Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 802/54, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2025, č. j. 8 Tdo 112/2025-2722, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2024, sp. zn. 7 To 142/2024, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. října 2023, č. j. 14 T 101/2019-2590, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obecné soudy uznaly stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku ve stádiu pokusu. Toho se stěžovatel dopustil, stručně řečeno, tím, že do dědického řízení o pozůstalosti po zemřelém M. Z. přihlásil fiktivní pohledávky ve výši 2 250 000 Kč. Důvodem vzniku těchto pohledávek měly být smlouvy o půjčkách M. Z., které však stěžovatel přiměl M. Z. podepsat krátce před jeho smrtí ve stavu cévní demence. K předání půjčených částek přitom nedošlo. Tímto jednáním se stěžovatel pokusil způsobit poškozené dědičce ze zákona škodu ve výši 2 250 000 Kč.
2. Za uvedené jednání obecné soudy stěžovatele odsoudily k trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 2 let a k peněžitému trestu ve výši 225 000 Kč (150 denních sazeb po 1 500 Kč).
3. Všechny tři obecné soudy považovaly za vyvrácenou obhajobu stěžovatele, že peníze M. Z. skutečně předal, a to za účelem koupě bytu. Uvedly, že u M. Z. se žádné peníze nenalezly, stejně tak se u něj nenalezly ani stejnopisy smluv o půjčkách, byť měla podle smlouvy každá strana obdržet jeden stejnopis. Úvaha o požadavku M. Z. koupit si svůj byt, do kterého by se přestěhoval z pečovatelského domu, je nelogická. Vyslechnuté zaměstnankyně pečovatelského domu o tomto přání M. Z. nevěděly. Pokud navíc M. Z. již vlastním bytem disponoval, neměl důvod kupovat si další. O nevěrohodnosti obhajoby svědčí též samotná hotovostní podoba půjček. M. Z. neměl jakýkoliv důvod komplikovat si situaci tím, že si půjčí peníze v hotovosti, které by pak při koupi bytu stejně musel převádět na účet prodávajícího. Vinu stěžovatele nezpochybňuje ani skutečnost, že si smlouvy o fiktivních půjčkách opatřil ještě předtím, než mu situace umožnila tohoto jednání dále využít. Uložený trest odpovídá zákonným kritériím. Pro nepřiměřenou délku trestního řízení jej obecné soudy ještě snížily.
4. Stěžovatel podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Namítá, že obecné soudy nesprávně a v rozporu s provedenými důkazy zjistily skutkový stav. Nesprávně odmítly skutkovou verzi stěžovatele, že peníze zemřelému M. Z. skutečně předal. Nezabývaly se tím, že peníze mohl M. Z. někdo následně odcizit, a to i bez vědomí zemřelého a bez následného nahlášení zemřelým personálu pečovatelského domu. Smlouva přitom byla podepsána zemřelým a obsahovala prohlášení o předání peněz. Naznačují-li obecné soudy, že stěžovatel mohl při podpisu smlouvy zneužít důvěry zemřelého, pomíjí, že žádný jiný dokument podepsaný zemřelým nebyl nikdy zpochybněn. Pomoc, kterou stěžovatel zemřelému poskytl, nemůže být vykládána k jeho tíži. Pouze skutečnost, že předáním vysoké hotovosti mohl stěžovatel porušit zákon, verzi stěžovatele nevylučuje. Zemřelý nebyl schopen tuto nelegálnost posoudit. Ačkoliv městský soud správně zpochybnil závěr obvodního soudu o nedostatečné bonitě stěžovatele, potvrdil jeho závěr o vině. Vinu stěžovatele vylučuje už jen skutečnost, že by úmysl spáchat trestný čin musel pojmout již před smrtí zemřelého. Úvaha obecných soudů, že stěžovatel připravil smlouvy o zápůjčce předem jako pojistku pro případ, že by se do dědického přihlásila pro něj nevhodná osoba, je pouhou hypotézou. Nejvyšší soud se řádně nevypořádal s námitkami stěžovatele.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že v části, která směřuje proti výroku rozsudku obvodního soudu o peněžitém trestu, který následně zrušil městský soud, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo zrušeno.
7. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
8. Stěžovatel především zpochybňuje zjištěný skutkový stav, konkrétně se snaží Ústavní soud přesvědčit, že peníze zemřelému M. Z. skutečně předal. K tomu je nutné zdůraznit, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy a zasahovat tím do volného hodnocení důkazů obecných soudů. Byl by tak oprávněn učinit pouze tehdy, kdy by obecné soudy hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů překročily (nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a sp. zn. III. ÚS 446/22 ). To se v projednávané věci nestalo. Se všemi skutkovými námitkami stěžovatele se obecné soudy řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly.
9. Lze proto pouze zopakovat, že o nepředání peněz svědčí řada na sebe navazujících důkazů (body 72 až 78 rozsudku obvodního osudu) a odcizení peněz se právě s ohledem i na další zjištěné skutečnosti (nelogický účel půjčky, pravidla pro uchovávání hotovosti v pečovatelském domově) jeví jako vysoce nepravděpodobné (bod 26 usnesení Nejvyššího soudu). Pravost podpisu zemřelého na smlouvě a prohlášení o předání peněz v ní učiněné mají nepochybně určitou důkazní hodnotu, nevylučují však prokázání skutečnosti, že k předání peněz ve skutečnosti nedošlo.
Bez významu je, že jiný dokument podepsaný zemřelým zpochybněn nebyl. Ostatní dokumenty, které zemřelý podepsal, mu nemusely být na újmu. Porušení zákona v důsledku předání vysoké částky v hotovosti, uvedl obvodní soud pouze jako podpůrný argument. Jeho hlavní úvahou bylo, že předání vysokých částek v hotovosti bylo nelogické, nepraktické a odporovalo obvyklému způsobu plateb mezi stěžovatelem a M. Z. (bod 78 rozsudku obvodního soudu). Vzhledem k tomu, že celá řada důkazů bez důvodných pochybností prokazovala skutkovou verzi obecných soudů, nebránil této verzi ani nesprávný závěr obvodního soudu o nedostatečné bonitě stěžovatele (bod 12 rozsudku městského soudu).
Uvedení někoho v omyl nemusí spočívat pouze v jednorázovém konání, ale může se skládat z několika na sebe navazujících úkonů, tedy v případě stěžovatele z opatření smlouvy o zápůjčce a následném přihlášení fiktivní pohledávky do dědického řízení (bod 44 usnesení Nejvyššího soudu). V podrobnější argumentaci Ústavní soud plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
10. S ohledem na uvedené, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele, a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu