Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky V. B., zastoupené JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem, sídlem Pšenčíkova 677/18, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 11 Co 56/2024-81, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2023, č. j. 49 C 30/2022-66, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval otázkou přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovatelce nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 8 C 155/2014, které trvalo od 30. 6. 2014 do 6. 10 2023 ("předchozí řízení").
2. Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") rozhodl o stěžovatelčině žalobě tak, že zastavil řízení co do částky 81 375 Kč (výrok I.), uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovatelce 30 825 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a zamítl žalobu co do zaplacení 128 293,75 Kč s příslušenstvím (výrok III.).
3. K odvolání vedlejší účastnice směřujícímu proti výroku II. rozhodnutí obvodního soudu [pozn. Ústavního soudu: při jednání odvolacího soudu vedlejší účastnice upřesnila, že se odvolává pouze co do částky ve výši 7 012,50 Kč a dále ve vztahu k otázce dílčího určení úroků z prodlení stanovených ve výroku II. rozsudku obvodního soudu - srov. rozsudek odvolacího soudu, body 5 a 7] ve věci rozhodoval Městský soud v Praze ("městský soud"), který napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí obvodního soudu ve výroku II. tak, "že se zamítá žaloba co do částky 7 012,50 Kč s 15% úrokem z prodlení od 11. 5. 2023 do zaplacení, co do 15% úroku z prodlení z částky 81 375 Kč od 11. 5. 2023 do zaplacení se rozsudek v tomto výroku zrušuje."
4. Stěžovatelka se závěry městského a obvodního soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností (ve znění jejího doplnění ze dne 3. 7. 2024), v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
5. Stěžovatelka obsáhle rekapituluje předmět a průběh předchozího, průtahy stiženého řízení o zaplacení částky 971 856,40 Kč. Má za to, že obecné soudy v tomto předchozím řízení nesprávně posoudily otázku rozložení důkazního břemene, v důsledku čehož neúplně zjistily skutkový stav. Vymezuje se tak vůči závěru obecných soudů v tomto původním řízení, v němž byla její žaloba z větší části zamítnuta. Stěžovatelka dále vyjadřuje nesouhlas s výši poskytnutého přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí průtahy předchozího řízení. Uvádí, že v napadených rozhodnutích není přesvědčivě odůvodněno snížení uplatněného nároku o 35 %.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu.
7. Jelikož ústavní stížnost podal za stěžovatelku (resp. jménem stěžovatelky) její hmotněprávní opatrovník, Ústavní soud se zabýval otázkou, zda byla ústavní stížnost podána oprávněnou osobou. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak je. Ústavní soud zohlednil, že opatrovník stěžovatelku zastupoval v souladu s § 22 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.") již v průběhu nyní posuzovaného řízení, v němž opatrovník využil možnosti zastoupení advokátem, jehož prostřednictvím ostatně podal i ústavní stížnost. Ústavní soud nadto běžně akceptuje podání ústavní stížnosti kolizním opatrovníkem, případně též procesním opatrovníkem ustanoveným podle § 29 o. s. ř. Podání ústavní stížnosti je navíc zjevně v zájmu stěžovatelky. Tento aspekt Ústavní soud zdůraznil rovněž v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1580/16 ze dne 5. 12. 2016, bod 6 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), v němž vyhověl ústavní stížnosti podané veřejným opatrovníkem v zájmu osoby posuzované v rámci řízení o omezení svéprávnosti. Ústavní soud proto považuje nyní posuzovanou ústavní stížnost za stížnost podanou oprávněnou osobou. Ústavní soud má současně za to, že není nutné vyčkat na vyslovení souhlasu s návrhem na schválení právního jednání (podání ústavní stížnosti) za osobu opatrovanou soudem (srov. návrh opatrovníka přiložený k ústavní stížnosti adresovaný Okresnímu soudu Praha - západ ze dne 3. 7. 2024), neboť posouzení splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti, včetně podmínky podání ústavní stížnosti oprávněnou osobou, je výlučnou kompetencí Ústavního soudu.
8. Ústavní stížnost je přípustná ve vztahu k rozhodnutí městského soudu. Ve vztahu k rozhodnutí obvodního soudu je ústavní stížnost nepřípustná co do výroku I., výroku III., a části výroku II., jež nebyly napadeny odvoláním. Ústavní soud uvádí, že podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Řečeno jinak, Ústavní soud se v rámci ústavního přezkumu může zabývat toliko takovým rozhodnutím či jeho částmi, ve vztahu k nimž stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany práv. Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace nyní posuzovaného řízení, předmět odvolacího řízení byl vymezen toliko částí výroku II. rozsudku obvodního soudu (částka ve výši 7 012,50 Kč a dílčí určení úroků z prodlení), která tak tvoří rovněž rámec nyní prováděného ústavního přezkumu.
9. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí (ve shora vymezeném a přípustném rozsahu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud v nyní posuzovaném případě nezjistil, že by napadená rozhodnutí trpěla jakýmkoliv ústavněprávním deficitem. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Z podání stěžovatelky je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
10. Stěžovatelčina argumentace se v podstatné části míjí s předmětem nyní posuzovaného řízení. Rozporuje-li stěžovatelka závěry přijaté v předchozím řízení, v němž došlo k namítaným průtahům, nelze než konstatovat, že nejsou pro posouzení nynější ústavní stížnosti relevantní. Ústavnost tohoto předchozího řízení je navíc posuzována v doposud neukončeném řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. II. ÚS 3195/23
.
11. S ohledem na omezený rozsah ústavního přezkumu nyní posuzované věci (srov. výše) je ovšem mimoběžná i část argumentace, v níž stěžovatelka rozporuje celkovou výši poskytnutého zadostiučinění jako nepřiměřeně nízkou. Jak již bylo vysvětleno, Ústavní soud se nyní nemůže zabývat tím, zda bylo např. namístě zamítnout stěžovatelčinu žalobu co do částky 128 293,75 Kč (srov. výrok III. rozsudku obvodního soudu), neboť jeho přezkum je v konečném důsledku omezen pouze na otázku, zda městský soud (ne)pochybil, snížil-li stěžovatelce přiznané zadostiučinění celkem o 7 012,50 Kč z částky 30 825 Kč na částku 23 812,50 Kč, resp. zrušil-li část výroku II. rozsudku obvodního soudu týkající se dílčí části příslušenství žalované částky.
12. Pro Ústavní soud je podstatné, že městský soud toto snížení finanční kompenzace za nemajetkovou újmu, jakož i nepřiznání části úroků z prodlení dostatečně odůvodnil, přičemž využil své zákonné pravomoci odvolací instance podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 219 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Ústavní soud na závěrech městského soudu neshledává cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah a omezí se pouze na odkaz na odůvodnění rozhodnutí městského soudu, neboť opakovat, co bylo přesvědčivě vysvětleno již v předchozím řízení, by považoval za neúčelné (srov. rozsudek městského soudu, body 11-19). Lze dodat, že výsledek řízení před obecnými soudy nemůže být pro stěžovatelku překvapivý, neboť odpovídá argumentaci vedlejší účastnice řízení, k níž měla stěžovatelka možnost se vyjádřit (srov. rozsudek městského soudu, bod 6).
13. Ústavní soud závěrem připomíná, že při posuzování tvrzených pochybení orgánů veřejné moci přihlíží k tomu, jak intenzivně zasahují do sféry stěžovatele. Z tohoto důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, v nichž se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
14. Této praxi odpovídá i zákonná úprava, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad přitom nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidský práva [srov. čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. stížnosti 52036/09, ze dne 20. 9. 2011].
15. Jak již bylo vysvětleno výše, předmětem odvolacího řízení byla částka, kterou lze označit za bagatelní, v důsledku čehož nebylo možné proti napadenému rozhodnutí městského soudu brojit dovoláním (srov. poučení o opravném prostředku). Kasační zásah Ústavního soudu by v takovém případě přicházel v úvahu ze shora naznačených důvodů spíše výjimečně. Takové výjimečné okolnosti ovšem Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
16. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu