Ústavní soud Usnesení občanské

III.ÚS 190/97

ze dne 2000-02-01
ECLI:CZ:US:2000:3.US.190.97

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 190/97

Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 1. února 2000 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti V.S., zastoupeného advokátem JUDr. M.Ř., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 1997, č. j. 22 Co 647/96-61, t a k t o : Návrh se o d m í t á

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 647/96-61, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. května 1996, č. j. 18 C 47/94-37, o povinnosti zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč s přísl. a s náklady řízení. Uvedl, že podle jeho přesvědčení odvolací soud nesprávně posoudil právní stránku věci a vzhledem k nesprávnému právnímu názoru pak neodstranil ani skutková pochybení soudu I. stupně. Poukázal na hodnocení provedených důkazů a také na to, že pro náležité zjištění skutkového stavu měl být nařízen znalecký posudek z oboru ekonomiky, což soud neprovedl. S ohledem na uvedené se cítí postupem soudu dotčen na právech, zakotvených v čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítne [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 47/94, ze dne 21. května 1996, a Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 647/96-61, ze dne 16. ledna 1997, zásah do práv stěžovatele, kterých se v ústavní stížnosti dovolává, shledán nebyl. Pokud jde o rozsah dokazování, odvolací soud se ve svém vyčerpávajícím odůvodnění vypořádal mj. i s námitkou žalovaného, vztahující se k navrhovanému důkazu znaleckým posudkem, pokud pak jde o hodnocení provedených důkazů, lze konstatovat, že soudy obou stupňů tak učinily v souladu s § 132 občanského soudního řádu. Je třeba uvést, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů, obsažená právě v ustanovení § 132 občanského soudního řádu. Je-li tato zásada respektována, pak nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ,

III. ÚS 216/95 a násl.). Opodstatněnou nebyla shledána ani námitka, vztahující se k tvrzené možnosti započtení a k výkladu ustanovení § 580 a § 581 občanského zákona. Z usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 2 Cdon 1830/97-79 lze konstatovat, že označený soud, který dne 30. listopadu 1999 odmítl dovolání podané stěžovatelem proti rozsudku soudu II. stupně, v odůvodnění svého rozhodnutí také uvedl, že výklad citovaných § 580 a § 581 občanského zákona, jak jej vyslovil odvolací soud, má za standardní. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 1. února 2000