Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jana Filipa ve věcech ústavních stížností stěžovatelů Ing. Pavla Matyse, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2022 č. j. 14 Co 112/2022-113, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 1909/22
; Ivany Žákové proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022 č. j. 58 Co 116/2022-99, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 1922/22
; Jana Rady proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2022 č. j. 36 Co 119/2022-104, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 2142/22
; Miloše Vojtka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022 č. j. 28 Co 119/2022-94, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 2154/22
; Radima Hajtla proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022 č. j. 28 Co 190/2022-111, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 2276/22
; Jana Vavřičky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2022 č. j. 15 Co 110/2022-87, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 2289/22
; Angely Morávkové proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022 č. j. 58 Co 187/2022-108, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 2301/22
; Miroslava Čepčáře proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2022 č. j. 30 Co 176/2022-102, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 2387/22
; Daniely Skotnicové proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2022 č. j. 15 Co 132/2022-132, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 2408/22
; Jany Semerádové proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022 č. j. 15 Co 146/2022-155, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 2699/22
; Marie Barotové proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022 č. j. 62 Co 182/2022-104, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 2747/22
; Tomáše Dubského proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022 č. j. 29 Co 129/2022-95, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 2930/22
; Silvie Pospíšilové proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022 č. j. 29 Co 55/2022-166, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 2943/22
; a Petra Pospíchala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2022 č. j. 30 Cdo 1004/2022-163, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 2951/22
, všech právně zastoupených Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem Národní 973/41, Praha 1, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
sp. zn. III. ÚS 1909/22
,
,
III. ÚS 2142/22
,
III. ÚS 2154/22
,
III. ÚS 2276/22
,
III. ÚS 2289/22
,
III. ÚS 2301/22
,
III. ÚS 2387/22
,
III. ÚS 2408/22
,
III. ÚS 2699/22
,
III. ÚS 2747/22
,
III. ÚS 2930/22
a
III. ÚS 2943/22
,
III. ÚS 2951/22
se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod
sp. zn. III. ÚS 1909/22
.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Nadepsaní stěžovatelé (a řada dalších) se na Ústavní soud obracejí v souvislosti s tvrzeným nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené postupem vedlejší účastnice podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, novelizovaného zákony č. 14/2017 Sb. a č. 112/2018 Sb. do znění účinného od 30. 6. 2018 (dále jen "zákon o střetu zájmů"), jehož část byla nálezem Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 38/17
ze dne 11. 2. 2020 (N 22/98 SbNU 257; 149/2020 Sb.) uplynutím dne 31. 12. 2020 (tj. s odkladným účinkem) zrušena. Na základě zrušené právní úpravy byly v mezidobí neomezeně a plošně zveřejňovány osobní údaje stěžovatelů jako veřejných funkcionářů [představitelů obcí ve smyslu § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů], čímž měla být porušena jejich ústavně zaručená práva.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř., může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí, nebo se týkají týchž účastníků. V záhlaví uvedené ústavní stížnosti uvedené požadavky splňují; argumentace stěžovatelů je ve všech ústavních stížnostech vzhledem k obdobným předmětům řízení a skutkovému stavu stejná.
3. Řízení o uvedených ústavních stížnostech se v zájmu procesní ekonomie a v souladu s ustálenou praxí Ústavního soudu tedy spojuje k řízení vedenému pod v pořadí první spisovou značkou, což je v tomto případě řízení vedené pod
sp. zn. III. ÚS 1909/22
. Vzhledem k množství nevyřízených věcí týkajících se stejné problematiky, které Ústavní soud eviduje (v době vydání tohoto rozhodnutí jde o několik desítek věcí), a nově přicházejících, není vhodné spojovat do jednoho řízení všechny stížnosti. Nynější spojení se proto týká pouze ústavních stížností přidělených soudci zpravodaji Ludvíku Davidovi (a v době přijetí tohoto rozhodnutí projednatelných). Pro spojené řízení nadále zůstává soudcem zpravodajem Ludvík David, a to dle rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2023 (č. Org. 1/23).
4. Vzhledem ke skutečnosti, že ve všech spojených věcech byl rozhodnutím IV. senátu Ústavního soudu vyloučen z jejich projednání a rozhodnutí člen III. senátu Vojtěch Šimíček, jako třetí člen senátu bude v souladu s rozvrhem práce č. Org. 1/23 ve věci rozhodovat zastupující člen, kterým je Jan Filip.
II.
5. Nyní projednávané věci se skutkově a právně shodují s desítkami případů jiných stěžovatelů a stěžovatelek (nadto zastoupených stejnou právní zástupkyní), které byly zdejšímu soudu předloženy k přezkumu. Ústavní soud nejprve jednu z prvních takových ústavních stížností meritorně řešil v nálezu ze dne 18. 10. 2022
sp. zn. IV. ÚS 579/22
, v něm vyjádřený právní názor nicméně (s konečnou platností) zvrátilo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. PL. ÚS-st. 57/22 (dále jen "stanovisko pléna").
6. V posuzované věci jde o účinky nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020
sp. zn. Pl. ÚS 38/17
, kterým byl uplynutím dne 31. 12. 2020 zrušen § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů. Rozhodnutí o ústavní stížnosti závisí na řešení otázky, zda má nález
sp. zn. Pl. ÚS 38/17
za následek nesprávnost postupu Ministerstva spravedlnosti jako správce registru oznámení, který podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů v rozsahu stanoveném zrušenou zákonnou úpravou přede dnem vykonatelnosti tohoto nálezu umožnil každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti; jinými slovy, zda šlo o nesprávný úřední postup tohoto ministerstva ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
7. Jak již bylo shora uvedeno, totožnou problematikou se zabývá stanovisko pléna, kterým byl překonán právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 579/22
a podle kterého samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 způsobem podle § 13 odst. 3 věty první a druhé citovaného zákona, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v § 14b odst. 1 písm. a) až c) tohoto zákona, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
8. Za dané situace Ústavní soud považuje za dostačující odkázat na odůvodnění citovaného stanoviska (které bylo přijato na návrh vzešlý z řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby, která byla zastoupena stejnou advokátkou jako stěžovatelé v nynějších věcech) a konstatovat, že s ohledem na jeho závěry lze spojené ústavní stížnosti odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu
6. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Z tohoto ustanovení je evidentní, že pro vyloučení soudce se nevyžaduje nedostatek nestrannosti, ale postačí pouhá (relevantní) pochybnost o jeho nepodjatosti. Již v minulosti přitom Ústavní soud vůči rozhodovací činnosti obecných soudů zdůraznil požadavek, podle něhož "vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti" (usnesení ze dne 18. 10. 2016
sp. zn. I. ÚS 2573/16
, bod 9. odůvodnění). Není důvod, aby tento požadavek nebyl uplatnitelný i vůči Ústavnímu soudu, resp. jeho soudci. Komentářová literatura k uvedenému ustanovení dodává: "Nestrannost soudce je kategorií ideální, k níž se lze pouze ve větší či menší míře přiblížit, a je současně kategorií obtížně přezkoumatelnou. Vzhledem k tomu postačuje k vyloučení soudce existující pochybnost o jeho nepodjatosti, nikoliv prokázaná podjatost. Přitom při posuzování nestrannosti nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby." [Pospíšil, I. in Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, a. s., 2007, s. 121 až 122].
7. Obdobné závěry plynou také z rozhodovací praxe ESLP, podle níž nelze pominout, že zatímco u subjektivního testu lze vycházet z vyvratitelné domněnky nestrannosti, není-li prokázán opak, tak v případě relevantní obavy o nestrannost u objektivního testu naopak platí "obtížně vyvratitelná domněnka, že soudce nestranným není" (srov. MOLEK, P. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 174). Tak v rozsudku ze dne 1. 10. 1982 ve věci Piersack proti Belgii (stížnost č. 8692/79, § 30) ESLP konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u účastníků řízení, a dále že "objektivní přístup zkoumá, zda soudce nabízí dostatečné záruky, aby byly vyloučeny všechny legitimní pochybnosti o nestrannosti soudce" (srov. též rozsudky ze dne 21. 12. 2000 ve věci Wettstein proti Švýcarsku, stížnost č. 33958/96, § 42 - 44, a ze dne 16. 12. 2003 Grieves proti Spojenému Království, stížnost č. 57067/00, § 69). Řečeno jinými slovy, ale se stejným významem: "při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda lze nezávisle na chování soudce na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i vnější zdání může mít jistý význam, jelikož v sázce je také důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí vzbuzovat u veřejnosti" (rozsudek ESLP ze dne 6. 6. 2000 ve věci Morel proti Francii, stížnost č. 34130/96, § 42). Rovněž již v rozsudku ze dne 7. 8. 1996 ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii (stížnost č. 19874/92) ESLP zdůraznil význam "pouhého zdání" podjatosti soudce účastníky nebo veřejností. Obdobně z rozsudku ESLP ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii (stížnost č. 2689/65) lze dovodit, že pro vyslovení závěru o absenci nestrannosti postačí již samotná dostatečně nevyvrácená pochybnost o nestrannosti soudu, resp. soudce. Při zkoumání otázky (ne)strannosti soudce je pak podle ESLP nutné "jít ještě dále, než jak se věci jeví", neboť "spravedlnost nemůže být pouze vykonávána, ale především musí být vidět, že je vykonávána" (§ 31 téhož rozsudku). Přitom nevypořádá-li se soud náležitým způsobem s námitkou podjatosti, může tím sám porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek ESLP ze dne 23. 4. 1996 ve věci Remli proti Francii, stížnost č. 16839/90). ESLP též konstatoval, že "jakýkoliv soudce, u kterého existuje legitimní důvod pro obavy o jeho nestrannosti - například pokud by zveřejnil prohlášení týkající se výsledku věci - by proto neměl ve věci rozhodovat" (rozsudek ze dne 9. 12. 2019 ve věci Rustavi 2 Broadcasting Company Ltd. a ostatní proti Gruzii, stížnost č. 16812/17, § 341 a § 342, a rozsudek ze dne 15. 10. 2009 ve věci Micallef proti Maltě, stížnost č. 17056/06, § 98). Obdobně ESLP dovodil, že objektivně nestranný není kupř. ani soudce ústavního soudu, který v minulosti v téže věci poskytl ještě jako univerzitní profesor radu účastníkovi řízení (rozsudek ze dne 8. 2. 2007 ve věci Švarc a Kavnik proti Slovinsku, stížnost č.
8. Čtvrtý senát Ústavního soudu, který je příslušný k rozhodnutí podle § 10 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu č. Org 1/22, dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro vyloučení soudce Vojtěcha Šimíčka z projednání a rozhodnutí věci. Informace poskytnutá na oficiálním jednání představitelů ministerstva se zástupci SMS o konzultaci věci se soudcem zpravodajem ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 38/17
a zveřejněná v zápise z tohoto jednání, je způsobilou vyvolat objektivně pochybnost o jeho nepodjatosti. Na tomto závěru nemůže nic změnit soudcův pocit, že se necítí být podjatým, ani jeho výhrady vůči zápisu z jednání. K tomu lze dodat, že podle úpravy institutu vyloučení soudců v § 36 a násl. zákona o Ústavním soudu nejde o to, zda se soudce "cítí" více či méně nebo se naopak částečně či vůbec "necítí" podjatým, nýbrž je podstatné, zda se zřetelem na jeho poměr ke konkrétní právní věci napadlé u Ústavního soudu, k účastníkům, vedlejším účastníkům nebo k jejich zástupcům lze (tj. objektivně) pochybovat o jeho nepodjatosti. Toto objektivní kritérium (stránka) nestrannosti soudce je relativizováno v usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 19/22
, které přehlíží, že podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se pro vyloučení soudce nevyžaduje nedostatek nestrannosti, ale postačí pouhá (relevantní) pochybnost o jeho nepodjatosti. Čtvrtý senát připomíná, že při posuzování prohlášení účastníka řízení, že některého ze soudců odmítá, samostatně hodnotí skutkový i právní stav věci ke dni jeho rozhodování a jiné - byť i plenární - usnesení jej nijak nezavazuje.
9. Na základě výše uvedených důvodů rozhodl čtvrtý senát Ústavního soudu podle § 36 odst. 1 ve spojení s § 38 odst. 1 větou druhou zákona o Ústavním soudu (podobně jako ve věci
sp. zn. III. ÚS 1759/22
a dalších) tak, že soudce Vojtěch Šimíček je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod
sp. zn. III. ÚS 1909/22
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa k výroku a odůvodnění usnesení ze dne 15. listopadu 2022
sp. zn. III. ÚS 1908/22
,
III. ÚS 1909/22
,
III. ÚS 1922/22
,
III. ÚS 2092/22
,
III. ÚS 2128/22
,
III. ÚS 2141/22
,
III. ÚS 2276/22
,
III. ÚS 2289/22
,
III. ÚS 2300/22
,
III. ÚS 2301/22
,
III. ÚS 2386/22
,
III. ÚS 2387/22
V záhlaví uvedených usnesení IV. senát Ústavního soudu, který je podle § 10 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu č. Org 1/22 příslušný k rozhodování o námitkách podjatosti vznášeným vůči soudcům III. senátu, opět dospěl většinou hlasů k závěru, že jsou dány podmínky pro vyloučení soudce Vojtěcha Šimíčka z projednání a rozhodnutí v záhlaví uvedených věcech. Stejně jako v předchozích usneseních v obdobných věcech s výrokem a odůvodněním nynějšího usnesení nesouhlasím.
1. Tato kauza ukazuje, že bude potřeba upřesnit jak zákon o Ústavním soudu, tak jeho Rozvrh práce, neboť v případě tak závažných rozhodnutí s dopady pro budoucí rozhodování Ústavního soudu a právní jistotu není dostatečně zajištěno, aby se (jako již v minulosti) dva soudci nestali těmi, kdo bude formulovat právní názor celého Ústavního soudu, aniž by bylo možno ve věci mající širší dosah využít mechanismů k prosazení názoru jiného - skutečně většinového (viz blíže mé odlišné stanovisko ze dne 1. 11. 2022 k usnesení
sp. zn. III. ÚS 2126/22
a dalším).
2. Tato věc přinesla i novinku, se kterou jsem se zatím za více než třicet let působení u Ústavního soudu nesetkal. Dochází k vyloučení soudce z důvodu tzv. objektivní podjatosti v situaci, kdy lze očekávat, že tento soudce neopustí svůj názor vyjádřený v plenárním nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 38/17
ve věci zveřejňování oznámení o majetku u veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů. Na problémy, které tím vyvstávají před budoucím rozhodováním Ústavního soudu, jsem již poukázal v odlišném stanovisku ve věci samé, tj. k nálezu ze dne 18. 10. 2022
sp. zn. Pl. ÚS 579/22
. Opět poukazuji na potřebu vypořádat se se stanoviskem Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 k časovým účinkům derogačních nálezů, jehož právní názor a nosné důvody vylučovaný soudce rovněž zastává. Navíc se i zde objevuje (objektivně viděno) možnost využití účelové "eliminace" soudce prostřednictvím zpětvzetí návrhu (srov. usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 19/22
a
Pl. ÚS 24/22
), o kterém by měl takový soudce rozhodovat, když lze očekávat, že bude zastávat pro stěžovatele nepříznivý názor na věc (to ovšem "novinka" není).
3. Co je nejzávažnější. Nynější usnesení řeší podjatost jmenovaného soudce, ale současně představuje problém pro budoucí rozhodování. To proto, že tuto věc již rozhodovalo v jiné věci, ale téhož merita a za zcela identických skutkových zjištění, i plénum Ústavního soudu v usnesení ze dne 20. 9. 2022
sp. zn. Pl. ÚS 19/22
. Dospělo k závěru, že tento soudce vyloučen není, protože v tomto případě o podjatost nejde, takže ve věci pro Ústavní soud měla nastat "doba poplénová". Nenastala, takže již je třeba reagovat nejen tichým nesouhlasem.
4. Byť doufám, že se tak stane, obávám se současně okamžiku, kdy přece jen dojde k mnou požadovanému projednání těchto věcí plénem Ústavního soudu, neboť již vzhledem k počtu ústavních stížností by bylo třeba nalézt jednotný postup a stanovisko k právní otázce (zjednodušeně vyjádřeno) dopadů odkladu vykonatelnosti nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 38/17
v situaci, kdy oznámení o svých majetkových poměrech podává ten, kdo si na to stěžuje a přitom nemůže být za nesplnění této povinnosti postižen, neboť její sedes materiae byla shledána neústavní. Toho se však bude moci zúčastnit nynějšími usneseními IV. senátu vylučovaný soudce, který podle názoru pléna Ústavního soudu podjatý není. Obávám se výrazu, který bude použit pro to, jak se bude "objektivně" navenek jevit taková věc, takový soudce a takový Ústavní soud.
5. Do uvedeného plenárního usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 19/22
byl nakonec vložen i mnou trvale zastávaný názor, že soudce Ústavního soudu poté, co rozhodl, nemůže být považován ve smyslu zákona o Ústavním soudu za podjatého, vykládá-li a objasňuje-li důvody nálezu, ve kterém byl zpravodajem, ač má pochopitelně vztah "k věci", když na ní měsíce předtím pracoval. Stejně jako většina ostatních soudců jsem tak rozhodnutí Ústavního soudu komentoval mnohokrát. A stejně tak jsem byl svědkem toho, jak předseda rakouského Ústavního soudního dvora prof. Holzinger, spolu se soudcem zpravodajem, téměř hodinu vysvětlovali, co se právě vyhlášeným nálezem rozumí, jaký postup se od zákonodárce a dalších orgánů veřejné moci, vázaných takovým nálezem, očekává, a co od něj mohou napříště očekávat občané. V Polsku zase Ústavní tribunál podával každoročně zprávy (tzv. Informacja o istotnych problemach wynikających z działalności i orzecznictwa Trybunału Konstytucyjnego) o svém rozhodování a o problémech, které jsou se zjištěnou neústavností spojeny.
6. Zde jen mohu odkázat na bod 26 odkazovaného usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 19/22
, že podle zákona o Ústavním soudu není zakázáno, aby jeho soudce rozhodnutí komentoval. Jistě můžeme vést diskuzi, jak toto komentování může vyznít, ale musíme nejdříve vědět (tedy spolehlivě zjistit), v čem takové komentování spočívá. To ovšem za situace, kdy k něčemu takovému prokazatelně vůbec došlo a máme v ruce skutečné důkazy či přinejmenším relevantní indicie. Nedovedu si představit, že by bylo tímto způsobem vedeno dokazování např. v trestních věcech. Při vší úctě k trestnímu řízení přitom považuji řízení před Ústavním soudem za stejně důležité, takže by v něm měly být takové zásady respektovány rovněž i při rozhodování o podjatosti.
7. Nepřesvědčil mě ani souhrn či přehled judikatury k tzv. objektivní podjatosti v nynějších usneseních, která se navíc zpravidla vztahuje k rozhodování soudců obecných soudů v konkrétních případech, nikoli jen na výklad zákona či součásti ústavního pořádku, čehož si je i většina senátu vědoma (viz např. bod 6 usnesení
sp. zn. III. ÚS 1922/22
). Rozhodování soudců Ústavního soudu nelze bez dalšího ztotožňovat s rozhodováním soudců obecných soudů (viz blíže Filip/Holländer/Šimíček Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd., Praha: C. H. Beck 2007, s. 175-183, Filip, J. K otázce podjatosti soudce Ústavního soudu v řízení o ústavnosti právního předpisu. Časopis pro právní vědu a praxi, č. 2, roč. 2002, s. 152-156, dále usnesení ze dne 2. 3. 2021
sp. zn. Pl. ÚS 5/21
). Tímto způsobem by totiž bylo možno vyřadit z rozhodování každého soudce v případě, že bychom přistoupili na názor, že stačí zmínka v zápise, jakou nacházíme v zápise z jednání Sdružení místních samospráv z 5. 3. 2021. Tato z hlediska právního nic neříkající věta, "pro MSP bylo rozhodnutí NSS překvapivé, registr nebyl uzavřen v souladu s odloženou vykonatelností nálezu ÚS, věc byla konzultována na Nejvyšším soudě a se zpravodajem nálezu ÚS", vede opět kolegy k závěru, že informace "poskytnutá na oficiálním jednání představitelů ministerstva se zástupci SMS o konzultaci věci se soudcem zpravodajem ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 38/17
a zveřejněná v zápise z tohoto jednání, je způsobilou vyvolat objektivně pochybnost o jeho podjatosti. Na tomto závěru nemůže nic změnit soudcův pocit, že se necítí být podjatým, ani jeho výhrady vůči zápisu z jednání." Neví se totiž, jaká konzultace měla proběhnout, čeho se týkala, kdy se měla uskutečnit, jakou formou, co z ní vzešlo, o jaký nález vlastně mělo jít atd. Soudce Šimíček v tomto zápisu ostatně není ani výslovně jmenován a jeho podjatost je dovozena pouze z okolnosti, že byl soudcem zpravodajem předmětného plenárního nálezu. Je pak otázkou, zda na tomto závěru naopak může něco změnit pocit kolegů v senátu, že jmenovaný soudce objektivně podjatým je.
8. Taková objektivní pochybnost se musí jevit z vnějšku, jinak dostává nádech subjektivity a účelovosti. Vždyť stejně tak bych za pomoci judikatury k oné tzv. objektivní podjatosti mohl navrhnout, aby byli z rozhodování vyloučeni moji senátní kolegové, popř. kdokoli ze soudců, který při plenárním jednání o podjatosti vyjádřil svůj názor. Tak bychom mohli v této řetězové reakci pokračovat jako v rakouské Národní radě v roce 1933, což vešlo nejen do ústavní historie pod názvem "Selbstausschaltung des Parlaments". To není možné vzhledem k tomu, že jiným Ústavním soudem a jinými (než v současnosti) čtrnácti jeho soudci tento stát nedisponuje.
9. Znovu připomínám, že do stejné roviny se v tomto nešťastném zápise dostává i Nejvyšší soud, na který se jaksi zapomíná a který v těchto věcech nyní rozhoduje - tam se také vznáší jako na běžícím pásu námitky podjatosti?! Nezaregistroval jsem. Proč nikoliv? Přece v předmětném zápise SMS ČR čteme, že "věc byla konzultována na Nejvyšším soudě a se zpravodajem nálezu ÚS". Tím chci jen upozornit na obavy, jak se "objektivně" bude při tak "nesnesitelné lehkosti dokazování podjatosti" jevit nejen Ústavní soud, ale jak vidno, též Nejvyšší soud. Jejich nashromážděné vědění tak již nebude možno využívat, protože by vznikl navenek dojem podjatosti (samozřejmě, jen když by se to navrhovatelům hodilo).
10. Zastávám názor, že rozhodování o podjatosti musí být prostředkem k určení toho, kdo má nestranně rozhodnout (byť, jak stále tvrdím, přezkoumávaný zákon nemá žádná subjektivní práva), a nikoli prostředkem k tomu, jak má rozhodnutí dopadnout.
11. Při posuzování oné tzv. objektivní podjatosti v podmínkách Ústavního soudu bych očekával, že půjde o soudce, který se rád nechává slyšet, vystupuje v médiích k dosud nerozhodnutým věcem, vyvolává kontroverze svými názory na rozhodovanou věc, končí mu funkční období a známa je jeho touha po znovujmenování apod. Přesto Ústavní soud takové soudce (správně) nevylučuje [srov. např. v minulosti usnesení ze dne 18. 6. 2002
sp. zn. Pl. ÚS 7/02
(U 17/26 SbNU 379)]. Jak se s tím ale srovnává drtivý dopad nicneříkající věty v jednom najednou objeveném zápisu z neveřejného jednání, kde dotyčný soudce nebyl, nehovořil, nevyvolal kontroverzi, prostě nic, není zřejmé. Tomu se obvykle říká "vařit z čisté vody". Nezmění-li se tato skutková okolnost, je snášení dalších judikátů o tzv. objektivní podjatosti pokusem na "nezpůsobilém objektu".
12. Konečně i námitka podjatosti uplatňovaná stěžovateli v těchto věcech, ale i dalšími stěžovateli v řadě obdobných věcí prostřednictvím stejné právní zástupkyně, je stěží přijatelná, jde-li o ústavní stížnosti, kde přece jsou jiná referenční kritéria než u výkladu ústavní konformity zákona, který žádná subjektivní práva mít nemůže. Tato námitka je uplatněna totiž v ústavních stížnostech stěžovatelů, o kterých jmenovaný soudce "subjektivně" nic neví, nikdy je neviděl, stejně jako neviděl jejich právní zástupkyni, účastníky soudního řízení atd. Pak přirozeně jej jinak než "objektivně" vyloučit nelze. A s tím nemohu, stejně jako v předchozích případech, na základě uvedeného zápisu z jednání SMS ČR, souhlasit. Dodávám, že tak nerad činím veřejně, avšak jinak než touto formou se nemohu vůči takovému rozhodnutí "v době poplenární", tj. po přijetí usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 19/22
, vymezit.
V Brně dne 15. listopadu 2022
Jan Filip v. r.