Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky I. V., zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2024, č. j. 55 Co 355/2023-804, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. července 2023, č. j. 20 P 53/2022-650, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a J. V., nezletilých A. V. a M. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů. Tvrdí, že soudy porušily její základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3, čl. 9 odst. 2 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozsudků ve výrocích o styku.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem svěřil nezletilé do péče stěžovatelky, uložil otci J. V. platit výživné na nezletilého M. ve výši 21 600 Kč měsíčně a na nezletilou A. ve výši 25 200 Kč měsíčně, uložil otci zaplatit dlužné výživné, upravil běžný styk otce s nezletilými tak, že bude probíhat každý sudý týden od čtvrtka do pondělí a každý lichý týden od středy do čtvrtka, a upravil styk otce s nezletilými o prázdninách.
3. Městský soud v Praze k odvolání obou rodičů rozsudek obvodního soudu změnil tak, že uložil otci povinnost platit výživné na nezletilého M. ve výši 19 000 Kč měsíčně a na nezletilou A. ve výši 28 000 Kč měsíčně, změnil výši dlužného výživného otce a uložil otci povinnost část dlužného i běžného výživného platit na bankovní účty nezletilých. Ve zbytku rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud vyšel z příjmu otce ve výši 216 282 Kč měsíčně čistého, vlastnictví nemovitostí a vozidel, a pohledávky ve výši 24 mil. Kč, která je součástí jeho jmění. Zohlednil rozsah péče otce o nezletilé, jeho další vyživovací povinnost ke zletilému synovi, jakož i potřeby nezletilých. Do nově vypočteného dlužného výživného započetl přeplatek otce na výživném pro nezletilého M. za období po vyhlášení rozsudku obvodního soudu a úhrady otce na spoření nezletilých. Stěžovatelkou namítanou neschopnost nezletilé u otce přespávat vyhodnotil městský soud jako nedůvodnou, neboť při pohovoru s opatrovníkem nezletilá k otci žádné výhrady nevyjádřila.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nevěnovaly patřičnou pozornost názoru nezletilé A. Ta nechce spát u otce bez matky. Dále stěžovatelka vytýká obecným soudům, že některé navržené důkazy neprovedly, případně se s nimi v odůvodnění nevypořádaly. Z těchto důkazů plynula doporučení, že nezletilá by měla začít přespávat u otce postupně. Stěžovatelka nesouhlasí ani s výší výživného, neboť neodpovídá majetkovým poměrům otce a neměla by být nižší než výše výživného otce na stěžovatelku. Odkaz městského soudu na nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 není přiléhavý, v daném případě nejde o nadstandardní výživné. Rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný a městský soud ke změně výroku o výživném neprovedl dokazování. Do dlužného výživného neměly soudy započítávat i otcův přeplatek na výživném a jeho platby na spořicí účty nezletilých. Spotřební výživné, které má otec hradit k rukám stěžovatelky, je nepřiměřeně nízké. Úprava plateb výživného na bankovní účty nezletilých je pro stěžovatelku překvapivá, navíc jsou dispoziční práva s těmito účty vychýlená ve prospěch otce.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou [ovšem vyjma té části, ve které napadá výrok I rozsudku obvodního soudu, kterým soud svěřil děti do péče stěžovatelky; zde soud rozhodl v souladu s návrhem stěžovatelky a tento výrok tedy nemohl nijak zasáhnout do jejích práv; v tomto rozsahu je proto ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným, viz § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný [ovšem vyjma části napadající výroky II a III rozsudku obvodního soudu v rozsahu, které následně změnil městský soud, v tomto rozsahu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno, viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v otázkách styku a výživy nezletilých. Posuzování těchto otázek náleží především soudům, před kterými se vede dokazování. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jimi zjištěný skutkový stav a na základě toho přepočítávat výši výživného, případně přijímat rozhodnutí, jaký rozsah styku je pro dítě vhodný, kde se má realizovat apod. Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zruší jen tehdy, jsou-li neústavní (srov. např. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2884/22
, bod 27). K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
8. Pokud obecné soudy rozhodují o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově. S tím souvisí i právo dítěte na péči obou rodičů, tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte". Odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, přičemž konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány. Dostatečným důvodem není sama o sobě skutečnost, že nezletilé dítě není zvyklé na delší styk s druhým rodičem a přespávání u něj (usnesení ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15
, body 19 a 27).
9. V posuzované věci se obecné soudy dostatečně zabývaly vztahem nezletilé A. k otci. Provedly dokazování zprávou psychologa, zprávou opatrovníka a pohovorem s nezletilou. Z těchto důkazů jednoznačně vyplynulo, že nezletilá nemá k péči otce zásadní výhrady, je však pro ni náročné u otce přespávat. V takovém případě obecné soudy postupovaly správně, pokud styk otce s nezletilou upravily včetně přespávání. Nad přáním nezletilé, které není jediným kritériem při rozhodování soudů o styku rodičů s dítětem [nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683), bod 23], v daném případě převáží zájem na rovnoměrné péči obou rodičů. Požadavku stěžovatelky, aby byl styk nezletilé s otcem včetně přespávání rozšiřován postupně, obecné soudy dostály, jelikož upravily prozatím pouze styk otce s nezletilou, nikoli rovnoměrnou střídavou péči. S tím souhlasil též otec, který se snažil vyjít vstříc zájmům nezletilé dcery.
10. Nic neústavního není ani na rozhodnutí obecných soudů o výši výživného a způsobu jeho placení. Soudy zjistily příjmy a majetek otce, jak je uvedeno (bod 3 shora), naopak neshledaly, že by nezletilí měli jiné než běžné výdaje. Přihlédly též k dalším podstatným okolnostem při určování výživného, jako je míra péče otce o nezletilé a jeho další vyživovací povinnost. Jestliže městský soud určil výživné pro nezletilého M. ve věku 2,5 roku ve výši 19 000 Kč a pro nezletilou A. ve věku 10 let ve výši 28 000 Kč, pak tyto částky zjištěným skutečnostem odpovídají.
11. Odkaz na nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15
použil městský soud pouze jako protiargument k výši výživného navrhovaného stěžovatelkou, nikoli tak, že by přiznával nižší výživné, než na jaké mají nezletilí nárok. Ve zohlednění přeplatku na výživném a plateb nad rámec výživného v době, za níž se ukládá dlužné výživné zaplatit, není nic neústavního, zásada stanovená v § 923 odst. 2 občanského zákoníku proto porušena nebyla. Způsob placení výživného zčásti na bankovní účty není nastaven tak, že by znemožňoval stěžovatelce pokrývat běžné potřeby nezletilých, proto ani tyto její výhrady nedosahují ústavněprávní roviny.
12. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že oba soudy se v odůvodnění rozhodnutí nedostatečně vypořádaly s neprovedením některých navržených důkazů (videonahrávky; e-mail učitelky nezletilé, z něhož má plynout, že nezletilá je s nastaveným stykem nespokojena; zpráva z psychologické kliniky), případně neuvádí, co z konkrétních důkazů soudy (zpráva dětského terapeuta) zjistily pro závěry o styku otce s dětmi. Uvedená pochybení však nezakládají neústavnost napadených rozhodnutí. Podle stěžovatelky tato pochybení znemožnila prokázat zejména skutečnost, že nezletilá má problémy s přespáváním u otce. To však soudy zjistily především na základě pohovoru s nezletilou, který provedl obvodní soud - a tato skutečnost nebyla vůbec sporná (bod 10 rozsudku obvodního soudu, shodně bod 23 rozsudku městského soudu). Navržené důkazy tak byly zřejmě nadbytečné. I tato stěžovatelčina námitka je tudíž zjevně neopodstatněná (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 4294/12
). Ústavní soud vzal přitom v potaz dočasnost rozhodnutí městského soudu, které lze změnit, změní-li se poměry nebo se nyní nastavené řešení styku ukáže nefunkčním. Rozhodnutí městského soudu dává taktéž prostor oběma rodičům, aby na problémy, které se případně při styku s dětmi objeví, rozumným způsobem reagovali.
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu