I. Odvod za porušení rozpočtové kázně je peněžitým plněním obdobným dani ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, a pokud vznikl po rozhodnutí o úpadku, má povahu pohledávky za majetkovou podstatou. II. Penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je „mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka“ podle § 170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ovšem zároveň má povahu penále za nezaplacení peněžitého plnění obdobného dani podle téhož ustanovení. V insolvenčním řízení se uspokojuje za předpokladu, že povinnost zaplatit je vznikla před rozhodnutím o úpadku. III. Pohledávka na penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně vznikne před rozhod-nutím o úpadku ve smyslu § 170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, jen pokud se jedná o penále vázané k odvodu, jenž je právním následkem takového porušení rozpočtové kázně, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku. IV. Pokud dlužníku vznikl přeplatek na základě daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku (§ 242 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), například tak-to vzniklý nadměrný odpočet DPH, nelze proti němu „započíst“ podle uvedeného ustanovení penále za prodlení s porušením rozpočtové kázně, které je vázáno k odvodu, jenž je právním následkem takového porušení rozpočtové kázně, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku.
47. Předmětné pohledávky mají původ v tom, že nebyly dodrženy podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (poskytnuté peněžní prostředky) stala nenávratnou. Jinak řečeno, jde o navrácení toho, co bylo dlužníku po-skytnuto nenávratně jen pro případ, že dodrží podmínky, k nimž se zavázal. Ještě jinak řečeno, jde o to, aby dlužník vrátil to, co obdržel, jelikož nedodržel to, k čemu se zavázal (co nabídl jako ‚protihodnotu‘ dotace, respektive co přislíbil dodržet, aby byl naplněn účel poskytnuté dotace). Jde tedy o odčerpání prostředků, které si dlužník (coby příjemce dotace) nemůže ponechat, protože následně (po obdržení dotace) nedodržel podmínky, jejichž splnění bylo vyžadováno k tomu, aby poskytnuté peněžení prostředky (dotaci) nemusel vrátit tomu, kdo mu je poskytl. Zjednodušeně řečeno se odvodem za porušení rozpočtové kázně mají poměry vychýlené porušením povinnos-tí příjemcem dotace (dlužníkem) navrátit (majetkově) do stavu před poskytnutím dotace.
48. V intencích toho, co bylo o mimosmluvních sankcích postihujících majetek dlužníka [§ 170 písm. d) insol-venčního zákona] shrnuto (též na základě výstupů z literatury) již v usneseních Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 116/2015, 29 NSČR 16/2016, 29 NSČR 82/2016 a 29 NSČR 85/2016, lze uzavřít, že účel odvodu za porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má být poskytovateli dotace vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce dotace nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo její část) stala nenávratnou, nesměřuje k potrestání příjemce dotace, nýbrž k tomu, aby poskytovateli dotace (např. státu nebo vyššímu územněspráv-nímu celku) bylo vráceno peněžité plnění (dotace nebo její část), na které příjemci dotace v konečném dů-sledku nevznikl nárok (jelikož nedodržel podmínky, za nichž mu dotace nebo její část měla být ponechána). Takový odvod za porušení rozpočtové kázně tedy není ‚mimosmluvní sankcí‘ ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona.“
[45] Rozšířený senát setrvale zastává názor, že v případech, kdy je předmětem výkladu právní otázka, k její-muž posouzení jsou příslušné oba národní nejvyšší soudy, takže mezi těmito vrcholnými soudními orgány může „dojít k interpretačnímu střetu, který nelze jednoduše řešit pomocí existujících mechanismů sjednocování judikatury, je v zájmu zachování jednoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, právní jistoty a autority soudní moci na místě maximální zdrženlivost těchto orgánů a snaha vyhnout se neshodám“ (viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne
48. V intencích toho, co bylo o mimosmluvních sankcích postihujících majetek dlužníka [§ 170 písm. d) insol-venčního zákona] shrnuto (též na základě výstupů z literatury) již v usneseních Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 116/2015, 29 NSČR 16/2016, 29 NSČR 82/2016 a 29 NSČR 85/2016, lze uzavřít, že účel odvodu za porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má být poskytovateli dotace vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce dotace nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo její část) stala nenávratnou, nesměřuje k potrestání příjemce dotace, nýbrž k tomu, aby poskytovateli dotace (např. státu nebo vyššímu územněspráv-nímu celku) bylo vráceno peněžité plnění (dotace nebo její část), na které příjemci dotace v konečném dů-sledku nevznikl nárok (jelikož nedodržel podmínky, za nichž mu dotace nebo její část měla být ponechána). Takový odvod za porušení rozpočtové kázně tedy není ‚mimosmluvní sankcí‘ ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona.“
[45] Rozšířený senát setrvale zastává názor, že v případech, kdy je předmětem výkladu právní otázka, k její-muž posouzení jsou příslušné oba národní nejvyšší soudy, takže mezi těmito vrcholnými soudními orgány může „dojít k interpretačnímu střetu, který nelze jednoduše řešit pomocí existujících mechanismů sjednocování judikatury, je v zájmu zachování jednoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, právní jistoty a autority soudní moci na místě maximální zdrženlivost těchto orgánů a snaha vyhnout se neshodám“ (viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne
30. 11. 2010, čj. 5 Afs 86/2009-55, č. 2242/2011 Sb. NSS, bod 30). Závěry rozsudku Nejvyššího soudu nemá rozšířený senát důvod zpochybňovat a v dalších svých úvahách z něho vychází. Odvod za porušení rozpočtové kázně tedy má rozšířený senát za peněžité plnění obdobné dani, jež nemá povahu mimosmluvní sankce. Zodpo-vězením této otázky však ještě není vyřešeno, zda jde o pohledávku za majetkovou podstatou. Aby tomu tak podle § 168 odst. 2 insolvenčního zákona bylo, musí v souladu s tímto ustanovením tato pohledávka „vzniknout“ až po rozhodnutí o úpadku. Tomu, kdy tato pohledávka vznikla a zda je tak pohledávkou za majetkovou podstatou, nebo není, se rozšířený senát věnuje níže v části X. 3.
[46] Penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je nicméně svou povahou poněkud odlišné od samotného odvodu. Odvod má povahu primárně reparační, jak přiléhavě popsal ve výše citovaném rozsudku Nejvyšší soud. Penále za prodlení s odvodem však má již povahu zákonné, tedy mimosmluvní, sankce, která nastupuje v důsledku porušení primární povinnosti uhradit odvod řádně a včas. Reparační složka (náhrada „ceny peněz“, které poskytovatel dotace nedostal zpět včas) je jen nevýznamnou částí samotného penále. „Za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je porušitel rozpočtové kázně povinen zaplatit penále ve výši 1 promile z částky odvodu za každý den prodlení, nejvýše však do výše tohoto odvodu. Penále se počítá ode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, do dne, kdy byly prostředky odvedeny nebo u návratných finančních výpomocí vráceny.“ (Viz nyní § 44a odst. 10 věta první a druhá rozpočtových pravidel. V dřívějších zněních rozpočtových pravidel bylo obsahově shodné ustanovení v jiných odstavcích jejich § 44a.) Je zjevné, že při efektivním úroku 36,5 % ročně, čemuž odpovídá sazba penále 1 promile denně, je za obecných poměrů na trhu s úvěry nyní i v nedávné minulosti reparační složka penále vskutku jen zlomkem celého penále a dominuje složka sankční.
[47] Na mimosmluvním charakteru penále nemění nic ani to, že samotný odvod má „smluvní“ základ v tom smyslu, že je výsledkem jakési „dohody“ mezi poskytovatelem dotace a jejím příjemcem o tom, že a za jakých podmínek bude dotace poskytnuta (tato „dohoda“ má formálně povahu veřejnoprávní smlouvy, tedy pravého dvojstranného právního jednání, nebo žádosti o dotaci a rozhodnutí o poskytnutí dotace, kde smlouvu v pravém smyslu nahrazují na sebe navazující jednostranné projevy vůle). Penále je totiž stanoveno jako zákonný následek porušení takto „smluvně“ vzniklých povinností příjemce dotace a nemá povahu sankce, již by si mohly strany smluvně sjednat či modifikovat. Stejně tak prominutí či částečné prominutí penále podléhá samostatné procedu-ře, opět kogentně upravené zákonem (viz zejm. § 44a odst. 10 až 13 rozpočtových pravidel).
[48] Podle § 170 písm. d) insolvenčního zákona platí, že „[v] insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku“. Lze tedy shrnout, že penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je „mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka“ ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona, ovšem zároveň má povahu penále za nezaplacení peněžitého plnění obdobného dani. Znamená to tedy, že toto penále se v insolvenčním řízení uspokojuje za předpokladu, že povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku.
[49] Podobně platí podle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, že „[p]ohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na veřejné zdravotní pojištění“. Odvod za porušení rozpočtové kázně je sám o sobě, pokud vznikl po rozhodnutí o úpadku, peněžitým plněním obdobným dani a jako takový má povahu pohledávky za majetkovou podstatou.
[50] Zdánlivým paradoxem ovšem je, že penále za prodlení s takovýmto odvodem pohledávkou za majet-kovou podstatou nebude ani tehdy, pokud by se vázalo k odvodu za porušení rozpočtové kázně, který jako po-hledávka vznikl až po rozhodnutí o úpadku. Penále totiž ve výčtu v § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona chybí. Samotný katalog pohledávek za podstatou, jak je obsažen v celém tomto paragrafu, má výčtovou povahu. Ani z jiných pasáží uvedeného paragrafu než odst. 2 písm. e) nelze dovodit, že by penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně bylo možno pod nějakou z položek tohoto výčtu zařadit. Pokud by zákonodárce chtěl, aby mezi pohledávky za podstatou patřily i mimosmluvní sankce v podobě penále za nezaplacení daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění (případně penále za nezaplacení dalších typicky veřejnoprávních
plateb), jistě by takovou formulaci do výčtu pohledávek za podstatou v § 168 insolvenčního zákona vtělil. Zá-konodárce je však výslovně zařadil mezi pohledávky, které, ačkoliv mají povahu mimosmluvní sankce a vznikly před rozhodnutím o úpadku, se v insolvenčním řízení mimořádně (oproti obecnému pravidlu plynoucímu z § 170 insolvenčního zákona) uspokojují. Pokud tedy pohledávka na penále za prodlení s odvodem vznikla až po rozhodnutí o úpadku, nelze ji v insolvenčním řízení uspokojit.
X. 3. Okamžik vzniku pohledávky ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) a § 170 písm. d) insolvenčního zákona
[51] Insolvenční zákon definuje pohledávky za majetkovou podstatou, které mají zvláštní, podstatně zvýhod-něný režim svého hrazení. Obecně totiž platí, že (není-li dále stanoveno jinak, viz např. § 296 odst. 1, § 297 a § 305 insolvenčního zákona v případě řešení úpadku konkursem) „pohledávky za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku“ (§ 168 odst. 3 insolvenčního zákona, podobně i pro pohledávky po-stavené naroveň pohledávkám za majetkovou podstatou viz § 169 odst. 2 téhož zákona).
[52] Pro nyní projednávanou věc je klíčové, že zákonodárce pro tyto i jiné pohledávky za majetkovou podsta-tou, jež jsou obsaženy ve výčtu v § 168 odst. 2 insolvenčního zákona, stanovuje vedle definičních znaků věcných (o jaký typ pohledávky či jaký právní důvod jejího vzniku jde) také definiční znak časový. Jím je právě okamžik „vzniku“ pohledávky po rozhodnutí o úpadku. Smysl a účel této úpravy je zjevný – pokud má provoz podniku dlužníka pokračovat i po rozhodnutí o úpadku a již jen proto, aby byla zachována jeho majetková podstata, je nutné vynakládat za tímto účelem určité prostředky. Mezi ně patří i hrazení veřejnoprávních peněžitých povin-ností daňové a pojistné povahy vznikajících v souvislosti s provozem podniku po rozhodnutí o úpadku.
[53] „Klasické“ daňové povinnosti jsou obvykle časově ukotveny k jednoznačně určeným zdaňovacím obdo-bím (tedy určitým časovým intervalům – typicky konkrétní měsíc, čtvrtletí či rok) anebo k časově jednoznačně identifikovatelným právním jednáním či skutečnostem, jež jsou právním důvodem vzniku daňové povinnosti, v případech, kdy se daňová povinnost nevztahuje ke zdaňovacímu období (např. nabytí nemovité věci). I u dotací z veřejných rozpočtů lze rozlišovat časové intervaly, v nichž jsou poskytovány a v nichž mají být „spotřebovány“ (např. vynaložením dotačních prostředků něco vybudováno, zajištěno, dosaženo, někdo podpořen atd.).
[54] Primární daňová povinnost může s sebou za určitých okolností (typicky nebude-li splněna řádně a včas) přinést i vznik daňové povinnosti sekundární, zejména povinnosti platit úrok z prodlení nebo penále. Otázkou je, kdy sekundární daňová povinnost „vzniká“ ve smyslu § 168 odst. 2 insolvenčního zákona. U „klasické“ daňové povinnosti nelze okamžik „vzniku“ této sekundární daňové povinnosti podle insolvenčního zákona zaměňovat s postupem stanovení penále (§ 251 daňového řádu) či určováním výše úroku (§ 252 daňového řádu). Striktně vzato je nutno rozlišovat mezi řadou okamžiků, v nichž se pohledávka státu za daňovým subjektem na penále či na úroku z prodlení čím dál více „zhmotňuje“ – z něčeho, co je původně jen možností neblahého důsledku, která nemusí nastat, se stane hmotněprávní nárok státu vůči daňovému subjektu, a nakonec i nárok vymahatelný. U penále je nutno rozlišovat mezi
[55] Podobně lze u úroku z prodlení rozlišovat mezi
[56] Stejně tak u odvodu za porušení rozpočtové kázně lze rozlišovat mezi
[57] Taktéž u penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně (to se svou konstrukcí založenou na procentní sazbě za každý den prodlení s odvodem podobá ve skutečnosti daňovému úroku z prodlení s tím rozdílem, že je ohraničeno maximální částkou, a sice ve výši odvodu – viz § 44a odst. 10 věta první in fine roz-počtových pravidel) lze rozlišovat mezi
[58] Je zřejmé, že procesní režim daňového řádu nemůže být rozhodný pro výklad pojmu „vzniku“ daně či příslušenství daně ve smyslu § 168 odst. 2 insolvenčního zákona. Je tomu tak jednoduše proto, že daňový řád hmotněprávní existenci daně, jež je (přesněji za splnění zákonných podmínek může být) v pravém slova smyslu právním důvodem vzniku sekundárních daňových povinností (platit úrok z prodlení a penále), předpokládá a ponechává její úpravu na jednotlivých daňových zákonech. Podobně ani procesní režim rozpočtových pravidel nemůže být rozhodný pro výklad pojmu „vzniku“ povinnosti zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně, tedy „peněžité plnění obdobné dani“, či vzniku povinnosti zaplatit penále za prodlení s odvodem jako „penále z peně-žitého plnění obdobného dani“.
[59] Insolvenční zákon musí na pohledávky za majetkovou podstatou a na pohledávky jiné než za majet-kovou podstatou pohlížet tak, že okamžik jejich „vzniku“ pro účely tohoto zákona má být postaven na, pokud možno, jednotné logice a navzájem srovnatelných kritériích v rámci celé škály těchto pohledávek, bez ohledu na jejich povahu a podstatu. Speciální procesní režim, jak jej upravují daňový řád, rozpočtová pravidla či případně jiné podobné zákony z oblasti veřejného práva, tedy sám o sobě nesmí být důvodem k tomu, aby okamžik „vzni-ku“ pohledávky posouval do budoucnosti oproti tomu okamžiku, v němž lze spatřovat její hmotněprávní základ. Takový posun by totiž stát nebo jiné veřejnoprávní subjekty jako věřitele speciálním způsobem zvýhodnil, což je, jak výše vyloženo, zásadně ústavně nepřípustné.
[60] „Výstupy“ procesů (postupů a řízení) podle daňového řádu, rozpočtových pravidel či jiných podobných zákonů z oblasti veřejného práva totiž vznikají za běžných okolností s výrazným časovým odstupem od okamžiku, kdy se dovrší hmotněprávní základ povinnosti konkretizované tímto „výstupem“. Důsledek by byl takový, že závazky dlužníka v oblasti veřejného práva, jež po hmotněprávní stránce vnikly před rozhodnutím o úpadku, by se kvůli dlouho trvajícím procedurám podle zmíněných zákonů „přesunuly“ do doby po rozhodnutí o úpadku, takže by z nich byly touto cestou „vytvořeny“ pohledávky za majetkovou podstatou. To by významně narušovalo
ve prospěch státu či jiných věřitelů těchto veřejnoprávních pohledávek rovnost věřitelů dlužníka a bylo by v rozporu s ústavním požadavkem stejného zákonného obsahu a ochrany vlastnického práva. To nelze připustit.
[61] Jistě nelze vyloučit, a v praxi se bude dít, že povinnost zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně vznikne ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) a § 170 písm. d) insolvenčního zákona až po rozhodnutí o úpadku, například tak, jak tomu bylo v již zmíněné věci Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Icdo 3/2016. Z popisu rozhodných skutkových okolností v bodě 31 rozsudku Nejvyššího soudu plyne, že tato povinnost vznikla po účinnosti roz-hodnutí o úpadku rozhodnutím, jímž samotný insolvenční soud ukončil provoz dlužníkova podniku, čímž byla porušena podmínka stanovená v rozhodnutí o poskytnutí dotace, a sice provozovat podnik do určitého data, jež následovalo až po datu ukončení provozu podniku insolvenčním soudem. Porušením této podmínky došlo k porušení rozpočtových pravidel. Došlo k ní bez pochyb v souvislosti se samotným řešením úpadku rozhodnutím insolvenčního soudu, neboť to byl insolvenční soud samotný, jenž měl „volbu“ provozovat i nadále podnik a nebýt vystaven dopadům porušení rozpočtové kázně, anebo naopak jej přestat provozovat, ovšem s důsledkem v podobě porušení rozpočtové kázně a z toho plynoucích dopadů (povinnost zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně). Hmotněprávní základ, a tedy okamžik „vzniku“ pohledávky státu, je tedy ve zmíněné věci Nejvyššího soudu nutno klást do doby po rozhodnutí o úpadku.
[62] Na druhé straně však časté budou i situace, kdy hmotněprávní základ „vzniku“ pohledávky státu spočí-vající v porušení rozpočtové kázně bude předcházet rozhodnutí o úpadku. Dobře představitelné je například, že horšící se hospodářská situace dlužníka povede k jeho neschopnosti plnit podmínky poskytnutí dotace, a tedy k porušení rozpočtové kázně.
[63] Dlužník v insolvenci je obrazně řečeno dvojjediná bytost – jedna jeho část se vztahuje k době „před“ rozhodnutím o úpadku, druhá k době „po“ rozhodnutí o úpadku. Ta část, jež je „po“ rozhodnutí o úpadku, má jediný účel, a sice zajistit správu majetku, jenž zbyl po části „před“ rozhodnutím o úpadku, tak aby výtěžek zpe-něžení tohoto majetku mohl být nakonec poměrně rozdělen mezi věřitele. Část „po“ rozhodnutí o úpadku nesmí být majetkově vysávána některým z věřitelů (například státem) tak, že ten by si v důsledku svého zvýhodněného postavení plynoucího ze zvláštních procesních úprav, jimiž se řídí rozhodování o jeho pohledávkách vůči dluž-níku, zajistil „započtení“ svých pohledávek hmotněprávně vzniklých v době „před“ rozhodnutím o úpadku proti nárokům, které má dlužníkova část „po“ rozhodnutí o úpadku vůči němu. Čínská zeď mezi oběma částmi bytosti dlužníka v insolvenci má být pokud možno neprostupná.
[64] Proto je třeba pojem „vzniku“ pohledávky na penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně „před rozhodnutím o úpadku“ ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona vykládat tak, že jde jen a pouze o penále vázané k odvodu, jenž je právním následkem takového porušení rozpočtové kázně, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku. Jen takové penále se v insolvenčním řízení uspokojuje, přičemž – logicky – nejde o pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona. Tou by byl jen samotný odvod za porušení rozpočtové kázně (nikoli, jak výše vyloženo, penále z případného prodlení s tímto od-vodem), který by byl právním následkem porušení rozpočtové kázně, k němuž by došlo „po rozhodnutí o úpadku“.
[65] Pravidla daňového řádu pro insolvenční situace (jeho § 242 až 245) se na odvody za porušení rozpočtové kázně a na penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně vztahují v té podobě, v jaké to připouštějí pravidla plynoucí pro tyto typy pohledávek z § 168 odst. 2 písm. e) a § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Takto jsou použitelná i ustanovení § 242 daňového řádu, která znějí:
„(1) Daňové pohledávky, které vznikají v důsledku daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku do ukončení insolvenčního řízení, jsou pohledávky za majetkovou podstatou.
(2) Pro potřeby insolvenčního řízení je za majetek daňového subjektu považován vratitelný přeplatek s tím, že přeplatek vzniklý na základě daňových povinností, které vznikly nejpozději dnem předcházejícím dni účinnosti rozhod-nutí o úpadku, se použije pouze na úhradu splatných daňových pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou, nejpozději do jejich přezkoumání.
(3) Přeplatek vzniklý na základě daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpad-ku, se použije pouze na úhradu splatných pohledávek za majetkovou podstatou.“
[66] Ustanovení § 242 odst. 1 daňového řádu v podstatě ohledně samotného odvodu za porušení rozpočtové kázně jen opakuje to, co plyne z § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona. Není v rozporu ani s výkladem § 170 písm. d) insolvenčního zákona ve vztahu k penále za prodlení s porušením rozpočtové kázně, jak byl podán výše, tedy se závěrem, že toto penále, pokud je vázáno k odvodu, jenž je právním následkem takového porušení rozpočtové kázně, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku, se v insolvenčním řízení uspokojuje, avšak není pohledávkou za majetkovou podstatou.
[67] I § 242 odst. 3 daňového řádu je s tímto výkladem v souladu. Plyne z něho, že daňové pohledávky za majetkovou podstatou mohou být hrazeny „započtením“ (použití daňového přeplatku na úhradu nedoplatku není funkčně nic jiného než zvláštní forma započtení upravená zákonem) jen z přeplatků náležejících majetkové podstatě. Konečně i § 242 odst. 2 daňového řádu respektuje výše uvedenou logiku. Přeplatek, jehož základem je daň, jež jako platební povinnost hmotněprávně „vznikla“ před rozhodnutím o úpadku, je majetkem úpadce. Lze jej použít pro účely „započtení“ přeplatku proti nedoplatku jen tak, že nedoplatkem, který „proti němu“ stojí, smí být daň, jež jako platební povinnost hmotněprávně „vznikla“ před rozhodnutím o úpadku, či její příslušenství. Pokud jde o příslušenství takové před rozhodnutím o úpadku „vzniklé“ daně, úrok z prodlení vztahující se k ní lze podrobit „započtení“ jen s omezením podle § 243 odst. 3 daňového řádu (podle něho „[o]de dne účinnosti roz-hodnutí o úpadku nevzniká k daňové pohledávce, která není pohledávkou za majetkovou podstatou, úrok z prodlení“), tedy jen takový úrok, který s ohledem na toto ustanovení vůbec vznikne. Běžné daňové penále z této daně však „započíst“ lze, jelikož to se v insolvenčním řízení uspokojuje, neboť nejde o pohledávku za majetkovou podstatou, a uspokojení nevylučuje ani § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Možnost provedení onoho „započtení“ je časo-vě omezena okamžikem přezkoumání dotyčných pohledávek (§ 242 odst. 2 in fine daňového řádu).
[68] A contrario však z výše uvedené úvahy také plyne, že pokud dlužníku vznikl přeplatek na základě daňo-vých povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku (§ 242 odst. 3 daňového řádu), například takto vzniklý nadměrný odpočet DPH, nelze proti němu „započíst“ podle uvedeného ustanovení pe-nále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, které je vázáno k odvodu, jenž je právním následkem takového porušení rozpočtové kázně, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku. Takovéto penále totiž není pohledávkou za majetkovou podstatou.
[69] Takto pojaté „započtení“ je co do svého přípustného rozsahu a pohledávek, které mohou být vzájemně započteny, srovnatelné se započtením za podmínek stanovených insolvenčním zákonem (viz zejména jeho § 140 odst. 2). Při výše popsaném výkladu jím stát jako věřitel není zvýhodněn na úkor ostatních věřitelů, a proto je v insolvenční situaci ústavně přípustné. „Technické“ provedení „započtení“ instituty daňového řádu (zejména pravidly o placení daní včetně již rozebíraného § 152 a násl.) upravujícími postup ohledně vratitelného přeplat-ku rovněž není samo o sobě ústavně problematické a je odrazem toho, že stát si za účelem správy daní vytvořil příslušné organizační a jiné podmínky (včetně nasazení komplexních informačních systémů), které tuto činnost umožňují provádět v potřebném značném rozsahu v reálném čase a za únosných provozních nákladů.
X. 4. Shrnutí
[70] Rozšířený senát tedy dospěl k následujícím závěrům:
[71] Odvod za porušení rozpočtové kázně je peněžitým plněním obdobným dani ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, a pokud vznikl po rozhodnutí o úpadku, má povahu pohledávky za majetkovou podstatou.
[72] Penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je „mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka“ ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona, ovšem zároveň má povahu penále za nezaplacení peně-žitého plnění obdobného dani ve smyslu téhož ustanovení. V insolvenčním řízení se uspokojuje za předpokladu, že povinnost zaplatit je vznikla před rozhodnutím o úpadku.
[73] Pohledávka na penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně vznikne „před rozhodnutím o úpadku“ ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona, jen pokud se jedná o penále vázané k odvodu, jenž je právním následkem takového porušení rozpočtové kázně, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku.
[74] Pokud dlužníku vznikl přeplatek na základě daňových povinností, které vznikly v době ode dne účin-nosti rozhodnutí o úpadku (§ 242 odst. 3 daňového řádu), například takto vzniklý nadměrný odpočet DPH, nelze proti němu „započíst“ podle uvedeného ustanovení penále za prodlení s porušením rozpočtové kázně, které je vázáno k odvodu, jenž je právním následkem takového porušení rozpočtové kázně, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku.
XI. Posouzení konkrétní věci
[75] Rozšířený senát v dané věci posoudil předložené sporné právní otázky. V souladu s § 71 odst. 1 in fine Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu rozhodl s ohledem na hospodárnost řízení rozsudkem ve věci samé, neboť jím posouzené právní otázky byly rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti.
[76] Kasační stížnost je důvodná.
[77] Krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, neboť aproboval právní názor žalovaného, že § 2 odst. 3 daňového řádu obsahující legální definici daně pro účely daňového řádu má aplikační přednost před § 168 odst. 2 písm. e) a § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Na základě toho nesprávně shledal, že správce daně mohl bez dalšího zkoumání „započíst“ postupem podle § 242 odst. 3 a § 242 odst. 1 proti nároku dlužníka na nadměrný odpočet DPH, který vznikl nepochybně po účinnosti rozhodnutí o úpadku penále za prodlení s porušením rozpočtové kázně.
[78] V nyní projednávané věci k porušení rozpočtové kázně došlo po rozhodnutí o úpadku. V den rozhodnu-tí o úpadku (17. 9. 2012) uzavřel dlužník se SFDI dohodu u ukončení smlouvy ze dne 6. 3. 2012 o poskytnutí finančních prostředků SFDI na rok 2012 a zavázal se ve sjednané lhůtě (která logicky uplynula až po tomto dni) vrátit tyto finanční prostředky do státního rozpočtu. Jelikož tak ve sjednané lhůtě (do 12. 10. 2012) neučinil, porušil rozpočtovou kázeň, a byla mu uložena povinnost k odvodu za porušení rozpočtové kázně. Navazujícím důsledkem – jenž opět logicky nastal až po rozhodnutí o úpadku – byl vznik povinnosti zaplatit penále za poru-šení rozpočtové kázně.
[79] Je pravděpodobné, že k porušení rozpočtové kázně dlužníkem došlo v důsledku jeho neschopnosti nadá-le plnit své závazky ze smlouvy o poskytnutí finančních prostředků SFDI, jež nastoupila již před rozhodnutím o úpadku. Kdy přesně (zda před účinky rozhodnutí o úpadku, anebo po něm, v každém případě někdy během dne 17. 9. 2012) dlužník modifikoval svůj původní dotační závazek uzavřením dohody se SFDI, není ze spisového materiálu jasné, avšak ani není pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti třeba.
[80] Na základě informací dostupných ze spisu se totiž jeví jako nepochybné, že penále za prodlení s od-vodem za porušení rozpočtové kázně, proti němuž správce daně „započetl“ nadměrný odpočet DPH dlužníka, nebylo pohledávkou za majetkovou podstatou. Vzniklo sice po účinnosti rozhodnutí o úpadku (porušením roz-počtové kázně marným uplynutím lhůty k plnění, tedy uplynutím dne 12. 10. 2012), avšak není samo o sobě pohledávkou za majetkovou podstatou, jelikož nespadá do taxativního výčtu v § 168 odst. 2 písm. e) insolvenč-ního zákona. Do tohoto výčtu spadá pouze samotný odvod za porušení rozpočtové kázně, pokud by „vznikl“ po rozhodnutí o úpadku (to se také stalo, neboť povinnost k jeho zaplacení rovněž vznikla uplynutím dne 12. 10. 2012). Předmětem „započtení“ však nebyl samotný odvod, nýbrž penále, jež se k němu váže. Proto ani otázka okamžiku vzniku povinnosti platit odvod není pro posouzení věci podstatná.
[81] Z výše uvedeného rozboru plyne, že nadměrný odpočet DPH nemohl být v nyní projednávaném přípa-dě užit k „započtení“ proti penále stanovenému platebním výměrem ze dne 12. 9. 2013.
„Smyslem zpravodajství je tedy výlučně veřejnost nezaujatě informovat, teprve cílem publicistiky veřejné mínění ovlivňovat (nikoli však manipulovat). Zájem na rozlišování obou žurnalistických odvětví je v pravém slova smyslu „veřejný“, neboť pouze kvalitním zpravodajstvím informovaná veřejnost je s to činit si na mediálně zprostředkované události názor, případně se k určitému publicistikou prezentovanému názoru „kvalifikovaně“ přiklonit. Nerozlišuje-li provozovatel vysílání mezi zpravodajstvím a publicistikou a předkládá-li divákovi (po-sluchači) pouze jakési hybridní „komentované zprávy“ na straně jedné a skutečné komentáře na straně druhé, výrazně tím posiluje manipulativní potenciál svého vysílání a naopak omezuje prostor pro žádoucí kvalifikované utváření názorů, na jejichž konstruktivním střetávání je demokratická společnost vybudována (viz. Vladimír Čermák: Otázka demokracie; Academia; Praha; 1992; s. 26). Ona „komentovaná zpráva“ je o to nebezpečnější, o co nepozorovaněji, subtilněji působí, neboť divák (posluchač) s názorem obsaženým v takovém sdělení vědomě nepočítá a často jej přijímá automaticky za svůj spolu s informací (je-li ve sdělení jaká).“ [cit. rozsudek 3 As 6/2010, část V. a)].
[34] Pro posouzení nynějšího případu je důležité, že stěžovatelka nevyčítá žalobkyni, že by snad sporný díl pořadu Kauzy Jaromíra Soukupa nebyl jasně oddělen od zpravodajské části vysílání.
[35] Při sledování publicistiky divák ví, že sleduje nejenom sumu faktů, ale též jejich autorské hodnocení. Proto by si měl divák publicistiky ideálně uvědomit, že nesleduje žádnou zjevenou pravdu, ale subjektivní a oso-bité stanovisko, s nímž se může, ale nemusí ztotožnit. Musí však vědět, že takovou názorovou žurnalistiku sleduje, proto také platí shora analyzovaný příkaz druhé věty § 31 odst. 2 zákona o vysílání. To samozřejmě neznamená, že v rámci publicistiky je dovoleno vše: žurnalista nesmí zamlčovat či zkreslovat fakta, lhát, nedostatečně si ověřit prezentované informace, užívat vulgarismů, nepřiměřeně zasahovat do soukromí osob apod. [srov. k tomu dále část b)].
[36] Nejvyšší správní soud tudíž na rozdíl od stěžovatelky nevidí automaticky nic negativního na shora uve-dené charakteristice pořadu jako „jediného publicistického pořadu v Česku, kde vám naprosto přehledně vysvětlíme, jak to s těmi kauzami ve skutečnosti je. Srozumitelně vám také sdělíme, kdo je darebák a kdo hrdina“ (viz bod [29] shora). Tuto charakteristiku přece nelze číst tak, jak to činí stěžovatelka na s. 2 rozhodnutí („Samotná koncepce pořadu Kauzy Jaromíra Soukupa počítá s tím, že provozovatel, a potažmo moderátor, znají pravdu, kterou posléze přehledně představí divákům. Nikterak se tedy netají tím, že jsou v pořadu prezentována předem zformulovaná stano-viska k rozebíraným informacím či případům.“). Rétorické obraty (srozumitelně Vám sdělíme, „kdo je darebák a kdo hrdina“) podle Nejvyššího správního soudu ukazují spíše na zjevné přehánění (zveličování). Nejvyšší správní soud čte charakteristiku pořadu Kauzy Jaromíra Soukupa jako nadsázku – průměrný divák si přece nemůže mys-let, že moderátor (a generální ředitel v jedné osobě) je vševědoucí, „zná pravdu“ a má na každé téma univerzálně platnou odpověď. Jestliže jde o pořad publicistický, jistě mu nelze ani vyčítat, že předkládá „předem zformulovaná stanoviska“. To je přece vlastní všem publicistickým pořadům [srov. též část d) dále].
b) Otázku, zda žalobkyně porušila povinnost poskytovat objektivní a vyvážené informace, nelze komplexně posou-dit, aniž by Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vzala do úvahy též pravdivost sporných informací
[37] Z § 31 odst. 2 zákona o vysílání má provozovatel vysílání povinnost poskytovat „objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů“. Pojmy objektivity a vyváženosti jsou relativně abstraktní, ob-sah jim dává rozhodovací praxe stěžovatelky.
[38] Objektivita informací v sobě zahrnuje hned několik aspektů, zejména správnost (či přesnost nebo pravdivost), tzn., že zpráva odpovídá skutečnosti, transparentnost, tj. že žurnalista uvádí informační prameny, a věcnost, tj. že novináři do zprávy nevkládají vlastní hodnocení. To však platí v plné míře jen o pořadech zpravo-dajských. Nároky na publicistické pořady jsou jiné, aspekt věcnosti se pak v publicistice z povahy věci neuplatní vůbec. Za nevyváženost Nejvyšší správní soud považuje skrytou formu stranickosti, kdy jsou v určité kontro-verzní situaci některé názory potlačovány ve prospěch názorů jiných [takto poprvé analýza v rozsudku NSS 3 As 6/2010, část V.a), která vychází z nauky o žurnalistice; na tento judikát navazuje ustálená judikatura, např. shora cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu 7 As 36/2012, č. 2657/2012 Sb. NSS, vychází z něj též nález sp. zn. I. ÚS 4035/14, bod 41]. Nejvyšší správní soud dodal, že důraz na důsledné dodržování zásad objektivity a vyváže-nosti bude u zpravodajství významně větší, než tomu bude v případě pořadů publicistických.
[39] Výklad toho, co jsou objektivní a vyvážené informace, je v souladu též s právní doktrínou. Např. ak-tuální komentář k této otázce říká, že objektivitou zpravodajských a publicistických pořadů „je třeba rozumět pravdivé, resp. z pravdivých a úplných podkladů vycházející informace, názory a komentáře, které tak nejsou prezen-továny jednostranným a zavádějícím způsobem.“ Pokud jde o vyváženost, „jedná se zejména o vyváženost informací a komentářů týkajících se jednotlivých témat a zároveň vyváženost ve smyslu těchto témat čili rovnoměrné poskytování informací z nejrůznějších oblastí a prezentování různých témat, aby informovanost byla ucelená a rozmanitá.“ (viz Chaloupková, H., Holý, P., Urbánek, J. Mediální právo. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2019, s. 125).
[40] Lze tedy shrnout, že míra tolerance vůči případným prohřeškům proti zákonem požadovaným zásadám objektivity a vyváženosti bude různá v závislosti na tom, půjde-li o pořad publicistický, či o zpravodajskou relaci. V nynějším případě šlo o publicistiku, tedy požadavky objektivity a vyváženosti kladené zákonem na provozova-tele jsou jiné (nižší) než u zpravodajství.
[41] Stěžovatelka trestala žalobkyni za odvysílaný pořad s odkazem na ochranu práva diváků, aby jim byly informace předkládány objektivně a vyváženě, respektive kvůli obecnému zájmu na tom, aby na základě poskyto-vaných informací bylo možné utvořit si o věci svobodný názor. Dle městského soudu se však stěžovatelka neměla omezit pouze na posouzení, zda v pořadu dostaly prostor k vyjádření osoby, o nichž moderátor referoval, nebo zda uvedl zdroje, ze kterých čerpal informace. Podle městského soudu „pro zjištění, zda žalobkyně skutková tvrzení v pořadu prezentovala objektivním způsobem, na základě kterého si divák může udělat na věc názor, je primárně důležité, zda skutková tvrzení, která v pořadu zazněla, nebyla zjevně lživá, překroucená, prezentovaná v zavádějícím kontextu, nedostatečně oddělená od hodnotících soudů, případně nedostatečně podepřená odkazy na zdroje.“
[42] Stěžovatelka k tomu v kasační stížnosti uvádí, že netrestala žalobkyni za vysílání nepravdivých infor-mací. Proto ani nezkoumala pravdivost nebo přesnost uváděných informací. Porušení objektivity a vyváženosti televizního vysílání spočívalo v prezentaci jednostranně poddaných informací, aniž dotčené subjekty dostaly prostor pro vlastní vyjádření. Moderátor vůbec neuvedl zdroj, z něhož čerpal data. Stěžovatelka nesouhlasí s tezí, že má zákonnou povinnost ověřovat pravdivost všech tvrzení, která v reportáži zazněla. Zdůrazňuje, že není jejím úkolem stavět se do pozice jakéhosi „arbitra pravdy“.
[43] Právní názor stěžovatelky je nesprávný. Nejvyšší správní soud souhlasí s právním názorem městského soudu, který dále rozvede a vysvětlí.
[44] Stěžovatelka vyčítá žalobkyni, že k vyjmenovaným výrokům moderátora nebyl v pořadu uveden zdroj jeho informací. To je pravda, moderátor vskutku zdroje informací neuvádí. V pořadu tedy chyběl jeden z aspektů objektivity, kterým je transparentnost, tj. že žurnalista, pokud je to možné, uvádí své zdroje informací. Nicméně skutečnost, že moderátor nepředkládá zdroje svých informací, automaticky nevede k naplnění skutkové podstaty přestupku podle zákona o vysílání. Zákon tu nefunguje mechanicky, tedy porušení objektivity není automaticky dáno, nejsou-li v pořadu uvedeny při každé příležitosti zdroje informací. Takováto mechanická aplikace zákona o vysílání je z povahy věci vyloučena, již jen s ohledem na ústavní význam svobody slova (viz body [25] až [27] shora). Posouzení objektivity informací musí probíhat individuálně, citlivě, s ohledem na svobodu projevu v mediálním prostoru.
[45] Žalobkyně jistě nemá pravdu, že v pořadu vůbec nebyl prostor uvést zdroje informací (to se přímo nabízelo například v tabulkách, které moderátor do kamery ukazoval). Bylo by však nadbytečné, aby žurnalista uváděl přesné zdroje svých informací i tam, kde jde o informace pro běžného diváka snadno dohledatelné (typic-ky jednoduchým zadáním do webového vyhledávače, lidově řečeno tedy informace, které lze snadno „vygooglit“). Právě naopak, přehnaný důraz na uvedení zdroje pro každou jednotlivou informaci, i tu snadno dohledatelnou, by mohlo divákovi srozumitelnost pořadu ztížit. Pořad by byl totiž zahlcen v podstatě zcela zbytečnými odkazy. U obtížně dohledatelných informací neuvedení zdroje znamená, že si divák nemůže sám udělat vlastní kvalifikovaný názor na diskutovanou problematiku. Naopak u informací snadno dohledatelných nic takového nehrozí.
[46] Třeba zdůraznit, že již v řízení před stěžovatelkou se žalobkyně bránila, že správnost všech jí vytýkaných tvrzení, kde neuvedla zdroj informací, lze velmi snadno vyhledat na internetu (dokonce ve stejném podání stěžo-vatelce dodala internetové adresy, kde lze ony údaje ověřit). S touto obhajobou žalobkyně třeba souhlasit. Samo-zřejmě lze-li tedy vskutku sporné informace snadno dohledat na internetu (to Nejvyšší správní soud neověřoval).
Nejvyšší správní soud připomíná, že mezi tato sporná tvrzení patří např. údaj o čistém zisku ŠKODA AUTO v roce 2017 (dle moderátora 32 mld. Kč), podpora státu společnosti ŠKODA AUTO (dle moderátora částkou 4,6 mld. Kč), zda česká vláda slíbila na „silnice a další věci pro Škodovku“ částku 5,6 mld. Kč atp.
[47] Jak uvedeno shora, jedním z aspektů objektivity je též pravdivost (správnost či přesnost) sporných infor-mací (viz judikatura cit. v bodě [38] shora, podobně např. rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2010, čj. 8 As 61/2009-61, podle něhož „má-li být informace objektivní a vyvážená, musí především v maximální možné míře odpovídat skutečnosti“, shodně komentářový názor v bodě [39] shora). Ověřování pravdivosti přece „patří k elementárním principům práce s informacemi, a to nejen ve sdělovacích prostředcích.“ Proto provozovatel vysílání musí, v zájmu zachování objektivity vysílání, ale i v zájmu minimální profesionality, ověřit každou informaci, kterou hodlá zve-řejnit (viz rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2008, čj. 7 As 19/2007-56, č. 1685/2008 Sb. NSS, zde ve vztahu k České televizi, pořadu Události).
[48] Povinnost informace ověřit chrání provozovatele vysílání i proti eventuální nepravdivosti sdělované in-formace. Povinnosti poskytovat objektivní informace provozovatel dostojí, pokud sdělovanou informaci rozumně ověří z hodnověrných zdrojů. Třebaže se nakonec ukáže, že informace přes tuto verifikaci pravdivá není, nelze dovodit porušení zásady objektivity vysílání. Nejvyšší správní soud tedy připouští, že stoprocentní pravdivosti informací nemůže ani ten nejlepší provozovatel vysílání dosáhnout. Povinnost provozovatele vysílání rozumným způsobem ověřovat informace (a s tím spojená transparentnost, tedy podělit se s divákem o zdroje informací) je vlastně jakousi procedurální garancí snahy zákonodárce o to, aby pořady byly pokud možno založeny na pravdi-vých informacích.
[49] Jakkoliv se občas uvádí, že dnešek je dobou „post-faktickou“, Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že na správnosti (a tedy pravdivosti) informací i dnes záleží. Nejvyšší správní soud proto souhlasí s městským sou-dem, že otázku, zda žalobkyně porušila povinnost poskytovat objektivní a vyvážené informace, nelze komplexně posoudit, pokud stěžovatelka zcela ignoruje (tvrzenou) pravdivost sporných informací. Nelze jistě spravedlivě požadovat po stěžovatelce, aby ověřovala každou spornou informaci, která v pořadu zazněla. Takový požadavek by zablokoval práci stěžovatelky jako správního úřadu, který vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání. Lze ale požadovat, aby stěžovatelka vzala do úvahy správnost informací přinejmenším tam, kde jde o údaje všeobecně známé nebo snadno dohledatelné, nota bene v situaci, kdy sama žalobkyně v řízení před stěžovatelkou usilovala o prokázání jejich pravdivosti. Stěžovatelka tedy opravdu pochy-bila, neboť se přesností (pravdivostí) prezentovaných informací za těchto specifických podmínek zcela odmítla zabývat.
c) Požadavek, aby byl dán všem dotčeným osobám prostor k vyjádření v každém pořadu, kde se o nich referuje, k naplnění objektivity vysílání bez dalšího vést nemusí
[50] Nejvyšší správní soud dále zvážil otázku, že žalobkyně nedala možnost vyjádřit se k obsahu reportáže dotčeným společnostem.
[51] Stěžovatelka má jistě pravdu, že obecně je třeba trvat v rámci požadavku vyváženosti na tom, aby dotče-ná strana dostala šanci se k určitým sporným otázkám vyjádřit. Nicméně Nejvyšší správní soud upozorňuje na správný závěr městského soudu, dle něhož bezkontextový požadavek, aby byl dán všem dotčeným osobám prostor k vyjádření v každém pořadu, kde se o nich referuje, nemusí bez dalšího vést k naplnění objektivity vysílání.
[52] Městský soud zde odkazuje na shora cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu 7 As 19/2007, který sice – jak správně uvádí stěžovatelka – řeší odlišný případ, právě uvedený závěr je však zobecnitelný nad rámec specifik tam řešené kauzy (pro shodný názor srov. též rozsudek 8 As 61/2009, podle něhož je vždy věcí indivi-duálního posouzení, zda neposkytnutí možnosti vyjádřit se vede k nevyváženosti sdělované informace). Ostatně takovýto požadavek by v nynějším případě zcela narušil koncepci zjevně nízkorozpočtového pořadu, kde mluví jen moderátor a nikdo jiný. Zákon o vysílání nelze vykládat tak, že by takovouto koncepci pořadu, kde mluví jen sám moderátor, de facto zakázal.
d) Stěžovatelka ve svém závěru, že žalobkyně nabídla jen jeden vyhraněný pohled na problematiku, pominula povahu pořadu Kauzy Jaromíra Soukupa
[53] Nejvyšší správní soud se krátce pozastavuje i nad otázkou, zda stěžovatelka přesvědčivě dovodila, že žalobkyně „prezentovala pouze jeden vyhraněný pohled na problematiku působení nadnárodních společností v České republice a na státní investiční a dotační politiku“, respektive, že „pořad představoval jasný, předem stanovený postoj a nabídl pouze jednostranné interpretace zveřejněných informací“. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka pominula povahu pořadu Kauzy Jaromíra Soukupa, který je pořadem publicistickým. Nejvyšší správní soud při-pomíná, že účelem publicistiky je informace komentovat a hodnotit, adresáty vysílání pak „získávat, přesvědčovat a vybízet“. K tomu je televize oprávněna využívat obrazných a expresivních vyjádření (viz bod [31] shora).
[54] Jak v jiné souvislosti Nejvyšší správní soud již uvedl, povinnost objektivity a vyváženosti publicistických pořadů neznamená příkaz, aby v publicistice „zaznívaly toliko bezbarvé, opatrnické a hyperkorektní názory“ (roz-sudek ze dne 5. 5. 2010, čj. 7 As 23/2010-73, zde ve vztahu k reportáži České televize o církevních restitucích v pořadu „168 hodin“). Jakkoliv tento právní názor zazněl k výkladu zásad objektivity a vyváženosti podle § 31 odst. 3 zákona o vysílání, je třeba jej přiměřeně aplikovat též na § 31 odst. 2 téhož zákona.
[55] Důležité v nynějším případě je, že moderátor nebyl zcela jednostranný, například se nesnažil podat téma zahraničních investicí obecně a činnosti ŠKODA AUTO zvláště černobíle ve stylu „dobro versus zlo“. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu upozorňuje na legitimní obranu žalobkyně, která ve správním řízení odkazovala na ty výroky moderátora, kterými upozorňoval na pozitiva činnosti společnosti ŠKODA AUTO.
[56] Nejvyšší správní soud samozřejmě chápe, že některé názory moderátora vyslovené ve sporném pořadu ze dne 12. 9. 2018 může např. společnost ŠKODA AUTO (která dala podnět k zahájení správního řízení proti žalobkyni) brát úkorně a urážlivě. Ovšem lze připomenout již mnohokráte vyslovené, totiž že objektivita a vyvá-ženost sdělovaných a rozšiřovaných informací není totožná s ochranou subjektů před zásahem do jejich osobnost-ní sféry, a případně dobré pověsti, která je chráněna prostředky práva soukromého (např. rozsudek ze dne 22. 5. 2008, čj. 4 As 69/2007-65, TV Nova, nebo cit. nález I. ÚS 4035/14, bod 45).