Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Vávry, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem, se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. dubna 2024 č. j. 7 As 330/2022-39 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2022 č. j. 51 A 117/2020-108, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Krajského úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, 2. obce H. a 3. Jeleny Vávrové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 8. 2022 č. j. 51 A 117/2020-108 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal zrušení rozhodnutí správních orgánů, kterými mu jako vlastníkovi bylo nařízeno odstranit stavbu přípojky elektrického vedení (dále jen "stavba" nebo "přípojka"). Stěžovatel vlastnictví přípojky rozporoval a krajský soud posuzoval především otázku, zda byl stěžovatel v postavení osoby, které mohlo být odstranění stavby nařízeno. Tvrzení stěžovatele, že není vlastníkem přípojky, považoval za účelové, jelikož je stěžovatel začal uvádět až v řízení před soudem. Poukázal na to, že v průběhu správního řízení vystupoval v roli vlastníka a rovněž uzavřel smlouvu o budoucí smlouvě o dodávkách elektrické energie. S odkazem na § 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, konstatoval, že přípojka je samostatnou věcí a není součástí pozemku ve vlastnictví syna stěžovatele. Souhlasil se správními orgány, že ke stavbě bylo třeba územního souhlasu. Krajský soud shodně se správními orgány uzavřel, že žádost o společné územní rozhodnutí a stavební povolení syna stěžovatele ze dne 21. 10. 2013 se týkala pouze stavby označené jako X (dále jen "X"), nikoli stavby přípojky. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel nedisponoval povolením vyžadovaným pro provedení přípojky, nebyl oprávněn zahajovat jakékoliv práce směřující ke stavbě přípojky, a stavební úřad byl proto povinen zahájit řízení o odstranění stavby.
3. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 4. 2024 č. j. 7 As 330/2022-39 zamítl. Nejvyšší správní soud uzavřel, že ve správním řízení nevyšly najevo rozumné pochybnosti o tom, že vlastníkem přípojky je stěžovatel. Případné zahrnutí stavby přípojky do žádosti syna stěžovatele by nezměnilo nic na skutečnosti, že stěžovatel prováděl její stavbu bez příslušného povolení. V okamžiku, kdy bylo zahájeno řízení o odstranění stavby, nedisponoval stěžovatel ani jeho syn platným rozhodnutím vyžadovaným stavebním zákonem, opatřením nebo jiným úkonem nahrazujícím toto rozhodnutí podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v rozhodném znění.
Stěžovateli se navíc nepodařilo prokázat, že by vůbec jeho syn žádal o povolení stavby přípojky svou žádostí ze dne 21. 10. 2013, a ani to, že by byla právě příslušná část projektové dokumentace neoprávněně vyjmuta ze spisu. Ve zbývajícím rozsahu se námitkami ohledně otázky vlastnictví přípojky, povahy žádosti syna stěžovatele ze dne 21. 10. 2013, nemožnosti zahájit řízení o odstranění stavby z důvodu jeho souběhu s řízením o povolení stavby, začátku stavební činnosti před zahájením řízení o odstranění stavby a neskončení řízení o žádosti syna, nezabýval, neboť argumentace k těmto námitkám byla uplatněna nově a ve smyslu § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s.
ř. s."), nebyla přípustná.
4. Stěžovatel namítá porušení svého shora uvedeného práva na soudní ochranu. Nejprve rekapituluje skutkový stav. Zdůrazňuje, že stavba přípojky byla již obsažena v žádosti syna stěžovatele, který se přihlásil k jejímu vlastnictví, a tato měla být posouzena jako žádost o dodatečné povolení stavby. Byla přitom podána ještě před zahájením řízení o odstranění stavby přípojky a podle stěžovatele o ní nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Skutečnost uváděnou správními soudy, že došlo k pravomocnému skončení řízení o žádosti ze dne 21. 10. 2013, měl stěžovateli sdělit stavební úřad, což neučinil a provedl to až odvolací orgán. Stěžovatel správním soudům vytýká přepjatý formalismus.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud si od krajského soudu vyžádal příslušný spis (sp. zn. 51 A 117/2020) a od Nejvyššího správního soudu kasační stížnost stěžovatele. Přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
8. Stěžovatel, jeho syn a třetí vedlejší účastnice řízení podali ústavní stížnosti, které jsou vedeny u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1349/24 ,
III. ÚS 1350/24 a
I. ÚS 1351/24 a po spojení těchto věcí pod sp. zn. I. ÚS 1349/24 je Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Podobně jako u citovaných ústavních stížností postrádá stěžovatelova argumentace v tomto řízení relevantní ústavněprávní argumentaci. Kromě obecných poukazů na přepjatý formalismus a porušení práva na spravedlivý proces se stěžovatelovy námitky nacházejí v rovině podústavního práva a z části se překrývají s námitkami uplatněnými ve výše uvedených ústavních stížnostech i s námitkami obsaženými ve správní žalobě a kasační stížnosti, které již byly správními soudy zodpovězeny. Ústavní soud konstatuje, že správní soudy na stěžovatelovy námitky reagovaly a jasně a srozumitelně je vypořádaly.
9. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že stěžovatel neuplatnil právní argumentaci ohledně otázky vlastnictví přípojky, povahy žádosti syna stěžovatele ze dne 21. 10. 2013, nemožnosti zahájit řízení o odstranění stavby z důvodu jeho souběhu s řízením o povolení stavby, začátku stavební činnosti před zahájením řízení o odstranění stavby a neskončení řízení o žádosti syna, v řízení před krajským soudem ani před správními orgány, a proto se jí nemohl zabývat (srov. § 104 odst. 4 s. ř. s.).
10. Ústavní soud ověřil obsah kasační stížnosti a žaloby stěžovatele a shledal, že argumentaci stěžovatele v kasační stížnosti bylo namístě považovat za novou a opožděně uplatněnou v rozsahu, v jakém ji za nově uplatněnou považoval Nejvyšší správní soud, který se jí proto správně nezabýval. S ohledem na zásadu subsidiarity přezkumu v řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud nemůže zabývat těmi námitkami, které stěžovatel řádně neuplatnil v předchozích řízeních před soudy, aniž mu v tom cokoli bránilo [viz nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79)]. V této souvislosti lze poznamenat, že z vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatel sice ve správní žalobě nastolil otázku vlastnictví přípojky, ale pouze z důvodu nedostatečného odůvodnění (podle stěžovatele nebylo jasné, na základě čeho dospěly správní orgány k závěru o jeho vlastnictví). Pouze v tomto rozsahu, tedy pokud jde o otázku vlastnictví přípojky, shledal Nejvyšší správní soud námitku stěžovatele přípustnou, avšak shodl se s krajským soudem, že ve správním řízení nevyšly najevo žádné rozumné pochybnosti, že stěžovatel je vlastníkem přípojky (k tomu blíže body 34 až 40 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Krajský soud vycházel z celkového kontextu věci, kdy stěžovatel své vlastnictví v průběhu správního řízení nezpochybňoval, ale naopak jako vlastník vystupoval. Novou skutkovou verzi, že vlastníkem je syn stěžovatele, předložil stěžovatel až v kasační stížnosti, když předtím, a to ani v řízení před správními orgány, žádné takové tvrzení neuváděl.
11. Nejvyšší správní soud se proto zabýval pouze námitkou, že stavba přípojky byla zahrnuta do žádosti syna stěžovatele. V bodech 20 až 21 rozsudku vysvětlil, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by syn stěžovatele žádal o povolení stavby přípojky. Tato skutečnost by však nezměnila nic na tom, že stavba byla prováděna bez povolení. Stěžejní pro posouzení věci bylo, že stěžovatel nedisponoval povolením vyžadovaným pro provedení stavby, a proto nebyl oprávněn zahajovat jakékoliv práce směřující k provedení stavby.
Byla-li stavba zahájena bez příslušného stavebního povolení a nebylo-li vydáno ani dodatečné povolení, nezbylo stavebnímu úřadu než zahájit řízení o jejím odstranění. K námitce, že stavba přípojky byla obsažena v žádosti syna stěžovatele a tato měla být posouzena jako žádost o dodatečné povolení stavby, se vyjádřil i krajský soud s tím, že synem stěžovatele předložené dokumenty se vztahovaly k žádosti o povolení stavby X. Ani tato skutečnost by však nezměnila nic na závěru, že stavba přípojky byla prováděna bez příslušného povolení.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu