Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky V. B., právně zastoupené JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem, sídlem Pšenčíkova 677/18, Praha 4, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 22 Cdo 118/2023-904, výrokům II., III., IV. a V. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. dubna 2022 č. j. 15 Co 286/2021-820, ve znění opravného usnesení ze dne 24. května 2022 č. j. 15 Co 286/2021-841, a výrokům I. a II. rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 8. července 2021 č. j. 8 C 155/2014-749, ve znění opravného usnesení ze dne 7. října 2021 č. j. 8 C155/2014-775, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Z. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Prostřednictvím návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena její základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem rozhodl výrokem I., že žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 971 856,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 %, jdoucím z částky 306 815,10 Kč od 1. 2. 2014 do zaplacení a z částky 601 969 Kč od 5. 12. 2016 do zaplacení, se zamítá. Výrokem II. rozhodl o nákladech řízení, výrokem III. určil, že odměna kolizní opatrovnice bude stanovena samostatným usnesením a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení, která vznikne státu vyplacením odměny kolizního opatrovníka.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky výrokem I. napadeného rozsudku zastavil řízení o odvolání vedlejšího účastníka proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, výrokem II. částečně změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce 100 000 Kč s úroky z prodlení. Výrokem III. pak potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části o zamítnutí žaloby o zaplacení 871 671,40 Kč s úroky z prodlení. Výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
4. Ve věci se jedná (zkráceně řečeno) o to, že vedlejší účastník užíval společnou věc nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, a to na základě dohody spoluvlastníků. Stěžovatelka žádala podíl z výnosu společné věci a také plnění z uzavřené dohody.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelka i vedlejší účastník dovolání, která Nejvyšší soud odmítl.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její základní práva v řízení před obecnými soudy byla porušena v důsledku nesprávného právního posouzení rozložení důkazního břemene, neboť obecné soudy vedlejšímu účastníku řízení neuložily vydat důkazy pro stěžovatelku příznivé, jimiž jako hospodář se společnými nemovitostmi disponoval pouze on, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení a rozsouzení celé věci. Tím, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku rozložení důkazního břemene mezi účastníky řízení, tj. neprovedly stěžovatelkou navržené důkazy v dispozici vedlejšího účastníka, neúplně zjistily skutkový stav. Těmito důkazy podle stěžovatelky měly být doklady o hospodaření se společnými nemovitostmi, neboť jimi po celou dobu hospodaření se společnými nemovitostmi disponoval jen vedlejší účastník a žádný z ostatních podílových spoluvlastníků. Z těchto dokladů obecné soudy mohly na jisto postavit výnosy dosahované vedlejším účastníkem z hospodaření se společnými nemovitostmi na úkor zbylých podílových spoluvlastníků.
8. Podle stěžovatelky dovolací soud odmítl stěžovatelčino dovolání v důsledku přepjatého formalismu, neboť trval na splnění formálních předpokladů dovolání, ač z něj bylo zřejmé, že vadou vytýkanou stěžovatelkou bylo porušení procesního práva vedoucího k nepřevrácení důkazního břemene ze stěžovatelky na vedlejšího účastníka, jež způsobila neúplné zjištění skutečného výnosu vedlejšího účastníka z hospodaření se společnými nemovitostmi.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
10. Jelikož ústavní stížnost podal za stěžovatelku (resp. jménem stěžovatelky) její hmotněprávní opatrovník, Ústavní soud se zabýval otázkou, zda byla ústavní stížnost podána oprávněnou osobou. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak je. Ústavní soud zohlednil, že opatrovník stěžovatelku zastupoval v souladu s § 22 zákona o. s. ř. již v průběhu nyní posuzovaného řízení, v němž opatrovník využil možnosti zastoupení advokátem, jehož prostřednictvím ostatně podal i ústavní stížnost. Ústavní soud nadto běžně akceptuje podání ústavní stížnosti kolizním opatrovníkem, případně též procesním opatrovníkem ustanoveným podle § 29 o.
s. ř. Podání ústavní stížnosti je navíc zjevně v zájmu stěžovatelky. Zástupce stěžovatelky v ústavní stížnosti avizoval, že ihned po podání této ústavní stížnosti, jakmile stěžovatelka od Ústavního soudu obdrží akceptační dopis potvrzující doručení ústavní stížnosti Ústavnímu soudu a její nápad do příslušného senátu, zahájí stálý hmotněprávní opatrovník stěžovatelky před Okresním soudem Praha-západ z opatrnosti zvláštní řízení soudní o schválení tohoto jím učiněného právního jednání a Ústavní soud obratem vyrozumí o jeho zahájení.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 3. 2024 č. j. 22 P 1/2016-1059, výrokem III., bylo schváleno právní jednání učiněné stálým opatrovníkem stěžovatelky, spočívající v podání ústavní stížnosti, a výrokem IV. byla jmenována opatrovníkem pro řízení před Ústavním soudem advokátka JUDr. Věra Škvorová.
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
13. V nyní posuzované věci se jedná o ryze soukromoprávní spor. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny.
Akcentuje se řádná soudní ochrana v podstatě jen v těch situacích, v nichž dochází k "prozařování" základních práv a svobod do soukromého práva. Konkrétně jde o právní vztahy podřaditelné pod ustanovení (jednotlivé články Listiny) o ochraně osobnosti, soukromí, rodinného života. Nelze vyloučit ani dopad zásahu do práva na spravedlivý proces na soukromoprávní vztahy; je-li porušení procesní normy natolik podstatné, že ovlivnilo výsledek soudního řízení, jež se stal excesem vůči správnému řešení věci, pak svědčí stěžovateli právo na přezkum Ústavním soudem.
14. Ústavní stížnost směřuje proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu, z jehož odůvodnění je zřejmé, že dovolání stěžovatelky posoudil dovolací soud jako nepřípustné. Přípustnost dovolání stěžovatelka opírala o posouzení otázky, zda je soud v řízení o zaplacení náhrady za neužívání spoluvlastnického podílu dle dohody spoluvlastníků o přenechání společné věci do užívání jen jednomu z nich oprávněn posoudit na návrh některého z podílových spoluvlastníků, učiněný v průběhu řízení, zda jejich dohoda "stále odpovídá původním poměrům, či nikoli".
Odvolací soud totiž posoudil nárok stěžovatelky jako nárok založený dohodou spoluvlastníků o vyplácení náhrady za neužívání spoluvlastnických podílů (resp. za užívání věci vedlejším účastníkem nad rámec jeho podílu); podle této dohody měla stěžovatelka dostávat od vedlejšího účastníka každý rok částku 20 000 Kč. Odvolací soud v napadeném rozsudku konstatoval, že dohodu spoluvlastníků je možné změnit pouze novou dohodou nahrazující předchozí ujednání, a v případě neshody spoluvlastníků může o změně rozhodnout soud v řízení zahájeném na návrh jednoho ze spoluvlastníků dle § 1139 občanského zákoníku.
V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. 22 Cdo 2725/2017. V dané věci však takové řízení žádný ze spoluvlastníků nezahájil a v řízení o zaplacení náhrady za neužívání spoluvlastnického podílu dle dohody spoluvlastníků nelze řešit, zda dohoda stále poměrům odpovídá. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na relevantní judikaturu (vyjmenoval konkrétní rozhodnutí), z níž vyplývá, že samotná změna poměrů nemá za následek změnu či dokonce zánik práv a povinností plynoucích z dohody o správě společné věci (resp. dříve z dohody o hospodaření se společnou věcí).
V řízení o plnění z dohody o správě společné věci pak nelze ke změně poměrů přihlížet. Ten, kdo tvrdí, že změna poměrů v dané věci umožňuje změnu dohody o správě společné věci a že o takové změně se spoluvlastníci nedohodli, může žádat soud, aby o změně rozhodl podle § 1139 občanského zákoníku. Protože nejde o otázku v judikatuře dosud neřešenou, je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že soudy rozhodly v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Uvedené konstatování považuje Ústavní soud za odpovídající příslušné právní úpravě a odmítnutí dovolání pak za ústavně konformní.
15. Další dovolací důvod spatřovala stěžovatelka v tom, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; má jít o tzv. "obrácení důkazního břemene" a odvolací soud měl podle ní postupovat podle § 136 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu však stěžovatelka nijak neformulovala konkrétní právní otázku, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a neuvedla, k jaké skutkové okolnosti se mělo toto pochybení vztahovat. Takto neurčitě formulované vymezení však podle dovolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání.
16. Obdobně argumentuje stěžovatelka v ústavní stížnosti. Ústavní soud se ve své judikatuře otázkou tzv. obrácení důkazního břemene zabýval, přičemž uvedený postup aproboval zejména ve sporech týkajících se diskriminačního jednání či medicínsko-právních sporech. Základním předpokladem obrácení důkazního břemena cestou soudcovského dotváření práva je existence mezery v zákoně. Typicky půjde o případy, kdy zákon bude obsahovat zvláštní pravidlo dělení důkazního břemene pro určitou situaci, avšak bez jakéhokoliv rozumného důvodu stejné zvláštní pravidlo nevztáhne na skutkovou podstatu obdobnou.
Mohou se vyskytnout i jiné situace, kdy doslovné znění pravidla dělení důkazního břemena bude v rozporu s teleologickým pozadím předpisu upravujícího civilní řízení soudní, resp. obecnými právními principy. O takový případ půjde především tehdy, pokud bude strana - typově vzato - zatížena rizikem důkazní nouze ohledně těch znaků skutkové podstaty, ohledně nichž vůbec nemůže podat důkaz. K obrácení důkazního břemene by však nemělo docházet tam, kde lze porušení principu rovnosti, popř. jiné teleologické důvody, zcela uspokojivě odstranit pomocí jiných procesních nástrojů, např. volným hodnocením důkazů.
V dané věci bylo podstatou sporu to, že mezi spoluvlastníky existovala dohoda o náhradě za neužívání nemovitosti, avšak stěžovatelka požadovala na této náhradě více, než bylo ujednáno. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nepostupoval nesprávně, pokud neprovedl důkazy znaleckými posudky o výši zisků z podnikání vedlejšího účastníka, ani jejich výši nestanovil odhadem dle § 136 o. s. ř. Ve světle výše skutkových a právních závěrů obecných soudů by však provedení těchto důkazů bylo nadbytečné a zjištění z nich by neměla žádný vliv na rozhodnutí ve věci.
17. Znovu je třeba zdůraznit, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není povolán k tomu, aby přezkoumával detaily civilního procesu, které vycházejí z příslušných právních předpisů podústavního práva, pokud jimi současně není zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba nižší soudy se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu