29 Cdo 2214/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
navrhovatelky Moyo holding, a. s., se sídle v Dalovicích, Botanická č. p. 276,
PSČ 362 32, identifikační číslo osoby 45358095, zastoupené JUDr. Jiřím
Gajdarusem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, PSČ 110 00, za
účasti 1) ČSAD Karviná a. s., se sídlem v Karviné – Novém Městě, Bohumínská
1876/2, PSČ 735 06, identifikační číslo osoby 45192090, a 2) ČSAD Frýdek -
Místek a. s., se sídlem ve Frýdku-Místku, Politických obětí 2238, PSČ 738 01,
identifikační číslo osoby 45192073, obou zastoupených JUDr. Vítem Srbou,
advokátem, se sídlem ve Slezské Ostravě, Občanská 18, PSČ 710 00, o přezkoumání
přiměřenosti protiplnění, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm
151/2005, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 30. listopadu 2009, č. j. 8 Cmo 76/2009-387, takto:
I. V rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 8 Cmo 76/2009-387, se
dovolání zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 11. dubna 2007, č. j. 28 Cm 151/2005-292, ve znění usnesení ze
dne 27. října 2008, č. j. 28 Cm 151/2005-363, Krajský soud v Ostravě zamítl
návrh v části směřující vůči společnosti ČSAD Frýdek - Místek a. s. /dále jen
„společnost“/ v plném rozsahu (výrok I.), zamítl návrh na určení, že přiměřené
protiplnění za 1 kus kmenové listinné akcie na majitele o jmenovité hodnotě
1.000,- Kč společnosti ČSAD Frýdek - Místek a. s. činí částku 2.604,- Kč, a to
vůči společnosti ČSAD Karviná a. s. /dále jen „hlavní akcionář“/ (výrok II.),
uložil hlavnímu akcionáři zaplatit navrhovatelce částku 1.350,- Kč (výrok
III.), zamítl návrh na zaplacení další částky ve výši 39.582,- Kč (výrok IV.) a
rozhodl o nákladech řízení (výrok V.). K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. listopadu
2009, č. j. 8 Cmo 76/2009-387, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve
výrocích I. a II. tak, že určil přiměřené protiplnění za 1 ks kmenové listinné
akcie na majitele o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč společnosti ve výši 1.138,31
Kč (první výrok), potvrdil je ve výroku IV. (druhý výrok) a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů (třetí až sedmý výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Valná hromada společnosti, konaná dne 13. září 2005, rozhodla podle
ustanovení § 183i zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) o přechodu účastnických cenných papírů společnosti, vlastněných
ostatními akcionáři, na hlavního akcionáře. Výši protiplnění určila částkou
1.088,- Kč za jednu akcii společnosti. 2) Navrhovatelka se domáhala určení, že přiměřená výše protiplnění činí 2.604,-
Kč za jednu akcii společnosti, opírajíc se o znalecké posudky vypracované
znaleckými ústavy Bohemia Experts, s. r. o. a Prague Accounting Services, s. r. o., a zaplacení částky 39.582,- Kč představující rozdíl mezi protiplněním
určeným valnou hromadou společnosti a protiplněním požadovaným navrhovatelkou. 3) Znalecký ústav jmenovaný za tím účelem soudem prvního stupně určil, že
přiměřená výše protiplnění činí 1.138,31 Kč za jednu kmenovou listinnou akcii
na majitele o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč. Na takto ustaveném základě odvolací soud nejprve dovodil (na rozdíl od soudu
prvního stupně), že požadavek na přezkoumání přiměřenosti protiplnění podle
ustanovení § 183k obch. zák. má být uplatněn formou určovacího nároku, přičemž
účastnicí řízení je i společnost. Námitky navrhovatelky týkající se nesprávnosti znaleckého posudku zpracovaného
soudem ustanoveným znaleckým ústavem (zejména v důsledku tvrzené nesprávnosti
finančního plánu zpracovaného managementem společnosti) však již odvolací soud
neshledal důvodnými. Závěry tohoto posudku považoval (po podání žádaných
vysvětlení k tomu oprávněnými osobami ve smyslu § 22 odst. 1 zákona č. 36/1967
Sb., o znalcích a tlumočnících) za logicky zdůvodněné, a to včetně zvolené
metody ocenění.
Zvolená výnosová metoda ocenění (DCF) podniku společnosti byla
i v souladu s metodikou Komise pro cenné papíry; námitku navrhovatelky, že měla
být použita metoda substanční, nepovažoval za opodstatněnou, neboť v
projednávané věci nebyly naplněny předpoklady stanovené touto metodikou pro
užití substanční metody ocenění („nenastala situace, že by nebylo možno
usuzovat na další vývoj z důvodu krátkého trvání existence podniku, u něhož by
byla aktiva podniku pořízena zcela nově“). Soud prvního stupně se taktéž podle odvolacího soudu správně vypořádal se
skutečností, že znalecké posudky předložené navrhovatelkou dospěly k jiným
výsledkům než soudem ustanovený znalec. Při výnosové metodě má pro stanovení
hodnoty podniku klíčový význam finanční plán; ačkoliv ten zpracoval management
společnosti, znalecký ústav jmenovaný soudem jej upravil tak, aby byly
„objektivizovány skutečnosti uvedené pouze jednou stranou“. Současně znalecký
ústav zdůvodnil, proč dospěl k daným závěrům a z jakých předpokladů při
sestavování finančního plánu vycházel. Znalci zpracovavší posudky předložené
navrhovatelkou vyšli z jinak sestaveného finančního plánu. Proti prvnímu a druhému výroku rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a c/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá,
že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami, jež mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvody vymezené v
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.), a navrhuje, aby dovolací soud zrušil (v
napadeném rozsahu) rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka předně namítá, že při stanovení přiměřené výše protiplnění byla
aplikována nevhodná metoda ocenění. Výnosová metoda (DCF) je podle dovolatelky
nevhodná především proto, že je založena na finančním plánu, který znalci
předkládá představenstvo společnosti. V projednávané věci bylo představenstvo
společnosti personálně téměř shodné s představenstvem hlavního akcionáře, v
důsledku čehož nemohlo zpracovat nezávislý finanční plán. Dovolatelka naopak
dovozuje, že představenstvo bylo povinno „v rámci péče řádného hospodáře“
zpracovat finanční plán tak, aby minimalizovalo náklady hlavního akcionáře na
vytěsnění. Za potvrzení nesprávnosti finančního plánu zpracovaného
představenstvem společnosti považuje dovolatelka i skutečnost, že dva nezávislí
znalci, jejichž znalecké posudky předložila k důkazu, určili hodnotu akcií
společnosti i při využití výnosové metody mnohem vyšší, vycházeje při jejím
určení z informací veřejně dostupných o výnosech, tržbách a nárůstech tržeb v
daném oboru. Současně dovolatelka namítá, že užití výnosové metody je v rozporu s metodikou
Komise pro cenné papíry, podle které tuto metodu „nelze pro ocenění podniku
cílové společnosti jako celku použít u společností holdingového typu“. V
projednávané věci měla být užita metoda substanční, k níž metodika uvádí, že ji
lze „považovat za metodu ocenění zobrazující správně hodnotu oceňovaného
podniku zejména v případě, kdy jde o zcela nově pořízená aktiva podniku, u
něhož dosud nelze usuzovat na další vývoj z důvodu krátkého trvání jeho
existence“. Soudy, pokud už připustily aplikaci výnosové metody, se měly proto podle
dovolatelky zabývat zejména otázkou objektivnosti finančního plánu společnosti
a měly následně nechat zpracovat revizní znalecký posudek, který by ozřejmil
rozpory mezi jednotlivými znaleckými posudky. Dovolatelka má za to, že soudy v projednávané věci „delegovaly veškerou soudní
moc do rukou znalce a nechaly jej zcela subjektivně posoudit, jaký způsob
ocenění a z toho vyplývající výše ocenění společnosti je v daném případě
spravedlivý (přiměřený), čímž porušily právo navrhovatele dané v ustanovení §
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení článku 90 Ústavy“. Závěr odvolacího soudu, že hodnocení soudu nemohou podléhat odborné znalecké
závěry, nelze podle názoru dovolatelky vztahovat na veškerou činnost prováděnou
znalcem. Odvolací soud se přitom „zcela odmítl obeznámit se s myšlenkovými
postupy, které soudem prvního stupně jmenovaný znalec uplatnil“.
Dovolatelka v
této souvislosti opětovně zdůrazňuje, že přiměřená výše protiplnění plyne z jí
předložených znaleckých posudků a činí „minimálně 2.673,- Kč, spíše však částku
2.700 Kč“. I kdyby odvolací soud jednotlivé otázky posoudil jako odborné, měl k
jejich vyřešení přizvat jiného znalce, protože je zcela zřejmý mezi závěry
soudem jmenovaného znalce a znaleckými posudky předloženými dovolatelkou. Namítá dále, že „tzv. znalec“ (rozuměj soudem ustanovený znalecký ústav) se v
rozporu s judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, jenž je – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále
uvedená – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) omezil
pouze na podání odborného závěru, aniž by bylo možno ze znaleckého posudku
seznat, ze kterých zjištění znalec vycházel, jakou cestou k těmto zjištěním
dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. Dovolatelka má za to, že v projednávané věci mělo (v souladu s usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008) „proběhnout
slyšení obou znalců, resp. všech znalců a ne pouze znalce jmenovaného soudem“,
a pokud by tímto slyšením nebyly odstraněny rozpory mezi znaleckými posudky,
měl být ustanoven revizní znalec. Jelikož se tak nestalo, zatížily soudy řízení
vadou, je mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konečně má dovolatelka za to, že se odvolací soud nevypořádal s jejími
odvolacími námitkami a jeho odůvodnění tak nevyhovuje požadavkům ustanovení §
157 odst. 2 o. s. ř. Dovolání proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné. Podle ustanovení § 127 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. srpna 2011,
závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných
znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud znalce vyslechne;
znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno
několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se
soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (odstavec
první). Znalecký posudek je možno také dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým
ústavem nebo jinou institucí (odstavec druhý). Znalec je osobou, která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje
skutečnosti určené soudem a ve znaleckém posudku sděluje soudu výsledek tohoto
posouzení. Obecně přitom platí, že znalecký posudek podléhá – jako každý jiný
důkaz – hodnocení soudu, a to jak jednotlivě, tak v souvislosti s ostatními
provedenými důkazy (§ 132 o. s. ř.). Soud přitom nepřezkoumává věcnou správnost
odborných závěrů znalce, nicméně posuzuje, jak znalec k těmto závěrům dospěl,
zda jsou logicky odůvodněny, zda jsou (s ohledem na zadání) úplné a zda jsou v
souladu s ostatními provedenými důkazy. Předně je nutno zdůraznit, že volba metod ocenění při určování hodnoty podniku
společnosti pro účely určení výše přiměřeného protiplnění ve smyslu ustanovení
§ 183k obch. zák. závisí na poměrech posuzované společnosti.
Zásadně proto není
možné paušálně (bez dalšího) určit, která z metod připadajících v úvahu je
(obecně) pro stanovení hodnoty podniku vhodná. Nelze proto akceptovat tvrzení
dovolatelky, podle něhož výnosová metoda není vhodná proto, že je založena na
finančním plánu, který znalci předkládá představenstvo společnosti. Současně platí, že určení hodnoty podniku společnosti, jež je obvykle základem
pro stanovení výše přiměřeného protiplnění za jednu akcii společnosti, je
otázkou skutkovou, k jejímuž posouzení jsou nezbytné odborné znalosti; součástí
odborného posouzení znalce je přitom i zvolení jedné nebo více metod ocenění s
ohledem na poměry dotčené společnosti (srov. k tomu i nález pléna Ústavního
soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. Pl ÚS 56/2005, uveřejněný pod číslem
257/2008 Sb., bod 66). Nejde tudíž o otázku právní (jejíž posouzení přísluší
soudu), jak naznačuje dovolatelka, nýbrž o otázku skutkovou. Výše řečené však neznamená, že soud bez dalšího převezme závěry znalce, aniž
znalecký posudek hodnotí (jako ostatní důkazy) v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Znalec je totiž povinen volbu jedné (či více) z metod ocenění řádně
odůvodnit, a toto odůvodnění podléhá (v souladu s výše řečeným) posouzení soudu
co do jeho úplnosti a vnitřní logiky. V projednávané věci soudy – oproti mínění
dovolatelky – takto postupovaly. S námitkou dovolatelky, že soudem ustanovený znalecký ústav vycházel z
finančního plánu zpracovaného představenstvem společnosti, se řádně vypořádaly,
když vysvětlily, že znalecký ústav finanční plán zpracovaný představenstvem
nepřevzal bez dalšího, nýbrž jej upravil tak, aby byl založen na objektivních
skutečnostech. Tento závěr přitom dovolatelka nezpochybňuje a toliko opakuje
své obecné výhrady, s nimiž se odvolací soud vyrovnal. Stejně tak dovolatelka pouze opakuje svojí (nijak blíže nezdůvodněnou) námitku,
že užití výnosové metody je v rozporu s metodikou Komise pro cenné papíry a že
měla být užita substanční metoda. Přitom odvolací soud vysvětlil, že v
projednávané věci nebyly pro užití substanční metody splněny podmínky
definované Komisí pro cenné papíry; ani s tímto závěrem dovolatelka nikterak
nepolemizuje. Dovolatelka nikterak nespecifikuje, kterou z jejích odvolacích námitek odvolací
soud pominul (a nevypořádal se s ní), a její námitka je tak zcela bez
konkrétního obsahu. Nejvyšší soud přitom neshledává odůvodnění napadeného
rozhodnutí v rozporu s požadavky vymezenými v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z označeného ustanovení ani z práva na spravedlivý proces totiž nelze dovozovat
povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý
proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a
vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní
ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že
podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp.
zn. III. ÚS 3122/09, dostupná na
webových stránkách Ústavního soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto
požadavkům zcela vyhovuje. Konečně opodstatněnou není ani výtka, podle níž měly soudy vyslechnout i
znalce, kteří zpracovali znalecké posudky, jež dovolatelka v řízení předložila
jako listinný důkaz, a v případě neodstranění rozporů mezi těmito znaleckými
posudky a posudkem zpracovaným soudem ustanoveným znaleckým ústavem ustanovit
znalce revizního. Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne
17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, či dovolatelkou /nepřesně/ citované
usnesení ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008), zákon (§ 127 odst. 2
o. s. ř.) nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého
posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku
bude přicházet v úvahu zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti
již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být jistě vyvolány
i předložením listinného důkazu – posudku znalce, vypracovaného mimo řízení,
nicméně bude vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla
po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné. Nelze tedy
stanovit pravidlo pro postup soudu v případě rozporu mezi znaleckým posudkem a
listinným důkazem – posudkem jiného znalce, vypracovaným mimo řízení. V případě
rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto
posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen tehdy, neodstraní-li
soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců. Jestliže však znalec podal
posudek mimo řízení na základě žádosti účastníka, nejedná se o provedení důkazu
znaleckým posudkem ve smyslu § 127 o. s. ř., nýbrž o důkaz listinou podle § 129
o. s. ř.; v takovém případě nejde o rozpor ve znaleckých posudcích (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). V
projednávané věci tudíž nešlo o rozpor ve dvou znaleckých posudcích, nýbrž o
rozpor znaleckého posudku a listinných důkazů; nebylo tedy nezbytné vyslýchat
znalce, kteří zpracovali posudky předložené dovolatelkou. Soudy se nesouladem uvedených důkazů (tj. znaleckého posudku a listin)
zabývaly, znalce, kteří v řízení nařízený posudek vypracovali, vyslechly
(vyžádaly si vysvětlení) a odůvodnily, proč závěry znaleckého posudku považují
i nadále (přes jejich rozpor s listinami předloženými dovolatelkou) za správné
(srov. výše). Nejvyšší soud v jejich hodnocení neshledává logický rozpor, jenž
by odůvodňoval závěr, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci
u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.),
dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku napadeného usnesení,
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. V rozsahu, v němž dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu i ve druhém
výroku, pak dovolání není objektivně přípustné. Uvedeným výrokem totiž odvolací
soud rozhodl v obchodní věci (§ 9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř.) o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 100.000,- Kč (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Proto Nejvyšší
soud dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání
navrhovatelky bylo částečně zamítnuto a částečně odmítnuto a ostatním
účastníkům žádné náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu