22 Cdo 5345/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem se sídlem v
Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října 3117/61, proti žalovanému Ing. Mgr. V.
S., zastoupenému Mgr. Petrem Harmečkem, advokátem se sídlem v Ostravě –
Přívozu, Macharova 302/13, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C 189/2007, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2015, č.
j. 57 Co 429/2014-499, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2015, č. j. 57 Co
429/2014-499, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karviné („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 12. 2013,
č. j. 22 C 189/2007-419, výrokem I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků
k nemovitostem v katastrálním území a obci R., a to k pozemku parc. č. 3027/1 –
zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 3027/2 – ostatní plocha, pozemku
parc. č. 3028 – zahrada a k rodinnému domu na pozemku parc. č. 3027/1. Výrokem
II. soud nařídil prodej uvedených nemovitostí s tím, že výtěžek prodeje bude
rozdělen mezi žalobce a žalovaného v poměru ? : ?. Dále rozhodl výrokem III.,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a o náhradě nákladů
řízení státu uvedl, že bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok IV.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze
dne 29. 6. 2015, č. j. 57 Co 429/2014-499, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I., II. a III. potvrdil a ve výroku IV. změnil tak, že žalobce a
žalovaný jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů státu, jejichž výše bude
určena samostatným usnesením okresního soudu, každý jednu polovinu do tří dnů
od právní moci uvedeného usnesení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů
odvolacího řízení částku 31 847 Kč.
Soud prvního stupně pak usnesením ze dne 27. 8. 2015, č. j. 22 C 189/2015-508,
přiznal znalci Ing. Aloisi Ježkovi znalečné 640 Kč s tím, že bude proplaceno z
rozpočtových prostředků soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 (nesprávně uvedeno § 267) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Zpochybňuje skutková
zjištění, ze kterých soudy vyšly, včetně správnosti znaleckého posudku.
Nesouhlasí s tím, že nepřihlédly k investicím, které na nemovitost vynaložil,
přehlédly okolnosti hodné zvláštního zřetele, umožňující zamítnutí žaloby
(zejména to, že žalovaný v domě bydlí i s manželkou, zatímco žalobce jej
neužívá, výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, žaloba je šikanózní,
za peníze získané z nařízení dražby si žalovaný nemůže pořídit odpovídající
bydlení), a konečně opomenuly možnost dělení domu na bytové jednotky. Vytýká
odvolacímu soudu, že rozhodl věc podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o.
z.), zatímco soud prvního stupně rozhodoval podle občanského zákoníku č.
40/1964 Sb. (obč. zák.).
Žalobce ve vyjádření k dovolání konstatuje, že žalovaný řádně nevymezil
dovolací důvody; polemizuje pak s obsahem dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle § 237 o. s.
ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou
splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §
240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání je v části, ve které je přípustné, důvodné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v
§ 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje
pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části - viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013).
Skutečnost, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.)
neobsahuje údaj o tom, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, postačí k odmítnutí dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, popř. ze dne 29. srpna 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, které obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud
ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp.
zn. I. ÚS 3524/2013).
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění
učiněná v nalézacím řízení (včetně zjištění učiněných ze znaleckých posudků).
Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo
4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1
o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel
při posouzení věci odvolací soud.
Dovolatel nevymezuje explicitně žádný zákonem specifikovaný předpoklad
přípustnosti dovolání; vymezuje sice – částečně nepřípustně – dovolací důvody,
ale jen tak, že opakuje svou argumentaci z řízení, aniž by polemizoval s
odlišnými právními názory odvolacího soudu. Ani z obsahu dovolání tak v zásadě
nelze dovodit otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání (srov. k tomu
postup zástupce žalovaného při podání odvolání, které až po poučení poskytnutém
soudem doplnil o základní náležitosti); výjimkou je jen námitka, že zatímco
soud prvního stupně zrušil a vypořádal spoluvlastnictví podle občanského
zákoníku č. 40/1964 Sb., odvolací soud postupoval podle nového občanského
zákoníku, a tak poškodil procesní práva žalobce a odňal mu opravný prostředek.
I když i tato námitka je formulována natolik vágně, že se pohybuje na hranici
projednatelnosti, je ještě způsobilá založit přípustnost dovolání a je i
důvodná; rozhodnutí odvolacího soudu je totiž zčásti v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu.
Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
(včetně řízení zahájených před tímto datem) řídí občanským zákoníkem č. 89/2012
Sb. I v případě, že soud prvního stupně rozhodoval o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák., odvolací soud věc posoudí
podle § 1140 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (viz rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č.
4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, uveřejněný v časopise Právní
rozhledy č. 17/2015); o tom má soud účastníky vyrozumět a umožnit jim vznést
tvrzení a nabídnout důkazy, které v řízení podle § 142 obč. zák. nebyly
významné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo
1618/2015).
V dané věci odvolací soud účastníky o tom, že věc posoudí podle nového
občanského zákoníku, nevyrozuměl a neumožnil jim vznést tvrzení a nabídnout
důkazy, které před soudem prvního stupně nebyly významné. Zatížil tak řízení
vadou, která vychází z nesprávné interpretace procesního práva, a tudíž je tu
dán i dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.).
Dovolatel dále poukazuje na to, že soud nezohlednil jím provedené investice do
nemovitosti, kterými nemovitost zhodnotil (na své náklady se souhlasem
spoluvlastníka provedl přístavbu domu); nijak však nereaguje na argumentaci
odvolacího soudu, který vyšel z toho, že vzájemnou žalobu žalovaného na
vypořádání v širším slova smyslu soud prvního stupně pravomocným usnesením
odmítl, a proto nebylo již k požadavku žalovaného na zaplacení uvedených
investic možno přihlížet; navíc odmítnutí návrhu pro jeho vady neznamená, že by
nemohl být po odstranění vad podán znovu (k otázce širšího vypořádání
spoluvlastnictví a k jejím různým modifikacím viz podrobně komentář k
občanskému zákoníku, na který poukázal i odvolací soud – Občanský zákoník III.
Věcná práva. C. H. Beck, 2013, s. 624 a násl.) Nicméně zásadní je, že dovolatel
v této souvislosti nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku,
umožňující úvahu o přípustnosti dovolání a vymezující předmět přezkumu. K
investicím žalovaného se soudy vyjádřily, a dovolání nepřináší konkrétní
polemiku s jejich závěry, stejně jako nepolemizuje výslovně s tím, jak se
odvolací soud vypořádal s dalšími námitkami uvedenými již v odvolání.
Žalovaný vytýká soudu i to, že nezvažoval možnost vypořádání spoluvlastnictví
rozdělením domu na dvě samostatné bytové jednotky, které již mají oddělené
vchody, a nezajistil žalovanému adekvátní možnost se rozhodnout, zda bude
požadovat přikázání věcí do svého výlučného vlastnictví za náhradu, neboť mu
neumožnil přístup do prostor nemovitostí, které výlučně užíval žalobce, nemohl
se opřít ani o znalecký posudek, který se stavem nemovitostí nijak nevypořádal.
Rozdělení na jednotky však žalovaný nenavrhoval; podotýká se, že „při úvahách
o vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu jeho rozdělením na jednotky je
třeba přihlédnout i k okolnostem dalšího možného soužití účastníků v jednom
domě. K takovému rozdělení soud přistoupí pouze v případě, že vztahy mezi
účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní“ (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). K umožnění
přístupu do části užívané žalobcem se uvádí, že není zřejmé, jak by zlepšil
právní postavení žalobce; rozhodující však je, že tak soud může učinit jen na
návrh a za určitých podmínek. Polemika s obsahem znaleckého posudku má
skutkovou povahu a je v dovolacím řízení zásadně nepřípustná.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné, nejsou však podmínky
pro postup podle § 243d o. s. ř. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu
zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu