Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Juříčka, Ph.D., zastoupeného Mgr. Bořivojem Líbalem, advokátem, sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, č. j. 27 Cdo 2388/2023-2124, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Radoslava Lavičky, sídlem Hodolanská 413/32, Olomouc, insolvenčního správce dlužnice MORA - TOP s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Průběh předchozího řízení a obsah v něm vydaných rozhodnutí není třeba obsáhle rekapitulovat, neboť jsou účastníkům známy. Postačí uvést, že vedlejší účastník řízení, coby insolvenční správce společnosti MORA-TOP s. r. o., se žalobou z titulu náhrady škody domáhal zaplaceni´ částky 29 207 062,52 Kč společně a nerozdílně po třech žalovaných, bývalých jednatelích této obchodní společnosti. Tato škoda měla vzniknout tvrzeným porušením péče řádného hospodáře ve smyslu § 194 odst. 5 zákona cˇ. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Proti stěžovateli bylo řízení nakonec vedeno o zaplaceni´ částky 17 085 109,33 Kč s příslušenstvím (srov. dále).
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Krajsky´ soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 5. 2022, č. j. 23 Cm 156/2014-1893, uložil žalovanému stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení společně a nerozdílně s již dříve zavázaným žalovaným, bývalým jednatelem, Ing. Michailem Kosovsky´m, částku 17 085 109,33 Kč s příslušenstvím.
3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud"), který rozsudkem ze dne 27. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 127/2022-2006, rozhodnutí krajského soudu potvrdil.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným rozhodnutím podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.") jako nepřípustné.
5. Stěžovatel se závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím nepřípustně omezil jeho právo na přístup k soudu, neboť se u řady uplatněných dovolacích námitek nezabýval jejich relevanci´ z hlediska možného naplněni´ kritérii´ ve smyslu § 237 o. s. ř.
7. Napadá posouzení otázky vnitřní (horizontální) delegace působnosti jednatelů, jakož i posouzení námitky promlčení. Nejvyššímu soudu dále vytýká, že se řádně nevypořádal s námitkami týkajícími se tvrzené neurčitosti žaloby či dokazování, resp. zjišťování skutkových okolností (zde ve vztahu k § 118a, § 120 odst. 2 a § 153 odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatel rozporuje rovněž aplikaci § 119 odst. 3 o. s. ř., a to v souvislosti s předchozím rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost. Uvádí, že bylo-li předchozí rozhodnutí krajského soudu v řízení o žalobě pro zmatečnost zrušeno, nemohl krajský soud v následném rozhodnutí přihlédnout ke všemu, co vyšlo najevo v původním řízení, tedy i v řízení zmatečném. Obdobně jako v dovolání namítá, že rozsudek (odvolacího) vrchního soudu se při řešení této otázky odchýlil od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 127/2015.
8. Stěžovatel dále upozorňuje na nesprávné posouzení otázky určení úroků z prodlení. Upřesňuje, že v prodlení prokazatelně nebyl v období od 23. 11. 2017 do 15. 2. 2022, přesto mu byla za toto období stanovena povinnost zaplatit úroky z prodlení v částce téměř 6 mil. korun. Uvádí, že tato námitka byla obecnými soudy v průběhu předchozího řízení zcela ignorována. Stěžovatel proto v dovolání v této souvislosti uvedl, že vrchní soud dovoláním napadeným rozsudkem zasáhl do jeho práva na soudní´ ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se "vůbec žádným způsobem nevypořádal s argumentaci´ stěžovatele a o povinnosti stěžovatele platit úroky z prodleni´ za období´ rozhodl bez jakéhokoli odůvodněni´, v důsledku čehož je rozsudek vrchního soudu nepřezkoumatelný a představuje projev libovůle odvolacího soudu." Z hmotněprávního hlediska stěžovatel dále rozporuje závěry obecných soudů týkající se příčinné souvislosti, jakož i stanovení výše škody.
9. Stěžovatel závěrem uvádí, že řízení vedoucí k vydání nyní ústavní stížností napadeného rozhodnutí dle jeho názoru nadále trpí zmatečnostní vadou, pro kterou již bylo zrušeno původní rozhodnutí krajského soudu. Doplňuje, že proto v nyní posuzované věci podal dne 27. 6. 2023 rovněž žalobu pro zmatečnost, o níž doposud nebylo rozhodnuto.
10. Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
11. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje. Po stránce materiální je Ústavní soud oprávněn zasahovat až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny samy protiústavní stav napravit.
12. Jak již bylo zmíněno výše, stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu žalobou pro zmatečnost, o níž však dosud nebylo rozhodnuto, což Ústavní soud ověřil z databáze infoSoud. Vzhledem k tomu, že řízení o daném mimořádném opravném prostředku nadále probíhá, nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
13. Uvádí-li stěžovatel, že je s ohledem na "celkový průběh řízení a četná procesní pochybení všech soudních instancí" namístě, aby se Ústavní soud zabýval jeho návrhem již nyní, Ústavní soud k tomu nevidí důvod, neboť by - mj. též v rozporu se zásadou minimalizace zásahů tohoto soudu do činnosti soudů obecných - předjímal výsledek probíhajícího (zmatečnostního) řízení. Ukáže-li se, že podaná žaloba pro zmatečnost nepředstavovala prostředek podle výše citovaných ustanovení, může stěžovatel podat ústavní stížnost znovu. Lhůtu pro její podání totiž v takovém případě nelze odvíjet od doručení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť by se neslučovalo s právem stěžovatele na přístup k Ústavnímu soudu, aby tento soud nejprve ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následně jako opožděnou podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
14. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2024
Jiří Přibáň
soudce zpravodaj