Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky P. P., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2023, č. j. 101 Co 27/2024-1425, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 11. 2023, č. j. 42 Nc 7/2021-1241, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a 1) R. P., 2)
V. P. a 3) A. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V projednávaném případě se Ústavní soud věnoval určování výživného v případě výjimečně vysokých příjmů.
2. Stěžovatelka je matkou nezletilých dětí. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí o určení běženého a dlužného výživného s tvrzením že jimi byla porušena práva stěžovatelky podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Řízení před opatrovnickým soudem v prvním stupni zahájila stěžovatelka návrhem na úpravu poměrů k nezletilým dětem na dobu před a po rozvodu manželství. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 8. 2022 byly obě nezletilé dcery svěřeny do výchovy matky (stěžovatelky) a otci bylo vyměřeno výživné ve výši 12 000 Kč pro každou z nezletilých dcer od 4. 1. 2021 a dále bylo vyměřeno dlužné výživné. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2022 byly výroky o výživném zrušeny a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení. Soud rozhodoval ve věci vyměření výživného otci za období od 4. 1. 2022 do současné doby.
4. Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl tak, že je otec povinen přispívat na výživu nezletilé dcery V. částkou 18 000 Kč měsíčně splatnou k rukám stěžovatelky počínaje dnem 4. 1. 2021 (výrok I.); dlužné výživné za období od 4. 1. 2021 do 31. 10. 2023 pro nezletilou V. ve výši 239 258 Kč je otec povinen zaplatit k rukám stěžovatelky do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Na výživu (druhé) nezletilé A. je otec povinen přispívat částkou 18 000 Kč měsíčně splatnou k rukám stěžovatelky počínaje dnem 4. 1. 2021 (výrok III.); dlužné výživné za období od 4. 1. 2021 do 31. 10. 2023 pro nezletilou A. ve výši 239 258 Kč je otec povinen zaplatit k rukám stěžovatelky do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Dále rozhodl o běžném výživném tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé V. částkou 18 000 Kč měsíčně (výrok V.); a na výživu nezletilé A. rovněž částkou 18 000 Kč měsíčně (výrok VI.).
5. Stěžovatelka se proti rozsudku okresního soudu odvolala. Zejména namítala, že nebyla řádné zdůvodněna výše výživného. Výživné ve výši určené okresním soudem, tj. 18 000 Kč měsíčně za každou z dívek (celkem 36 000 Kč měsíčně) není podle stěžovatelky dostatečné a neodpovídá potřebám nezletilých dcer. Namítala také nesprávné určení dlužného výživného.
6. Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím změnil výrok II. a IV. rozsudku okresního soudu - tedy v části dlužného výživného. Konkrétně určil, že je platné na spoření nezletilých (namísto k rukám matky, jak určil okresní soud). Ve zbytku rozhodnutí okresního soudu potvrdil, neboť žádné v odvolání namítané pochybení neshledal.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů. Zejména namítá, že v minulosti hradila potřeby nezletilých i z vlastních úspor. Nyní nesouhlasí s tím, aby dlužné výživné bylo uloženo na spoření nezletilých dětí. Stěžovatelka by ničeho nenamítala, pokud by byla otci s ohledem na jeho mimořádně vysoké příjmy stanovena povinnost k tvorbě úspor pro nezletilé dcery, avšak pouze za předpokladu, že se bude jednat o platby nad rámec běžného výživného, tj. nad částku 18 000 Kč pro každou z nezletilých dcer. Rodiče neměli možnost se k tvorbě úspor z celého dlužného výživného vyjádřit, resp. otec soudu navrhoval, aby část běžného výživného byla určena na tvorbu úspor, rozhodně se však nemělo jednat o celou měsíční splátku výživného. Soudy také rezignovaly na dostatečné prokázání majetku otce nezletilých.
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva, či dopuštění se neakceptovatelné "libovůle" při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (nález sp. zn. III.
ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2054/22 ze dne 29. 8. 2023). To se však v projednávané věci nestalo.
10. Do otázky určování výše výživného Ústavní soud zásadně nezasahuje, nedojde-li postupem obecných soudů (aplikací podústavního práva) k dotčení základních práv dětí, kterým výživné náleží. Ústavněprávní základ ochrany rodiny a rodičovství je obsažen v čl. 32 Listiny. Konkrétně čl. 32 odst. 4 Listiny garantuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči. Jedním z nejdůležitějších oprávnění, ale současně i povinností rodičů ve vztahu k dítěti, je bezesporu zabezpečení jeho výchovy v nejširším slova smyslu, včetně zabezpečení hmotného [viz nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489)].
11. Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v nesouhlasu s právním názorem obecných soudů. Zejména krajský soud však své rozhodnutí rozsáhle odůvodnil s odkazy na judikaturu Ústavního soudu. Uzavřel, že oba rodiče mají možnost dosažení velmi vysokých příjmů, s čímž je spjata i vysoká životní úroveň dětí. Ústavní soud neshledal, že by v otázce běžného či dlužného výživného postupovaly soudy nepřezkoumatelným způsobem. Odvolací soud zejména rozsáhle a plně přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč se od tzv. doporučujících tabulek výživného odchýlil.
S odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489) vyslovil, že "stanovení nepřiměřeně vysokého výživného, které dítěti i po dokončení přípravy na povolání umožní dlouhodobý a snad i trvalý bezpracný život, může být nejen v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, ale může také porušovat právo rodiče vychovávat své dítě." Tento princip je přitom judikaturou Ústavního soudu setrvale potvrzován, naposledy v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1063/24 ze dne 30. 4. 2024. Navíc odkaz na nález ze dne 16.
12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 použil krajský soud pouze jako protiargument k výši výživného navrhovaného stěžovatelkou, nikoli tak, že by přiznával nižší výživné, než na jaké mají nezletilé dcery podle právních úvah soudu a na podkladě provedeného dokazování nárok.
12. Ústavní soud proto shrnuje, že základními hledisky pro určení výše výživného jsou nesporně odůvodněné potřeby dítěte, jeho majetkové poměry a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného rodiče. Platí i pravidlo, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. V případě výjimečně vysokých příjmů povinného rodiče však nelze postupovat mechanicky. Nejlepší zájem dítěte nelze zúžit jen na stránku jeho materiálního zajištění, ale je třeba jej vnímat jako výsledek poměřování materiálních a nemateriálních hodnot (srov. již citovaný nález sp. zn. IV.
ÚS 650/15 ). Ústavní soud také mnohokrát vyslovil, že vyživovací povinnost k nezletilým dětem nemůže být chápána tak, že má odčerpat veškeré prostředky, které povinná osoba dokáže ekonomickou činností získat (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1809/23 ze dne 8. 8. 2023). Ve stěžovatelčině věci Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by mělo vést ke kasaci napadených rozsudků.
13. Rozhodnutí okresního i krajského soudu lze jako celek považovat za udržitelná, přičemž z pohledu Ústavního soudu je podstatné, že tato rozhodnutí nejsou konečná či neměnná. Podle § 923 odst. 1 o. z., platí, že změní-li se poměry, může soud rozhodnutí o výživném změnit, a to i zpětně. Stěžovatelka má proto do budoucna možnost domáhat se zvýšení výživného.
14. Ústavní soud má rovněž za to, že částečnou změnou původního rozsudku o stanovení výživného, zejména změnou výplaty na spoření dětí, nedošlo k porušení základních práv. Způsob úhrady dlužného výživného na spoření nezletilých dětí odůvodnil krajský soud tím, že poskytnuté výživné přechází do vlastnictví dítěte okamžikem jeho výplaty, přičemž o správě takto poskytnutých částek platí obecná pravidla o správě jmění dítěte (§ 896 a násl. o. z.). V každém případě výživné náleží dětem. Je nárokem dítěte a slouží uspokojování jeho potřeb, nikoliv potřeb jeho rodičů nebo třetích osob. I s ohledem na to krajský soud zajistil, že značná částka dlužného výživného (dosahující v souhrnu půl milionu korun) bude dětem složena na spořicí účet. S ním mohou rodiče nezletilých za splnění zákonných podmínek nakládat.
15. Není pravda, že by se stěžovatelka nemohla ke způsobu úhrady dlužného výživného v průběhu řízení vyjádřit. Ostatně sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že tento způsob úhrady právě otec nezletilých v řízení navrhoval. Tato námitka tak spíše svědčí o nesouhlasu s právním posouzením věci obecnými soudy.
16. Protože Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu