22 Cdo 4105/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka
ve věci žalobkyně L. R., zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem v
Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti žalované České republice – Ministerstvu
životního prostředí ČR, se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, o odstranění
betonové výplně, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C
196/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18.
června 2008, č. j. 18 Co 241/2008–563, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 17. března 2008, č. j. 16 C 196/96–545, zamítl „žalobu na stanovení
povinnosti žalovanému odstranit výplň sklepa domu žalobkyně čp. 120 v Jáchymově
situovaného pod opěrnou zdí Šafaříkovy ulice“ a rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 18. června 2008, č. j. 18 Co 241/2008–563, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího
soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně jako nepřípustné
odmítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám,
společně s vyjádřením žalované k dovolání tvoří obsah spisu, a dovolací soud
proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I
bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která
nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c
odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237
odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního právního významu.
Dovolání není přípustné.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn.
29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a
řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.
února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže
taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností
vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal
bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity
dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp.
zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud
dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu,
která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává
ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím
soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Odvolací soud své zamítavé rozhodnutí založil na závěru o nedostatku aktivní
legitimace žalobkyně k jí uplatněnému nároku, jenž opřel o dva na sobě
nezávislé důvody. Jednak že žalobkyně není vlastnicí prostoru, ve vztahu ke
kterému se domáhá odstranění betonové výplně, která se v něm nachází, proto, že
se jedná o tzv. staré důlní dílo ve smyslu § 35 odst. 1 zákona č. 44/1988
Sb. a dále pak zdůraznil, že i kdyby se mělo jednat o sklep, jak dovozovala
následně v průběhu řízení žalobkyně, šlo by o samostatnou nemovitou věc, ve
vztahu ke které by žalobkyni nesvědčilo vlastnické právo proto, že tento sklep
nikdy do vlastnictví nenabyla, jelikož na straně žalobkyně absentuje právní
titul, na základě kterého by tuto věc mohla vlastnicky nabýt.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že spočívá-li rozsudek, jímž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více
právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není
dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení
některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně
některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí ve věci samé (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 48).
Kritika právního závěru odvolacího soudu, že žalovaná není vlastnicí sporného
podzemního prostoru, neboť se jedná o staré důlní dílo ve smyslu § 35 odst. 1
zák. č. 44/1988 Sb., na základě čehož nalézací soudy dovodily, že žalobkyně
jako nevlastník není aktivně legitimovaná k podání žaloby na odstranění
betonové výplně nacházející se v uvedeném podzemním prostoru, je založena na
polemice se skutkovými zjištěními, o něž nalézací soudy své právní závěry
opřely. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že tuto právní otázku posuzoval na
základě nesprávných skutkových zjištění učiněných z důkazů provedených v
řízení. Její dovolání je tudíž polemikou se skutkovými zjištěními soudů na
základě odlišného hodnocení důkazů.
Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech dospívá k jinému názoru na
posouzení důvodnosti jí uplatněného nároku, nezpochybňuje právní posouzení věci
odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci
odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený
v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21
Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.
H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078, usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 24. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, uveřejněné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007,
uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky –
http://nalus.usoud.cz).
Úvahu odvolacího soudu o tom, že pokud by se mělo jednat o sklep mající povahu
samostatné nemovité věci (a nikoliv tedy o staré důlní dílo), nesvědčí
žalobkyni žádný nabývací titul k této nemovitosti, pak žalobkyně v dovolání v
právní rovině nezpochybňuje vůbec.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a §
146 odst. 3 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu