rozhodujících
skutečností a žalobního návrhu jakožto obligatorních náležitostí žaloby (§ 42
odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř.) domáhali požadovaného určení ve smyslu § 80
písm. c) o. s. ř., tj. prostřednictvím deklaratorního rozhodnutí osvědčujícího
skutečnost, že se předmětná provozní jednotka součástí domu již stala,
rozhodnutím soudu má být tato skutečnost osvědčena a nikoliv založena, a dále s
určení, že vlastníky této provozní jednotky jsou žalobci. Toliko ve shodném závěrečném návrhu u jednání dne 28. srpna 2006, kdy
žalobci výslovně odkázali na obsah žaloby, současně a v rozporu se všemi
dosavadními tvrzeními a přednesy uvedli, že provozní jednotka součástí bytového
domu být nemá a žalobci se domáhají určení, podle kterého by se součástí domu
stala až na základě rozhodnutí soudu. Uvedený poukaz však žádným způsobem
neodůvodnili a nespojili s ním žádný odpovídající procesní návrh (např. na
změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř.). Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí výslovně posoudil nárok žalobců
jako určovací žalobu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. se závěrem, že předmětná
bytová jednotka se stala součástí domu v D.
(tak jak se toho žalobci v průběhu
celého řízení domáhali), a proti těmto závěrům soudu prvního stupně žalobci v
odvolacím řízení nevznesli jakoukoliv námitku ani procesní návrh. Odvolací soud
proto správně posuzoval nárok žalobců jako žalobu o deklaratorní určení a neměl
důvod se věcí zabývat z pohledu naznačeného v dovolání žalobci. Požadavek žalobců zdůrazněný v dovolání, že se domáhají určení, kterým
by teprve na základě rozhodnutí soudu se stala předmětná provozní jednotka
součástí bytového domu, tj. jednotkou ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., kterým
se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické
vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o
vlastnictví bytů), je naopak požadavkem na vydání tzv. konstitutivního
(právotvorného) rozhodnutí, jímž je v obecné rovině takové rozhodnutí, kterým
se zakládají, mění nebo ruší právní vztahy. K jeho vydání pak musí mít soud
oporu v právním předpise. Pro úplnost dovolací soud dodává, že z žádného
zákonného ustanovení zákona o vlastnictví bytů se nepodává jakákoliv možnost
soudu právotvorným rozhodnutím vytvořit jednotku ve smyslu zákona č. 72/1994
Sb. a konstituovat ji jako součást bytového domu. Určení prostorově vymezené
části budovy jakožto jednotky (§ 2 písm. h) zákona č. 72/1994 Sb.) je svěřeno
především vlastníku budovy a jeho prohlášení (§ 4 odst. 1 zákona č. 72/1994
Sb.). Podle § 5 odst. 1, 2 zákona č. 72/1994 Sb. vlastnictví jednotky podle
tohoto zákona spojené se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu
(dále jen "vlastnictví jednotky") vzniká vkladem prohlášení vlastníka budovy do
katastru nemovitostí nebo výstavbou jednotky provedenou na základě smlouvy o
výstavbě podle tohoto zákona (dále jen "smlouva o výstavbě"). Vlastnictví
jednotky může vzniknout rovněž na základě dohody spoluvlastníků budovy nebo
rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy nebo
na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů. Je-li předmětem vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy, může vlastnictví
jednotek vzniknout jen po předchozím vypořádání podílového spoluvlastnictví
budovy tak, že velikost spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti
spoluvlastnických podílů na společných částech domu stanovených podle § 8 odst. 2. To platí obdobně, je-li předmětem vypořádání společného jmění manželů budova. Ani kdyby žalobci procesně relevantním způsobem nárok na vydání konstitutivního
rozhodnutí v řízení uplatnili způsobem uvedeným v dovolání, nemohlo by jít o
nárok důvodný, neboť není podřaditelný žádnému ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. Rozhodnutí odvolacího soudu je však správné i v rovině samotného vlastního
právního posouzení věci, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu,
který se prakticky totožnou věcí – se zcela shodným předmětem řízení týkajícím
se provozní jednotky umístněné v domě č. p. 101 a 102 (v souzené věci č. p. 102
a 103), zamítavým rozhodnutím odvolacího soudu a totožnými dovolacími námitkami
odvolatelů – zabýval v rozsudku ze dne 18. listopadu 2009,
sp. zn.
22 Cdo 4647/2008, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího
soudu – www.nsoud.cz, v němž vyložil :
„Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové
prostory (§ 118 odst. 1 obč. zák.). Nebytový prostor může být
předmětem vlastnického práva jako tzv. jednotka ve smyslu zákona č. 72/1994
Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé
vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony
(zákon o vlastnictví bytů). Vlastnictví jednotky k nebytové prostoře (která je až do vymezení jako jednotka
pouhou částí budovy) vzniká způsoby upravenými v § 5 zákona o vlastnictví bytů,
tedy zejména vkladem prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí nebo
výstavbou jednotky provedenou na základě smlouvy o výstavbě podle tohoto zákona
(§ 5 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů). Vlastnictví jednotky může vzniknout
rovněž na základě dohody spoluvlastníků budovy nebo rozhodnutí soudu o zrušení
a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy nebo na základě dohody nebo
rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů. Je-li předmětem
vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy, může vlastnictví jednotek
vzniknout jen po předchozím vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy tak,
že velikost spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti
spoluvlastnických podílů na společných částech domu stanovených podle § 8 odst. 2. To platí obdobně, je-li předmětem vypořádání společného jmění manželů
budova. Dohoda o vypořádání nebo rozhodnutí soudu o zrušení podílového
spoluvlastnictví, popřípadě o vypořádání společného jmění manželů musí
obsahovat i náležitosti stanovené pro prohlášení uvedené v § 4 odst. 2 a 3 (§ 5
odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů). V dané věci se dovolatelé domáhali určení, že jsou vlastníky (správně:
„spoluvlastníky“) nebytové prostory, označené jako „provozní jednotka“. Předpokladem vydání rozhodnutí o určení vlastnického práva, které má
deklaratorní charakter, je, že žalobce je ke dni rozhodování soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) vlastníkem věci, o kterou jde. To by v daném případě znamenalo, že
nebytový prostor byl již ke dni rozhodování soudu vymezen jako jednotka ve
smyslu zákona o vlastnictví bytů. Tak tomu nebylo a dovolatelé ostatně ani nic
takového netvrdí; uvádějí, že předpokládali, že prostor se stane jednotkou na
základě rozhodnutí soudu. I v případě, že by tu taková možnost byla, by ovšem
šlo o nesprávný žalobní návrh; nelze totiž určit vlastnické právo k něčemu, co
se má teprve po právní moci rozsudku stát způsobilým předmětem vlastnického
práva. Navíc v dané věci nebyl tvrzen ani zjištěn žádný ze způsobů vzniku
vlastnictví jednotky (§ 5 zákona o vlastnictví bytů). Proto nebylo možno určit
k nebytové prostoře vlastnické právo. Žaloba na určení, že provozní jednotka je součástí domu, nemohla mít naději na
úspěch. Podle § 80 písm. c) o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem.
Žalobci neuplatnili žalobou určení existujícího právního vztahu nebo práva,
nýbrž určení existence právní skutečnosti - že je určitá právní skutečnost
(resp. stav) dána (že sporná nebytová prostora – provozní jednotka je součástí
určitého domu). Výrok soudu, jímž by bylo určeno, že určitá věc je součástí
věci jiné, by nic nestanovil o právním vztahu či právu k této věci. Šlo by
pouze o určení existence skutečnosti, jež by samo o sobě nedeklarovalo žádný
právní vztah či právo. Určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu
přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští. V takovém případě
však nejde o určovací žalobu, odpovídající ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.,
pro kterou platí, že se jí žalobce domáhá, aby soud deklaratorním rozhodnutím
prohlásil určitý právní vztah či právo za již existující (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999 sp. zn. 22 Cdo2528/98, publikovaný v
časopise Právní rozhledy č. 4/1999), ale o žalobu jinou v ustanovení § 80 o. s. ř. nevypočtenou. Žaloba tedy nesplňovala předpoklady, které zákon klade na
určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., neboť se netýkala existence
nebo neexistence práva nebo právního vztahu, ani neměla oporu v žádném z
ustanovení platného práva. Stejný právní názor vyslovil dovolací soud např. v
rozsudku ze dne 11. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98, publikovaném v
Právních rozhledech č. 8/2000. Navíc požadavek žalobců je vnitřně rozporný –
není možné, aby bylo určeno, že prostor je součástí domu a současně určeno
vlastnické právo k takovému prostoru. Pokud jde o součást věci, lze totiž určit
vlastnické právo jen k celé věci, nikoliv k součásti. K dovolací výtce, že nebylo určeno, zda je sporný nebytový prostor ve
spoluvlastnictví žalovaných se podotýká, že takové určení nemohlo být učiněno,
neboť nebylo předmětem řízení.“
Dovolací soud neshledal žádný důvod se od uvedených závěrů odchýlit, když
ostatně podle aktuální judikatury dovolacího soudu na určení vlastnického práva
k součásti věci není dán naléhavý právní zájem (rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 9111). Žalobci v dovolání vedle námitky nesprávného právního posouzení uplatnili i
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod však není naplněn
žádnými konkrétními tvrzení, která by bylo možno je pod uvedené zákonné
ustanovení podřadit, neboť dovolatelé podle obsahu dovolání nepolemizují se
žádným skutkovým zjištěním odvolacího soudu, ale namítají výhradně nesprávné
právní posouzení věci. Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolateli
tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobci
uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu
je tedy správné, a proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 2, část věty před
středníkem, o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců
bylo zamítnuto a žalovaným v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by
měli právo, nevznikly, když zástupce žalovaných v odvolacím řízení neučinil
žádný úkon právní služby (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř., § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 24. ledna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu