22 Cdo 849/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve
věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované P. Š., zastoupené
advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 117/2002, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. července 2007, č. j.
18 Co 546/2006-291, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení
částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Okresní soud v Karlových Varech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 26. června 2006, č. j. 18 C 117/2002-155, rozhodl pod bodem I. výroku, že
„podílové spoluvlastnictví účastníků k obytnému domu čp. 2 na pozemku p. č. 224
(způsob využití - bydlení), pozemku p. č. 207 o výměře 142 m2 (druh pozemku –
zahrada), pozemku p. č. 224 o výměře 502 m2 (druh pozemku - zastavěná plocha
a nádvoří) a k pozemku p. č. 227/16 o výměře 90 m2 (druh pozemku – zahrada)
zapsaných na LV č. 78 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro
K., Katastrální pracoviště K., pro k. ú. D., obec a okres K., se zrušuje“. Pod
bodem II. výroku soud rozhodl, že „nemovitosti se přikazují do výlučného
vlastnictví žalované“, a pod bodem III. rozhodl, že „žalovaná je povinna
zaplatit žalobci na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 2.150.000,- Kč,
a to ve lhůtě do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Pod body IV. a V.
rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a České republiky.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 16. července 2007, č. j. 18 Co 546/2006-291, ve výroku pod bodem I.
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odst. I., II., III. a IV.
Dále změnil odstavec V. rozsudku soudu prvního stupně, týkající se náhrady
nákladů státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků a
státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti jeho výroku pod bodem I. v
části, ve které potvrzuje výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, a rovněž
proti výrokům II., III. a IV., podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm c) a odst. 3 občanského soudního řádu („OSŘ“) a
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Otázku
zásadního právního významu spatřuje v posouzení, zda odvolací soud postupoval v
souladu s občanským soudním řádem, když se při rozhodování odchýlil od soudní
praxe a judikatury Nejvyššího soudu a svým vlastním uvážením nahrazoval činnost
soudního znalce.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud v souladu s § 243c OSŘ odkazuje.
Dovolací soud zjistil, že dovolání není přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1
OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ). Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je
naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99,
publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení,
toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) OSŘ; v dovolání
proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3
OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě
přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Jádro dovolání je v tvrzení, že ve věci bylo třeba vypracovat revizní znalecký
posudek, je namítáno nesprávné hodnocení důkazů a že soud učinil skutková
zjištění, která neodpovídají skutečnému stavu.
K výtce, že ve věci bylo třeba vypracovat revizní znalecký posudek dovolací
soud uvádí, že i kdyby šlo o výtku důvodnou, zakládala by vadu řízení
uplatněnou dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, která není
důvodem k závěru o přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí. Námitky proti odborným závěrům znalce nemohou vést k úvaze o
zásadním právním významu rozhodnutí.
Dovolací soud k této otázce navíc již v usnesení ze dne 17. června 2008, sp.
zn. 22 Cdo 1290/2007, uvedl: „Znalecký posudek je možno dát přezkoumat jiným
znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (§ 127 odst. 2 OSŘ). Zákon
nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a
ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude
přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již
vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být jistě vyvolány i
předložením listinného důkazu – posudku znalce, vypracovaného mimo řízení,
nicméně bude vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla
po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné. Nelze tedy
stanovit pravidlo pro postup soudu v případě rozporu mezi znaleckým posudkem a
listinným důkazem – posudkem jiného znalce, vypracovaným mimo řízení. V případě
rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto
posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud
sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní (viz R 45/1984 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže znalec podal posudek mimo řízení na
základě žádosti účastníka, nejedná se podle konstantní judikatury o provedení
důkazu znaleckým posudkem ve smyslu § 127 OSŘ, nýbrž o důkaz listinou podle §
129 OSŘ; v takovém případě nejde o rozpor ve znaleckých posudcích (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1186).“ Lze podotknout, že odvolací soud se
vypořádal s listinným důkazem – posudkem znalce J. M., který žalovaná uplatnila
zjevně v rozporu s § 205a odst. 1 OSŘ.
Také pokud jde o ocenění věci není tu nic, co by z napadeného rozsudku činilo
rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího
soudu vychází z toho, že ve znaleckém posudku soudem ustanoveného znalce byla
použita jak výnosová, tak i porovnávací metoda, přičemž závěry o ceně
nemovitosti byly v obou případech obdobné. Námitky, které dovolatelka
vyslovuje, včetně námitky nesprávného hodnocení důkazů, mají skutkový charakter
a proto k nim nelze přihlížet (viz výše). Ostatně znalecký posudek se týká jen
skutkových otázek, a jak bylo vysvětleno výše, je dovolací soud vázán skutkovým
stavem zjištěným v předchozím řízení.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 3 OSŘ. Odpovídá stavu, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a
žalobci náleží náhrada za advokátní zastoupení v dovolacím řízení s
vypracováním dovolání; tato náhrada činí podle § 1 odst. 1, § 4 odst. 1, 2 ve
spojení s § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů 10.000,- Kč, a
dále 300,- Kč jako paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, tedy 10.300,-
Kč zvýšených o daň z přidané hodnoty ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ na 12.257,-
Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1
OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. dubna 2009
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu