26 Cdo 801/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Roberta Waltra ve věci
žalobkyň a) H. P. P., a. s., a b) N. P., spol. s r. o., zastoupených advokátem,
proti žalovaným 1) M. N. a 2) M. M., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 131/2003, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2005, č. j.
13 Co 285/2005-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním oprávněným
společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč k
rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
18. ledna 2005, č. j. 18 C 131/2003-29, vyhověl žalobě a uložil žalovaným
povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyním předat do patnácti dnů od právní moci
rozsudku „byt 3+1, v 1. patře domu č. p. 1518, k. ú. N., na adrese P., T. 27,
sestávající ze 3 pokojů o výměrách 22,74 m2, 18,48 m2, 17,74 m2, a kuchyně o
velikosti 10,89 m2, s příslušenstvím“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a
„předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl
o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
12. října 2005, č. j. 13 Co 285/2005-53, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (s tím, že lhůta k vyklizení bytu činí tři měsíce od právní moci
rozsudku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že dne 23. srpna 1995 udělil Obvodní úřad městské části
Praha 1 písemný souhlas k dohodě o výměně bytů uzavřené mezi žalovanými jako
tehdejšími nájemci bytu 3+1, I. kategorie, nacházejícímu se na M. 1/558, P.,
M., a A. H. jako nájemkyní předmětného bytu (dále jen „souhlas ze dne 23. srpna
1995“). Poté zjistil, že již v době před udělením souhlasu ze dne 23. srpna
1995 byly (podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů) uzavřeny dohody o vydání věcí, podle nichž byly mimo jiné
i v nich uvedené spoluvlastnické podíly na předmětném domě vydány T. V., M. V.,
M. L., Ing. L. a V. O. – J., že za této situace v době udělení souhlasu ze dne
23. srpna 1995 byly již uvedené osoby spoluvlastníky předmětného domu, a to
celkově v rozsahu jedné ideální poloviny, a že druhá ideální polovina domu byla
ještě v té době ve vlastnictví státu. Vzal rovněž za prokázáno, že soud prvního
stupně již v rozsudku ze dne 23. října 2001, č. j. 24 C 270/99-32, mimo jiné
dovodil, že dohoda o výměně bytů a následná smlouva o nájmu předmětného bytu
jsou absolutně neplatné, neboť dohoda o výměně bytů nebyla uzavřena se
souhlasem většinových spoluvlastníků předmětného domu (§ 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v té době, tj. ve znění do 30. března 2006 – dále jen „obč. zák.“). Nakonec zjistil, že dne 7. října 2003 byla
mezi žalobkyněmi jako podílovými spoluvlastnicemi předmětného domu a A. H. jako
nájemkyní předmětného bytu uzavřena dohoda o zániku nájmu bytu a že podle této
dohody došlo k zániku nájmu bytu ke dni 7. října 2003. Soudy obou stupňů
především dovodily, že nachází-li se jeden z vyměňovaných (nájemních) bytů v
domě v podílovém spoluvlastnictví více osob, pak udělení písemného souhlasu k
dohodě o výměně bytů lze pokládat za hospodaření se společnou věcí ve smyslu §
139 odst. 2 obč. zák.; udělení písemného souhlasu k dohodě o výměně bytů se
proto bude v tomto případě řídit citovaným ustanovením. Poté – s přihlédnutím
ke zjištěnému skutkovému stavu – odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
rovněž dovodil, že dohoda o výměně bytů uzavřená se souhlasem spoluvlastníka
předmětného domu v rozsahu jedné ideální poloviny (písemný souhlas k dohodě o
výměně bytů nebyl udělen většinou počítanou podle velikosti spoluvlastnických
podílů /§ 139 odst. 2 obč. zák./) je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem
(s ustanovením § 139 odst. 2 obč. zák.) a že za této situace užívají žalovaní
předmětný byt bez právního důvodu; proto – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 2 obč. zák. – vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (s tím, že
žalovaným stanovil delší lhůtu k vyklizení). Dále konstatoval, že žalovaní
mohli být zpočátku v dobré víře, že byt užívají na základě platného právního
titulu, a pokračoval, že již od rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 24 C 270/99 však věděli, že dohoda o výměně bytů a na ni navazující smlouva o
nájmu bytu jsou absolutně neplatné, a že proto budou muset svou bytovou situaci
řešit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
zpochybnili správnost právních závěrů, že udělení písemného souhlasu k dohodě o
výměně bytů, nachází-li se jeden z vyměňovaných bytů v podílovém
spoluvlastnictví více osob, se bude řídit ustanovením § 139 odst. 2 obč. zák. a
že „k platnosti dohody o výměně bytů je (v tomto případě) zapotřebí souhlasu
většinových spoluvlastníků“ domu. Zde poukázali na ustanovení § 139 odst. 1
obč. zák., uvedli, že – s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ve věci sp. zn. 22 Cdo 400/98 – nelze pokládat udělení souhlasu pronajímatele k
výměně bytů za rozhodování o důležitých změnách společné věci, a namítli, že za
této situace – „s ohledem na solidárnost charakteru závazků spoluvlastníků při
hospodaření se společnou věcí“ – byl platně udělen souhlas k výměně bytů; proto
nelze podle jejich názoru pokládat za správný závěr, že byt užívají bez
právního důvodu. Dále uvedli, že jednali v dobré víře, že rozhodování o udělení
souhlasu s výměnou bytů nemohli nijak ovlivnit, že byt řádně užívají po dobu
více jak deset let, že řádně platí nájemné, že jinou možnost bydlení nemají, že
byt užívají společně s dcerou a že do původního bytu, který je využíván k
nebytovým účelům, se již vrátit nemohou. S ohledem na tyto okolnosti mají za
to, že i kdyby žaloba na vyklizení bytu byla podána důvodně, měla být jejich
vyklizovací povinnost za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. podmíněna
zajištěním adekvátní bytové náhrady. Navrhli, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedly, že solidarita podílových
spoluvlastníků upravená v ustanovení § 139 odst. 1 obč. zák. se vztahuje k
následkům platných právních úkonů a nikoli k následkům neplatného právního
úkonu. Z uvedené solidarity nelze podle žalobkyň dovozovat, že souhlas
spoluvlastníka, který není většinovým spoluvlastníkem, může nahradit souhlas
ostatních spoluvlastníků s výměnou bytů. Navrhly, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. října 2005, tedy
po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými
– účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného
advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vady podle § 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v
případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřeli dovolatelé, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.).
V projednávané věci uplatnili dovolatelé – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41
odst. 2 o.s.ř.) – vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojili
proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž
odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky bytové
náhrady). Přehlédli ovšem, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení
nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve
smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro
posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé zpochybňují rovněž správnost (úplnost) skutkových
zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto
námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí
je založeno (rovněž) na právních závěrech, že udělení písemného souhlasu k
dohodě o výměně bytů, nachází-li se jeden z vyměňovaných bytů v domě v
podílovém spoluvlastnictví více osob, se bude řídit ustanovením § 139 odst. 2
obč. zák., že k platnosti dohody o výměně bytů je (v takovém případě) zapotřebí
souhlasu většinových spoluvlastníků domu a že s ohledem na zjištěné skutečnosti
nepřísluší žalovaným bytová náhrada. Správnost těchto právních závěrů
dovolatelé v dovolání napadli. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto
mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně o otázky,
jejichž výklad se v soudní praxi ustálil, a odvolací soud se v daném případě od
ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Ustálená soudní praxe dovodila, že rozhodování o tom, komu bude pronajata část
společné nemovitosti, jejíž účelové určení zůstalo nezměněno, nelze považovat
za důležitou změnu společné věci ve smyslu § 139 odst. 3 obč. zák.; určení
(nového) nájemce části nemovitosti, která již byla pronajata k témuž účelu, je
hospodařením se společnou věci ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 22 Cdo 400/98,
uveřejněný v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní rozhledy, tj. rozsudek, na
nějž v dovolání poukázali dovolatelé). Hospodařením se společnou věcí (ve
smyslu § 139 odst. 2 obč. zák.) je také určení, kdo bude nájemcem bytu ve
společném domě (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 205/2002, uveřejněné pod C 1239 ve svazku 17
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Hospodaření se společnou věcí ve smyslu §
139 odst. 2 věty první obč. zák. zahrnuje i užívání věci jejími spoluvlastníky
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, a ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 347/97, uveřejněné pod
č. 31 v sešitě č. 5 z roku 2000 a pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde-li o rozhodování spoluvlastníků (ve
smyslu § 139 odst. 2 obč. zák.), pak v poměrech projednávané věci nelze
přehlédnout právní závěry, které Nejvyšší soud přijal v posléze citovaném
rozsudku, tj. že většinou, počítanou podle velikosti podílů, rozhodují
spoluvlastníci i o užívání bytu ve společném domě jedním z nich. Podle platně
přijatého rozhodnutí se lze domáhat vyklizení spoluvlastníka domu z bytu. Spoluvlastník, jehož právo užívat byt ve společném domě zaniklo rozhodnutím ve
smyslu ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák., má právo na zajištění bytové náhrady
(§ 712 obč. zák.). Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že rozhodli-li o
hospodaření se společnou věcí většinoví spoluvlastníci, musí se tomuto
rozhodnutí ostatní – menšinoví spoluvlastníci – podřídit. Protože většinoví
spoluvlastníci rozhodují i o užívání bytu ve společném domě, mohou se – na
základě svého rozhodnutí – domáhat i vyklizení menšinového spoluvlastníka z
bytu nacházejícího se ve společné nemovitosti. K těmto závěrům se Nejvyšší soud
přihlásil také v rozsudku ze dne 21. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2104/99, v
němž dovodil mimo jiné právní závěr, že právo spoluvlastníka užívat společnou
věc je dáno dohodou spoluvlastníků nebo rozhodnutím většiny spoluvlastníků,
počítané podle velikosti podílů. Z uvedeného vyplývá, že má-li být přijato
určité rozhodnutí týkající se hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2
obč. zák. (tím je i pronájem bytu ve společném domě a – bez dalšího – i udělení
souhlasu s výměnou bytů ve smyslu § 715 obč. zák.), musí se pro ně vyslovit
nadpoloviční většina určená podle výše podílů (tj. nad 50 %). Soudní
praxe se ustálila rovněž v názoru, že souhlas pronajímatele s dohodou o výměně
bytu je právním úkonem, jehož právní následky nastávají ve spojení s právním
úkonem nájemců bytů – dohodou o výměně bytů (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 25. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 704/2003, uveřejněný pod
C 2677 v sešitě č. 29 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že nesvědčil-li žalovanému od
počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani
prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a
žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126
odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně
důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností
sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním
bytové náhrady (a to i ve formě náhradního bytu podle § 712 odst. 2 věty první
obč. zák.), nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč.
zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v
přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu
nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě
požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn.
20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu
Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon
51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má
být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze
pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení,
že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K
uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého
senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo
1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Přitom ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat
buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace
žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze
dne 12. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000).
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vzal z provedených důkazů
mimo jiné za zjištěno, že v době udělení souhlasu ze dne 23. srpna 1995 byl
předmětný dům v podílovém spoluvlastnictví T. V., M. V., M. L., Ing. L., V. O.
– J., a to celkově v rozsahu jedné ideální poloviny, a státu rovněž v rozsahu
jedné ideální poloviny a že písemný souhlas s dohodou o výměně bytů vyslovil
dne 23. srpna 1995 pouze Obvodní úřad městské části P. Na tomto skutkovém
základě shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že udělení písemného
souhlasu k dohodě o výměně bytů lze pokládat za hospodaření se společnou věcí
ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák., že proto se bude udělení písemného souhlasu
k dohodě o výměně bytů v tomto případě řídit citovaným ustanovením, že dohoda o
výměně bytů uzavřená se souhlasem spoluvlastníka předmětného domu v rozsahu
jedné ideální poloviny (písemný souhlas k dohodě o výměně bytů nebyl udělen
většinou počítanou podle velikosti spoluvlastnických podílů /§ 139 odst. 2 obč.
zák./) je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (s ustanovením § 139 odst. 2
obč. zák.) a že za této situace užívají žalovaní předmětný byt bez právního
důvodu. Jestliže poté – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 2 obč. zák. –
vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž – z důvodů uvedených v
napadeném rozsudku – vyklizovací povinnost žalovaných podmínil zajištěním
bytové náhrady, avšak stanovil jim delší lhůtu k vyklizení, neodchýlil se od
výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní
praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku
odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří
zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které žalobkyním vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
1.140,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d) ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve
spojení s § 14 odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve
výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávněné podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. června 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu