Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Miloslava Zatloukala a Zdeňky Zatloukalové, zastoupených JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. června 2024, č. j. 8 As 133/2024-24, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2024, č. j. 30 A 25/2024-53, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud se v tomto usnesení zabývá otázkou, zda odmítnutí správní žaloby stěžovatelů z důvodu zmeškání zkrácené lhůty pro její podání stanovené v liniovém zákoně není protiústavní a zda se správní soudy ústavně souladným způsobem vypořádaly s námitkou podjatosti vůči prvostupňovému správnímu orgánu.
2. Stěžovatelé podali správní žalobu, kterou se domáhali zrušení rozhodnutí správního orgánu druhého stupně vydaného v řízení podle liniového zákona.
3. Žalobou napadené rozhodnutí bylo stěžovatelům doručeno dne 12. 2. 2024 a lhůta pro podání žaloby uplynula 12. 3. 2024. Jejich žalobu podanou až dne 14. 3. 2024 proto krajský soud posoudil jako opožděnou a odmítl ji. V dané věci se neuplatní obecná dvouměsíční lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (viz § 72 odst. 1 soudního řádu správního), ale zvláštní lhůta v § 2 odst. 2 liniového zákona, podle něhož jsou lhůty pro podání žalob proti rozhodnutím vydaným v řízeních podle § 1 liniového zákona zkráceny na polovinu. Správní orgán prvního stupně stěžovatele o podmínkách projednání věci před soudem řádně poučil.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelů zamítl. Krajský soud podle něj nepochybil, pokud použil zkrácenou lhůtu a žalobu odmítl jako opožděnou. Rozhodnutí správního orgánu druhého stupně sice poučení o existenci zkrácené lhůty k podání žaloby neobsahuje, stěžovatelé však byli o možnostech a podmínkách soudního přezkumu opakovaně poučeni v předcházejících fázích řízení. Skutečnosti, že je řízení vedeno v působnosti liniového zákona, který lhůtu pro podání žaloby zkracuje na polovinu, si proto museli být vědomi.
5. Stěžovatelé považují rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu za protiústavní, a proto proti nim podali ústavní stížnost.
6. Stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jejich právo na ochranu vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Tento závěr opírají o následující argumenty:
a) Rozhodnutí správních orgánů v rozporu se zákonem a judikaturou neobsahují dostatečné sdělení, že je řízení vedeno v působnosti liniového zákona a že je třeba podat správní žalobu ve zkrácené lhůtě. Tato informace nevyplývá dostatečně srozumitelně ani z písemností, na které v napadeném rozhodnutí odkázal Nejvyšší správní soud. Stěžovatelům proto nelze klást k tíži, že žalobu podali až po uplynutí zkrácené lhůty.
b) Soudy se nevypořádaly s námitkou podjatosti stěžovatelů vůči prvostupňovému správnímu orgánu. Nejvyšší správní soud se touto otázkou odmítl zabývat, protože rozhodnutí krajského soudu mohl údajně přezkoumat pouze z hlediska zákonnosti odmítnutí žaloby [viz § 103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního]. Námitka podjatosti je však natolik závažná, že by se jí měl soud zabývat kdykoli během řízení. Pokud rozhodnutí vydala podjatá osoba, způsobuje to jeho nicotnost, k níž soudy přihlíží z úřední povinnosti.
7. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavních stížnostech jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí proto může zrušit pouze tehdy, pokud má toto rozhodnutí či jemu předcházející řízení vadu, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na námitky uvedené v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že důvody k jejich zrušení dány nejsou.
IV.1 Odmítnutí správní žaloby jako opožděné
9. Předně je namístě zdůraznit, že obecně správní orgán není povinen poučovat účastníky správního řízení o možnosti napadnout správní rozhodnutí žalobou, včetně uvedení lhůty pro podání této žaloby (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 As 35/2005-61, nebo ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 Afs 47/2007-9). V řízení vedeném podle liniového zákona je podle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu nepřípustné odmítnout žalobu kvůli nedodržení zkrácené lhůty tehdy, pokud "nelze ze správního spisu dovodit, že řízení bylo vedeno v působnosti [tohoto] zákona" (viz např. jeho rozsudky č. j. 2 As 252/2020-46, 7 As 82/2015-31, 7 As 81/2015-45). Na tento judikaturní závěr, z něhož vychází i napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, stěžovatelé ve svých podáních opakovaně odkazují (viz strana 3 až 4 ústavní stížnosti a strana 3 kasační stížnosti).
10. Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelé byli o právním režimu řízení opakovaně informováni - a to konkrétně v přílohách k žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení (viz bod 17 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), v oznámení o zahájení vyvlastňovacího řízení i rozhodnutí prvostupňového správního orgánu (viz bod 18 rozhodnutí) a v rozhodnutí správního orgánu druhého stupně (viz bod 19 rozhodnutí). O tom, že stěžovatelé věděli, že je řízení vedeno v působnosti liniového zákona, svědčí i jejich žaloba, v níž uvedli, že je rozhodnutí správního orgánu druhého stupně vydáno za použití liniového zákona (viz bod 21 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
11. Stěžovatelé z různých důvodů namítají, že informace uvedené ve zmíněných písemnostech nelze brát pro účely posouzení jejich vědomosti o uplatnění ustanovení liniového zákona v potaz. Na tyto dílčí námitky podle Ústavního soudu podrobně a srozumitelně odpovídá napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (viz body 22 až 26 jeho rozhodnutí). Jeho hlavní závěr, podle něhož ze správního spisu lze dovodit, že řízení bylo vedeno v působnosti liniového zákona, i přes námitky stěžovatelů z ústavního hlediska obstojí. Je smysluplný a řádně odůvodněný, odpovídá výše uvedené ustálené rozhodovací praxi, není svévolný či přepjatě formalistický a nemá ani žádnou jinou ústavněprávní vadu.
12. Ústavní soud proto nepovažuje za protiústavní závěr, že ačkoli rozhodnutí správního orgánu druhého stupně neobsahuje výslovné poučení o zkrácené lhůtě pro podání žaloby, stěžovatelé si této lhůty museli být vědomi a jejich žaloba byla odmítnuta oprávněně.
IV.2 Nevypořádání námitky podjatosti správního orgánu
13. Důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí není ani způsob posouzení námitky podjatosti vůči prvostupňovému správnímu orgánu, kterou stěžovatelé uplatnili v kasační stížnosti a kterou Nejvyšší správní soud označil za nepřípustnou a odmítl se jí věcně zabývat.
14. Pokud kasační stížnost míří proti rozhodnutí o odmítnutí správní žaloby, je přezkum tohoto rozhodnutí ze zákona omezen pouze na otázku, zda byla žaloba odmítnuta v souladu se zákonem [viz § 103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního]. Nejvyšší správní soud se tedy v tomto případě mohl zabývat pouze tím, zda závěr krajského soudu o opožděnosti žaloby neodporuje zákonu (čímž se ostatně v bodech 14 až 27 svého rozhodnutí podrobně zabýval). Případná podjatost prvostupňového správního orgánu není z tohoto hlediska jakkoli relevantní. Tuto skutečnost přitom Nejvyšší správní soud stěžovatelům srozumitelně vysvětlil a podložil odkazy na konkrétní zákonná ustanovení i relevantní judikaturu (viz bod 13 jeho rozhodnutí).
15. Ústavní soud se použitím § 103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního opakovaně zabýval a na omezeném rozsahu přezkumu rozhodnutí o odmítnutí správní žaloby neshledal nic protiústavního (viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 2333/22
, bod 14; III. ÚS 3269/21, bod 7; III. ÚS 3269/21, bod 7; III. ÚS 1620/16, bod 12). Důvod ke zpochybnění tohoto ustanovení a napadeného rozhodnutí přitom neshledal ani nyní.
16. Tvrzení stěžovatelů, podle nichž vydání rozhodnutí podjatou osobou způsobuje jeho nicotnost, nemá oporu v platném právu. Důsledkem vydání rozhodnutí podjatou osobou může být jeho nezákonnost (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 231/2020-123, bod 16), nikoli jeho nicotnost, což jsou dva různé právní následky. Námitkou možné nezákonnosti správního rozhodnutí z důvodu jeho vydání podjatou osobou se však může správní soud zabývat pouze tehdy, pokud je žaloba proti tomuto rozhodnutí podána včas.
17. Rozsah, v jakém vyšší soud přezkoumává rozhodnutí nižšího soudu, může podléhat a běžně podléhá omezením. Nemožnost úspěšně napadnout rozhodnutí správního soudu o odmítnutí žaloby námitkou podjatosti prvostupňového správního orgánu je smysluplné a racionální, protože tato námitka nesouvisí s důvody, kvůli nimž soud žalobu odmítá (viz § 46 soudního řádu správního), a protože je nadbytečné a neúčelné se zabývat argumentací ve věci samé, pokud je žaloba odmítnuta z procesních důvodů (shodně viz usnesení Ústavního soudu uvedená pod bodem 15 tohoto rozhodnutí).
18. Ústavní soud dospěl z popsaných důvodů k závěru, že obecné soudy neporušily ústavně zaručené základní právo či svobodu stěžovatelů. Jejich ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu