Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele A. F., zastoupeného JUDr. Milošem Holubem, Ph.D., advokátem, sídlem Veletržní 924/14, Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 14 To 128/2024-56, a usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 4. 4. 2024, č. j. 2 Nt 952/2024-34, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako vedlejších účastník řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu, spáchaný ve spolupachatelství. Stěžovatel se v současnosti nachází ve vyšetřovací vazbě, do které jej vzal Okresní soud v Kutné Hoře ("okresní soud") z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) tr. řádu, vazební důvod dle § 67 písm. b) tr. řádu však již v mezidobí zanikl.
2. Stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby, tu však okresní soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou, současně nepřijal slib stěžovatele a nenahradil vazbu dohledem. Stížnost proti rozhodnutí okresního soudu zamítl Krajský soud v Praze ("krajský soud") nyní rovněž napadeným usnesením s tím, že u stěžovatele přetrvává důvod vazby předstižné dle § 67 písmene c) tr. řádu. Krajský soud konstatoval, že se od doby rozhodování okresního a posléze i krajského soudu o vzetí obviněného do vazby nijak podstatně nezměnily posuzované skutečnosti ve prospěch obviněného, a ačkoliv připustil dílčí opomenutí okresního soudu při hodnocení postupu řízení, neshledal rozhodnutí okresního soudu nepřezkoumatelným ani nezákonným.
Z důkazů založených ve spise lze dle krajského soudu konstatovat, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl předmětný skutek spáchán, má všechny znaky stíhaného trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal stěžovatel. Podrobně se krajský soud vyjádřil k jednotlivým námitkám stěžovatele k důvodům trvání vazby předstižné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti upozornil na to, že z vyhlášení rozhodnutí okresního soudu vyplynulo, že při rozhodování o vazbě nerespektoval zásadu presumpce neviny. Soudům dále vytýká, že se dostatečně nezabývaly tím, zda jsou v jeho případě dány konkrétní skutečnosti, ze kterých vyplývá důvodná obava, že by opakoval trestnou činnost. Nezkoumaly tedy předmětný vazební důvod ani jeho případné oslabení, nezohlednily zánik zištného motivu trestné činnosti, když má nyní stěžovatel možnost nadstandardního příjmu.
Podle stěžovatele došlo k podstatné změně poměrů, a bylo proto namístě přehodnotit původní rozhodnutí o vazbě. Soudy však možnost nového příjmu stěžovatele nepovažovaly za okolnost vylučující motivaci stěžovatele opatřit si další zisk nelegální činností. Dle stěžovatele soudy nereflektovaly ani postup ve vyšetřování, pokud k tíži stěžovatele zohlednily nepřesné údaje a vědomě zpochybňují jeho důvěryhodnost nepravdivými tvrzeními. Obecné soudy ve svých rozhodnutích použily zcela paušální a obecné argumenty, takový postup stěžovatel považuje za rozporný s judikaturou Ústavního soudu.
4. Stěžovatel poukazuje rovněž na použitou právní kvalifikaci, která má negativní dopad na jeho procesní postavení. V případě pro stěžovatele příznivější právní kvalifikace, by totiž mohla vazbu nahradit peněžitá záruka.
5. Ze všech výše uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení krajského soudu, a to pro porušení jeho základních práv zaručených čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod.
6. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti ustáleně vyslovuje tak, že vazba je mimořádný institut, který vždy podstatně zasahuje do osobní svobody obviněného (srov. např. nález ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 980/14 ), proto je jeho uplatnění ovládáno zásadou zdrženlivosti a subsidiarity (srov. např. nález ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2183/12 ), jakož i maximální šetrnosti k zájmům osoby, jež má být do vazby vzata (k tomu srov. např. nález ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 1115/09 ).
8. V případě rozhodování obecných soudů o vazbě platí, že není úlohou Ústavního soudu přehodnocovat existenci jednotlivých vazebních důvodů. Ústavní soud může do rozhodování obecných soudů zasahovat pouze výjimečně, dopustí-li se zjevného excesu, neboť rozhodování o vzetí do vazby či o prodloužení jejího trvání je v převážné míře věcí skutkového posouzení (nález ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1252/08 ). Vždy ale musí být obecnými soudy naplněn požadavek na přesvědčivé odůvodnění vazebních rozhodnutí, zejména v něm musí být vylíčeny konkrétní skutečnosti, které naplňují uplatněné vazební důvody; takovému požadavku obecné soudy v nyní posuzované věci v dostatečné míře dostály.
9. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že přezkoumal řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení okresního soudu i dodržení nároků na odůvodnění rozhodnutí o vazbě, své závěry dostatečně vysvětlil. Oproti okresnímu soudu se krajský soud zabýval i vývojem trestního řízení, podrobně a zcela konkrétně popsal, které dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky stíhaného trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal obviněný. Vypořádal se i s odkazem stěžovatele na doktrínu zesílených vazebních důvodů a v této souvislosti připomenul, že doba, kterou stěžovatel strávil ve vazbě, se nepřiblížila ani polovině nejvyšší přípustné doby vazby připadající na přípravné řízení.
10. Přisvědčil-li krajský soud okresnímu soudu, že u stěžovatele lze shledat zcela důvodnou obavu, že v případě jeho propuštění z vazby na svobodu bude trestnou činnost opakovat a opatřovat si tak finanční prostředky, nelze jeho důvody považovat za paušální a obecné, jak uvádí stěžovatel, ani za pouze odkazující na dřívější rozhodnutí. Za jeden ze stěžejních důvodů považovaly obecné soudy nevěrohodnost doložení majetkových poměrů stěžovatele, který soudu předložil nabídku zaměstnání od úklidové společnosti, jejímž je jednatelem. S ohledem na dřívější vyjádření stěžovatele o ekonomické situaci společnosti, která dle jeho tvrzení nebyla na takové úrovni, aby mohla vyplácet běžné mzdy, natož mzdy nadstandardní, pak současná nabídka zaměstnání a nadstandardního výdělku nepůsobí věrohodně, ale jako fiktivní a účelově vytvořená tak, aby zvýšila šance stěžovatele na propuštění z vazby.
11. Ačkoliv se jedná pouze o úvahy či pochybnosti soudu, Ústavní soud připomíná, že odůvodnění rozhodnutí o vazbě je odrazem nikoliv jistoty, ale pravděpodobnosti. Tuto pravděpodobnost krajský i okresní soud odůvodnily reálnými a zcela konkrétními skutkovými zjištěními, jejichž hodnocení Ústavní soud neshledal nepřiměřeným či dokonce extrémním. Ústavní soud shledal dostatečným rovněž odůvodnění závěru krajského soudu, proč nelze vazbu nahradit některým z jiných opatření, včetně vysvětlení, proč nemohl okresní soud rozhodnout o případné peněžité záruce.
12. V nyní posuzovaném případě tak lze uzavřít, že krajský i okresní soud v napadených rozhodnutích uvedly konkrétní důvody, pro které je třeba v případě stěžovatele předstižnou vazbu zachovat.
Odůvodnění napadených rozhodnutí, ve kterých soudy popsaly a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů nebylo možné stěžovateli vyhovět, splňují nároky kladené na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Ústavní soud pouze doplňuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení a rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Jak již Ústavní soud poznamenal, je přirozené, že je obecný soud vede vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě (srov. nález ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2086/14 ).
13. V nyní posuzované věci tedy Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů vady, jež by jej opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Jejich závěry jsou z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelné, a nelze je považovat ani za vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. Ústavní soud proto konstatoval, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu