Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Petrem Horáčkem, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. května 2023 č. j. 10 To 36/2023-1487 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2023 sp. zn. 40 T 5/2022, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 téhož zákona. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 10. 2021 č. j. 0 Nt 15058/2021-18 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu § 67 písm. c) tr. řádu.
3. Usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství" ze dne 18. 10. 2021 č. j. 1 KZV 169/2021-73 byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí písemného slibu, vyslovení dohledu probačního úředníka a uložení povinností zdržovat se v místě bydliště spolu s vymezením "zakázané zóny" a uložení povinnosti zdržet se styku s nezletilou poškozenou a její sestrou. Žádost stěžovatele o změnu omezujících opatření byla usnesením státní zástupkyně ze dne 29. 10. 2021 sp. zn. 1 KZV 169/2021 zamítnuta. Ke stížnosti stěžovatele bylo o jeho žádosti rozhodnuto usnesením městského soudu ze dne 18. 11. 2021 sp. zn. 61 To 619/2021, jímž byla úžeji vymezena "zakázaná zóna".
4. Dne 11. 7. 2022 podala státní zástupkyně městského státního zastupitelství na stěžovatele obžalobu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 7. 10. 2022 sp. zn. 40 T 5/2022 stěžovatele uznal vinným dle obžaloby a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest propadnutí věci. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 27. 2. 2023 č. j. 10 To 106/2022-1399 rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu jednání a rozhodnutí.
5. Dne 28. 3. 2023 podal stěžovatel k městskému soudu žádost o úpravu rozsahu omezujících opatření.
6. Napadeným usnesením městského soudu bylo v bodě I. konstatováno, že podle § 71 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. řádu u stěžovatele nadále trvá, přičemž vazba je nahrazena zákonnými opatřeními, a to a) přijetím písemného slibu stěžovatele ze dne 27. 3. 2023 podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a b) vyslovením dohledu probačního úředníka nad stěžovatelem podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu. V bodě II. byla podle § 73 odst. 3 tr. řádu stěžovateli uložena povinnost zdržovat se v místě bydliště, ve dnech pracovního volna, o víkendech a o svátcích po celý den a vždy v nočních hodinách, a v pracovní dny po celý den a vždy v nočních hodinách vyjma doby předem dohodnuté s probační a mediační službou, nutné k výkonu zaměstnání a v souvislosti s péčí o nezletilého syna. V bodě III. pak bylo podle § 88c písm. a) tr. řádu stěžovateli uloženo předběžné opatření spočívající v zákazu styku s nezletilou poškozenou a její sestrou. Pod bodem IV. bylo podle § 88c písm. d) tr. řádu stěžovateli uloženo předběžné opatření spočívající v zákazu zdržovat se na vymezeném místě, a to jednak v okruhu 300 metrů od bydliště poškozené, jednak v okruhu 300 metrů od školy, kterou nezletilá poškozená navštěvuje.
7. Ke stížnosti stěžovatele vrchní soud dalším napadeným usnesením podle § 149 odst. 1 a 3 tr. řádu rozhodnutí městského soudu zrušil ve výroku IV., přičemž v tomto rozsahu znovu rozhodl tak, že podle § 88c písm. d) tr. řádu stěžovateli uložil předběžné opatření spočívající v zákazu zdržovat se na vymezeném místě, a to jednak v okruhu 150 metrů od bydliště poškozené a jednak v okruhu 150 metrů od školy, kterou poškozená navštěvuje.
8. Stěžovatel tvrdí, že soudy dospěly k nesprávnému závěru o existenci vazebních důvodů podle § 67 písm. c) tr. řádu. Poukazuje na to, že městský soud neuvedl konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že by měl údajnou trestnou činnost opakovat. Za irelevantní považuje odkaz městského soudu na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie k jeho osobě. O vazebních důvodech dle jeho názoru nevypovídá ani tvrzení soudu, že se v jeho mobilním telefonu nacházely intimní fotografie poškozené, ani výpověď učitele poškozené, kterou považuje za nevěrohodnou. Má za to, že pro účely trestního řízení postačí obecný zákaz styku stěžovatele s poškozenou. Stejně jako městský soud, ani vrchní soud neuvedl žádnou skutečnost odůvodňující trvání vazebního důvodu. Stěžovatel tvrdí, že se trestné činnosti nedopustil a od propuštění z vazby se vyhýbá jakémukoliv kontaktu s poškozenou, takže není nikomu nebezpečný. Přesto mu soudy uložily na základě vysloveného vazebního důvodu opatření, která jej každodenně omezují na osobní svobodě.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
11. Rozhodování o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení opatření spočívajících v nahrazení vazby zárukou, dohledem, předběžným opatřením nebo slibem podle § 73 tr. řádu nebo pro jejich ponechání v platnosti, je věcí orgánů činných v trestním řízení, a to především trestních soudů, které berou v úvahu povahu trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, osobu obviněného i konkrétní obsah nabízené záruky, slibu, dohledu probačního úředníka či předběžného opatření, jakož i možnosti dosažení účelu vazby některou z těchto náhrad.
Úkolem Ústavního soudu je pak zejména přezkoumat, zda je pro taková preventivní opatření, jež směřují především k ochraně poškozeného, osob mu blízkých, k zabránění obviněnému v páchání trestné činnosti a zajištění účinného provedení trestního řízení, splněn základní předpoklad, a to existence vazebního důvodu podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu, neboť rozhodnutí o přijetí některého z opatření nahrazujících vazbu je svou povahou rozhodnutím o vazbě.
12. Nelze se ztotožnit s názorem stěžovatele, že soudy neodůvodnily existenci vazebních důvodů uvedených v § 67 písm. c) tr. řádu. Jak vyplývá z rozhodnutí městského soudu, soud se důvody vazby předstižné zabýval a své závěry o důvodné obavě, že by stěžovatel mohl trestnou činnost zopakovat, přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Jeho odkaz na závěry znaleckých posudků k osobě stěžovatele i poškozené, výpověď slyšeného svědka a obsah mobilního telefonu stěžovatele sice stěžovatel bagatelizuje a zpochybňuje, přesto z nich lze vyvodit obavu, že by se mohl zachovat způsobem předvídaným v § 67 písm. c) tr. řádu.
13. Ve vztahu k námitce směřující proti odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže vrchní soud na některé stížnostní námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům městského soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
14. Stěžovatel je obžalován pro jednání právně kvalifikované jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a c) tr. zákoníku a přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 téhož zákona, jejíž obětí měla být nezletilá poškozená. V rámci dokazování stále probíhá zjišťování skutečného stavu věci. Za situace, kdy soudy nepřistoupily k přímému vazebnímu řízení, je stanovení podmínek pro zabránění styku stěžovatele s nezletilou poškozenou adekvátním opatřením pro její ochranu, byť stěžovatel vyslovuje názor opačný.
Jak se pak podává z napadeného usnesení městského soudu, jsou v něm uvedeny všechny relevantní skutečnosti, které soud vedly k přijetí vyslovených opatření a omezení. Vrchní soud se se závěry městského soudu plně ztotožnil, pouze vyhověl námitce stěžovatele, vztahující se k předběžnému opatření podle § 88c písm. d) tr. řádu, spočívajícímu v zákazu zdržovat se na vymezeném místě v okruhu 300 metrů od bydliště poškozené a od školy, kterou poškozená navštěvuje. Při místní znalosti uvážil, že takto vytyčené vzdálenosti by mohly být skutečnou překážkou pro stěžovatele při péči o jeho nezletilého syna, přičemž dle návrhu stěžovatele určené vzdálenosti zkrátil, čímž toto opatření zmírnil v jeho prospěch.
15. Lze uzavřít, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou zpochybnit ústavní konformitu napadených rozhodnutí. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Napadená rozhodnutí dostatečně uvádějí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Principy spravedlivého soudního řízení, aplikované ve vazebním řízení, ani další ústavní práva stěžovatele tak porušeny nebyly.
16. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu