Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ondřeje Švandy, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem, sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2025 č. j. 10 As 241/2024-42, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1) Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, 2) Adolfa Vojtěcha, 3) obchodní společnosti EG.D Holding, a. s., sídlem Lidická 1873/36, Brno, a 4) obchodní společnosti CETIN a. s., sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 - Libeň, a 5) Jarmily Kluskové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu, přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy a rovnost účastníků v řízení.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že vedlejší účastník 1) rozhodnutím ze dne 28. 6. 2024 č. j. JMK 79201/2024 sp. zn. S-JMK 48063/2023 OÚSPŘ rozhodoval o odvolání stěžovatele ve věci jeho stavebního záměru a stanovení podmínek pro umístění stavby. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 11. 7. 2024. Žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí podanou dne 9. 9. 2024 odmítl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 2024 č. j. 62 A 63/2024-88 jako opožděnou. Dne 1. 7. 2024 totiž nabyl účinnosti § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, podle kterého lze žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, podat do jednoho měsíce poté, co bylo rozhodnutí žalobci oznámeno. Neuplatní se proto obecná dvouměsíční žalobní lhůta. V nynější věci tedy žalobní lhůta uplynula dne 12. 8. 2024.
3. Nejvyšší správní soud poté napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. Shledal, že odmítnutí žaloby stěžovatele jako opožděné bylo správné, protože podle § 331 stavebního zákona se soudní řízení přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů. A contrario platí, že na soudní řízení zahájená po dni nabytí účinnosti zákona se uplatní nová právní úprava se speciální, kratší žalobní lhůtou. V nynější věci bylo stěžovateli rozhodnutí doručeno po nabytí účinnosti zvláštní úpravy, teprve poté bylo zahájeno soudní řízení. Použije se proto zvláštní, novější úprava. K námitkám chybějícího poučení vedlejšího účastníka o délce žalobní lhůty Nejvyšší správní soud odkázal na svoji rozhodovací praxi, podle které ze žádného ustanovení správního řádu nevyplývá povinnost správního orgánu poučovat o možnosti podat žalobu. Stěžovatelem odkazované doporučení veřejného ochránce práv vybízející k poučení správních orgánů v rámci zásad dobré správy představuje pouze nezávazné doporučení.
4. Stěžovatel tvrdí, že se správní soudy nevypořádaly s jeho námitkami, že měla v jeho věci nastoupit individuální povinnost správního orgánu vyplývající z § 4 správního řádu poučit stěžovatele o možnosti podat žalobu, protože se nově uplatní kratší žalobní lhůta; stěžovatel nemá právní vzdělání a důsledkem zmeškání lhůty jsou závažné právní účinky. Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá [například nálezy ze dne 21. 5. 2002
sp. zn. I. ÚS 89/02
(N 60/26 SbNU 135) či ze dne 15. 3. 2016
sp. zn. III. ÚS 1237/15
(N 43/80 SbNU 531)], že nesprávné poučení o přípustnosti mimořádného opravného prostředku představuje porušení práva na přístup k soudu. Ani s tím se Nejvyšší správní soud nevypořádal. Tím spíše je chybějící poučení problematické v nynější věci, kdy došlo ke zkrácení lhůty a poučení bylo "objektivně potřebné".
5. Nejvyšší správní soud se rovněž nevypořádal s tím, že požadavky na poučení o opravných prostředcích vyplývají z principů dobré správy. K poučení správních orgánů o možnosti podat žalobu vybízí ve své praxi také veřejný ochránce práv. Správním orgánům přitom muselo být v nynější věci zřejmé, že stěžovatel bude mít kratší lhůtu pro podání žaloby. Chybějící poučení stěžovatel považuje za projev přepjatého formalismu a přehlížení reálných společenských vztahů, zejména že ke změně došlo v období letních prázdnin a dovolených. Již samo zkrácení žalobní lhůty však představuje zásah do právní jistoty. Kompenzace lze nejlépe dosáhnout poučením, že práva je třeba uplatnit v kratší lhůtě.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Shledal, že ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel jako účastník řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná; stěžovatel vyčerpal všechny dostupné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto v zásadě věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad.
8. Nynější věc se týká odmítnutí žaloby podané po lhůtě, kterou zákon určuje jako speciální, a to kratší ve věcech stavebního řízení oproti obecné žalobní lhůtě určené soudním řádem správním. Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního lze žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Podle § 306 stavebního zákona lze žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, podat do jednoho měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky nebo ji rozšířit o další žalobní body může žalobce jen ve lhůtě dvou měsíců poté, kdy mu bylo rozhodnutí oznámeno. Uvedené ustanovení nabylo účinnosti dne 1. 7. 2024. Podle § 331 téhož zákona se soudní řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů.
9. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 3. 2025
sp. zn. I. ÚS 3241/24
řešil věc týkající se obdobné problematiky a týchž ustanovení stavebního zákona. Šlo o situaci, kdy tehdejší stěžovatelce bylo oznámeno rozhodnutí stavebního úřadu přede dnem 1. 7. 2024, tedy před nabytím účinností ustanovení o nové, kratší žalobní lhůtě, ale žalobní lhůta měla uplynout až po tomto datu. Ústavní soud zrušil tehdy napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, protože použití uvedené nové právní úpravy opřené o obecné pravidlo nepravé retroaktivity při absenci přechodných ustanovení zasáhlo do podstaty a smyslu základního práva tehdejší stěžovatelky na soudní ochranu a přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy ve znatelně větší míře, než by do jakýchkoli jiných základních práv a svobod jiných osob zasahoval výklad prospektivní, na základě kterého by žaloba stěžovatelky byla považována za včasnou. Ústavní soud shledal, že v tehdejším typovém případě, kdy přechodná ustanovení zákona nedávala jasnou odpověď, jakou právní úpravu použít, je namístě použít pro žalobce příznivější intertemporální řešení.
10. Taková situace přitom nenastala v nynější věci, protože zde bylo stěžovateli rozhodnutí vedlejšího účastníka oznámeno až po nabytí účinností § 306 stavebního zákona. I lhůta k podání žaloby zde započala plynout po účinnosti nové právní úpravy. Zde tedy zákon do již běžící lhůty nezasahuje, a nebyly tak žádné pochybnosti, zda se zde již uplatní nová právní úprava, respektive jaké se má uplatnit intertemporální řešení. To ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, protože uvádí, že správní orgány nemohly mít žádné pochybnosti, že se již uplatní lhůta nová, kratší. Na rozdíl od shora uvedeného nálezu tedy v nynější věci nepřipadá v úvahu, že by uplatnění nové právní úpravy mělo retroaktivní účinky. Je ostatně zřejmé, že stěžovatel svou argumentaci směřuje spíše k absenci poučení o délce žalobní lhůty, jejíž uplatnění nezpochybňuje; nenamítá případné neústavní retroaktivní účinky nové právní úpravy ve své věci.
11. Jde-li tedy o tvrzení stěžovatele o povinnosti vedlejšího účastníka poučit jej o možnosti podat žalobu, respektive o délce žalobní lhůty, vychází Ústavní soud ve své praxi z předpokladu, že zákon podle účinné právní úpravy neukládá správním orgánům povinnost poučovat o lhůtách k podání žaloby a že tato právní úprava nepředstavuje překážku přístupu k soudu, byť se tím kladou větší nároky na povědomí o platném právu (srov. bod 14 usnesení ze dne 19. 12. 2017
sp. zn. III. ÚS 3262/17
, bod 16 usnesení ze dne 26. 2. 2020
sp. zn. II. ÚS 3645/19
či usnesení ze dne 22. 10. 2024
sp. zn. III. ÚS 2285/24
).
12. Nejvyšší správní soud v nynější věci rovněž přiléhavě při vypořádání námitek stěžovatele poukázal mimo jiné na znění § 75 odst. 1 soudního řádu správního, které kromě stanovení obecné žalobní lhůty samo výslovně poukazuje na eventualitu kratších lhůt podle zvláštního zákona. Pro Ústavní soud je též rozhodné, že legisvakanční lhůta, která slouží k tomu, aby se adresáti mohli s novými normami nejlépe v dostatečném časovém předstihu seznámit a adaptovat se na ně (srov. např. usnesení ze dne 23. 5. 2013
sp. zn. I. ÚS 3258/12
), činila pro kratší lhůty podle § 306 stavebního zákona nakonec téměř tři roky. Podle Ústavního soudu také není relevantní tvrzení stěžovatele, že ke zkrácení lhůty došlo v průběhu letních prázdnin. Přeci, i kdyby stěžovatel byl o kratší lhůtě poučen, potenciální problém s dostupností advokáta při období častých dovolených, jak stěžovatel naznačuje, by se tím nevyřešil. Nadto jak správně poukazuje Nejvyšší správní soud, § 306 odst. 2 stavebního zákona umožňuje ve dvouměsíční lhůtě rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky nebo o další žalobní body. Nová, speciální právní úprava tedy v podstatě umožňuje podat blanketní žalobu ve zkrácené lhůtě a tu teprve ve "standardní" dvouměsíční lhůtě odůvodnit.
13soudu. Nepřiléhavé je konečně také srovnání nynější situace s nálezovou judikaturou týkající se poučení o opravných prostředcích v soudním řízení; jde o jiné situace, které rovněž reguluje jiná právní úprava, která ostatně poučení výslovně předpokládá. Ústavní soud tedy nynější situaci nepovažuje za natolik nestandardní či nepředvídatelnou, aby svoje dříve vyslovené závěry přehodnocoval. Ani v nynější věci tedy Ústavní soud neshledává chybějící poučení o možnosti podat žalobu či délce žalobní lhůty za problematickou z hlediska ústavních práv stěžovatele. K porušení jeho ústavních práv v nynější věci tedy nedošlo.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu