26 Cdo 2867/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobců a) J. Ch., a b) J. Ch., advokátem , proti
žalovaným 1)
B. T. (rozené Ch.), a 2) T. T., advokátem , o vyklizení nemovitostí, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 25 C 48/2005, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2006, č. j. 12 Co
8/2006-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům oprávněným
společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.535,- Kč k
rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 9. 2005,
č.j. 25 C 48/2005-122, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a
vyklizené žalobcům předat do 30 dnů od právní moci rozsudku „nemovitosti –
dům v P. ulici, P. a pozemky parcelní číslo (zastavěná plocha a nádvoří) a
parcelní číslo (ostatní plocha), vše v katastrálním území Č., zapsáno na LV u
Katastrálního úřadu P., Katastrální pracoviště P.“ (dále jen „předmětné
nemovitosti“ a „předmětný dům“ nebo „dům“); současně rozhodl o nákladech
řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17.
5. 2006, č.j. 12 Co 8/2006-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal – ve shodě se soudem prvního stupně – za prokázáno, že
žalobci a 1. žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a
to žalobce a) v rozsahu ideální 1/2 a žalobce b) a 1. žalovaná každý v rozsahu
ideální 1/4, že žalovaní (žijící jako druh a družka a posléze jako manželé)
užívají předmětný dům k bydlení a odmítají ho vyklidit poté, co žalobci jako
většinoví spoluvlastníci učinili rozhodnutí, že nesouhlasí s jejich bydlením v
domě a že předmětné nemovitosti budou pronajímány třetí osobě. Dále vzal za
prokázáno, že 1. žalovaná „je evidována“ kromě předmětných nemovitostí také
jako spoluvlastnice (ideální 1/12) nemovitostí v katastrálním území P. n. L.,
a že členský podíl nabytý v roce 2000 v bytovém Družstvu Z. spojený s nájmem
družstevního bytu převedla v tomtéž roce na 2. žalovaného, který již získal
tento byt do osobního vlastnictví a pronajímá ho. Vzal rovněž za prokázáno, že
mezi účastníky (z nichž žalobce a/ je otcem žalobce b/ a 1. žalované) je
projednávána řada majetkových soudních sporů, že - mimo jiné - 1. žalovaná a
žalobce a) vedli spor o určení výživného pro zletilou dceru, že u Obvodního
soudu pro Prahu 8 bylo vedeno trestní řízení proti žalobcům na základě
trestního oznámení žalovaných, týkající se incidentu mezi účastníky z února
2002, že obě strany podaly další trestní oznámení, které se týká ničení majetku
v nemovitosti, a že 1. žalovaná podala orgánu státního stavebního dozoru
oznámení, že žalobci provádějí nepovolenou rekonstrukci domu. Odvolací soud
přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná jako menšinová
spoluvlastnice předmětných nemovitostí se musí podřídit rozhodnutí většiny (§
139 odst. 2 občanského zákoníku ve tehdy platném znění, tj. ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč.zák.“) a vyklidit
je. Ve shodě s ním shledal žalobu podle § 126 odst. 1 obč. zák. důvodnou a
dovodil, že výkon vlastnického práva žalobců domáhat se vyklizení žalovaných
není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.); v této souvislosti
poukázal na neutěšené vztahy mezi účastníky i příčiny rodinné krize a
konstatoval, že žalovaní se nemohou dovolávat dobrých mravů, neboť je sami
porušují, což nevylučuje, že k jejich porušování může docházet i ze strany
žalobců. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který nevázal povinnost žalovaných
k vyklizení na zajištění bytové náhrady s odůvodněním, že „zákon poskytování
bytových náhrad vlastníkům neupravuje“, odvolací soud s poukazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1998, sp.zn. 2 Cdon 374/97, publikované jako
„R 22/99“, zaujal názor, že při nedostatku.výslovné právní úpravy je třeba
použít ustanovení občanského zákoníku, která upravují právní vztahy svým
obsahem a účelem nejbližší (§ 853 obč.zák.), a že menšinovému spoluvlastníku,
který právem užíval byt z titulu svého spoluvlastnického práva a jemuž v
důsledku platného rozhodnutí většinových spoluvlastníků dle § 139 odst. 2 obč. zák.
tento právní důvod zanikl, přísluší v případě vyklizení bytu bytová
náhrada podle § 712 obč.zák., avšak pouze za předpokladu, že podílový
spoluvlastník byt užíval oprávněně a toto jeho právo zaniklo. I v těchto
případech je však třeba zabývat se tím, zda zde není dán důvod k odepření
bytové náhrady z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.; tak je tomu
zpravidla v případech, kdy je bytová potřeba povinného uspokojena jinak. V dané
věci svědčí proti přiznání bytové náhrady žalovaným jednak skutečnost, že na
jejich straně nešlo o užívání bytu, resp. o oprávněné užívání části
nemovitosti, jednak to, že mohou svoji bytovou potřebu uspokojovat ve vlastním
bytě. Jak sama 1. žalovaná uvedla v průběhu řízení, žalobci jí poté, kdy po
konfliktu v roce 2002 žalovaní předmětné nemovitost opustili, bránili ve
vstupu do domu, tedy již tehdy jí dali najevo, že nesouhlasí s tím, aby dům
dále užívala; podle názoru odvolacího soudu nemohlo jít o oprávněné užívání
nemovitostí žalovanými, jestliže v září 2004, kdy se do domu vrátili „s úmyslem
jej znovu užívat“, nedošlo mezi spoluvlastníky k dohodě ohledně užívání, naopak
žalobci bezprostředně poté vyzvali žalované, aby dům opustili. Za této situace,
kdy navíc 2. žalovaný má v osobním vlastnictví bytovou jednotku a kdy – jak
bylo zjištěno v průběhu odvolacího řízení - žalovaní uzavřeli manželství a 1. žalované tak vzniklo k bytu 2. žalovaného právo společného nájmu, považoval
odvolací soud „za prokázané, že bytová potřeba žalovaných je uspokojena“;
námitku žalované, že žalobce a) je povinen jí jako dceři, která dosud není
schopna se sama živit, zajišťovat bydlení, odmítl s odůvodněním, že „vyživovací
povinnost má vůči ní od uzavření manželství 2. žalovaný“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o.s.ř. a uplatnili v
něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Mají zato, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť
řeší právní otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně a v rozporu
s hmotným právem. Kromě obsáhlé rekapitulace dosavadního průběhu řízení před
soudy obou stupňů, včetně provedených důkazů a přehledu dosud vydaných soudních
rozhodnutí, proti jejichž odůvodnění mají výhrady, a námitky, že soudy
nehodnotily důkazy ve smyslu § 132 o.s.ř., nepřihlédly ke všem právně významným
skutečnostem vyšlým v řízení najevo a nevypořádaly se s nimi, žalovaní
odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýkají, že nepřihlédl „k účelu a
povaze rozhodnutí většinových spoluvlastníků, a to zejména s ohledem na
ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.“ Vyjadřují přesvědčení, že 1. žalovaná, která v
předmětném domě bydlela společně s rodiči a bratrem od svého narození, má na
této adrese dosud trvalé bydliště, v domě užívá jednu místnost vyčleněnou jí
dříve rodiči a nikdy nezavdala příčinu k tomu, aby ji žalobci mohli vyloučit z
užívání předmětné nemovitosti, požívá práva na ochranu obydlí a soukromí, a že
tomuto právu měla být dána přednost před právem spoluvlastníků na užívání i
její části nemovitosti; na podporu těchto úvah se dovolávají rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2005, sp.zn. 22 Cdo 863/2004. S poukazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2000, sp.zn. 30 Cdo 1842/2000
proto namítají, že rozhodnutí soudů o vyklizení nemovitosti je v rozporu s
dobrými mravy. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýkají rovněž
nesprávnost právního posouzení jejich nároku na bytovou náhradu, přičemž
zdůrazňují, že v řízení bylo prokázáno, že 1. žalovaná nemá jinou možnost
bydlení, že 2. žalovaný je sice vlastníkem bytové jednotky v Praze 4, avšak
tento byt je přenechán jiné osobě, a že předmětná nemovitost, jejíž je
spoluvlastnicí, je obsazena; v této souvislosti poukazují na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 26 Cdo 1547/2003, sp.zn. 22 Cdo 2646/2005, a na
nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. Za důvody zvláštního zřetele hodné pro
přiznání bytové náhrady opakovaně označují mimo jiné skutečnost, že 1. žalovaná
je studující a že neměla dosud možnost si opatřit z vlastních prostředků
(sirotčí důchod po matce a výživné od otce) vlastní bydlení. Zdůrazňují, že
předmětný dům (který není rozdělen na samostatné bytové jednotky) užívali
oprávněně, že jim náleží bytová náhrada, a že její odepření je v rozporu s
ustanovením § 3 odst. 1 obč.zák. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a
věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci
odvolacím soudem a namítli, že v dané věci není dovolání přípustné, jelikož
napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a nemá ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Kromě nesouhlasu a polemiky s dovolacími
námitkami upozorňují, že rekapitulace průběhu řízení před soudy je ze strany
žalovaných podávána značně tendenčně, když vyzdvihuje jen argumenty žalovaných,
kteří ve vztahu k závěru soudu o nepřiznání bytové náhrady uvádějí podružné a
nedůležité argumenty. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť
rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu je
jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelé výslovně neformulují právní otázku (otázky), s
níž spojují zásadní právní význam napadeného rozsudku. Z obsahu dovolání se
přitom podává, že brojí jednak proti závěru odvolacího soudu, že žalovaná jako
menšinová spoluvlastnice předmětných nemovitostí se musí podřídit rozhodnutí
většiny spoluvlastníků v otázce jejich užívání, jednak proti jeho závěru, že
povinnost žalovaných k vyklizení nelze vázat na zajištění bytové náhrady.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 21. 5. 1998, sp.zn. 2 Cdon 347/97,
uveřejněném pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999
(dále též „R 22/1999“), z něhož vycházel v dané věci i odvolací soud, vyjádřil
právní názor, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu ustanovení § 139
odst. 2 obč.zák. se rozumí též užívání nemovitosti; většinou, počítanou podle
velikosti podílů, rozhodují spoluvlastníci i o užívání bytu ve společném domě
jedním z nich. K uvedenému právnímu názoru se přihlásil Nejvyšší soud i v řadě
dalších svých rozhodnutí (srov. např. jeho rozsudek ze dne 21. 6. 2001, sp.zn.
22 Cdo 2104/99, usnesení ze dne 15. 10. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1201/2003, a ze dne
8. 6. 2003, sp.zn. 26 Cdo 801/2006) a sdílí ho i v projednávané věci.
Rozhodne-li tedy většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti
spoluvlastnických podílů, o užívání společné nemovitosti, musí menšinový
spoluvlastník toto rozhodnutí respektovat; podle takto platně přijatého
rozhodnutí se lze domáhat vyklizení spoluvlastníka domu z bytu (srov. též R
22/1999).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil první z napadených otázek v
souladu s ustálenou judikaturou a dovolání tak nelze pro její řešení shledat
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 22 Cdo 863/2004
je nepřípadný, neboť v této věci šlo o otázku užívání společných prostor domu
spoluvlastníky, oprávněnými ho užívat; rovněž tak nepřípadný je odkaz na
rozhodnutí ve věci sp.zn. 30 Cdo 1842/2000, která se týkala smluvní pokuty.
Dovolatelé dále namítají, že výkon práva žalobců domáhat se vyklizení
předmětných nemovitostí je v rozporu s dobrými mravy; v projednávané věci se
odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posouzením výkonu tohoto práva
z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. zabýval a dospěl k závěru, že
takovýto rozpor není dán. Předkládají-li dovolatelé proti tomu vlastní
(odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska
uvedeného ustanovení, je třeba poukázat na to, že podle ustálené soudní
judikatury otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových
okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy,
nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro
soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn.
26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 3, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo
1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 192/2004).
Dovoláním je dále napadán právní závěr odvolacího soudu o povinnosti
žalovaných vyklidit předmětný dům bez zajištění bytové náhrady. Jak vyplývá z
odůvodnění napadeného rozsudku, vycházel odvolací soud jednak z argumentu, že
ze strany žalovaných nešlo o užívání bytu, resp. o oprávněné užívání části
nemovitosti, jednak z argumentu, že mohou svoji bytovou potřebu uspokojovat ve
vlastním bytě. Součástí skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (a
jež nelze - v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzovaná podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - zpochybnit), bylo též zjištění, že nastěhování se
žalovaných do předmětného domu v roce 2004 nebylo podloženou dohodou účastníků
(souhlasem většiny spoluvlastníků, počítanou podle velikosti podílů), a že
žalobci s užíváním předmětného domu žalovanými nesouhlasili. Již z tohoto
důvodu odvolací soud nepochybil, nepodmínil-li vyklizení žalovaných zajištěním
bytové náhrady, neboť žalovaní neužívali předmětný dům (lhostejno, zda
samostatný byt nebo jen část domu) oprávněně - srov. též odůvodnění rozhodnutí
R 22/1999, z něhož vyplývá, že při úvaze o přiznání bytové náhrady je právně
významná okolnost, zda menšinový spoluvlastník užíval byt ve společné
nemovitosti v souladu se zásadami zakotvenými v § 139 odst. 2 obč.zák. Odvolací
soud nepochybil ani pokud (v rámci úvahy podle § 3 odst. 1 obč.zák.) dovodil,
že přiznání bytové náhrady žalovaným brání rovněž okolnost, že 2. žalovaný má
vlastní byt, a že 1. žalované svědčí z tohoto důvodu taktéž právní důvod
bydlení (byť nikoliv z titulu práva společného nájmu, jak dovodil), ale z
titulu rodinněprávního vztahu k manželovi, tj. k 2. žalovanému jako vlastníku
bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo
839/2000 a ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2962/99, uveřejněná pod C 16 a C
46 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1).
Pokud jde o další námitky dovolatelů týkající se posouzení jejich nároku na
bytovou náhradu z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., lze odkázat na to,
co bylo řečeno v tomto směru shora ohledně zásadního právního významu ve vztahu
k přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání
proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl pro
nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle
ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
a zavázal žalované, kteří po procesní stránce zavinili, že jejich dovolání
muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7
písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 17 odst.
2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x75,-Kč, jež stojí vedle odměny
(§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do
31. 8. 2006), a z DPH ve výši 19%, tj. 245,-Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. listopadu 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu