22 Cdo 2725/2017-628
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka
ve věci žalobců a) M. H., b) Z. H., c) Š. H., všech zastoupených JUDr. Lubošem
Kunou, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 29, proti žalovaným 1) S. Ř., 2)
A. Ř., 3) A. B., všem zastoupeným Mgr. Danielem Maškem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opletalova 1535/4, o určení užívání společného domu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 107/2010, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2017, č. j. 22 Co
473/2016-609, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 6.
2016, č. j. 10 C 107/2010-561, ve výroku I. určil, že „žalobci budou v domě v
obci P., který je součástí pozemku v k. ú. D., zapsaném na LV pro k. ú. D.
Katastrálním úřadem pro P., katastrální pracoviště P., užívat byt v I. patře
skládající se z kuchyně (o velikosti 19 m2), kuchyňského koutu (o velikosti 1,9
m2), obývacího pokoje (o velikosti 22,1 m2), čtyř ložnic (o velikostech 13,5 m2
, 16,1 m2, 17 m2 a 17,6 m2), koupelny (o velikosti 3,2 m2), koupelny spojené se
záchodem (o velikosti 6,5 m2), dvou záchodů (o velikostech 1,6 m2 a 1 m2),
dvěma komorami (o velikostech 0,8 m2 a 3,3 m2), spolu se třemi terasami (o
velikostech 14,5 m2, 17,2 m2 a 17,2 m2), balkónem (o velikosti 5 m2), oboje
přístupné z I. patra a sklepem v suterénu, označeném pod č. 7 plánku, který
tvoří přílohu rozsudku (o velikosti 13,7 m2), a dále byt v podkroví skládající
se z kuchyně (o velikosti 6 m2), dvou ložnic (o velikostech 16,2 m2 a 24,5 m2),
koupelny (o velikosti 3,4 m2), záchodu (o velikosti 1,6 m2), komory (o
velikosti 1,6 m2) a chodby (o velikosti 6,1 m2), spolu se sklepem v suterénu,
označeným v plánku, který tvoří přílohu rozsudku (o velikosti 4 m2). Dále ve
výroku II. určil, že „žalovaní budou v domě v obci P., který je součástí
pozemku v k. ú. D., zapsaném na LV pro k. ú. D. Katastrálním úřadem pro P.,
katastrální pracoviště P., užívat byt v suterénu skládající se z kuchyně (o
velikosti 12,9 m2), dvou pokojů (o velikostech 15,3 m2 a 19,5 m2), záchodu (o
velikosti 1,2 m2), spolu se sklepem v suterénu, označeným pod č. 11 v plánku,
který tvoří přílohu rozsudku (o velikosti 7,9 m2), dále byt v přízemí
skládající se z kuchyně a jídelny (o velikosti 18,7 m2), obývacího pokoje (o
velikosti 16,1 m2), ložnice (o velikosti 9,6 m2), koupelny a záchodu (o
velikosti 6,5 m2), spolu se sklepem v suterénu, označeným pod č. 10 v plánku,
který tvoří přílohu rozsudku (o velikosti 7,9 m2), dále byt v přízemí
skládající se z kuchyně (o velikosti 18,9 m2), obývacího pokoje (o velikosti
29,1 m2), dvou ložnic (o velikostech 21,1 m2, 19,5 m2), koupelny a záchodu (o
velikosti 5,7 m2), komory (o velikosti 2,2 m2), předsíně (o velikosti 13,5 m2)
a chodby (o velikosti 4 m2), spolu s terasou (o velikosti 54,7 m2), přístupnou
z přízemí a spolu se sklepem v suterénu, označeným v plánku, který tvoří
přílohu rozsudku (o velikosti 7,6 m2). Dále soud prvního stupně rozhodl, že
společně budou účastníci užívat ostatní prostory domu v obci P., který je
součástí pozemku v k. ú. D., zapsaném na LV pro k. ú. D. Katastrálním úřadem
pro P., katastrální pracoviště P. (výrok III.). O nákladech řízení bylo
rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(výrok IV.) a výroky V. a VI. byla žalobcům a žalovaným (pro každou z
procesních stran) uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit v obecné
pariční lhůtě náklady řízení státu ve výši 25 175,70 Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci a) a b) jsou manželé a
žalobce c) je jejich syn, vystupují jako spoluvlastníci ve shodě a jejich
spoluvlastnické podíly činí ? ve vztahu k celku. Žalovaní 1) a 2) jsou rovněž
manželé a žalovaná 3) je jejich dcera. I žalovaní vystupují jako spoluvlastníci
ve shodě a součet spoluvlastnických podílů u nich činí rovněž ? ve vztahu k
celku. Žalobci na straně jedné a žalovaní na straně druhé nejsou schopni
uzavřít dohodu o způsobu užívání společného domu. Obě strany mají přitom zájem
o užívání druhého (menšího) bytu v prvním patře a žádný z nich nechce užívat
suterénní byt. Ve společném domě se nachází celkem šest bytových jednotek. V
suterénu domu jsou situovány prostory, které jsou svým charakterem určeny ke
společnému užívání, stejně jako v jednotlivých podlažích chodby a schodiště.
Byty v prvním podlaží užívá od roku 1971 žalobkyně b). Stávající stav
faktického užívání společného domu sice neodpovídá rovnodílnému
spoluvlastnictví obou spoluvlastnických skupin, nicméně účastníci řízení
nedeklarovali nutnost dorovnat nestejný užitek pro jednu ze stran v penězích.
Podle výsledku znaleckého dokazování budou žalobci užívat bytové a společné
prostory, z nichž by bylo možné dosáhnout výnosu obvyklého nájemného v částce
39 709 Kč měsíčně, a žalovaní prostory s výnosem ve výši 39 432,60 Kč (u dříve
zpracovaného znaleckého posudku činí poměr 22 062 Kč ku 20 466 Kč ve prospěch
žalobců).
Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil s přihlédnutím
k ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o.
z.“) podle § 1120 odst. 1, § 1122 odst. 1 a § 1126 odst. 1 o. z. Vyšel z toho,
že užitky ze společné věci se sice zásadně dělí podle poměru podílů, nicméně v
poměrech projednávané věci přihlédl k tomu, že oba byty v prvním patře
dlouhodobě užívají žalobci a při velikosti předmětného společného domu nelze
realisticky zajistit, aby se užitky stran ze společné věci přesně rovnaly výši
jejich podílů. Uzavřel, že rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí musí
respektovat požadavky „obecné lidské slušnosti“.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze
dne 2. 2. 2017, č. j. 22 Co 473/2016-609, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I. a II. a v části výroku III. potvrdil a dále jej ve výroku III.
částečně změnil tak, že „žalovaní jsou oprávněni v suterénu domu výlučně užívat
též chodbu o výměře 6,7 m2 (č. 2 plánku, který je nedílnou přílohou rozsudku
soudu prvního stupně) a kotelnu a sklad uhlí o výměře 28,9 m2 (č. 12 a č. 13
plánku, který je nedílnou přílohou rozsudku soudu prvního stupně)“. Dále
rozhodl o nákladech řízení státu (výroky II. a III.) a o nákladech řízení ve
vztahu mezi účastníky (výrok IV.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
i s jeho právním posouzením věci. Za správný označil závěr, že s ohledem na
přechodné ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. je třeba aplikovat občanský zákoník
účinný od 1. 1. 2014, byť řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno před
uvedeným datem. S odkazem na ustanovení § 1115 odst. 1, § 1117, § 1122 odst. 1,
§ 1126 odst. 1 a 2, § 1128 odst. 1, § 1129 odst. 1 a § 1139 odst. 1 a 2 o. z.
uvedl, že rozhodování spoluvlastníků o způsobu užívání společné věci je
rozhodnutím o správě takové věci a nedosáhne-li se – bez ohledu na to, zda se
jedná o záležitost běžné správy nebo mimořádné správy - potřebné (prosté)
většiny, je každý ze spoluvlastníků oprávněn obrátit se na soud s žalobou o
určení způsobu užívání věci. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2651/2014, a jeho závěr o použití dosavadní judikatury
ke způsobu a formě rozhodování spoluvlastníků. Připomněl rovněž, že řízení o
určení způsobu užívání společné věci patří mezi ta řízení, u něhož z právního
předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, přičemž
rozhodné kritérium slušného uvážení ponechává na soudu, aby v každém
jednotlivém případě zohlednil všechny do úvahy přicházející okolnosti.
Rozhodnutí soudu respektující kritérium slušného uvážení by přitom mělo
spravedlivě a rozumně uspořádat poměrů spoluvlastníků tak, aby došlo k
nastolení jejich klidného soužití a minimalizaci vzniku sporů. S poukazem na
závěry soudu prvního stupně, jejichž správnosti odvolací soud přisvědčil,
uzavřel, že žalobci na straně jedné a žalovaní na straně druhé, kteří jednají
ve shodě, nejsou schopni se dohodnout o způsobu užívání společného domu a
vzhledem k rovnodílnému spoluvlastnictví každé ze skupin nelze při rozhodování
dosáhnout většiny. Kritériu rozhodnému pro rozhodnutí soudu, tj. slušnému
uvážení, odpovídá, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu byl brán
zřetel na dosavadní dlouhodobé užívání jednotlivých funkčních souborů místností
žalobci v prvním patře a žalovanými v přízemí. Odchylku od vzájemného poměru
spoluvlastnických podílů odvolací soud neshledal za tak významnou (podle
znaleckého posudku se jedná o rozdíl ve výši 7,8% podle výnosů z užívání domu),
aby bylo na místě zasahovat do dlouholetého funkčního způsobu užívání domu.
Odvolací soud také připomněl, že žádná ze stran sporu netvrdila existenci
takových mimořádných okolností, pro něž by měl být stávající způsob užívání
bytů ve společném domě změněn. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud
k závěru, že prostory chodby v suterénu a bývalé kotelny a skladu uhlí není
nezbytné užívat společně, neboť žalobci mají do těchto prostor zajištěn přístup
jinak. Proto rozhodl, že chodbu v suterénu, kotelnu a sklad uhlí jsou oprávněni
užívat žalovaní.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti výroku I.) podali žalovaní
dovolání. Jeho přípustnost vymezují odkazem na § 237 občanského soudního řádu
(dále „o. s. ř.“). Mají za to, že rozhodnutí závisí na řešení dvou otázek
hmotného práva, jež ještě nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.
Uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.). Žalovaní předně kladou otázku, zda s odkazem na hledisko slušného
uvážení obsažené v § 1139 odst. 1 o. z. lze bez vážných důvodů negovat zákonné
pravidlo upravené v § 1120 odst. 1 o. z., že plody a užitky ze společné věci se
dělí podle poměrů podílů. Dovolatelé namítali, že v projednávané věci rozhodl
odvolací soud při určení způsobu užívání společného domu v rozporu s uvedeným
zákonným pravidlem, kdy založil oprávnění žalobců užívat prostory domu v
rozsahu o 7,8 %, respektive podle druhého znaleckého posudku o 10,8 %, větším
než odpovídá souhrnu jejich spoluvlastnických podílů. Žalovaní přitom mají za
to, že by v případě možnosti užívat menší z bytů v prvním patře vznikl stav,
který by s drobnou odchylkou (o 0,75 % ve prospěch žalobců) odpovídal poměru
spoluvlastnických podílů. Tím by do budoucna odpadla nutnost finančního
dorovnání takto nepatrného rozdílu. S ohledem na předpokládanou dobu, na niž
byla úprava užívání společného domu soudním rozhodnutím provedena, by byli
žalovaní poškozeni o částku v řádu statisíců a možná i miliónů korun českých.
Dále žalovaní kladou otázku, zda lze rozhodnout o způsobu užívání společného
domu tak, že nebude vymezeno, který konkrétní byt je oprávněn užívat každý
jednotlivý spoluvlastník. Mají za to, že v poměrech konkrétní projednávané věci
takto bylo možné rozhodnout. Uvádějí, že z rozsudku nalézacího soudu není
seznatelné, který byt bude užívat žalovaná 3), která v současné době nemá
možnost užívat žádný z bytů ve společném domě. Rozhodnutí nalézacího soudu je
tak v konečném důsledku v rozporu s § 1120 odst. 1 o. z. Navrhli, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 14. 11. 2006 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.,
část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a část první, čl. II, bod 2.
zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o.
s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§
240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného
zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda
je dovolání žalovaných přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Dovolací soud, stejně jako soudy v nalézacím řízení, věc právně posoudil podle
právní úpravy občanského zákoníku účinné po 1. 1. 2014, neboť ve smyslu § 3028
odst. 1 o. z. se tímto občanským zákoníkem řídí práva a povinnosti vzniklé ode
dne nabytí jeho účinnosti, což se, mimo jiného, vztahuje i na právní poměry
týkající se věcných práv (viz § 3028 odst. 2 o. z.). Protože rozhodnutí soudu o
určení způsobu užívání společné věci má konstitutivní charakter, neboť teprve
na jeho základě vznikají jednotlivá práva a povinnosti spoluvlastníků, prosadí
se právní úprava účinná od 1. 1. 2014 bez ohledu na to, že řízení bylo v
poměrech projednávané věci zahájeno za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník (dále „obč. zák.“), tedy před uvedeným datem. Přiléhavý je
proto odkaz nalézacího soudu na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5345/2015, podle nichž se právní úprava účinná po
1. 1. 2014 prosadí bez ohledu na to, že řízení před soudem bylo zahájeno před
uvedeným datem, popřípadě, že i soud prvního stupně rozhodl podle dosavadní
právní úpravy, i ve věcech zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. I soudní
rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má konstitutivní charakter a
teprve jím se zakládají nové právní poměry (práva a povinnosti spoluvlastníků
zrušeného a vypořádaného spoluvlastnictví). K výkladu o povaze rozhodnutí
soudu, kterým se určuje způsob užívání společné věci lze rovněž odkázat na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016, v němž
dovolací soud vyložil, že „rozhodnutí soudu o sporu spoluvlastníků podle § 1139
o. z. je konstitutivním rozhodnutím, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku
práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení, proto je pro něj
rozhodující nejen skutkový, ale i právní stav v době vyhlášení rozhodnutí.“
Dovolacímu přezkumu je v poměrech projednávané věci otevřeno řešení otázky
hmotného práva spočívající ve vyjasnění vztahu mezi ustanoveními občanského
zákoníku o soudní úpravě poměrů spoluvlastníků pro případ, že se při
rozhodování o společné věci nedosáhne potřebné většiny, a o dělení plodů a
užitků ze společné věci podle poměru spoluvlastnických podílů. Dovolání je sice
ohledně předestřené právní otázky přípustné, neboť dosud nebyla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu řešena, nicméně není důvodné.
Podle § 1120 odst. 1 o. z. plody a užitky ze společné věci se dělí podle poměru
podílů.
Podle § 1139 odst. 1 o. z. navrhne-li některý ze spoluvlastníků soudu, aby
rozhodl, že rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby
takové rozhodnutí zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá soud
právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může zejména
rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti
zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá.
Podle § 1139 odst. 2 o. z. způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také
tehdy, domáhá-li se jeho rozhodnutí některý ze spoluvlastníků proto, že se při
rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny.
Ustanovení o dělení plodů a užitků ze společné věci je v občanském zákoníku
systematicky zařazeno mezi obecná ustanovení o spoluvlastnictví (část třetí,
hlava druhá, díl čtvrtý, oddíl první - § 1115 až § 1120 o. z.), jež upravují
základní principy, na nichž je tento institut v právním předpise založen.
Oprávnění soudu ingerovat do spoluvlastnických poměrů (§ 1139 o. z.) je
upraveno v ustanoveních o správě společné věci (část třetí, hlava druhá, díl
čtvrtý, oddíl třetí - § 1126 až § 1139 o. z.). Samotný rozdíl v legislativně-
technickém začlenění uvedených ustanovení do právního předpisu ještě nevypovídá
nic o jejich inkompatibilitě. Ta se ovšem ozřejmí připomenutím znění § 491
odst. 1 a 2 o. z. obsahujícího legální definici pojmu „plod“ (odstavec 1), což
je něco, co věc pravidelně poskytuje ze své přirozené povahy, a
„užitek“ (odstavec 2), což je pravidelný výnos věci odvislý od její právní
povahy. Pravidlo obsažené v ustanovení § 1120 odst. 1 o. z. je důsledkem
projekce jednoho z vlastnických oprávnění (ius fruendi) do spoluvlastnických
poměrů (srovnej rovněž § 1118 o. z.). Plod a užitek plodonosné věci je ovšem
třeba pojmově odlišit od věci samotné, která takový plod přirozený či umělý
(užitek) přináší. V případě bytu (domu) odpovídá užitku, který věc přináší,
nájemné, nikoliv však užívání věci samotné. Nájemné z bytu či domu lze zcela
jistě podle argumentace dovolatelů podle pravidla obsaženého v § 1120 odst. 1
o. z. dělit, nikoliv však užívání (společné) věci. Užívání společné věci náleží
pojmově pod její správu a participace spoluvlastníků na užívání společné věci
je ovládána principem majorizace. Případná korekce rozhodnutí většinového
spoluvlastníka se pak může uskutečnit prostřednictvím rozhodnutí soudu podle
hlediska slušného uvážení ve smyslu § 1139 odst. 1 o. z. Shodné oprávnění soudu
se uplatní i tehdy, pokud se při rozhodování o správě společné věci nedosáhne
většiny (§ 1139 odst. 2 o. z.).
Judikatura dovolacího soudu je konstantně založena na tom, že v poměrech právní
úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12.
2013, pojem „hospodaření se společnou věcí“ ve smyslu § 139 odst. 2 věty první
obč. zák. zahrnoval i užívání společné věci jejími spoluvlastníky [k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98
(uveřejněný pod č. 31/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Dovolací soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011 (uveřejněném pod číslem 17/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vyložil, že „právo každého ze
spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle
velikosti podílu. Podle konstantní judikatury mohou spoluvlastníci (dohodou
nebo většinovým rozhodnutím) nebo soud o hospodaření se společnou věcí
rozhodnout podle § 139 odst. 2 obč. zák. tak, že některého ze spoluvlastníků z
fyzického užívání věci zcela nebo zčásti vyloučí (srovnej například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, uveřejněný
pod číslem 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); v takovém případě
logicky užívá některý ze spoluvlastníků věc nad rámec jeho podílu (neužívá věc
v souladu s kritériem vytýčeným v § 137 odst. 1 obč. zák.). Jde však o omezení
práva dovolené zákonem (§ 139 odst. 2 obč. zák.), za které z užívání zcela či z
části vyloučenému spoluvlastníkovi náleží (nedohodl-li se s ostatními
spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající rozsahu jeho újmy.
Spoluvlastník užívající věc nad rámec svého podílu v tomto případě neužívá věc
bez právního důvodu, a proto jejím užíváním nemůže získat bezdůvodné obohacení;
žádná skutková podstata uvedená v § 451 obč. zák. na tento případ nedopadá.
Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu
odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem a vyplývá z práva
spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho
podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše
spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím
spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí,
popřípadě dohoda spoluvlastníků některému spoluvlastníku plnou realizaci tohoto
práva, náleží mu za to (jestliže se ovšem strany nedohodly jinak) odpovídající
náhrada.“
Ve výše zmíněném rozsudku ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016,
Nejvyšší soud rovněž uvedl, že „žaloba požadující, aby soud rozhodl o neshodě o
změně dohody o hospodaření se společnou věcí (nyní o správě společné věci) se
opírá o § 139 odst. 2 obč. zák. (nyní o § 1139 o. z.), neboť se jedná o neshodu
při hospodaření se společnou věcí (při správě společné věci).“ Z tohoto závěru
se nepochybně podává, že neshoda spoluvlastníků při užívání společné věci,
které se v poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013
řadilo pod pojem hospodaření se společnou věcí a ingerence soudu do
spoluvlastnických vztahů byla založena na ustanovení § 139 odst. 2 věta druhá
obč. zák., se s účinností od 1. 1. 2014 řeší v režimu ustanovení § 1139 odst.
1, popřípadě odst. 2, o. z. Toto ustanovení přitom dopadá i na případy, kdy se
při rozhodování o společné věci nedosáhne potřebné většiny hlasů, a soud
rozhodne, domáhá-li se jeho rozhodnutí kterýkoliv ze spoluvlastníků (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5791/2016).
Ustanovení § 139 odst. 2 věta druhá obč. zák. nestanovilo žádná kritéria,
kterými se má soud při rozhodování řídit. Z povahy podílového spoluvlastnictví
ovšem vyplývalo, že úprava užívání provedená rozhodnutím soudu by se měla (tam,
kde je to možné a účelné) pokusit zajistit užívání věci všem spoluvlastníkům
způsobem, který bude pokud možno minimalizovat existenci či vznik problémů mezi
spoluvlastníky. Absence kritérií, kterými se měl soud řídit, založila oprávnění
soudu poměřovat, kromě výše spoluvlastnických podílů, všechna v úvahu
přicházející kritéria a individuální okolnosti případu a rozhodnout o tom,
kterým z nich přizná před ostatními prioritu. Závěry soudu založené na jeho
uvážení mohly být v dovolacím řízení přezkoumány jen v případě, že by
prezentovaná úvaha byla zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1139/2014).
Na rozdíl od úpravy občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12.
2013, nový občanský zákoník vymezuje základní hledisko, kterým je uspořádání
právních poměrů spoluvlastníků podle slušného uvážení. Absence explicitně
daného hlediska pro rozhodování soudu v poměrech dřívější právní úpravy ovšem
nebylo na překážku tomu, aby soudy obsahově příbuzné hledisko při rozhodování v
poměrech ustanovení § 139 odst. 2 a 3 obč. zák. nenaplňovaly. Vždy šlo o to
uspořádat poměry spoluvlastníků při rozhodování o neshodě o hospodaření se
společnou věcí tak, aby byl respektován požadavek spravedlivého a racionálního
řešení, které přinese do spoluvlastnických poměrů určitou stabilitu, a pokud
možno zabrání možnosti vzniku dalších konfliktů. Shodný účel musí plnit i
rozhodnutí opřené o hledisko slušného uvážení. Rozhodnutí soudu, jež bude
výsledkem založeným na takovém uvážení, přitom bude vždy odrážet individuální
okolnosti každého jednotlivého případu. Jakékoliv zevšeobecnění závěrů
přijatých v konkrétním rozhodnutí pak bude pro rozhodovací praxi jen velmi
obtížné a jejich přenositelnost do poměrů jiné právní věci omezená. To ostatně
vyplývá z povahy hlediska „slušného uvážení“ jako relativně neurčitého právního
pojmu obsaženého v dispozici právní normy, jež je vtělena do ustanovení § 1139
odst. 1 o. z. Bude proto vždy na soudu, aby v každém jednotlivém případě
identifikoval všechny relevantní okolnosti, které by mohly mít pro jeho
rozhodování význam, jejich váhu porovnal a vybral ty, popřípadě pouze jedinou,
jimž s respektem k hledisku slušného uvážení přizná prioritu.
V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního
stupně, pokud jde o závěr, že hledisko slušného uvážení při určení způsobu
užívání bytů ve společném domě bude naplněno tehdy, bude-li zachován několik
desítek let trvající stav při užívání bytů v prvním patře společného domu
žalobci, a této okolnosti bude dán přednostní význam před hlediskem výše
spoluvlastnických podílů. Proti takové úvaze nelze nic namítat, a to zvláště v
situaci, kdy žalovaní v nalézacím řízení, kromě argumentu o výši
spoluvlastnických podílů, neuplatnili žádná dalších tvrzení o okolnostech,
které by byly takové povahy, že by činily dosavadní způsob užívání společného
domu neudržitelným, na což správně upozornil i odvolací soud. Je sice zřejmé,
že soudní rozhodnutí zakládá takový způsob užívání společné věci, kdy žalobcům
se oproti součtu jejich spoluvlastnických podílů dostává na úkor žalovaných
více, nicméně vzniklý rozdíl, který podle závěrů znaleckých posudků není nijak
významný lze případně kompenzovat náhradou, jež by žalovaným náležela. Za
právně nevýznamný lze proto považovat argument žalovaných, že lze odlišným
určením způsobu užívání bytů v prvním patře společného domu dosáhnout stavu, že
žalobci na straně jedné a žalovaní na straně druhé budou společnou věc užívat
téměř přesně ve shodě s výší jejich spoluvlastnických podílů.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci, jež mělo spočívat v aplikaci ustanovení § 1139 odst. 1 o. z. v
rozporu s pravidlem obsaženým v § 1120 odst. 1 o. z., nebyl uplatněn právem.
Dovolatelé mají dále za to, že přípustnost dovolání zakládá dosud
neřešená právní otázka, zda lze rozhodnout o způsobu užívání společného domu
tak, že nebude vymezeno, který konkrétní byt je oprávněn užívat každý
jednotlivý spoluvlastník. Pro řešení této otázky dovolání přípustné není.
Nejvyšší soud ustáleně ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v
občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na
odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v
odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které
nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v
odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010). Pokud tedy dovolatel svou námitku
neuplatnil v odvolacím řízení a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže
jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestli s touto
námitkou přichází odvolatel až v dovolání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014).
Pokud proto v poměrech projednávané věci žalovaní přípustnost dovolání
založili na námitce, že odvolací soud neurčil způsob užívání společného domu
tak, že měl rozhodnout o oprávnění každého jednotlivého účastníka řízení užívat
konkrétní byt, aniž by ovšem tuto námitku uplatnili v odvolacím řízení, nemůže
být jejich dovolání pro řešení právní otázky uplatněné prostřednictvím takové
námitky přípustné. Dovolací soud nepřehlédl, že celé nalézací řízení žalobci na
straně jedné a žalovaní na straně druhé postupovali ve shodě a v rámci svých
podání a přednesů se vždy deklarovali jako spoluvlastnická skupina, aniž by
ovšem rozlišovali, kdo ze spoluvlastníků v rámci skupiny bude oprávněn
jednotlivý byt užívat. Ostatně takto vymezený způsob užívání je i obsahem
odvolacího návrhu žalovaných.
Z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, který se
pojí s řešením té právní otázky, ohledně níž bylo dovolání přípustné, věcně
správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243d písm. a) o. s. ř.
zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 o. s. ř. za
současného použití § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Odpovídá tomu, že
žalovaní sice nebyli v řízení před dovolacím soudem procesně úspěšní (jejich
dovolání nebylo vyhověno), nicméně žalobcům, jimž by právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení náleželo, žádné náklady v řízení před dovolacím soudem
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu