USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce R. L., zastoupeného Mgr. Renatou Ćavarovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Bělehradská 222/128, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 125 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 8/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 39 Co 200/2023-145, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhal zaplacení částky 741 498,50 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného trestního stíhání v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 5/2020. Žalovaná částka byla tvořena náhradou škody spočívající v nákladech obhajoby v rámci trestního řízení ve výši 16 498,50 Kč a zadostiučiněním za nemajetkovou újmu ve výši 725 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
2. 2023, č. j. 37 C 8/2022-93, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 105 900 Kč ve výši 11,75 % ročně od 8. 1. 2022 do 14. 3. 2022 (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 12 602,50 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu co do částky 3 896 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok III), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok IV), zamítl žalobu o zaplacení částky 675 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok V), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 64 240 Kč (výrok VI) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit státu náhradu nákladů řízení s tím, že o konkrétní výši bude rozhodnuto v samostatném rozhodnutí (výrok VII).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že co do částky 1 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV, ve výroku V do částky 125 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku VI (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), v rozsahu výroku II co do potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku V do částky 125 000 Kč s příslušenstvím a co do výroku III, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Dovolání není přípustné pro otázku nedostatku příčinné souvislosti mezi předchozím prošetřováním, které vyústilo v zahájení trestního stíhání žalobce, a újmami mu tímto prošetřováním způsobenými s nezákonným rozhodnutím – usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 2. 2019, č. j. KRPA-404233-501/TČ-2016-000094-PAS, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, I. ÚS 1029/21, podle něhož je zahájení trestního stíhání sice významný milník trestního řízení, se kterým jsou spojeny příslušné právní následky, avšak samotné usnesení o zahájení trestního stíhání nelze posuzovat izolovaně bez okolností, jež k jeho vydání vedly, a je třeba vzít v úvahu, že jde o vyústění předchozího prověřování a v něm prováděných úkonů orgánů činných v trestním řízení, které se také mohly negativně projevit ve stěžovatelově životě (v životě jeho
rodiny). Stejně tak dovolatel napadl závěr, že tyto újmy jsou přičitatelné předchozímu usnesení o zahájení trestního stíhání.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněným pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, nebo ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, vyplývá, že za okamžik, od něhož je možno přičítat k tíži státu jako důsledek nezákonného rozhodnutí negativní události v životě poškozeného je třeba považovat až zahájení trestního stíhání vůči žalobci usnesením, které je považováno za nezákonné rozhodnutí v důsledku zproštění žalobce obžaloby.
Nálezem ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, sice Ústavní soud připustil za určitých okolností možnost odškodnění i období před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání (tedy fázi tzv. prověřování), nikoliv však bez dalšího a vždy (viz odstavec 40 citovaného nálezu). Ústavní soud totiž vyšel z toho, že základním pravidlem je odškodnění újmy vzniklé až po zahájení trestního stíhání a přiznání zadostiučinění i za období dřívější je výjimkou z něj, jež vyžaduje existenci konkrétních, zcela výjimečných okolností a úzké propojení následků vzniklých před zahájením trestního stíhání a jeho pozdějšího zahájení tak, že by přihlédnutí pouze k následkům nastalým až po zahájení trestního stíhání poškozeného bylo příliš formalistické (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1756/2024). Tyto specifické okolnosti ve věci řešené Ústavním soudem (tj. sebevražda manželky poškozeného těsně před zahájením trestního stíhání vůči němu v důsledku zvyšování psychického tlaku v průběhu úkonů prověřování) však byly natolik odlišné od okolností nyní posuzované věci, že závěry Ústavního soudu nelze automaticky na danou věc aplikovat. Nadto je třeba zdůraznit, že odvolací soud příčinnou souvislost nevyloučil pouze z důvodu, že tvrzené újmy časově předcházely usnesení o zahájení trestního stíhání (srov. zejm.
body 56 a 59 odůvodnění napadeného rozsudku).
Odvolací soud se od shora uvedené rozhodovací praxe neodchýlil, pokud uzavřel, že dopady do oblasti pracovní stejně jako prodej bytu nejsou v příčinné souvislosti s následným usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 2. 2019, č. j. KRPA-404233-501/TČ-2016-000094-PAS, přičemž vztahem tvrzených újem k předchozímu (k stížnosti posléze zrušenému) usnesení ze dne 31. 10. 2018, jakož i k němu vznesenou námitkou promlčení, se s ohledem na žalobcovo upřesnění žaloby již blíže nezabýval. Na v dovolání uvedeném řešení právních otázek tak napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 4. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu