22 Cdo 2651/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců 1) Mgr. E. P. 2) R. P., obou zastoupených JUDr. Radkem Rozmánkem,
advokátem se sídlem v Olomouci, Švédská 6 a 3) J. H., proti žalovanému M. S.,
zastoupenému Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, Tř.
Svobody 2, o hospodaření se společnou věcí, vedené u Okresního soudu v Olomouci
pod sp. zn. 26 C 380/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 1. 2014, č. j. 69 Co 222/2013-228,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům 1) a 2) společně a nerozdílně
do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2 686 Kč k rukám zástupce žalobců 1) a 2) JUDr. Radka Rozmánka.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní 3) a žalovaným nemá žádný z těchto
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2013, č. j. 26 C 380/2011-182, uložil žalovanému povinnost „zdržet se
parkování motorových vozidel na příjezdové cestě nacházející se na pozemku p. č. 105/42 – zahrada v katastrálním území O. – město, tak, jak je zakreslena v
zobrazení skutečného stavu příjezdové komunikace ke garáži, které tvoří
nedílnou součást tohoto rozsudku, vyjma parkovacího stání v levé přední části
této příjezdové cesty před domem na parcele p. č. st. 1142, část obce O. v
katastrálním území O. – město při pohledu z ulice V.“ (výrok I.), zamítl žalobu
aby „byl žalovaný povinen zdržet se ukládání stavebního materiálu a palivového
dřeva na příjezdové cestě nacházející se na pozemku p. č. 105/42 – zahrada v
katastrálním území O. – m. tak, jak je zakreslena v zobrazení skutečného stavu
příjezdové komunikace ke garáži, které tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku,
a dále parkování motorových vozidel na parkovacím stání v levé přední části
této příjezdové cesty před domem na parcele p. č. st. 1142, část obce O. v
katastrálním území O. – m. při pohledu z ulice V.“ (výrok II.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III.). Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání
žalovaného rozsudkem ze dne 21. 1. 2014, č. j. 69 Co 222/2013-228, rozsudek
soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III. potvrdil (výrok
I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. a III.). Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ust. § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž
uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. §
241a odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Vytýká nalézacím soudům, že dohodu spoluvlastníků ze dne 23. 9. 2011 považovaly za platnou, když s ní žalovaný prostřednictvím svého
právního zástupce vyslovil nesouhlas. Podle dovolatele nelze „kteréhokoliv ze
spoluvlastníků vyloučit z užívání společné části domu“. Dohoda většinových
spoluvlastníků porušuje základní práva dovolatele jako menšinového
spoluvlastníka. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci 1) a 2) považují dovolání za nedůvodné a navrhují jeho odmítnutí,
popřípadě „zamítnutí“. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy,
společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti
přede dnem 1. ledna 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, účinného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej
hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení –
oddíl 1 – všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku]. Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel zejména namítá, že dohoda spoluvlastníků ze dne 23. 9. 2011
neupravuje komplexně vztahy mezi spoluvlastníky nemovitostí a zcela záměrně jej
poškozuje tím, že ho vylučuje z užívání některých částí společné věci, které do
doby uzavření této dohody se souhlasem všech žalobců, tedy ostatních
spoluvlastníků, výlučně užíval. Navíc upravuje pouze dílčí otázky podílového
spoluvlastnictví k nemovitostem, a proto ji považuje za neplatnou. Nesouhlas s
dohodou vyslovil již před jejím uzavřením v dopise ze dne 21. 9. 2011, který
byl zaslán právnímu zástupci žalobců. Podle § 139 odst. 2 věty první obč. zák. o hospodaření se společnou věcí
rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikostí podílů. Pojem „hospodaření se společnou věcí“ ve smyslu § 139 odst. 2 věty první obč. zák. zahrnuje i užívání společné věci jejími spoluvlastníky [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98
(uveřejněný pod č. 31/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), toto a
veškerá dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná na www.nsoud.cz]. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014:
„Pojem „hospodaření se společnou věcí“ zahrnuje i užívání společné věci jejími
spoluvlastníky. Určujícím činitelem pro rozhodování o hospodaření se společnou
věcí je pouze velikost spoluvlastnických podílů, bez ohledu na to, zda jde mezi
spoluvlastníky o běžné záležitosti či nikoliv.“ Z rozhodnutí se dále podává, že
mohou být ohledně užívání společné věci trvale vymezeny sféry či části (u
stavby určité prostory) takové věci, v nichž by užívání a nakládání s ní (v
rámci zachovalého spoluvlastnictví) příslušelo výlučně (nebo společně s dalším
spoluvlastníkem) tomu kterému ze spoluvlastníků. Z užívání části společné věci
lze rozhodnutím majoritních spoluvlastníků minoritního spoluvlastníka dokonce
vyloučit. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007
(uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 18, str.
671), uvedl, že
„dohoda spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním
úkonem, nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci a může být
uzavřena i ústní nebo konkludentní formou. Z hlediska doby trvání ji mohou
spoluvlastníci uzavřít na dobu určitou či na dobu neurčitou, přičemž jsou svými
smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda
nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků. Podstatnou změnou poměrů je pak
existence takových objektivních a subjektivních okolností, u nichž by bylo
možno důvodně předpokládat, že při jejich existenci by došlo k jiné dohodě
spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí“ [dále např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008 (uveřejněný v časopise
Soudní rozhledy 2012, č. 1, str. 15)]. Pokud zákon v § 139 odst. 2 obč. zák. stanoví, že rozhodují spoluvlastníci
většinou, počítanou podle velikosti jejich podílů, pak z toho vyplývá, že
nerozhoduje jen většina, aniž by menšinovému spoluvlastníku byla dána jakákoliv
možnost, aby se pro zamýšlený postup mohl rovněž rozhodnout či se k němu
vyjádřit. K výše uvedenému se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozhodnutí ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99 (publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.BECK, pod C 583, svazek 7/2001,
i v časopise Právní rozhledy, vydávaném stejným nakladatelstvím, číslo 10/2001,
str. 502), kde uvedl, že mají-li spoluvlastníci podle ustanovení § 139 odst. 2
obč. zák. o hospodaření se společnou věcí (v daném případě o náklady na
společnou věc) rozhodovat většinou počítanou podle velikosti podílů, vyplývá z
toho logický závěr, že má-li v úvahu připadat dohoda spoluvlastníků, dosažení
většiny nebo rovnost hlasů, musí být menšinovému spoluvlastníku dána možnost
se k věci vyjádřit. Je-li tato možnost menšinovému spoluvlastníku odepřena,
nemůže jít o platné rozhodnutí většiny podle § 139 odst. 2 obč. zák. Souhlas či nesouhlas může pak menšinový spoluvlastník vyjádřit výslovně nebo
konkludentně. Pokud by menšinovému spoluvlastníku vůbec nebyla dána možnost
vyjádřit se k zamýšlené změně v hospodaření se společnou věcí, pak i za
situace, kdy s takovou změnou souhlasí většina spoluvlastníků, počítaná podle
velikosti podílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. Dovolateli byla na základě skutkových zjištění nalézacích soudů dána možnost se
rozhodování o hospodaření s věcí ve spoluvlastnictví zúčastnit a vyjádřit se k
němu, jelikož o jednání byl vyrozuměn dopisem ze dne 8. 9. 2011. Dovolatel se
osobně jednání neúčastnil, nicméně se k dohodě dopisem ze dne 21. 9. 2011
prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil. Tím byla naplněna podmínka
platnosti takového rozhodnutí, kdy je kladen požadavek na to, aby bylo
zamýšlené rozhodnutí majoritních spoluvlastníků minimálně předestřeno
spoluvlastníku minoritnímu. Dohoda byla uzavřena dne 23. 9. 2011 majoritními
spoluvlastníky, kteří rozhodli většinou svých podílů.
Jelikož byla minoritnímu
spoluvlastníku dána možnost se se zamýšleným rozhodnutím seznámit, je dohoda
majoritních spoluvlastníků platná v souladu s ustanovením § 139 odst. 2 obč. zák. a zavazuje i minoritního spoluvlastníka. Odvolací soud vyslovil správný právní názor, že dohoda neporušuje práva
žalovaného jako menšinového spoluvlastníka a není v extrémním nesouladu s
principy spravedlnosti. Dovolatel není zcela vyloučen z užívání příjezdové
cesty, o jejíž užívání usiluje, nýbrž je omezen ve výkonu svého vlastnického
práva tak, aby svým výkonem nevyloučil žalobce z užívání garáže nacházející se
na pozemku náležejícím do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení. Minoritní vlastník je za těchto okolností povinen dohodu respektovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2867/2006). Jak je z výše popsaného patrno, nejedná se o otázky, které by doposud dovolacím
soudem nebyly řešeny, a rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. V podstatné části dovolání žalobce podrobuje kritice hodnocení důkazů a
skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K
tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně
zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné
na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Nesplní-li žalovaný povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně,
mohou se žalobci 1) a 2) domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.