Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Koláře, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. května 2023 č. j. 6 Afs 91/2022-24, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") doměřil stěžovateli daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2013, prosinec 2013, květen 2014, červenec až prosinec 2014, únor až červen 2015, srpen až říjen 2015 a prosinec 2015, celkem ve výši 1 759 261 Kč. Vedle toho stěžovateli vznikla povinnost uhradit penále ve výši 20 % doměřené daně, a to ve výši 351 845 Kč. Proti dodatečným platebním výměrům podal stěžovatel odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 28. 1. 2019 zamítl. Následně správce daně platebními výměry ze dne 26. 3. 2019 předepsal stěžovateli úrok z prodlení s úhradou daně za jednotlivá zdaňovací období, celkem ve výši 701 257 Kč. Uvedené platební výměry napadl stěžovatel odvoláním, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 23. 11. 2019 č. j. 48139/19/5200-10423-705893 zamítl a platební výměry potvrdil.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 23. 11. 2019 žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 3. 2022 č. j. 51 Af 4/2020-30 zamítl. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že správce daně neporušil zásadu ne bis in idem, neboť penále i úrok z prodlení byly reakcí na odlišné skutky a jejich smyslem je ochrana odlišného - byť do jisté míry souvisejícího - zájmu. Krajský soud se neztotožnil ani s názorem stěžovatele, že má úrok z prodlení podle § 252 daňového řádu trestní povahu, neboť předepsané penále představuje sankci trestní povahy plynoucí z nesprávného daňového tvrzení stěžovatele, který v daňových přiznáních tvrdil daňovou povinnost v nižší výši a toto pochybení před zásahem správce daně sám neodstranil, naproti tomu v případě úroku z prodlení je postihovaným jednáním pozdní úhrada splatné daně. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil s právními závěry krajského soudu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že předmětem věci byla otázka, zdá má úrok z prodlení podle § 252 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád") povahu trestní sankce a zda souběh penále podle § 251 daňového řádu s úrokem z prodlení představuje porušení zásady ne bis in idem. Stěžovatel tvrdí, že důvodem vzniku úroku z prodlení i daňového penále je nesprávný návrh na vyměření daně, proto je zde dána totožnost skutku a úrok z prodlení nelze pro překážku ne bis in idem uložit, když byl předtím za stejný skutek daňový subjekt potrestán daňovým penálem. Uvedený názor plyne také z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015 č. j. 4 Afs 210/2014-57 a rozsudku ze dne 15. 10. 2020 č. j. 9 Afs 4/2018-65, od nichž se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku protiprávně odchýlil, přičemž nepostupoval podle § 17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a věc nepředložil k rozhodnutí rozšířenému senátu. Uvedeným postupem bylo podle názoru stěžovatele také zasaženo do jeho práva na zákonného soudce.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01
(N 156/28 SbNU 401), dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03
(N 129/31 SbNU 159) a další].
7. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před Nejvyšším správním soudem, a která jím byla dostatečným způsobem vypořádána.
8. To platí především pro tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší správní soud nerespektoval závěry, ke kterým dospěl rozšířený senát (usnesení ze dne 24. 11. 2015 č. j. 4 Afs 210/2014-57 a rozsudek ze dne 15. 10. 2020 č. j. 9 Afs 4/2018-65). Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku k povaze úroku z prodlení jako trestní sankce uvedl, že se touto otázkou ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval, a jeho judikatura, která vylučuje sankční povahu úroku z prodlení, je dlouhodobě ustálená.
Poukazuje-li stěžovatel na usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2015 č. j. 4 Afs 210/2014-57, v něm Nejvyšší správní soud dovodil, že daňové penále má povahu platebního deliktu, tedy trestu, při jehož ukládání je nutno dodržovat základní standardy trestání vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny, současně však dodal, že "tyto garance se nevztahují ani na úrok z prodlení, ani na samotnou vyměřenou či doměřenou daň, korespondují-li svým podstatným účelům". Z citovaného usnesení tedy podle Nejvyššího správního soudu nelze dovodit, že by úrok z prodlení upravený v § 252 daňového řádu bez dalšího měl povahu platebního deliktu (trestní sankce).
Nejvyšší správní soud se vypořádal i s odkazem stěžovatele na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 15. 10. 2020 č. j. 9 Afs 4/2018-65, v němž rozšířený senát posoudil dotační penále s efektivním úrokem 36,5 % p. a. jako zákonnou sankci, neboť složku sankční (oproti složce reparační) již považoval za dominantní. Tento závěr nelze podle Nejvyššího správního soudu bez dalšího mechanicky přenášet na úrok z prodlení upravený daňovým řádem (ve znění do 31. 12. 2020), který se v návaznosti na výši repo sazby České národní banky pohyboval v letech 2011 - 2020 v rozmezí 14,75 % - 16,25 % p.
a., tedy nejvýše v necelé polovině výše penále dotačního.
9. Ústavní soud konstatuje, že není důvodu, aby závěry Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud dostačujícím způsobem vyjádřil a odůvodnil, proč závěry, ke kterým dospěl v napadeném rozsudku, nejsou v rozporu se stěžovatelem citovanými rozhodnutími rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud tedy neměl povinnost předložit věc rozšířenému senátu podle § 17 s. ř. s. a právo stěžovatele na zákonného soudce porušeno nebylo.
10. Nejvyšší správní soud se vypořádal i s námitkou stěžovatele, že úrok z prodlení je zjevně přemrštěný a jeho převažujícím účelem není peněžní kompenzace škody, ale především odstrašující trest k odvrácení recidivy. Nejvyšší správní soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 19. 12. 2017 6 Afs 91/2022-26, v němž vyložil, že zákonná výše úroku z prodlení stanovená daňovým řádem nepředstavuje sankci, a nejde tedy o úrok přemrštěný, neboť úrok z prodlení plní funkci ekonomické náhrady za nedoplatky peněžních prostředků na daních, které musí veřejné rozpočty získávat z jiných zdrojů, jde tedy v podstatě o cenu finančních prostředků v čase, která je daná úrokovou mírou. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
11. To platí i pro závěry Nejvyššího správního soudu týkající uplatnění zásady zákazu dvojího trestání. Nejvyšší správní soud s odkazem na svou judikaturu vysvětlil, že k totožnosti skutku dochází tehdy, je-li dána totožnost jednání, totožnost jednající osoby a totožnost právem chráněného zájmu. Úrok z prodlení a penále však představují dva odlišné negativní následky jednání daňových subjektů (za odlišné skutky), v případě penále za neuvedení údajů v daňovém přiznání odpovídajících skutečnosti, v případě úroku z prodlení za pozdní úhradu splatné daně.
Odlišnost skutků je tak dána právem chráněným zájmem (úplnost a správnost daňového tvrzení na straně jedné a včasná úhrada daně na straně druhé). Skutečnost, že stěžovatel nepřiznal daň ve správné výši a v důsledku toho ji v původní lhůtě splatnosti neuhradil, nic nemění na podstatě odlišnosti skutků, za které je daňovému subjektu předepisováno penále a úrok z prodlení, neboť byť mají oba tyto negativní následky počátek ve stěžovatelem nesprávně přiznané dani, podstatu skutků, které vedly k předepsání penále a úroku z prodlení, to nijak neovlivňuje.
12. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Nejvyšší správní soud vzal v úvahu argumentaci stěžovatele odkazující na § 252 odst. 2 písm. a) daňového řádu i na rozsudky Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva, a ústavně souladným způsobem odůvodnil, že ani jedna z podmínek pro uplatnění zásady zákazu dvojího trestání (že úrok z prodlení je svou povahou sankcí trestní povahy, a penále a úrok z prodlení se týkají totožného jednání daňového subjektu) nebyla v posuzované věci naplněna.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu