Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2025 č. j. 8 To 115/2025-243, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. února 2025 č. j. 10 Nt 51/2025-230, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2025 č. j. 8 To 115/2025-243, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. února 2025 č. j. 10 Nt 51/2025-230 se odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 6. 2025, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Zároveň stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení, kterými mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, neboť (ve stavu vylučujícím jeho příčetnost) soustavně prostřednictvím elektronické komunikace obtěžoval svou známou způsobem naplňujícím znaky trestného činu. Stěžovatel k tomuto návrhu uvádí, že výkonem napadených rozhodnutí by došlo nejen k razantnímu zásahu do jeho ústavních práv, nýbrž i k narušení úspěšně probíhající léčby a resocializace, jakož i kontaktů s rodinou. Tato léčba a spolupráce s blízkými osobami působí na stěžovatele tak pozitivně, že z jeho strany nedochází k žádné závadové (tedy nikoliv jen trestné) činnosti, a to přestože má k dispozici mobilní telefon i počítač s internetem. Tím je dostatečně naplněna ochrana zájmů ostatních osob. Je ostatně i v zájmu společnosti, aby stěžovatelova terapie probíhala úspěšně. Stěžovateli již bylo nařízeno nastoupit k výkonu ochranného léčení ke dni 25. 6. 2025.
3. Ústavní stížnost nemá odkladný účinek (§ 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by výkon rozhodnutí pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
4. Podmínky citovaného ustanovení jsou dle názoru Ústavního soudu splněny. Mělo-li by být v budoucnu vyhověno ústavní stížnosti, došlo by v mezidobí bez odložení vykonatelnosti k závažnému zásahu nejen do práva na osobní svobodu, nýbrž i do práva na efektivní lékařskou péči. Ústavní soud si v dané věci uvědomuje jisté napětí mezi efektivní ochranou společnosti (i samotné léčené osoby) před negativními důsledky duševních poruch a principem minimalizace omezení osobní svobody každého jedince. Toto napětí je možné vyřešit jen důkladným posouzením všech dostupných poznatků a známých skutkových okolností, aby státní moc při ochraně ani jednoho z uvedených zájmů neselhala.
V časovém tlaku, pod kterým je Ústavní soud v dané věci především postupem zvoleným stěžovatelem (resp. jeho právní zástupkyní), se takové rozhodování stává o to obtížnější v tom, že jedna či druhá hodnota bude vystavena většímu riziku. Právě v této oblasti může Ústavní soud jen těžko projednat jakýkoliv aspekt ústavní stížnosti bez toho, aniž by se důkladně seznámil s kompletním spisovým materiálem. Jen díky tomu, že k ústavní stížnosti bylo připojeno nadstandardní množství příloh, bylo možné návrh na odklad vykonatelnosti projednat a eventuálně mu i vyhovět.
5. Z napadených rozhodnutí, jakož i přiložených listin vyhotovených různými medicínskými osobami a institucemi, nevyplývá, že by se stěžovatel jak v minulosti, kdy jeho duševní choroba nebyla zaléčena, tak v současnosti, kdy již jeho terapie probíhá, dopustil jakéhokoliv jednání mimo rámec verbálního násilí. Zejména takový závěr nevyplývá ze znaleckého posudku MUDr. Šnelera, o který soudy zejména opřely výrok napadených rozhodnutí. Tím samozřejmě Ústavní soud nenaznačuje, že jednání, pro které bylo vedeno dané trestní řízení, je jakkoliv bagatelní, neboť i verbální násilí může vést k závažným následkům na oběti.
Ze všech přiložených listin pak dokonce vyplývá, že nedochází ani k opakování podobného či jakéhokoliv jinak závadného jednání, a to ani v podmínkách relativně svobodného života. Stěžovatelova ambulantní terapie a náplň života po propuštění z vazby a nedobrovolné hospitalizace je popisována jako bezproblémová. Stěžovatel využívá zejména pravidelné ambulantní psychiatrické terapie spolu s medikací, jakož i sociální služby pro pomoc osob s duševním postižením. Ošetřující lékař označuje ambulantní léčbu za dostatečnou.
Již při nedobrovolné hospitalizaci se stěžovatelův stav výrazně zlepšil a byly mu umožněny i vycházky mimo areál léčebny. Následně byl stěžovatel z nedobrovolné hospitalizace propuštěn. Aniž by v současné chvíli mohl Ústavní soud hodnotit vliv těchto skutečností na správnost (resp. ústavní konformitu) napadených rozhodnutí, lze z jejich zdánlivého rozporu na straně jedné a stěžovatelova stavu (popsanému lékaři) na straně druhé dovodit, že stěžovatelovo ponechání na svobodě (a tedy předejití závažnému a potenciálně i terapeuticky škodlivému zásahu do jeho života) po krátkou dobu, během níž Ústavní soud bezodkladně rozhodne meritorně o podané ústavní stížnosti, neohrožuje žádný soukromý nebo veřejný zájem natolik, aby měl být návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí zamítnut.
Za takových podmínek je podle Ústavního soudu splněno, že žádným jiným osobám nehrozí vznik újmy v míře uvedené v § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Naproti tomu výkonem ústavního ochranného léčení dochází k významnému zásahu do několika stěžovatelových ústavních práv.
6. Zároveň je však třeba zdůraznit (a připomenout), že odklad vykonatelnosti je v dané věci podmíněn výše uvedenými pozitivními okolnostmi. Ústavní soud může usnesení o odkladu vykonatelnosti kdykoliv během řízení zrušit, pominou-li tyto důvody. Těmi by byly významné negativní změny v chování stěžovatele, zejména jeho přístupu k psychiatrické léčbě.
7. Ústavní soud, vzhledem k výše uvedenému, rozhodl o odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, aniž by jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
12. Co se týče otázky přípustnosti ústavní stížnosti, je podle Ústavního soudu zřejmé, že stěžovatel dostupné opravné prostředky nevyčerpal. Proti usnesení, jímž je obviněnému pravomocně uloženo ochranné léčení, může obviněný podat prostřednictvím obhájce dovolání [viz § 265a odst. 2 písm. e) trestního řádu]. Nejvyšší soud se přitom takovými dovoláními meritorně zabývá (z nedávné doby lze odkázat např. na usnesení ze dne 11. 12. 2024 č. j. 7 Tdo 1040/2024-95 nebo usnesení ze dne 2. 4. 2025 č. j. 7 Tdo 194/2025).
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti však Ústavní soud zohlednil skutečnost, že stěžovateli (resp. jeho obhájkyni) se ze strany krajského soudu nedostalo řádného poučení o možnosti podat dovolání, přestože to zákon vyžaduje. Napadené rozhodnutí v závěrečném poučení uvádí "proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný". Ačkoliv svým obsahem není takové poučení nepravdivé či nesprávné, nesplňuje podle Ústavního soudu zákonné podmínky. Podle § 125 odst. 3 trestního řádu (ve spojení s § 138 trestního řádu) platí, že "V poučení o dovolání, které musí být obsaženo v každém rozhodnutí soudu ve věci samé učiněném v druhém stupni, se uvedou oprávněné osoby, včetně nutnosti, aby dovolání obviněného bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d), lhůta k podání dovolání, označení soudu, ke kterému má být dovolání podáno (§ 265e), označení soudu, který o podaném dovolání bude rozhodovat, a vymezení nutného obsahu dovolání (§ 265f)". Poučení v napadeném rozhodnutí je tedy třeba považovat za vadné, a ústavní stížnost je proto formálně přípustná.
14. Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené okolnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
15. Výše popsaná absence řádného poučení se pak nutně projeví i při posouzení důvodnosti ústavní stížnosti. Nedostatečným poučením byl stěžovateli odepřen přístup k Nejvyššímu soudu, jako dalšímu orgánu ochrany základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy). V takové situaci Ústavní soud v minulosti opakovaně zrušil rozhodnutí obsahující nesprávné poučení, aby tím dal stěžovateli možnost domáhat se ochrany svých práv zákonem předvídanou cestou (čl. 36 odst. 4 Listiny). Konkrétně lze poukázat např. na nález ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1467/18 , nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 291/20 , nález ze dne 12. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3073/24 nebo nález ze dne 14. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 279/25
. Tímto postupem rovněž dochází k naplnění zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem, čímž se brání tomu, aby se Ústavní soud bez splnění zákonných podmínek "vlamoval" do otázek, jejichž řešení prozatím přísluší jiným orgánům.
16. Jelikož právě taková situace v dané věci nastala, mohl Ústavní soud přistoupit pouze ke zrušení rozhodnutí krajského soudu, aniž by se mohl meritorně zabývat obsahem usnesení městského soudu. Je-li dovolání ze zákona přípustné, je žádoucí, aby právě sjednocoval výklad podmínek pro uložení ochranného léčení.
17. Ve znovuotevřeném řízení však nebude úkolem krajského soudu vydat totožné rozhodnutí, doplněné pouze o řádné poučení o přípustnosti dovolání. Krajský soud by se měl znovu důkladně zabývat pochybnostmi o ústavnosti postupu městského soudu, které stěžovatel vyjádřil v ústavní stížnosti, a s nimiž se nyní zrušené rozhodnutí krajského soudu nevypořádalo. Jde zejména o tvrzené konkrétní rozpory mezi jednotlivými lékařskými zprávami a otázku aktuálnosti (správnosti) vydaného znaleckého posudku. Stranou přitom nelze ponechat ani vznesenou otázku subsidiarity ústavního ochranného léčení ve stěžovatelově současné situaci.
18. Z toho důvodu Ústavní soud shledal, že napadeným rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení stěžovatelova ústavního práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené rozhodnutí zrušil. V části směřující proti usnesení městského soudu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť ji v dané procesní situaci shledal jako zjevně neopodstatněnou. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu