Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného Mgr. Renatou Ćavarovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 222/128, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2025 č. j. 30 Cdo 1420/2024-183, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2023 č. j. 39 Co 200/2023-145 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. února 2023 č. j. 37 C 8/2022-93, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen (městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") z důvodu jejich namítaného rozporu s 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl po dobu 22 měsíců trestně stíhán pro spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaného ve formě pomoci. Prověřování této trestné činnosti bylo zahájeno na základě trestního oznámení z prosince 2016. Dne 31. 10. 2018 bylo vydáno první usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, avšak to bylo následně zrušeno pro nezákonnost. Trestní stíhání dotčených osob, včetně stěžovatele, tak bylo zahájeno až druhým usnesením ze dne 12. 2. 2019. Rozsudkem městského soudu ze dne 1. 12. 2020 sp. zn. 47 T 5/2020 došlo ke zproštění obžalovaných, včetně stěžovatele.
3. Stěžovatel proto zahájil řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), v němž se domáhal náhrady škody spočívající v nákladech právního zastoupení v trestním řízení a zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. V tomto řízení byla vydána napadená rozhodnutí soudů. Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "ministerstvo") mu ještě v průběhu řízení vyplatilo částku 105 900 Kč, sestávající z částky 80 900 Kč jako náhrady škody spočívající v nákladech právního zastoupení a částky 25 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy. V tomto rozsahu došlo i k zpětvzetí žaloby. Stěžovatel se tak v posuzovaném řízení dále domáhal částky 16 498 Kč z titulu náhrady škody a částky 725 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy.
4. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byly stěžovateli přiznány úroky z prodlení z ministerstvem vyplacené částky 105 900 Kč (výrok I), ministerstvu byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 12 602 Kč s příslušenstvím na náhradě škody (výrok II) a v rozsahu 3 896 Kč byla jeho žaloba zamítnuta (výrok III), ministerstvu byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 50 000 Kč s příslušenstvím na náhradě nemajetkové újmy (výrok IV), v rozsahu 675 000 Kč byla jeho žaloba zamítnuta (výrok V) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky VI a VII). Obvodní soud především stěžovatele vyzval, aby upřesnil, zda se domáhá náhrady majetkové a nemajetkové újmy za období od 31. 10. 2018 (tj. od vydání prvního, zrušeného usnesení o zahájení trestního stíhání) nebo za období od 12. 2. 2019 (tj. od vydání druhého usnesení o zahájení trestního stíhání). Stěžovatel upřesnil, že se domáhá újem způsobených v období od 12. 2. 2019.
5. Jde-li o žalobu na náhradu škody, obvodní soud považoval za důvodně vynaložené další náklady na obhajobu v trestním řízení pouze v rozsahu 12 602 Kč. Jde-li o žalobu na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, obvodní soud měl za prokázané, že trestní stíhání mělo negativní dopady do stěžovatelova života, a to především v podobě stresu, apatie a zásahu do rodinného života. Rovněž měl za prokázané, že zajištění jeho majetku po dobu cca jeden a půl roku mělo negativní dopad do jeho finanční sféry a podnikání. Současně ale poznamenal, že trestní stíhání nemělo na stěžovatele a jeho společnost S. likvidační dopad, jelikož ta pořád funguje. Na tom nic nemění ani skutečnost, že nedosahuje zisků, protože těch nedosahovala ani před zahájením trestního stíhání. Za tyto nemajetkové újmy stěžovateli přiznal shora uvedenou částku. Jde-li o další tvrzené újmy, obvodní soud je neměl za prokázané. Zaprvé, podle soudu nebyla dána příčinná souvislost u stěžovatelova ukončení pracovního poměru. Stěžovatel opustil svou předchozí práci již v květnu 2018, zatímco trestní stíhání bylo zahájeno až v únoru 2019. Navíc si našel srovnatelnou práci provozního restaurace po přibližně dvou měsících. Zadruhé, soud neměl za prokázané, že stěžovatel byl nucen prodat svůj byt kvůli trestnímu stíhání. K prodeji bytu došlo v říjnu 2018. Na této nemovitosti vázlo zástavní právo ve výši 3 800 000 Kč, přičemž stěžovatel zapůjčil S. - nedosahující zisků před ani po zahájení trestního stíhání - částku 3 500 000 Kč již v roce 2017. Nutnost prodat byt tak byla podle soudu dána spíš neuspokojivými hospodářskými výsledky této společnosti než trestním stíháním. Zatřetí, jde-li o újmu způsobenou tím, že jej banky označily za rizikového klienta a odmítly mu poskytnout další půjčku, stěžovatel neunesl své důkazní břemeno. Navzdory opakovanému poučení nepředložil a nenavrhnul provedení žádných důkazů, jež by prokázaly její vznik (např. výslech zaměstnanců bank, s nimiž své záležitosti konzultoval).
6. Proti rozsudku obvodního soudu podala odvolání vedlejší účastnice i stěžovatel. Stěžovatel napadl výrok V, jímž byla jeho žaloba o zaplacení 675 000 Kč zamítnuta, pouze v rozsahu částky 125 000 Kč, jakož i nákladový výrok VI Vedlejší účastnice napadla výrok II v rozsahu částky 1 150 Kč a výrok IV.
7. Městský soud napadeným rozsudkem změnil výrok II prvostupňového rozsudku tak, že žalobu co do částky 1 150 Kč zamítl (výrok I), výrok IV, výrok V co do částky 125 000 Kč a výrok VI potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). S výjimkou posouzení důvodnosti nákladů vynaložených za jeden úkon právní služby v původním trestním řízení proti stěžovateli, o němž bylo rozhodnuto výrokem I, se městský soud plně ztotožnil se závěry obvodního soudu. Připomněl také, že stěžovatel v řízení před obvodním soudem výslovně uvedl, že se domáhá pouze újmy způsobené trestním stíháním zahájeným na základě usnesení ze dne 12. 2. 2019, nikoli usnesením ze dne 31. 10. 2018; z toho důvodu obvodní soud ani nezkoumal námitku promlčení, kterou ministerstvo v tomto rozsahu uplatňovalo.
8. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Uvedl, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Pokud stěžovatel argumentoval nálezem ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21
(N 4/110 SbNU 33), na posuzovanou věc nedopadá. Šlo o nález vydaný za zcela specifických okolností (žaloba na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou sebevraždou manželky stěžovatele těsně před zahájením jeho trestního stíhání, a to v důsledku stupňujícího se tlaku během prošetřování jeho tvrzené trestné činnosti), které v nynější věci nebyly dány. Nižší soudy navíc nevyloučily odpovědnost státu s pouhým poukazem na to, že ke vzniku újmy došlo před přijetím usnesení ze dne 12. 2. 2019.
9. Stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů, že vznik dalších tvrzených újem nebyl v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 2. 2019 a potažmo že mu za ně nenáleží náhrada podle zákona č. 82/1998 Sb. Uvádí, že prošetřování trestné činnosti probíhalo již od konce roku 2016, resp. začátku roku 2017. O tomto prošetřování se měl dozvědět předchozí zaměstnavatel stěžovatele, klienti S. i banky, což stěžovatele v jejich očích značně poškodilo. Stěžovatel byl v důsledku této ztráty důvěry nucen ukončit svůj pracovní poměr, jeho společnost přišla o část zákazníků a banky mu odmítly poskytnout další půjčky. Nepříznivá finanční situace jej také přinutila k prodeji bytu. Má proto za to, že na jeho věc plně dopadají závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1029/21 , v němž Ústavní soud dovodil, že stát může odpovídat i za újmu vzniklou před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání.
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je však přípustná pouze zčásti.
11. Z rozsudku městského soudu plyne, že odvoláním byly napadeny pouze výroky II (pouze v rozsahu částky 1 150 Kč), IV, V (pouze v rozsahu částky 125 000 Kč) a VI rozsudku obvodního soudu; to se následně promítlo i v rozsahu přezkumu dovolacího soudu. Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavní soudu přípustná pouze v tom rozsahu, v jakém byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které právní řád stěžovateli poskytoval k ochraně jeho práva (zejm. odvolání a v návaznosti na to i dovolání). Ve zbylém rozsahu jde naopak o nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
12. Nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je ústavně zaručeným základním právem podle čl. 36 odst. 3 Listiny [přiměřeně srov. např. nález ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 379/23 , bod 32; nález ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01
(N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.)]. Bližší podmínky jeho uplatňování stanoví zákon č. 82/1998 Sb., jak předpokládá čl. 36 odst. 4 Listiny.
13. Podle § 8 zákona č. 82/1998 Sb. je pro vznik nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím třeba, aby bylo toto pravomocné rozhodnutí zrušeno nebo změněno pro nezákonnost. Specifickým případem je nárok na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením. Soudy v těchto věcech dovodily, že nezákonným rozhodnutím a potažmo titulem k náhradě újmy je usnesení o zahájení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením (k výjimkám viz § 12 zákona č. 82/1998 Sb.).
Při takovém výsledku trestního stíhání je zásadně nutno vycházet z toho, že obviněný trestný čin nespáchal, pročež proti němu ani nemělo být vzneseno obvinění. Jednotlivec, jenž byl povinen podrobit se úkonům orgánů činných v trestním řízení, totiž musí mít záruku, že se mu dostane náležitého odčinění újmy vzniklé v příčinné souvislosti se zahájením trestního stíhání, nebude-li vysloven závěr o jeho vině. Neexistovala-li by taková perspektiva, nebylo by možné trvat na povinnosti jednotlivce snášet omezení v rámci trestního stíhání (nález sp. zn. I.
ÚS 1029/21 , bod 27).
14. Za určitých okolností může státu vzniknout povinnost odčinit také újmu, která sice jednotlivci vznikla před přijetím nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak její vznik je s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti zjevně v příčinné souvislosti s předchozím prověřováním věci ze strany orgánů činných v trestním řízení. Jak Ústavní soud konstatoval v minulosti, "rozhodný okamžik v této souvislosti [soudy - pozn.] spojují až se zahájením trestního stíhání, což je sice významný milník trestního řízení, se kterým jsou spojeny příslušné právní následky, avšak samotné usnesení o zahájení trestního stíhání nelze posuzovat izolovaně bez okolností, jež k jeho vydání vedly. Je třeba vzít v úvahu, že jde o vyústění předchozího prověřování a v něm prováděných úkonů orgánů činných v trestním řízení, které se také mohly negativně projevit ve stěžovatelově životě" (nález sp. zn. I. ÚS 1029/21 , bod 30).
15. Obecné soudy však tato východiska nepopřely, když dospěly k závěru, že stěžovateli nelze přiznat náhradu za další újmy způsobené trestním stíháním (ztrátu zaměstnání, nutnost prodeje bytu, ztrátu části klientů S., odmítnutí bank poskytnout mu další půjčky z důvodu, že byl označen za rizikového klienta). Ač lze přisvědčit stěžovateli, že odůvodnění napadených rozhodnutí není v tomto ohledu příliš rozpracované, jasně z něj plyne, že soudy jeho nároky nezamítly s pouhým poukazem na to, že k tvrzeným újmám došlo před zahájením trestního stíhání jako ve věci sp. zn. I. ÚS 1029/21 , právě naopak.
16. Pokud jde o nárok na náhradu "nemajetkové újmy" (spíš škody) spočívající v tom, že mu banky odmítaly poskytnout další půjčky, obecné soudy řádně vysvětlily, že stěžovatel nenavrhl k jeho prokázání žádné důkazy, pročež neunesl důkazní břemeno. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy opakovaně poučen o nutnosti prokázat svá tvrzení i o následcích toho, pokud tak neučiní. Dva svědci sice ve svých výpovědích zmiňovali, že mají informace o přístupu bank ke stěžovateli, avšak měli je pouze z doslechu od stěžovatele. Nad rámec toho stěžovatel nepředložil ani nenavrhnul provedení žádného důkazu, jenž by byl s to toto tvrzení prokázat (např. výslech pracovníků bank). Napadená rozhodnutí obecných soudů proto nejsou v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny.
17. Pokud jde o nárok na náhradu "nemajetkové újmy" (spíš škody) spočívající ve ztrátě příjmů ze zaměstnání, obecné soudy vyložily, že stěžovatel toto zaměstnání opustil v květnu 2018, tedy zhruba tři čtvrtě roku před zahájení trestního stíhání. Nebyla tudíž dána úzká časová souvislost mezi ztrátou zaměstnání a zahájením trestního stíhání usnesením ze dne 12. 2. 2019. Obvodní soud nad rámec toho poznamenal, že teoreticky by šlo spatřovat jistou souvislost mezi ztrátou zaměstnání a usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 31. 10. 2018, avšak stěžovatel výslovně uvedl, že se domáhá až újmy způsobené v pořadí druhým usnesením o zahájení trestního stíhání. Ani v tomto rozsahu se závěry obecných soudů nejeví jako svévolné nebo rozporné s čl. 36 odst. 3 Listiny. Obecné soudy nezaložily svá rozhodnutí jenom na tom, že k újmě došlo před zahájením trestního stíhání.
18. K podobným závěrům lze dospět i ve vztahu k nároku stěžovatele na náhradu "nemajetkové újmy" (opět spíše škody) vzniklé v důsledku nutnosti prodeje bytu. Obecné soudy podrobně vysvětlily, že k prodeji nemovitostí a nutnosti financovat jím ovládanou společnost S. stěžovatel patrně přistoupil kvůli dlouhodobě nepříznivým hospodářským výsledkům této společnosti, nikoli kvůli trestnímu stíhání. Tato společnost totiž nedosahovala zisk před ani po zahájení trestního stíhání, přičemž stěžovatel jí již v červnu 2017 půjčil značný obnos peněz. Obecné soudy se tam ani v tomto případě neomezily na pouhé konstatování, že ke vzniku újmy došlo před zahájením trestního stíhání.
19. Nakonec jde-li o nákladové výroky, stěžovatel proti nim v ústavní stížnosti nijak nebrojí. Ústavní soud proto nepovažoval za nutné zkoumat je jakkoliv podrobněji.
20. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 6. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu