Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl předsedou senátu Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti N. B., právně zastoupené advokátem JUDr. Jiřím Všetečkou, Orlická 163/18, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 14 Co 148/2014, takto:
Městský úřad Kravaře se ustanovuje opatrovníkem nezletilého M. Č., pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti evidované pod
sp. zn. IV. ÚS 3900/14
.
Ústavní stížností, doručenou dne 12. 12. 2014 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku krajského soudu. Jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 12. 2013 sp. zn. 14 P 8/2004 tak, že návrh matky na udělení souhlasu k podání žádosti o změnu příjmení nezletilého M. Č. na "B." se zamítá. Stěžovatelka tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejích práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Dle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanoveními § 192 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a § 37 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), nemůže-li dítě (z důvodů kolize zájmů v řízení) zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálněprávní ochranu dětí. V řízení o ústavní stížnosti má nezletilý postavení vedlejšího účastníka řízení a jeho matka vystupuje v pozici stěžovatelky. Druhý z rodičů, tzn. otec, má v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejšího účastníka. Protože by mohlo dojít ke střetu jejich zájmů, je nutno ustanovit nezletilému kolizního opatrovníka ve smyslu § 37 zákona o rodině. Soud proto rozhodl usnesením tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu
Městský úřad Kravaře, jenž byl usnesením Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 3900/14
ze dne 18. 8. 2015 ustanoven opatrovníkem nezletilého M. Č., se přípisem ze dne 24. 9. 2015 vzdal postavení vedlejšího účastníka. K předmětné ústavní stížnosti se dále vyjádřil též otec nezletilého, který uvedl, že ke změně příjmení nezletilého dítěte lze přistoupit jen v případě závažných důvodů, neboť se jedná nejen o zásah do práv nezletilého, ale též jeho otce. Dále vedlejší účastník poukázal na to, že od ukončení společného soužití se stěžovatelkou jsou mu otcovská práva soustavně upírána. Ke svému prvorozenému synovi neztratil citovou vazbu, a nemohl-li realizovat alespoň běžný styk, snažil se a nadále se snaží o jeho vývoj a život zajímat (viz jeho snaha vidět syna alespoň v rámci synových sportovních akcí, tréninků, zápasů). Otec podal u Okresního soudu v Opavě dne 16. 12. 2013 návrh na soudní úpravu jeho styku s nezletilým právě z důvodu snahy pravidelných kontaktů se synem. Tento návrh byl posléze postoupen na návrh stěžovatelky k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 a dodnes nebylo jednání ve věci nařízeno. Tvrzení stěžovatelky, že otec nemá zájem o kontakty se synem, není pravdivé. Matka otci nikdy neposkytla kontakt na nezletilého, a to ani telefonický. Z provedeného znaleckého zkoumání v rámci řízení pak vyplynulo, že ani sám nezletilý nemá žádný negativní postoj ke svému otci a tento je přesvědčen, že jejich vzájemná vazba není zcela přetrhána a je možno docílit vzájemného kontaktu otce a syna, přičemž otec je pochopitelně připraven se přizpůsobit synovým zájmům a sportovním aktivitám, jeho časovým možnostem a naopak jej v těchto aktivitách podporovat. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že matka se opět v mezidobí s nezletilým přestěhovala z Kravař na Opavsku do Prahy, aniž by otce o této skutečnosti jakkoli informovala, a tento se o tom dověděl až z žádosti matky o přenesení působnosti soudu z Opavy do Prahy právě z titulu nového bydliště nezletilého. Otec si vždy řádně plnil svou vyživovací povinnost k nezletilému ve výši 20 000 Kč měsíčně, v minulosti se například snažil přinést mu na jeho tréninky dárky k vánocům či výročím, ale nebylo mu umožněno je předat. Z řízení před obecnými soudy jednoznačně vyplynulo, že otec má zájem o kontakt se synem, má zájem participovat na jeho výchově, a to nejen finančním plněním. Nebyla a není doposud splněna ona závažná podmínka pro změnu příjmení nezletilého, tedy skutečnost, že vazby mezi otcem a nezletilým jsou definitivně přetrhány, nelze je ani obnovit, biologický otec nemá zájem či rezignoval na udržení vztahů s nezletilým. Takováto situace v tomto konkrétním případě nenastala. Nezletilému je nyní bezmála patnáct let. Je nepochybné, že doposud užíval příjmení svého biologického otce a v rámci řízení obecných soudů nebylo zjištěno cokoli negativního v souvislosti s užíváním tohoto příjmení. Uvádí-li stěžovatelka, že "... rozhodnutím soudu odvolacího v rodině, se kterou se primárně nezletilý ztotožňuje, je exkomunikován ...", jedná se o ničím nepodložené tvrzení stěžovatelky. Nadto je nutno konstatovat, že nezletilý je od svých tří let v péči stěžovatelky.
Jeho příjmení mu nečinilo žádných potíží ani v době raného dětství, žádné vyloučení z jakékoli komunity nebylo prokázáno. Je výlučně na stěžovatelce a jejím přístupu k nezletilému, zda se chlapec bude případně cítit "exkomunikován" z její rodiny, a změna příjmení s tímto nikterak nesouvisí. Je na stěžovatelce, a vždy tomuto tak bylo, aby naopak podporovala sounáležitost nezletilého se svým otcem, což však tato nečinila, a otec věří, že postavení nezletilého v rodině matky se neodvíjí od jeho příjmení. Nelze souhlasit se závěry uvedenými ve stížnosti stěžovatelky, že postupem odvolacího soudu byla jakkoli porušena ústavní práva nezletilého či Úmluva o právech dítěte. Krajský soud v Ostravě ve věci své rozhodnutí vydal, a pokud se jedna ze stran tohoto řízení nedomohla výsledku tohoto rozhodnutí dle svých představ, neznamená to, že toto rozhodnutí je ústavně nekonformní, jak je uváděno v předmětné stížnosti. Otec je slušným a řádným občanem této republiky, žije v harmonickém manželství, spořádaným životem. Není dán žádný důvod, pro který by se měl nezletilý jakkoli distancovat od příjmení svého otce, jehož je prvorozeným synem. Stěžovatelka svého práva k zaslání repliky k vyjádření krajského soudu nevyužila.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřízen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, leč pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod. Ústavní soud tedy není soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů.
V projednávané věci se musel Ústavní soud předně vypořádat s tím, že ústavní stížnost byla podána matkou nezletilého, a nikoliv samotným nezletilým. Obdobným problémem se Ústavní soud zabýval kupříkladu ve věci
sp. zn. III. ÚS 3007/09
ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; všechna níže zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz), kde mimo jiné uvedl, že "stěžovatelkou dovolávané právo nezletilé na spravedlivý proces náleží pouze nezletilé, a nikoliv stěžovatelce, a tudíž se jeho porušení může, co do práv zakotvených v čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, dovolávat pouze nezletilá; i pro ně platí, že bez dalšího náleží pouze dětem, a nikoliv rodičům (srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 393/05
,
II. ÚS 1818/07
- ve SbNU nepublikována; dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pro danou věc je proto podstatné, že však ve vztahu k nim nelze vyloučit, aby se porušení těchto práv stěžovatelka (jako matka dítěte) dovolala v souvislosti s námitkou neoprávněného zásahu do soukromého a rodinného života, a zejména pak zásahu do (vlastního) práva na spravedlivý proces v řízení, jehož byla sama účastníkem. To je pak namístě vztáhnout právě ke stěžejní výhradě, že v řízení nebyla nezletilá A. vyslechnuta a do jeho výsledku nebyl adekvátně zakomponován její názor k odnětí z péče své matky a nařízení ústavní výchovy, stejně jako ke stěžovatelčině kritice postupů soudů při zjišťování skutkového stavu a provádění důkazů, neboť nezletilé dítě (vzhledem ke svému věku a zjištěnému osobnostnímu utváření) bylo i způsobilým pramenem potřebných skutkových poznatků". Z výše uvedeného Ústavní soud dovozuje, že matka nezletilé je aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti, kterou brojí proti zásahu do základních práv a svobod svého nezletilého dítěte.
Podle náhledu Ústavního soudu je pro posouzení předmětné ústavní stížnosti rozhodné především to, zda při rozhodování o návrhu na změnu příjmení nezletilého došlo ze strany krajského soudu k zachování práv nezletilého plynoucích z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
Podle čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte stát musí zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a vyspělosti. Podle druhého odstavce čl. 12 se za tímto účelem dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo slyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.
Ústavní soud ve svém nálezu
sp. zn. I. ÚS 3304/13
ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217) upozornil mimo jiné na názor Výboru pro práva dítěte, podle něhož je "právo být slyšen jedním ze čtyř obecných principů a jednou ze základních hodnot Úmluvy o právech dítěte (§ 2). Rozsah ,záležitostí, které se jej dotýkají', je nutno chápat široce, děti by měly být slyšeny, vždy když jejich názor může zlepšit kvalitu rozhodnutí (§ 26 až 27). Není stanoven žádný minimální věkový limit pro to, kdy už je dítě schopno formulovat své názory. Naopak všechny státní orgány by vždy měly nejprve předpokládat, že dítě toho schopno je, a tento předpoklad eventuálně teprve poté v konkrétním případě vyvrátit (§ 20 až 21). Rozhodnutí, zda má být dítě slyšeno osobně, nebo prostřednictvím zástupce či příslušného orgánu, je na dítěti samém. Výbor pro práva dítěte doporučuje, aby dítěti byla dána příležitost k osobnímu slyšení všude, kde je to jen možné (§ 35). Pokud už je slyšení dítěte provedeno skrze zástupce, je nanejvýš důležité, aby názory dítěte byly zástupcem tlumočeny správně (§ 36). Spojení ,v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství' nelze vykládat tak, že by státu umožňovalo omezit rozebírané právo dítěte být slyšen. Naopak jde o požadavek, aby státy dodržovaly při slyšení dítěte pravidla spravedlivého procesu. Pokud dojde k porušení procesních pravidel, může to být důvodem pro zrušení daného rozhodnutí (§ 38 až 39)".
Stejně tak lze poukázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který ve věci Havelka a ostatní proti České republice kritizoval postup českých soudů, které přímo nevyslechly stěžovatele, ačkoliv tito v rozhodné době dosáhli již věku třinácti, dvanácti a jedenácti let.
Ústavní pořádek zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají. Obdobně jako před ESLP bylo toto právo nejčastěji aplikováno v řízeních týkajících se péče o dítě [viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 3363/10
ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59), nález
sp. zn. I. ÚS 2661/10
ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167), nález
sp. zn. III. ÚS 3007/09
(viz výše)], ale také například v řízení týkajícím se práva dítěte na osobní svobodu [nález
sp. zn. II. ÚS 1945/08
ze dne 2. 4. 2009 (N 80/53 SbNU 11)].
V rovině podústavního práva je při zjišťování rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte třeba mimo jiné vycházet z ustanovení § 867 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož platí právní fikce, že o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Z toho důvodu je po dosažení této věkové hranice nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem. Z protokolu o jednání před Krajským soudem v Ostravě ze dne 10. 9. 2014 však takový postup odvolacího soudu neplyne. Je pravda, že odvolací soud jak v ústavní stížností napadeném rozsudku, tak i ve svém vyjádření k předmětné ústavní stížnosti uvedl, že mu byl názor nezletilého dobře znám z předchozího řízení. Nicméně pokud tomu nebrání samotný předmět řízení a z okolností případu nevyplývají skutečnosti nasvědčující tomu, že by slyšení nezletilého před soudem bylo pro něj obzvláště psychicky náročné, tento by měl být před soudem přímo slyšen. Důvodem je především ta skutečnost, že nezletilý ve svém věku je zjevně schopen již formulovat své názory, a soudce rozhodující o této na výsost osobní věci by měl mít osobní zkušenost s nezletilým, měl by mít možnost sledovat jeho psychosociální reakce na položené dotazy a více méně "vycítit" opravdovost jeho zájmu o požadovanou změnu. Měl by umět rozlišit, zda jeho návrh na změnu příjmení vychází z dětského rozmaru a touhy po zviditelnění se ve sportovních kruzích prostřednictvím známého příjmení, či z niterné touhy po začlenění se do nové rodiny. Podle náhledu Ústavního soudu nelze zodpovědně rozhodovat o tak zásadní otázce, jakou změna příjmení člověka bezesporu je, bez kontaktu s tím, jehož se změna přímo dotýká.
V projednávaném případě přistoupil odvolací soud ke změně rozsudku soudu prvního stupně, který svým rozsudkem nezletilému změnu příjmení povolil. Nezletilý měl právo být před odvolacím soudem slyšen a měl právo se před tímto soudem vyjádřit k případné změně pro něj příznivého prvostupňového rozsudku. Nejedná se zde o provedení důkazu výpovědí nezletilého dítěte, ale o právo tohoto dítěte vyjádřit se jako účastník řízení.
Pokud jde o formu slyšení dítěte či zjištění jeho názoru, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné (mnohdy ani za vhodné) volat dítě přímo k soudnímu jednání. S ohledem na věk dítěte, citlivost věci a vztahy v rodině lze využít například rozhovor soudce s dítětem ve škole či na jiném pro dítě vhodnějším místě.
Skutečnost, že nezletilý nebyl před odvolacím soudem slyšen, se mohla projevit na výsledku odvolacího řízení, a nepříznivě tak ovlivnit i stěžovatelku. Ústavní soud má za to, že tak došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jež je jí garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v předmětném případě ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek krajského soudu zrušil, bude se tento věcí opětovně zabývat, a to při zachování všech procesních práv nezletilého. Ústavní soud je v předmětném případě dalek toho, aby odvolacímu soudu diktoval, jakým způsobem má v dané věci rozhodnout. V konečném důsledku je to soud, který musí vyhodnotit názor dítěte, dát jej do souvislosti s dalšími skutečnostmi a na základě toho rozhodnout. V žádném případě z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte nelze dovodit, že by názor dítěte, o kterém je v soudním řízení rozhodováno, byl pro soud zavazující, a že by tudíž nemohl rozhodnout odlišně od tohoto názoru. V opačném případě by totiž bylo jakékoliv soudní řízení nadbytečné, neboť by postačovalo, aby se všechny dotčené osoby a orgány dozvěděly o názoru dítěte a z něj pak ve své činnosti nadále vycházely.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 14 Co 148/2014 zrušil.