Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Barborou Schmidtovou, advokátkou se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 11. 2018, č.j. 30 P 50/2009-1567, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2019, č.j. 32 Co 24/2019 - 1589, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Rozsudkem ze dne 4. 3. 2019, č.j. 32 Co 24/2019-1589, Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že styk stěžovatele s nezletilým se neupravuje, čímž se mění rozsudek okresního soudu ze dne 4. 2. 2013, č.j. 30 P 50/2009-777, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 5. 6. 2013, č.j. 25 Co 159/2013-813. Ve výroku II. krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ve výrocích III. a IV. pak krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil.
4. Stěžovatel má za to, že v průběhu rozhodování o jeho styku s nezletilým dochází k jeho soustavné diskriminaci z důvodu pohlaví a jsou bezdůvodně protěžována práva matky. Po celou dobu řízení pociťuje ze strany soudů, orgánu sociálně-právní ochrany dětí a znalců tlak na svou osobu. Dochází podle něj také ke zcela zřejmému účelovému hledání záminek pro očerňování a předsudečné hodnocení jeho osobnosti. Domnívá se, že dosavadní postupy v řízení jednoznačně způsobily negativní postoj nezletilého k jeho osobě, vedly k celkové restrikci jeho výchovných možností vůči nezletilému a v důsledku prohlubujícího se konfliktu mezi matkou a stěžovatelem také zcela znevážily a degradovaly jeho úlohu otce - muže ve výchově nezletilého.
Pasivním ve vztahu k nezletilému se stěžovatel dle svého tvrzení stal až v důsledku diskriminačního a šikanózního jednání ze strany příslušných orgánů. Soudy proti němu podle něj a priori brojí a jeho chování označují za nevykonávání rodičovských práv, přestože mu právě ony zabránily v tom, aby svá rodičovská práva mohl vykonávat.
5. Obecné soudy podle mínění stěžovatele soustavně přihlíží k nesprávnému názoru, že dítě patří matce a otec se o něj neumí postarat. V této souvislosti poukazuje na to, že je rodič profesionál. Je-li stěžovateli vyčítáno, že se nedostavoval na nařízený asistovaný styk s nezletilým, uvádí, že jelikož je na rodičovské dovolené se svými dalšími třemi dětmi, které má se současnou partnerkou, není pro něj realizovatelné, aby jel mnoho desítek kilometrů na hodinové sezení s nezletilým. Dále stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím ohledně výše výživného. Rozhodnutí v této části považuje za nepřezkoumatelné. Několikrát žádal, aby mu výživné bylo sníženo, nebo aby byl povinnosti platit výživné zbaven, jelikož jeho jediný příjem je rodičovský příspěvek, což soudy odmítají akceptovat a pouze mu to kladou k tíži.
7. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí.
Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Uvedené jednání (nezájem o nezletilého, neplnění vyživovací povinnosti) okresní soud hodnotil jako nikoliv ojedinělé vybočení z rodičovské péče, jelikož stěžovatel své rodičovské povinnosti nevykonává již dlouhou řadu měsíců a nespolupracuje se soudy ani s orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Tyto skutečnosti považoval za selhání v roli vychovatele a uzavřel, že jsou dány důvody pro zbavení jeho rodičovské odpovědnosti k nezletilému (k čemuž došlo i v případě jeho dalšího nezletilého syna J.), což ostatně navrhl sám stěžovatel, který uvedl, že nemůže-li na nezletilého nijak působit, ovlivnit jeho výchovu apod., neexistuje žádný důvod k tomu, aby jeho rodičovská práva vůči nezletilému byla zachována.
Z toho důvodu okresní soud také zamítl návrh matky na neupravení styku stěžovatele s nezletilým. Vzhledem k tomu, že zbavení rodičovské odpovědnosti nezbavuje stěžovatele povinnosti přispívat na výživu nezletilého a stěžovatel dostatečně neosvědčil, že by nebyl schopen na ni přispívat (v návrhu uvedl, že nemá vůli platit výživné nezletilému, který o něj sám nejeví zájem), zamítl okresní soud i návrh stěžovatele na zrušení jeho vyživovací povinnosti k nezletilému.
11. Krajský soud se následně nejprve zabýval otázkou zbavení rodičovské odpovědnosti stěžovatele. Poukázal na to, že stěžovatel vzal svůj návrh na zbavení rodičovské odpovědnosti k nezletilému zpět podáním doručeným okresnímu sodu dne 3. 1. 2018. Upozornil, že vzal-li stěžovatel svůj návrh výslovně zpět, mohl okresní soud v řízení o takovém návrhu pokračovat pouze tehdy, rozhodl-li by o neúčinnosti tohoto zpětvzetí (§ 15 z.ř.s., § 96 odst. 3 o.s.ř.), což však okresní soud neučinil, čímž zatížil řízení vadou.
Krajskému soudu proto nezbylo než rozsudek okresního soudu ve výroku II. podle § 219a odst. 1 o.s.ř. zrušit a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc v tomto rozsahu vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení. Při neukončeném řízení o návrhu stěžovatele na zbavení jeho rodičovské odpovědnosti k nezletilému krajský soud vyhověl návrhu matky a změnil rozhodnutí okresního soudu o úpravě styku tak, že styk stěžovatele s nezletilým se neupravuje, jelikož neshledal zájem nezletilého na konkrétní úpravě rozsahu tohoto styku.
Poukázal na to, že styk stěžovatele s nezletilým dlouhodobě neprobíhá, stěžovatel fakticky nečiní žádné konkrétní kroky k tomu, aby se doopravdy uskutečnil, přičemž nevyužil ani možnosti asistovaného styku. Ani nezletilý o kontakt se stěžovatelem zájem nejeví, což vyplývá ze závěrů znaleckého posudku i z pohovoru se samotným nezletilým.
12. Ve vztahu k návrhu na neuložení vyživovací povinnosti pak krajský soud považoval za účelové tvrzení stěžovatele, že jeho jediným příjmem je rodičovský příspěvek ve výši 3 800 Kč měsíčně, jelikož si lze jen stěží představit, že z této částky finančně zajišťuje rodinu (ve své péči má tři další děti), chod domácnosti a vlastní potřeby a musí tak disponovat i jinými příjmy nebo úsporami. Dle krajského soudu navíc nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by výdělkové schopnosti stěžovatele byly zásadním způsobem sníženy.
Krajský soud tak v souladu s okresním soudem neshledal důvod pro to, aby stěžovateli vyživovací povinnost stanovena nebyla. Za zcela nedůvodný krajský soud považoval i návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilého. Kromě toho, že si nezletilý střídavou péči nepřeje, zdůraznil krajský soud skutečnost, že stěžovatel odmítá sdělit adresu svého současného pobytu a není tak možné ověřit, zda má vytvořeny podmínky pro péči o nezletilého a byl by schopen zajistit řádné plnění povinné školní docházky nezletilého, když navíc současně navrhuje zrušení své vyživovací povinnosti s odůvodněním, že nedisponuje dostatkem finančních prostředků.
Krajský soud proto uzavřel, že od doby předchozího rozhodnutí o péči o nezletilého nenastala změna poměrů odůvodňující změnu rozhodnutí a rozsudek okresního soudu i v této části potvrdil.
14. Stěžovatel v prvé řadě nijak nereflektuje skutečnost, že obecné soudy do značné míry vycházely zejména z názoru nezletilého. Okresní soud vlastním výslechem nezletilého ověřil nejen jeho názor, ale i jeho schopnost vyjádřit se k výchovnému uspořádání, která odpovídá i jeho věku (nezletilému bylo v té době 13 let). Takový postup je přitom zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu týkající se práva dítěte být slyšeno v soudním řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8.
2010 (N 172/58 SbNU 503), nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167), nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3900/14 ze dne 4. 11. 2015], jakož i s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého musí stát zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.
15. Obecné soudy však současně nevycházely izolovaně pouze z názoru nezletilého, ale komplexně zohlednily důležité aspekty případu, vylíčily vývoj a aktuální stav rodinné situace a popsaly postoj stěžovatele k řízení. V kontextu učiněných skutkových zjištění adekvátně zdůvodnily, proč je podle jejich názoru v nejlepším zájmu nezletilého, aby byl i nadále v péči matky a aby jeho styk se stěžovatelem nebyl upravován (což koresponduje i s názorem opatrovníka). Zabývaly se také otázkou výživného a přiléhavě zdůvodnily i to, proč nevyhověly návrhu stěžovatele, aby mu vůči nezletilému vyživovací povinnost již nebyla uložena.
16. Námitce nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí přisvědčit nelze. Naopak, v podrobnostech je možné na argumentaci obecných soudů odkázat. Při svém rozhodování věnovaly nejlepšímu zájmu nezletilého potřebnou pozornost, přičemž při zohlednění konkrétních okolností daného případu nelze způsob jeho vymezení považovat za ústavně nekonformní. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy vycházely z provedeného dokazování, věnovaly se jednotlivým okolnostem podstatným pro posouzení věci, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily. Pochybení, pro které by řádně odůvodněné závěry obecných soudů bylo nutné označit za svévolné či excesivní, Ústavní soud nenalezl, stejně jako nenalezl nic, co by svědčilo o diskriminaci či šikaně stěžovatele ze strany soudů při jejich rozhodování.
17. Jelikož Ústavní soud stěžovatelem tvrzené porušení základních práv neshledal, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Směřovala-li ústavní stížnost i proti té části rozsudku krajského soudu, kterou byl zrušen výrok II. rozsudku okresního soudu a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení (zbavení stěžovatele rodičovské odpovědnosti k nezletilému), byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná, neboť ústavní stížností lze napadat pouze rozhodnutí konečná a nikoliv rozhodnutí kasační, na základě kterých se budou obecné soudy věcí ještě zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu