Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Spolku Nízký Jeseník, sídlem Těšíkov 41, Šternberk, zastoupeného JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem, sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. dubna 2025 č. j. 1 As 247/2024-90, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. září 2024 č. j. 65 A 27/2024-123, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1.
Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1 - Staré Město, 2. obce Jívová, sídlem Jívová 69, 3. obchodní společnosti SYNERGION Jívová s. r. o., sídlem Antala Staška 1076/33a, Praha 4 - Krč, a 4. Lidmily Šlížkové, jako vedlejších účastníků řízení, a návrhu s ní spojeném na zrušení § 306 a § 334a odst. 3 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 3, čl. 35 odst. 1, 3, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3, čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel podal návrh na zrušení § 306 a § 334a odst. 3 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, podle § 74 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl účastníkem společného řízení, v němž Městský úřad Šternberk (dále jen "stavební úřad") vydal dne 11. 11. 2019 společné povolení, kterým podle § 94a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), (dále jen "zákon č. 183/2006 Sb. ") rozhodl o umístění a povolení stavby "Větrný park Jívová". Stěžovatel a čtvrtá vedlejší účastnice podali odvolání, která Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 4. 11. 2022 zamítl. Jeho rozhodnutí zrušil krajský soud rozsudkem ze dne 25. 7. 2023 v rozsahu, v jakém krajský úřad zamítl odvolání stěžovatele. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud ze dne 25. 6. 2024 zamítl.
3. Krajský úřad následně rozhodnutím ze dne 21. 12. 2023 částečně změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu. Stěžovateli bylo rozhodnutí krajského úřadu doručeno dne 15. 1. 2024 do datové schránky. Stěžovatel brojil proti rozhodnutí krajského úřadu žalobou podanou dne 5. 3. 2024, kterou se také v rámci incidenčního přezkumu domáhal zrušení změny č. 3 územního plánu obce Jívová. Před podáním žaloby (dne 1. 1. 2024) nabyl účinnosti stavební zákon. Krajský soud s ohledem na přechod působnosti správního orgánu podle nové právní úpravy jednal na straně žalovaného s Ministerstvem průmyslu a obchodu. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je opožděná, a proto ji podle § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního odmítl, neboť stěžovatel podal žalobu až po uplynutí měsíční lhůty stanovené § 306 odst. 1 stavebního zákona. Předmětem řízení byla tzv. vyhrazená stavba (viz příloha č. 3 stavebního zákona), pročež na posuzovanou věc nedopadá přechodné období podle § 334a odst. 1 stavebního zákona., trvající od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024, v němž se postupovalo podle dosavadních právních předpisů (tj. v tomto období se ještě neuplatnila měsíční lhůta pro podání žaloby podle § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb.). Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu o opožděnosti podané žaloby.
4. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí krajského úřadu bylo vydáno a zveřejněno 21. 12. 2023, tedy v době účinnosti zákona č. 183/2006 Sb. Nastala tak situace, kdy účastníci řízení, kterým bylo rozhodnutí doručeno ještě v roce 2023, disponovali dvouměsíční lhůtou pro podání správní žaloby, naproti tomu stěžovatel měl lhůtu pouze jeden měsíc. Vůči účastníkům téhož řízení tak byly uplatněny různé lhůty, přičemž právní postavení stěžovatele se tak stalo horším, než postavení jiných účastníků. Stěžovatel tvrdí, že ustanovení v § 334a odst. 3 (odkazující na vyhrazené stavby) stavebního zákona je v rozporu s čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
5. Pokud by Ústavní soud připustil, že od 1. 1. 2024 bylo v řízení pokračováno podle nové právní úpravy, pak veškeré poučení účastníkům uvedené na str. 70 - 74 rozhodnutí krajského úřadu, jimž je doručováno po tomto datu, je vadné, neboť odkazuje na neúčinnou starou právní úpravu.
6. Stěžovatel namítá protiústavnost lhůty stanovené § 306 stavebního zákona, neboť zcela zásadním způsobem zkracuje dobu, v níž může účastník uplatnit své právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 2 Listiny. Stěžovatel namítá také protiústavnost § 334a odst. 3 stavebního zákona, neboť zavedl kategorizaci staveb s rozlišnou dobou účinnosti stavebního zákona. Přímým důsledkem tohoto ustanovení je stav, kdy se v rámci téže věci uplatňuje vůči účastníkům řízení různá právní úprava, což je v příkrém rozporu s čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
9. Čl. 36 odst. 2 Listiny stojí na principu všeobecné soudní přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, který znamená, že soudně přezkoumatelná jsou všechna správní rozhodnutí, pokud je zákon z takové přezkoumatelnosti nevylučuje. Konkrétní náležitosti práva na přístup k soudu nejsou upraveny na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které stanoví, jakými konkrétními způsoby lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud jednotlivec stanovené postupy dodrží a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na přístup k soudu a k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae (srov. nálezy ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13 ; ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 ; či ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15 ). Tato situace v posuzované věci nenastala.
10. Obsah ústavní stížnosti stěžovatele představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Stěžovatel namítá odmítnutí žaloby podané po lhůtě, kterou § 306 stavebního zákona určuje jako speciální, a to kratší (jednoměsíční) ve věcech stavebního řízení, oproti obecné dvouměsíční žalobní lhůtě určené § 72 odst. 1 soudního řádu správního. V posuzované věci nabylo uvedené ustanovení účinnosti dne 1. 1. 2024, neboť jde o vyhrazenou stavbu, na kterou se přechodné období podle § 334a odst. 1 stavebního zákona nevztahuje.
11. Ústavní soud nezpochybňuje, že absence přechodných ustanovení řešících střet staré a nové právní úpravy stavebního zákona je legislativním nedostatkem, který však nedosahuje takové intenzity, aby sám o sobě zakládal úvahy o překročení ústavněprávních limitů. Posouzení délky lhůty pro podání správní žaloby v různých situacích bylo ponecháno na obecných, judikaturou dovozených, pravidlech intertemporality a na výkladu správních soudů, kterými se však Ústavní soud již zabýval. V nálezu ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 3241/24
Ústavní soud řešil situaci, kdy stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu vydanému a doručenému ještě před účinností § 306 stavebního zákona, přičemž ustanovení vstoupilo v účinnost až během plynutí původní žalobní lhůty. Ústavní soud zrušil tehdy napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, protože použití uvedené nové právní úpravy opřené o obecné pravidlo nepravé retroaktivity při absenci přechodných ustanovení zasáhlo do podstaty a smyslu základního práva stěžovatelky na soudní ochranu a přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy ve znatelně větší míře, než by do jakýchkoli jiných základních práv a svobod jiných osob zasahoval výklad prospektivní, na základě kterého by žaloba stěžovatelky byla považována za včasnou. V usnesení ze dne 2. 7. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1730/25
Ústavní soud přezkoumával situaci, kdy rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno a doručeno až po účinnosti § 306 stavebního zákona. Situaci (totožnou s nyní posuzovanou věcí), kdy stavební úřad vydal rozhodnutí za účinnosti staré právní úpravy a stěžovateli bylo rozhodnutí stavebního úřadu oznámeno až po nabytí účinnosti § 306 stavebního zákona, Ústavní soud řešil v usneseních ze dne 30. 4. 2025 sp. zn. II. ÚS 901/25 , ze dne 25. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 1624/25
.
12. Stěžovatel nezpochybňuje datum oznámení rozhodnutí krajského úřadu, avšak tvrdí, že vzhledem k datu vydání rozhodnutí mu svědčila lhůta podle zákona č. 183/2006 Sb., tedy dvouměsíční. Stěžovatel však ve své argumentaci opomíjí, že v procesním právu se postupuje podle zákona účinného v den, kdy je procesní úkon činěn. Procesní úkon, od kterého se odvíjí lhůta pro podání žaloby v posuzované věci je oznámení rozhodnutí stěžovateli, nikoliv vydání rozhodnutí, jak tvrdí stěžovatel. Stěžovateli bylo rozhodnutí oznámeno za účinnosti § 306 stavebního zákona, pročež i lhůta k podání žaloby mu započala plynout po účinnosti nové právní úpravy.
Ustanovení § 306 odst. 1 stavebního zákona zakotvuje jasné pravidlo, podle kterého zákonná lhůta pro podání správních žalob proti rozhodnutím stavebního úřadu činí jeden měsíc po jeho oznámení. Lhůta k podání žaloby přitom umožňuje dostatečně přístup k soudu. Zákon nezasahoval v posuzované věci do již běžící lhůty, a nebyly tak žádné pochybnosti, zda se zde již uplatní nová právní úprava. Ústavní soud neshledává správními soudy zvolené intertemporální řešení protiústavní.
13. Námitce stěžovatele o nerovnosti postavení účastníků řízení založené rozdílným datem oznámení rozhodnutí stavebního úřadu a s tím spojenou jinou délkou lhůty pro podání žaloby, nelze přisvědčit. Teoreticky sice mohla v jednom řízení nastat situace, kdy účastníkům, kterým bylo rozhodnutí stavebního úřadu doručeno za účinnosti staré právní úpravy, svědčila lhůta dvouměsíční, oproti stěžovatelově jednoměsíční. Avšak jak již Ústavní soud konstatoval výše, rozhodnou objektivní skutečností shodnou pro všechny účastníky řízení je okamžik oznámení rozhodnutí. Délka lhůty se odvíjí podle právní úpravy účinné v den oznámení rozhodnutí, přičemž se všemi účastníky řízení v typových situacích uvedených v bodě 11 usnesení je zacházeno stejně. Důsledky změny právní úpravy tak nezakládají nerovnost mezi účastníky řízení, pokud soudy procesní omezení vykládají a používají jednotně.
14. V posuzované věci také nelze přehlédnout, že legisvakanční lhůta, která slouží k tomu, aby se adresáti mohli s novými normami nejlépe v dostatečném časovém předstihu seznámit a adaptovat se na ně, činila pro kratší lhůty podle § 306 zákona č. 283/2021 Sb. téměř tři roky). Nejde tedy o nepředvídatelné pravidlo, které stěžovatel nemohl očekávat.
15. Stěžovateli nelze přisvědčit, že poučení na str. 71 - 74 rozhodnutí krajského úřadu ze dne 21. 12. 2023 bylo "vadné" z důvodu užití neúčinné právní úpravy. Rozhodnutí krajského úřadu bylo vydáno v souladu s v té době účinnou právní úpravou, tj. zákonem č. 183/2006 Sb., na kterou odkazuje. Stěžovatel také ve své argumentaci zaměňuje poučení správního rozhodnutí a rozdělovník správního rozhodnutí. Jednořádkový text poučení o nemožnosti odvolat se proti rozhodnutí krajského úřadu ve správním řízení je řádně odůvodněn § 91 odst. 1 správního řádu, nikoliv odkazem na zákon č. 183/2006 Sb. jak tvrdí stěžovatel. Zbylý text na str. 71 - 74 rozhodnutí je rozdělovník správního rozhodnutí, ve kterém je výčet účastníků řízení, kterým se rozhodnutí doručuje. Rozdělovník není povinnou částí správního rozhodnutí (viz § 68 odst. 1 správního řádu), pročež, údaje v něm uvedené ani nemohou mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
16. Správní soudy v napadených rozhodnutích postupovaly v souladu se svojí judikaturou aprobovanou Ústavním soudem, podle které, pokud je rozhodnutí stavebního úřadu doručeno až po datu účinnosti stavebního zákona, použije se zkrácená jednoměsíční lhůta (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2025 č. j. 10 As 241/2024-42). Na řádně odůvodněných závěrech správních soudů o tom, že stěžovatel podal žalobu ke krajskému soudu opožděně, neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.
17. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh stěžovatele na zrušení § 306 a § 334a stavebního zákona, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 16. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu