USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobce Mgr. Radoslava Lavičky, se sídlem v Olomouci, Hodolanská 413/32, PSČ
779 00, identifikační číslo osoby 10639250, jako insolvenčního správce dlužnice
MORA – TOP s. r. o., se sídlem v Uničově, Šumperská 1349, PSČ 783 91,
identifikační číslo osoby 25869001, zastoupeného JUDr. Tomášem Čejnou,
advokátem, se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, PSČ 750 02, proti
žalovanému Ing. Pavlu Juříčkovi, Ph.D., bytem v Brance u Opavy, Rychnovské
nábřeží 72, PSČ 747 41, zastoupenému JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem,
se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, o zaplacení 17.085.109,33 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp.
zn. 23 Cm 156/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 27. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 127/2022-2006, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 62.242,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jeho zástupce.
[1] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 5.
2022, č. j. 23 Cm 156/2014-1893, uložil žalovanému zaplatit žalobci společně a
nerozdílně s již dříve zavázaným žalovaným Ing. Michailem Kosovským (dále též
jen „M. K.“) na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
ze dne 9. 2. 2015, č. j. 23 Cm 156/2014-804, ve znění usnesení ze dne 11. 2.
2015, č. j. 23 Cm 156/2014-840, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 22. 6. 2017, č. j. 7 Cmo 245/2016-1121, ve znění usnesení ze
dne 29. 8. 2017, č. j. 7 Cmo 245/2016-1129, 17.085.109,33 Kč s (ve výroku
specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky (výroky II. a III.), o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV.)
a o poplatkové povinnosti (výrok V.).
[2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Předchozí rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 2.
2015, č. j. 23 Cm 156/2014-804, ve znění usnesení ze dne 11. 2. 2015, č. j. 23
Cm 156/2014-840, jímž soud uložil M. K. a žalovanému zaplatit žalobci společně
a nerozdílně 17.085.109,33 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím
(výrok I.), uložil M. K. zaplatit žalobci 11.939.365,27 Kč s (ve výroku
specifikovaným) příslušenstvím (výrok II.) a zamítl žalobu, aby byl žalovaný
povinen zaplatit společně a nerozdílně s M. K. 11.939.365,27 Kč s (ve výroku
specifikovaným) příslušenstvím (výrok III.), Vrchní soud v Olomouci k odvolání
žalobce a žalovaného rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 7 Cmo 245/2016-1121,
ve znění usnesení ze dne 29. 8. 2017, č. j. 7 Cmo 245/2016-1129, potvrdil ve
vztahu k žalovanému ve výrocích I., III. a ve výrocích IV., VI. a VIII.
týkajících se náhrady nákladů řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal
žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 10. 2019, č. j. 27
Cdo 5003/2017-1518, jako nepřípustné odmítl. Žalovaný podal proti usnesení
Nejvyššího soudu ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. IV. ÚS 118/20, odmítl. [4] Proti rozsudkům soudu prvního stupně (č. l. 804) a odvolacího soudu
(č. l. 1121) podal žalovaný žalobu pro zmatečnost. Krajský soud v Ostravě –
pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. 1. 2020, č. j. 23 Cm 156/2014-1616,
žalobu pro zmatečnost zamítl. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného
usnesením ze dne 12. 11. 2020, č. j. 5 Cmo 62/2020-1669, usnesení soudu prvního
stupně změnil tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. co
do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci společně a nerozdílně s M. K. 17.085.109,33 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím a v závislých
výrocích o náhradě nákladů řízení týkajících se žalovaného a zrušil rozsudek
odvolacího soudu v části prvního výroku co do potvrzení rozsudku soudu prvního
stupně ve vztahu k žalovanému ve výrocích I., IV., VI. a VIII. a ve druhém
výroku. [5] Proti (v záhlaví označenému) rozsudku odvolacího soudu podal
žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako
nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení
vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [6] V dovolání zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel
nevykonával funkci jednatele s péčí řádného hospodáře, je v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu. [7] Z té se podává, že:
1) Jednatel společnosti s ručením omezeným odpovídá za řádný (v souladu
s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek
své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit
společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla. 2) Pro posouzení, zda rozhodnutí, která jednatel společnosti s ručením
omezeným přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče
řádného hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla
(jakkoli by byly pro společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek
činnosti jednatele nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že jednatel
postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že jednatel společnosti s
ručením omezeným nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného
hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v
důsledku takového jednání. 3) Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti
s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s
potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování
využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich
základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika)
existujících variant podnikatelského rozhodnutí.
Splnění této povinnosti je
ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které
jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných
informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená
podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí jednatele nelze posuzovat podle
skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post, tj. poté, kdy bylo
přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno. 4) Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality,
tj. povinnost jednatele dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před
zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů společníka, který jej do funkce
jednatele vahou svých hlasů prosadil. 5) Při posuzování, zda určité jednání jednatele společnosti s ručením
omezeným bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo
jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit
paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy (per se) v rozporu s
péčí řádného hospodáře. 6) Jednatel nemusí být vybaven všemi odbornými znalostmi, schopnostmi či
dovednostmi potřebnými pro výkon veškerých činností spadajících do působnosti
statutárního orgánu. Nicméně nemá-li pro zařízení záležitosti spadající do
výkonu jeho funkce potřebné odborné znalosti, je povinen zajistit její
posouzení osobou, která potřebné znalosti má; součástí péče řádného hospodáře
je přitom schopnost rozpoznat, které činnosti již není s to vykonávat či které
potřebné znalosti a dovednosti nemá. 7) Volený kolektivní orgán právnické osoby zásadně může (nevylučuje-li
to zákon či zakladatelské právní jednání) pověřit výkonem části své působnosti
i jen jednoho ze svých členů (tzv. vnitřní delegace). 8) Pověří-li jednatel výkonem činností spadajících do jeho působnosti
jinou osobu, je jeho povinností nejen prověřit, zda jde o osobu kvalifikovanou,
ale také vytvořit jí podmínky pro výkon svěřené působnosti a efektivně
kontrolovat, zda a jak je svěřená působnost vykonávána. 9) Jestliže jednatel svoji funkci zastává toliko formálně, tj. ve
skutečnosti funkci nevykonává a plnění povinností statutárního orgánu bez
dalšího přenechává druhému jednateli (popř. zaměstnancům společnosti), a ani
nekontroluje, jak je společnost řízena a jak jsou její záležitosti spravovány,
zpravidla nelze než uzavřít, že s péčí řádného hospodáře nejedná. Srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2363/2011, uveřejněný pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo
5036/2015, uveřejněný pod číslem 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo
3325/2016, uveřejněný pod číslem 88/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněný pod
číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R
24/2020“), odst. 32, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn.
29
Cdo 134/2011, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, ze dne 26. 3. 2014,
sp. zn. 29 Cdo 3915/2012, ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1972/2018, odst. 30 a 31, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo
124/2005, uveřejněné pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále též jen „R 18/2006“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3235/2016, ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5279/2016, ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 844/2018, či ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo
5003/2017, vydané mezi týmiž účastníky. [8] V poměrech projednávané věci odvolací soud uzavřel, že bylo
povinností dovolatele „zjistit, kam zboží vyrobené v takovém objemu bude
expedováno a na základě jaké právní skutečnosti se tak stane. Pokud se
dovolatel ve vztahu k tomuto zboží ‚spokojil‘ pouze s reportací probíhající
jednou za měsíc, aniž by zjišťoval další okolnosti a podrobnosti, pak takovýto
výkon funkce jednatele nelze označit za řádný a obezřetný“ a dále že dovolatel
„spoléhal na třetí osoby, aniž by sám společnost operativně řídil“. [9] Závěru odvolacího soudu, podle něhož uvedené jednání odporuje
požadavku péče řádného hospodáře, nelze s ohledem na shora citované judikatorní
závěry ničeho vytknout. [10] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky vlivu rozdělení
působnosti mezi jednateli na jejich odpovědnost za škodu způsobenou porušením
péče řádného hospodáře. Dovolatel namítá, že dle dohody jednatelů byla jeho
role „strategicko-investiční a kontrolní“ s tím, že „obchody s východním trhem
… a zastoupení dlužnice v Rusku“ měl na starosti M. K. [11] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že rozdělí-li si
mezi sebou jednatelé působnost [tj. v případě tzv. vnitřní (horizontální)
delegace], nezbavuje je to odpovědnosti za kontrolu, tj. povinnosti, aby
dohlíželi na to, zda a jak jsou záležitosti společnosti kompetentním jednatelem
spravovány. Požadavek přiměřené kontroly výkonu delegovaných činností
předpokládá rovněž řádné nastavení kontrolních mechanismů [srovnej obdobně pro
případ tzv. vnější (vertikální) delegace za všechna rozhodnutí např. R 18/2006,
rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 134/2011, a ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1209/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2452/2022; k tomu, že pro vnitřní delegaci platí obdobně závěry
formulované pro delegaci vnější, srovnej R 24/2020, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1668/2019]. [12] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že dovolatel
nepochybně byl povinen přiměřeně kontrolovat výkon delegovaných činností ve
vztahu k ostatním jednatelům. Nedohlížel-li dovolatel řádně na to, jak M. K.
spravuje jemu svěřené záležitosti, nezasahoval do „zaběhnuté společnosti“ a do
„rozpracovaných obchodních případů“ s tím, že všechny obchodní transakce byly
dohodnuté a nastavené ostatními jednateli, „day-to-day provoz a řízení“
přenechal těm, kdo ho „znali v detailu“, a nenastavil-li ani potřebné kontrolní
mechanismy, když jeho „kontrola“ spočívala pouze v měsíčních, případně
týdenních, reportech obchodních výsledků ze strany ostatních jednatelů, pak
takové jednání odporuje požadavku péče řádného hospodáře. Nedostatek efektivní
kontroly jde v projednávané věci k tíži dovolatele. [13] Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelem formulovaná otázka
promlčení žalobou uplatněného nároku. Odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí z
toho, že za okamžik, kdy se společnost s ručením omezeným dozví ve smyslu § 398
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále též jen „obch. zák.“), o vzniku škody způsobené jí jejím jednatelem, je
třeba zásadně považovat okamžik, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohl dozvědět
společník, popřípadě jiná osoba, která je oprávněna nárok na náhradu škody vůči
jednateli uplatňovat. Tento závěr je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009,
sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný pod číslem 82/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2308/2009, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011), od níž se
Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v projednávané věci. [14] Namítá-li dovolatel, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1313/2014, že soudy pochybily, neboť otázku
promlčení posoudily, aniž „bylo v průběhu řízení objasněno, kdy došlo ke vzniku
škody a kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl“, přehlíží, že je tomu právě
naopak. Odvolací soud uzavřel, že subjektivní promlčecí doba počala běžet poté,
kdy byl žalobce pravomocně ustanoven (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze
dne 7. 6. 2013, č. j. KSOL 10 INS 15659/2013-A6) do funkce insolvenčního
správce dlužnice. [15] Dovolatelem předestřená otázka, „kdo nese důkazní břemeno ve vztahu
k předpokladům vzniku odpovědnosti člena orgánu společnosti za škodu a kdo je
povinen prokazovat naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti člena statutárního
orgánu za škodu“, a námitka, že je žaloba nesrozumitelná a neurčitá,
přípustnost dovolání nezakládají. Je tomu tak proto, že na jejich posouzení
napadené rozhodnutí nespočívá, a proto se jejich řešení nemůže projevit v
poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod
číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3754/2016).
[16] Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, že by dovolatel
neunesl důkazní břemeno (tedy že by se nepodařilo prokázat skutečnosti
objasňující, zda dovolatel jednal s péčí řádného hospodáře), naopak měl za
prokázány všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti dovolatele, včetně
porušení povinnosti péče řádného hospodáře. Rozhodnutí odvolacího soudu
nespočívá ani na závěru, že je žaloba z důvodu jakýchkoli vad neprojednatelná. [17] Taktéž výhrada, podle které se soudy obou stupňů odchýlily od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, a ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněného pod číslem 75/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), neboť opomněly, že „příčinou vzniku škody může být
pouze ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo“, nečiní
dovolání přípustným. Názor soudů obou stupňů je se závěry dovolatelem
citovaných rozhodnutí dovolacího soudu v souladu, neboť soudy vycházely z toho,
že pokud by dovolatel řádně vykonával funkci jednatele s péčí řádného
hospodáře, ke vzniku škody by nedošlo (tj. vnímaly porušení standardu péče
řádného hospodáře jako okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku
nedošlo). [18] Dovolání nečiní přípustným ani otázka, zda „je přípustné, aby soud
prvního stupně rozhodl v rozporu se zásadou vázanosti soudu uplatněným
procesním nárokem … o něčem jiném, než čeho se žalobce v řízení domáhal“. Dovolatel namítá, že soudy obou stupňů rozhodly nikoli o škodě, která měla
dlužnici vzniknout v důsledku neuhrazení pohledávky, ale o škodě vzniklé
dlužnici v souvislosti s údajnou ztrátou kontroly nad zbožím v Ruské
federaci. [19] Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že v
tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je
vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení
žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž
uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok, či
jinak řečeno nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností,
z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem
(petitem). Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní
důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen
uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě
zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak
žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. K tomu
srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, ze dne 23. 3. 2011,
sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009,
uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze
dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013.
[20] Uzavřely-li soudy obou stupňů, že škodu představují „zcela zjevně
nevymahatelné a nedobytné“ pohledávky dlužnice představující cenu zboží
vyvezeného do Ruské federace a vyúčtovaného fakturami v celkové výši 659.672,50
EUR (viz odst. 93 a 94, resp. 17 odůvodnění rozsudků), rozhodovaly o předmětu
řízení, jak jej žalobce vylíčením skutkových tvrzení v žalobě vymezil, aniž by
bylo třeba rozhodnutí o připuštění změny žaloby. [21] Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal „se všemi
právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení“, pomíjí,
že soud není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a
vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní
ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že
podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej např. nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení ze dne
14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010), jako je tomu i v poměrech napadeného
rozhodnutí. [22] Ani námitka dovolatele, podle níž se soudy obou stupňů dopustily
„svévolného zjištění, které nemá oporu v přednesech účastníků, ani v soudem
provedených důkazech“, nečiní dovolání přípustným. Je tomu tak proto, že
(posuzováno podle obsahu) jde o námitku, která jednak (nepřípustně) zpochybňuje
skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své právní
posouzení věci, čímž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve
znění účinném do 31. 12. 2012, který od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (odkaz
dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo
1255/2006, je z tohoto důvodu nepřípadný), a jednak vyjadřuje nesouhlas s
hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem. K tomu srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[23] Ze stejných důvodů nezakládá přípustnost dovolání ani „otázka“, zda
„může soud i přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a nesplnění takových
výzev na doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů soudu žalobcem,
nerozhodnout v neprospěch takového žalobce“. Posuzováno podle obsahu je totiž i
tato výhrada toliko polemikou (vyjádřením nesouhlasu) s hodnocením důkazů ze
strany soudů obou stupňů. Navíc je třeba zopakovat, že svá rozhodnutí soudy
obou stupňů nezaložily na tom, že by kterákoli ze stran sporu neunesla důkazní
břemeno.
[24] Nejvyšší soud shrnuje, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů v
souladu s § 132 o. s. ř., důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemné
souvislosti, přičemž přihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Nesouhlas
dovolatele s tímto hodnocením, jak výše řečeno, nepředstavuje přípustný
dovolací důvod.
[25] Namítá-li dovolatel, že soudy obou stupňů „v řízení provádí důkazy,
aniž by bylo zřejmé, ke kterým tvrzením žalobce se vztahují, kterého z
účastníků se týkají, a jejichž provedení žádný z účastníků nežádal“, poukazuje
na údajné vady řízení. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že k vadám
řízení (jsou-li skutečně dány) přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; vada
řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není
způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
[26] Nadto lze uzavřít, že vytýkanými vadami řízení ani netrpí. Závěr,
podle něhož soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a není povinen
provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z § 120
odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího
soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS
127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo
936/2009, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29
Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 NSCR
91/2014).
[27] Ze stejného důvodu, jak je uvedeno v bodu [25], není způsobilá
založit přípustnost dovolání ani další dovolatelem vytýkaná vada řízení
spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Jak se totiž podává z
ustálené judikatury Nejvyššího soudu, měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu
prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky na náležitosti
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků
řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí
odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem
požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům
na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné
nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod
číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1951/2018).
[28] V poměrech projednávané věci je přitom z odůvodnění napadeného
rozhodnutí zcela zřejmé, proč (z jakých důvodů) odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, a dovolateli nic nebránilo, aby řešení otázek, na nichž
napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyššímu soudu v souladu s § 237 o. s. ř.
předestřel. Rozsudek odvolacího soudu tak nepřezkoumatelností zjevně netrpí.
[29] Vytýká-li dovolatel soudu prvního stupně, že postupoval podle § 119
odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů z
důvodu, že soud prvního stupně byl v řízení nesprávně obsazen, poukazuje na
údajnou vadu řízení, která přípustnost dovolání nezakládá.
[30] Přípustnost dovolání neotevírá ani námitka, že soudy obou stupňů
rozhodly o povinnosti dovolatele zaplatit žalobci kromě jistiny i úroky z
prodlení za dobu, kdy žalobce prokazatelně disponoval „jak jistinou, tak i
úroky z prodlení“, tj. od 23. 11. 2017 do 15. 2. 2022, neboť k předpokladům
přípustnosti dovolání dovolatel ničeho neuvedl, a žádný předpoklad přípustnosti
dovolání tudíž nevymezil.
[31] Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části
[srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn.
Pl. ÚS st. 45/16 (k významu a smyslu požadavku na vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání srov. zejména odst. 32 až 35 označeného stanoviska)].
[32] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou
přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení
podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti
(spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout
pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srovnej např. důvody usnesení
Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
[33] A konečně namítá-li dovolatel, že řízení „je i nadále stiženo vadou
nesprávně obsazeného soudu“, neboť soud prvního stupně (v rozporu s právním
názorem obsaženým ve zrušujícím usnesení) nenapravil „závadný stav“ spočívající
v nesprávnosti, resp. netransparentnosti přidělení věci, vystihuje tím
(údajnou) zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř., neboť k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo
523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a ze dne 27. 11. 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod
číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže zmatečnostní
vady řízení jako způsobilý dovolací důvod výslovně vylučuje § 241a odst. 1 věta
druhé o. s. ř., nelze pro jejich projednání připustit dovolání.
[34] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 24. 4. 2024
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu