USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně E. J., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 22 C 314/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, č. j. 53 Co 42/2024-137, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 22 C 314/2022-110, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 70 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 930 000 Kč s příslušenstvím a se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 000 000 Kč od 30. 8. 2022 do 29. 12. 2022 (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 30 798 Kč (výrok III) a žalované dále uložil povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na nákladech řízení částku, jejíž výše bude určena samostatným usnesením, a to do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok IV). Výše nákladů vynaložených státem byla posléze určena v usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. 11. 2023, č. j. 22 C 314/2022-116.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, ve výroku II ohledně částky 930 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 12. 2022 do zaplacení, a ve výrocích III a IV potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení žalobkyni ve výši 12 342 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“). Tvrdila, že usnesením Policie České republiky ze dne 5. 2. 2020 (o sdělení obvinění) bylo proti ní zahájeno trestní stíhání pro trestný čin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr.
zákoníku v jednočinném souběhu s trestným činem maření úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 3. 2022 byla následně této obžaloby zproštěna. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2022 bylo odvolání státního zástupce zamítnuto. Trestní stíhání žalobkyně nesla velmi těžce, neboť podstatou trestního řízení byla její péče o nezletilého a otec nezletilého si prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení vyřizoval s žalobkyní účty.
Řízení pro ni mělo zvýšený význam, neboť v případě odsouzení by se mohla změnit podstatným způsobem soudní úprava péče o nezletilého. V rámci celého trestního řízení trpěla nejistotou, neboť jeho výsledek měl vliv na podstatu jejího rodinného života a tato nejistota se projevovala v její psychické pohodě, od které se odvíjí i psychická pohoda členů její rodiny.
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v rozsahu jeho výroku I o věci samé, avšak jen co do částky 100 000 Kč, když dovolání směřovalo jen proti té části uvedeného výroku, jímž byl potvrzen zamítavý meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Pokud žalobkyně v části II dovolání obecně uváděla, že dovolání je přípustné i z důvodu tvrzené protiústavnosti, tedy zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, tak zcela opomíjí, že i dle jí odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř., jak se žalobkyně zřejmě mylně domnívá. Vzhledem k tomu, že však kromě tvrzeného zásahu do základních práv žalobkyně u každého dále uvedeného dovolacího důvodu rovněž dostatečně vymezila i předpoklady přípustnosti v souladu s § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud její dovolání neposoudil v této části jako vadné. Otázka pod bodem III dovolání (týkající se nezohlednění období prověřování, tedy před vydáním usnesení o sdělení obvinění) nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť žalobkyni je sice možno přisvědčit, že soud ochrany ústavnosti v jí označeném nálezu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, připouští za určitých okolností možnost odškodnění i období před vydáním usnesení o zahájení tr. stíhání (tedy fáze tzv. prověřování), nikoliv však bez dalšího a výlučně (viz odst. 40 citovaného nálezu), neboť z důvodů ukázaných dále jde o řešení v poměrech projednávané věci ryze akademické otázky.
Při posuzování toho, co je vlastním předmětem civilního řízení, je třeba mít na zřeteli, na základě jakých skutkových tvrzení se svého nároku žalobce, coby pán sporu [tzv. dominus litis] domáhá. Ve sporném řízení, ovládaném dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, přičemž nárok v ní uplatněný je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Tím se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět.
Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení (a na takovém skutkovém základě je věcí žalovaného, zda a případně v jakém rozsahu se konkrétně uplatněnému nároku bude bránit). Soud je vázán tzv. skutkem, jak byl vymezen žalobcem při plnění jeho povinnosti tvrzení. Bez změny žaloby soud nemůže přiznat plnění z jiného skutkového základu než toho, který je žalobcem vymezen, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 754/2002, či rozsudek ze dne 23. 9. 2008, sp. zn.
25 Cdo
2385/2006). V žalobě žalobkyně, zastoupena advokátem, výslovně uvedla, že požaduje zadostiučinění za celé trestní stíhání, které bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 5. 2. 2020 (srov. bod II žaloby). Nelze dovodit, že by požadovala odškodnění i za předchozí fázi (prověřování) a soudy obou stupňů se tak ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nezprotivily, jestliže nerozhodovaly ultra petitum. Pokud jde o námitku dovolatelky (bod III, str. 5 dovolání), že soudy rozhodly v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 8.
8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, a z 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17, když namísto poskytnutí peněžní satisfakce toliko nepřípustně konstatovaly porušení práva, pak jde zřejmě o námitku vztahující se ke zcela jinému řízení, neboť s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu se ona námitka zcela míjí, jestliže v tomto řízení bylo žalobkyni přiznáno zadostiučinění v penězích a nikoliv v dovolání zmiňované konstatování porušení práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je pak ve své části IV na samé hranici jeho tzv. projednatelnosti, neboť početné odkazy žalobkyně na judikaturu Ústavního soudu dovolatelka nijak konkrétně nepropojuje s právě projednávanou věcí. Sporuje-li však v té souvislosti výši přiznaného zadostiučinění lze připomenout, že při jejím určení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při stanovení formy a výše zadostiučinění posuzoval kritéria touto konstantní judikaturou vymezená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), tedy přihlédl-li k délce trestního stíhání, k povaze trestní věci, pro kterou byla žalobkyně stíhána, a k nepříznivým dopadům trestního stíhání do její osobnostní sféry, jakož i k výši odškodnění poskytnutého poškozeným v obdobných případech. Nejvyšší soud nadto ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním řízením, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, rovněž platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž výslednou částkou se zabývá tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy řečeno, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Žalobkyní označené nálezy Ústavního soudu ze dne 29.
4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, a nález ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, a nález ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21 (obdobně též nález ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 1930/17), pokud na straně jedné akcentují potřebu zohlednění individuálního rozměru každého projednávaného případu odškodnění a na straně druhé zapovídají mechanické odškodnění podle předem daných schémat či tabulek, nikterak nezpochybňují závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a neměla by se bez zjevných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném, což nakonec výslovně potvrzuje odůvodnění prvního z citovaných nálezů soudu ochrany ústavnosti.
Odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) se od této judikatury neodchýlil, když se podrobně zabýval jednotlivými kritérii pro posouzení rozsahu nemajetkové újmy žalobkyně včetně dopadů trestního stíhání do její osobnostní sféry, a v tomto rozsahu též prováděl srovnání s co nejvíce souměřitelnými případy, a rovněž řádně odůvodnil, v jakých znacích považuje tyto případy za srovnatelné a od toho pak odvodil přiznanou výši zadostiučinění. Přiznané zadostiučinění v částce 70 000 Kč nelze (s přihlédnutím k jedinečným skutkovým zjištěním) ani v současných poměrech pokládat za částku „symbolickou“, tedy zcela zjevně nepřiměřenou.
Ústavní soud přitom částky zadostiučinění poskytované při využití výše uvedené judikatury aprobuje (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. II. ÚS 2189/22, ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1285/22, ze dne 21. 2. 2023 IV. ÚS 1973/22, a ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 3538/22). Zbývá dodat, že věc žalobkyně nesnese v žádném případě srovnání s věcí ať už někdejšího policejního prezidenta Mgr. Petra Lessyho, jehož navíc od počátku účelové trestní stíhání bylo výrazně medializováno, a který byl v rozhodné době představeným více než 40 000 policistů, či s případem A.
V., u níž vedle medializace sehrála významnou úlohu též skutečnost, že byla nezákonným rozhodnutím pravomocně odsouzena. Nadto jmenovaná prokázala (jak je Nejvyššímu soudu známo z jiné jeho úřední činnosti) podstatně rozsáhlejší dopady trestního stíhání do jejích poměrů, nežli dovolatelka v přítomné věci. Ostatně pro Nejvyšší soud je rozhodující stav v době vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s.
ř.) a je zásadně nepřípustné, aby prováděl v rámci dovolacího řízení srovnání s případy, které některý z účastníků včas neoznačil a k nimž (jejich použitelnosti pro danou věc) se nemohli vyjádřit ostatní účastníci, tím méně pak odvolací soud. Ani pro tyto otázky tak Nejvyšší soud neshledal podané dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu