Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2018 č. j. 7 Td 16/2018-8, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle § 24 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto, že k projednání trestní věci stěžovatele je příslušný Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"). Nejvyšší soud konstatoval, že místem spáchání trestného činu podvodu jako distančního deliktu je jednak místo, kde se pachatel dopustil jednání, jímž někoho uvedl v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, dále místo, kde vznikla škoda a také místo, kde se pachatel obohatil.
Shledal, že místem jednání stěžovatele, jímž uvedl poškozenou obchodní společnost v omyl, je místo podpisu kupní smlouvy v okrese Brno-venkov, za místo spáchání trestného činu lze dále považovat i místo, kde nastal následek trestného činu v podobě škody způsobené neuhrazením zbývající podstatné části kupní ceny obchodní společnosti, přičemž tato škoda vznikla v sídle poškozené obchodní společnosti v Praze 10, tedy v obvodu obvodního soudu. U tohoto soudu byla podána obžaloba a stal se tak příslušným k projednání věci.
3. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že místně příslušným k projednání jeho věci je obvodní soud, když jde o tzv. distanční delikt, u kterého je možno místní příslušnost založit i na základě místa vzniku škody, tedy místa sídla poškozené společnosti. Dle jeho názoru Nejvyšší soud ani neodůvodnil, že následek domnělého jednání stěžovatele nastal na jiném místě než v obci P., která dle jeho názoru zakládá místní příslušnost Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud"). Odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2011 sp. zn. 11 Td 47/2011 ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. 3 Tdo 1112/2016. Uvádí, že hlavní město Praha nemá žádnou souvislost s rozhodným skutkovým dějem, takže samotná skutečnost, že škodlivý následek měl nastat v sídle poškozené společnosti, nemůže založit místní příslušnost obvodního soudu. Nad uvedený rámec dodává, že i kdyby bylo ve věci dáno podezření, že trestný čin byl spáchán i v obvodu obvodního soudu, nebylo ve smyslu § 22 tr. řádu na místě podávat žalobu u něj, ale u soudu, jehož obvod má k posuzované věci skutečný vztah, nikoli vztah pouze formální. Nejvyšší soud, který takový postup aproboval, proto porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami.
6. Napadeným usnesením postavil Nejvyšší soud najisto místní příslušnost obvodního soudu k projednání trestní věci stěžovatele. Vycházel z § 18 odst. 1 tr. řádu, podle něhož koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán (forum delicti comissi), a jenž má přednost před příslušností určenou podle jiných hledisek. Podle teorie trestního práva lze za místo spáchání trestného činu považovat místo, kde došlo k jednání pachatele naplňujícímu objektivní stránku trestného činu. Kromě toho za místo spáchání trestného činu je však třeba pokládat i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. Jestliže následek nastal anebo měl nastat na jiném místě, než na kterém byla vykonána trestná činnost, jde o tzv. distanční delikt, u něhož místem spáchání je jak místo, kde došlo k jednání pachatele, tak i místo, kde vznikl následek trestného činu.
7. Jelikož Nejvyšší soud interpretoval příslušné ustanovení trestního řádu v souladu s judikaturou vyšších soudů, na niž v napadeném rozhodnutí odkázal, když dovodil, že místně příslušným je nejen okresní soud, v jehož obvodu došlo k podpisu kupní smlouvy, jejímž podmínkám stěžovatel nehodlal od počátku dostát, ale rovněž obvodní soud, v obvodu kterého vznikl následek trestného činu v podobě škody vzniklé poškozené obchodní společnosti neuhrazením zbývající podstatné části smluvené kupní ceny, tedy v jejím sídle v Praze 10, z ústavního hlediska nelze jeho právnímu závěru nic vytknout. Uzavřel-li poté, že příslušnost obvodního soudu byla založena podáním obžaloby, i tento jeho závěr je ústavně akceptovatelný, neboť odpovídá dikci § 22 tr. řádu.
8. Poukaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Td 47/2011 a sp. zn. 3 Tdo 1112/2016 je nepřípadný. V usnesení sp. zn. 3 Tdo 1112/2016 vůbec nebyla řešena otázka místní příslušnosti soudu a v usnesení sp. zn. 11 Td 47/2011 byla místní příslušnost obdobně jako v nyní posuzované věci určena podle místa, kde došlo k následku trestné činnosti, tedy podle sídla poškozené společnosti, které měl pachatel odevzdat svěřenou finanční hotovost. Na posuzovaný případ naopak plně dopadají závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 1230/09 , dostupného na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil souhlas s názorem soudu, že místem, kde byl spáchán tzv. distanční delikt, je rovněž místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu.
9. Ústavní soud po zjištění, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu