22 Cdo 1618/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně J. D., zastoupené JUDr. Lubošem Hejcmanem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Konviktská 12, proti žalovanému Ing. O. K., zastoupenému JUDr.
Světlanou Semrádovou - Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo
náměstí 18, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 197/2009, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2014, č. j. 15 Co
95/2014-240, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2014, č. j. 15 Co
95/2014-240, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. srpna 2013, č. j.
15 C 197/2009-210, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se domáhala zrušení spoluvlastnictví k níže uvedeným nemovitostem a
jejich vypořádání reálným rozdělením podle geometrického plánu č. 1799-40/2009.
Žalovaný nejprve navrhl zamítnutí žaloby; později žádal přikázání nemovitostí
do svého výlučného vlastnictví.
Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. srpna
2013, č. j. 15 C 197/2009-210, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k
nemovitostem, a to k domu na pozemcích parc. č. 1279/1 a parc. č. 2579/11
(pozemek jiného vlastníka) a k pozemkům parc. č. 1249/35, parc. č. 1279/1,
parc. č. 1279/3, parc. č 1279/4, parc. č 1280/1, parc. č. 1280/2, parc. č.
1280/6 a parc. č. 1280/7, vše v k. ú. H., obec P. (výrok I.). Výrokem pod bodem
II. soud nařídil prodej předmětných nemovitostí s tím, že výtěžek bude
rozdělený mezi účastníky rovným dílem. Uložil účastníkům zaplatit náklady
řízení státu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (výroky III.-V.).
Soud vyšel ze zjištění, že podíly obou účastníků na nemovitostech jsou stejné,
každý vlastní ideální jednu polovinu. Při zkoumání možných způsobů vypořádání
vycházel z ustanovení § 142 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč.
zák.“). Ze znaleckého posudku vzal za prokázané, že reálné rozdělení domu na
dvě poloviny není možné; rozdělení domu na dvě samostatné bytové jednotky by
možné bylo, podle názoru soudu by však nevyřešilo dlouhodobé závažné spory,
které v souvislosti se spoluvlastnictvím mezi účastníky existují a které jsou
důvodem podání řady vzájemných soudních žalob. Již nyní mají účastníci
samostatné vchody do částí nemovitostí jimi užívaných, přitom to nevede ke
snížení sporů mezi nimi.
Nepřipadá do úvahy ani přikázání věci do výlučného vlastnictví jednoho z
účastníků, neboť žalobkyně nedisponuje potřebnými finančními prostředky a ani
žalovaný svoji solventnost neprokázal. Vzhledem k tomu, že nebyly splněny
podmínky k žádnému z předchozích způsobů vypořádání spoluvlastnictví, soud
rozhodl, že jediným možným způsobem vypořádání spoluvlastnictví je prodej
nemovitostí a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze
dne 10. června 2014, č. j. 15 Co 95/2014-240, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil s upřesněním výroku II. tak, že prodej předmětných nemovitostí se
nařizuje ve veřejné dražbě. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud považoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za
správné. Reálné rozdělení věci není možné a rozdělení na bytové jednotky brání
četné spory mezi účastníky. Soud prvního stupně správně posuzoval i
(ne)schopnost účastníků vyplatit druhému účastníky vypořádací podíl. Důvodnými
neshledal odvolací soud ani námitky žalovaného, že ohledně prokázání schopnosti
poskytnout náhradu nebyl soudem prvního stupně řádně poučen podle § 118a odst.
1 a 3 občanského soudního řádu („o. s. ř.“). K námitce žalobkyně, že soud měl
účastníky vést k uzavření písemné dohody o užívání nemovitostí, uvedl, že
řešení této otázky nebylo předmětem řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o.
s. ř.
Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení
otázek hmotného práva odchýlil od právní úpravy zakotvené v § 142 odst. 1 obč.
zák. Stejně jako soud prvního stupně nesprávně či neúplně vymezil relativně
neurčitou hypotézu uvedeného ustanovení a nerespektoval závazné pořadí, v němž
mohou být jednotlivé způsoby vypořádání použity. Rozhodl o vypořádání prodejem
věci v situaci, ačkoliv podle žalobkyně byly splněny předpoklady k zrušení
spoluvlastnictví a vypořádání rozdělením věci. Svým rozhodnutím se odchýlil i
od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Soud při rozhodování o způsobu vypořádání zrušeného spoluvlastnictví měl
správně zvážit možnost rozdělení domu na bytové jednotky, což bylo ze stavebně
technického hlediska možné, a reálně rozdělit pozemky mezi spoluvlastníky tak,
aby pozemky, na nichž se nacházejí stavby ve výlučném vlastnictví žalobkyně s
využitím k její podnikatelské činnosti, připadly do jejího vlastnictví. Rozdělením pozemků by byl důvod sporů mezi účastníky odstraněn. Do vlastnictví
žalovaného by připadly pozemky bezprostředně související s částí domu, kde se
nachází jeho bytová jednotka. Žalobkyně upozorňuje na to, že obě bytové
jednotky užívané účastníky mají samostatné vstupy, přípojky a každá má i
samostatné číslo popisné (správně číslo orientační). Rozdělením pozemků by
žádný ze spoluvlastníků neztratil přístup ke své nemovitosti. Žalobkyně je
ochotna provést případné stavební úpravy, kterými by došlo k faktickému
oddělení pozemků. Rozdělení podílového spoluvlastnictví má přednost před
ostatními způsoby vypořádání zrušeného spoluvlastnictví a v dané věci jsou pro
ně splněny jak podmínky technické, tak je dána funkční opodstatněnost takového
rozdělení. Žalobkyně poukazuje na svůj vztah k rodnému domu, ve kterém žije od
svého narození; v domě bydlí i její syn, se souhlasem žalovaného postavila na
společných pozemcích vlastními náklady budovy a investovala do potřebných oprav
či úprav společného majetku. Žalovaný, se kterým jsou v příbuzenském poměru,
takový vztah k nemovitostem nemá. Vztahy mezi účastníky sice nikdy nebudou
optimální, to však nebrání rozdělení domu na bytové jednotky. I v současné
době, kdy účastníci bydlí v jasně vymezených bytových jednotkách, nevznikají
mezi nimi v tomto směru žádné problémy. Pro rozhodnutí soudů bylo klíčovou
otázkou rozhodující o možnosti rozdělení nemovitostí posouzení sporů mezi
účastníky. Toto posouzení však soud prvního stupně ve svém rozhodnutí
potvrzeném odvolacím soudem omezil pouze na výčet soudních sporů včetně opět
chybně interpretovaného trestního oznámení a vůbec (nebo pouze okrajově) se
nezabýval otázkou, z čeho spory vznikly. Spory se týkaly staveb na společných
pozemcích, které žalobkyně se souhlasem žalovaného vystavěla a které slouží k
jejímu podnikání. Žalovaný se začal domáhat finančního podílu za užívání
společných pozemků pod těmito budovami, což se netýká pozemků pod bytovými
jednotkami. Rozdělením pozemků by byla příčina sporů odstraněna. Oba soudy tak
opřely svá rozhodnutí pouze o hypotetickou možnost sporů mezi účastníky a
nepřihlédly k tomu, že výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3
obč. zák.). Pominuly závěry znaleckého posudku, že pozemky lze reálně rozdělit
a objekt bydlení lze rozdělit na bytové jednotky. Touto skutečností se vůbec
nezabývaly. Nezvažovaly bytové potřeby účastníků a schopnost a ochotu se o
nemovitosti starat. Právní názor odvolacího soudu je nesprávný a znamená odklon
od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Bylo na soudech, aby našly technicky
proveditelné a pro účastníky přijatelné řešení rozdělením nemovitostí. Závěr
soudů je v rozporu i s provedeným dokazováním.
Rozhodnutí soudů bude do
budoucna zakládat přinejmenším právní nejistotu, neboť na pozemcích se
nacházejí budovy ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně má za to, že
postupem odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a na
ochranu vlastnického práva. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření podporuje dovolání žalobkyně, souhlasí s jeho obsahem a
dodává, že procesní pochybení soudů spatřuje i v tom, že neodpovědně posuzovaly
jeho solventnost k jeho požadavku na přikázání nemovitostí do jeho výlučného
vlastnictví. Má za to, že prokázal dostatečnou hotovost na vyplacení
spoluvlastnického podílu pocházející ze zdrojů jeho a jeho manželky a z
peněžních prostředků poskytnutých mu dětmi. Soud nesprávně odkázal na
koncentraci řízení a neposkytl mu poučení o tom, že jím předložené důkazy
nepostačují a je třeba je doplnit. Žalovaný má za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném věcném i právním posouzení a navrhuje, aby je
dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
částečně důvodné.
„Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“ (§ 237 o. s. ř.).
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího
soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v
nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014,
sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Především se uvádí, že zásada, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době
jeho vyhlášení (§ 154 o. s. ř.), platí i pro rozhodování odvolacího soudu (§
211 o. s. ř.) a platí i pro právní stav, jestliže konstitutivní rozsudek má za
následek vznik, změnu nebo zánik právního vztahu mezi účastníky (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 812/2007), pokud
zákon výjimečně nestanoví jinak (výjimkou je rozhodnutí o vypořádání společného
jmění manželů, neboť zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe
oddělit; jde o dvě právní skutečnosti, působící postupně – sukcesívně). Proto i
v případě, že soud prvního stupně rozhodoval o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák., měl odvolací soud posoudit věc podle §
1140 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“ - viz rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014,
publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy č. 17/2015); o tom měl účastníky vyrozumět a umožnit
jim vznést tvrzení a nabídnout důkazy, které v řízení podle § 142 obč. zák.
nebyly významné. Soud prvního stupně tak bude v řízení pokračovat podle nového
občanského zákoníku.
Je-li předmětem vypořádání též budova na pozemku ve spoluvlastnictví účastníků,
promítne se do výroku rozhodnutí skutečnost, že se stala součástí pozemku (§
3028 odst. 2, § 3054 a násl. o. z.).
Rozhodnutí soudu v části, týkající se možného rozdělení domu na jednotky (byty
ve vlastnictví), odpovídá judikatuře dovolacího soudu. „Možnost vypořádání
podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky soud
posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. Soud
přistoupí k takovému rozdělení jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při
užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují
rozhodování soudu podle § 139 obč. zák.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004 – uvedený právní názor se uplatní i při
rozhodování podle § 1144 o. z.). V dané věci soudy učinily skutkové zjištění o
tom, že vztahy mezi účastníky jsou mimořádně konfliktní, a to mimo jiné i na
základě hodnocení výpovědí účastníků (viz zejména str. 4 rozsudku soudu prvního
stupně). Toto skutkové zjištění nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (viz
výše); ovšem ani v době, kdy bylo možno v dovolacím řízení skutkové námitky
uplatnit, nebylo možno zpochybnit skutkové závěry učiněné v souladu se zásadou
přímosti na základě hodnocení důkazů, provedených před soudem v nalézacím
řízení, pokud nešlo o hodnocení zjevně nepřiměřené (a o takové hodnocení v dané
věci nešlo). V této části není dovolání přípustné.
Dovolatelce je však třeba přisvědčit v tom, že bylo namístě zvážit rozdělení
pozemků mezi účastníky; v této části je dovolání přípustné i důvodné, neboť
napadené rozhodnutí není v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
„Názor, že § 142 odst. 1 obč. zák. stanoví nejen možné způsoby zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být
tyto jednotlivé způsoby vypořádání použity, odpovídá konstantní soudní praxi
(viz např. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 37/88, publikované
jako Rc 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, viz též R 37/1982
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a také vyplývá jasně ze znění zákona
(nyní § 1144 a násl. o. z.). I při rozhodování o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. tak soud
nejprve zkoumá, zda je rozdělení společné věci možné (§ 1144 a násl. o. z.);
není-li rozdělení dobře možné, přikáže ji za přiměřenou náhradu jednomu nebo
více spoluvlastníkům. Nechce-li však věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud
prodej společné věci ve veřejné dražbě (§ 1147 o. z.); takto posupuje i v
případě, že ten spoluvlastník, který má o věc zájem, nemá finanční prostředky k
zaplacení vypořádacího podílu“ (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.
dubna 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
V dané věci tak bylo třeba zvážit, zda lze mezi účastníky rozdělit i pozemky
(tuto možnost připustil soudní znalec – viz č. l. 60 spisu). Protože touto
otázkou se soudy nezabývaly, je jejich názor o tom, že společnou věc nelze
(alespoň zčásti) dělit, předčasný a tudíž nesprávný; rozhodnutí tak v této
části spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Bude též třeba vzít do úvahy existenci staveb ve výlučném vlastnictví jednoho z
účastníků na společných pozemcích a případně zvážit, zda nepřichází do úvahy
např. přikázat větší část pozemků jednomu z účastníků; tak by se snížila
částka, kterou by měl na vyrovnání podílů zaplatit druhému, kterému by byla
přikázána budova s pozemky nutnými k jejímu užívání. Zrušením rozhodnutí se též
otevře cesta k řešení věci soudním smírem, příp. k mimosoudnímu řešení; je
jistě v zájmu účastníků se na řešení sporu domluvit.
Námitkami žalovaného, poukazujícími na tvrzené porušení jeho práv, se dovolací
soud nezabýval, neboť dovolání nepodal; předmět i obsah dovolacího přezkumu je
vymezen dovoláním žalobkyně.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu