Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného doc. JUDr. Vladimírem Pelcem, Ph. D., advokátem, sídlem Náplavní 1, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, č. j. 6 Tdo 1106/2023-7741, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 3 To 6/2021, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020 sp. zn. 57 T 11/2018 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do dne 30. 6. 2016, spáchaným ve spolupachatelství, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s dalšími dvěma spoluobviněnými.
2. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, příp. prokuristy, na dobu 5 let. Soud stěžovateli uložil ještě peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, s výší denní sazby 10 000 Kč, tedy v celkové výměře 1 000 000 Kč. Soud uvedeným rozsudkem rozhodl i o vině a trestu spoluobviněných.
3. Proti shora citovanému rozsudku podali stěžovatel a spoluobvinění odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl usnesením ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. 3 To 6/2021 tak, že napadený rozsudek zrušil ohledně všech obviněných pouze ve výrocích o peněžitých trestech. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn.
4. K dovoláním podaným stěžovatelem a jednou ze spoluobviněných Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2022 sp. zn. 6 Tdo 948/2022 podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně těchto dvou obviněných a s přiměřeným užitím § 261 tr. ř. také ohledně dalších dvou obviněných zrušil zmíněné usnesení vrchního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. 3 To 6/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Ten nově o odvolání stěžovatele rozhodl nyní napadeným usnesením ze dne 29. 3. 2023 sp. zn. 3 To 6/2021. Podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovateli zrušil pouze ve výroku o peněžitém trestu. Ve zbývajících výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn.
6. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení vrchního soudu dovolání. Nejvyšší soud jej napadeným usnesením ze dne 29. 2. 2024 č. j. 6 Tdo 1106/2023-7741 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
7. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 Ústavy.
8. Stěžovatel se domnívá, že stále přetrvávají pochybnosti o správném složení senátu odvolacího soudu, což byla ostatně vada, pro kterou Nejvyšší soud zrušil první rozhodnutí vrchního soudu v této věci a ve svém usnesení uvedl, že rozvrh práce vrchního soudu v době nápadu věci nesplňoval požadavky transparentnosti a předvídatelnosti. Tyto nedostatky se projevily jednak sestavením senátu se značným odstupem po nápadu věci až v souvislosti s nařízením veřejného zasedání, jednak formou určení členů senátu předsedou senátu. Věc k vrchnímu soudu opětovně napadla dne 29. 3. 2023. Přestože kasační usnesení Nejvyššího soudu jednoznačně vyloučilo možnost sestavení trestního senátu 3 To podle rozvrhu práce platného ke dni 1. 1. 2021 (dále jen "starý rozvrh práce"), vrchní soud i o nyní napadeném usnesení opět rozhodoval ve složení senátu podle starého rozvrhu práce, který byl použit při prvním nápadu věci. Stěžovatel tvrdí, že senát vrchního soudu měl být složen podle rozvrhu práce platného k 1. 2. 2023 (dále jen "nový rozvrh práce"), tedy ke dni obživnutí věci. Konkrétně upozorňuje na větu třetí jeho ustanovení čl. XI, podle které "Nelze-li přidělit věc senátu v jeho původním složení, nastupuje za chybějícího člena senátu soudce tohoto oddělení označený nejbližším písmenem podle abecedního pořadí." Vrchní soud však použití uvedeného pravidla nového rozvrhu práce jako celku vyloučil. Tím podle názoru stěžovatele vrchní soud postupoval v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu a opětovně porušil právo na zákonného soudce.
9. Postup vrchního soudu podpořil i Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení. Jeho odůvodnění stěžovatel navíc označuje za vnitřně rozporné. Nejvyšší soud uvádí, že je fakticky nemožné využít čl. XI nového rozvrhu práce, protože by se obživlá věc vrátila senátu v jeho totožném složení. Následně konstatuje, že je jednoznačné, že rozhodovat měli soudci, kteří byli v senátu č. 3 zařazeni v době prvotního nápadu věci soudu, nikoli v době obživnutí věci. Takové řešení podle názoru Nejvyššího soudu jako jediné respektuje podstatu základních práv obviněného a vylučuje nepředvídatelnost a napadnutelnost složení senátu z důvodu možných alternativ. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí. Je přesvědčen o tom, že vrchní soud měl respektovat závazný právní názor Nejvyššího soudu, který vyloučil použití starého rozvrhu práce a po obživnutí věci měl postupovat podle nového rozvrhu práce. Na uvolněné místo po JUDr. Hnilicovi, který u vrchního soudu v mezidobí přestal působit, měl postupem podle čl. XI věty třetí nastoupit soudce tohoto oddělení označený nejbližším písmenem podle abecedního pořadí (tedy Mgr. Pacovský), nebo měla být věc eventuálně přidělena dle obecných pravidel pro prvotní přidělování věci novému senátu.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho tvrzení, že vrchní soud rozhodoval o napadeném usnesení v senátu, jehož složení neodpovídá pravidlům stanoveným v novém rozvrhu práce platném v době obživnutí věci. Při složení senátu navíc vrchní soud údajně nerespektoval závazný právní názor vyslovený v dřívějším usnesení Nejvyššího soudu, jímž údajně vyloučil použití starého rozvrhu práce platného v době prvotního nápadu věci vrchnímu soudu.
12. Ústavní soud po přezkoumání věci shledal, že argumentaci stěžovatele nelze přisvědčit.
13. Právo na zákonného soudce je významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů. Toto právo je ústavně zaručeno v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož: "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce, svévole a jiné nežádoucí vlivy. Toto právo představuje zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která byla soudům ústavně svěřena.
14. K tvrzenému porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud předesílá, že v řadě svých dřívějších rozhodnutí dal najevo, že obsah základního práva na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) je třeba interpretovat v širším kontextu. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení a požadavku vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti, označil jako garanci proti možné svévoli při přidělování soudní agendy i pravidla obsažená v rozvrhu práce soudů, která předvídatelným a transparentním způsobem stanoví obsazení soudu tak, aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (srov. nález ze dne 22.
2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95 , N 15/5 SbNU 101, nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96 , N 65/8 SbNU 141 a řadu dalších). Dosavadní judikaturu vztahující se k dané problematice Ústavní soud shrnul v nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15 , v němž konstatoval, že při přidělování soudní agendy musí být splněny dvě zásadní podmínky - pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo v rozvrhu práce a tato pravidla musí být transparentní, obecná a musí obsahovat záruky proti případnému zneužití.
15. Stěžovatel navíc tvrdí, že vrchní soud se při rozhodování věci po kasačním zásahu Nejvyššího soudu neřídil jeho právním názorem, který byl pro něj závazný. Pro posouzení této otázky je klíčové, jaké vady vytkl starému rozvrhu práce Nejvyšší soud. Ten dospěl v kasačním rozhodnutí k závěru, že ačkoli věc stěžovatele byla správně přidělena senátu č. 3 vrchního soudu, složení tohoto senátu při rozhodování věci stěžovatele nesplňovalo požadavky garantující naplnění pojmu zákonného soudce. Nejvyšší soud spatřoval hlavní problém v tom, že rozvrh práce vrchního soudu ke dni prvotního nápadu věci ani v době rozhodování příslušného senátu nestanovoval, kteří tři soudci ze čtyřech možných budou ve věci rozhodovat.
Tento nedostatek starého rozvrhu práce se projevil v tom, že konečné složení tříčlenného senátu určil podle aktuálního pracovního zatížení řídící předseda senátu se značným odstupem od nápadu věci až v souvislosti s nařízením veřejného zasedání. Tato konkrétní vada způsobila, že starý rozvrh práce nesplňoval podmínku transparentnosti, v jejím důsledku došlo k dotčení práva na zákonného soudce a Nejvyšší soud rozhodnutí vrchního soudu zrušil. Ústavní soud konstatuje, že tento závěr plně odpovídá jeho judikatuře, zejména pak i nálezu ze dne 31.
8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/2020 , na který stěžovatel odkazuje.
16. Ústavní soud se následně zaměřil na otázku, zda vrchní soud při určení členů senátu po vrácení věci stěžovatele Nejvyšším soudem porušil právo na zákonného soudce. Vrchní soud se podrobně zabýval otázkou, podle jakých pravidel při určení členů senátu postupovat (srov. bod 7 usnesení). Dospěl k závěru, že nový rozvrh práce, konkrétně čl. XI, který se týká věcí tzv. obživlých po vrácení vrchnímu soudu, aplikovat nelze. Upřednostnil přitom pravidlo zákonného soudce podle prvotního přidělení, na které upozorňoval i Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí.
Ke dni 14. 1. 2021, kdy věc prvotně na soud napadla, byly podle tehdy platného starého rozvrhu práce členy soudního oddělení 3 To Mgr. Stanislav Králík, JUDr. Eva Brázdilová, JUDr. Jiří Hnilica a JUDr. Hana Hrnčířová. Ačkoli starý rozvrh práce neobsahoval transparentní pravidla týkající se složení tříčlenného senátu, ze čtyř soudců soudního oddělení 3 To, kterému byla věc prvotně přidělena po odchodu JUDr. Hnilici z vrchního soudu, zůstali u vrchního soudu právě tři soudci, kteří jsou jako jediní podle názoru vrchního soudu povoláni o věci rozhodnout.
17. Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení postupu vrchního soudu přisvědčil. Zabýval se tím, zda je možné aplikovat nový rozvrh práce. Dospěl k závěru, že konkrétně jeho čl. XI věta třetí situaci nastalou v posuzované věci neupravuje. Uzavřel proto, že z prvotního složení správně určeného soudního oddělení č. 3 jsou jasně identifikovatelní jedině tři soudci a pouze ti byli jednoznačně povoláni o věci u vrchního soudu rozhodnout.
18. Nový rozvrh práce vrchního soudu platný a účinný dne 23. 2. 2023, kdy na vrchní soud opětovně napadla věc stěžovatele, v čl. XI stanoví: "Obživlé věci, věci již rozhodované Vrchním soudem v Praze a znovu napadlé od soudu prvního stupně a věci napadlé k Vrchnímu soudu v Praze, které k datu změny rozvrhu práce nebyly skončeny, rozhoduje senát v původním složení. Věci vrácené bez věcného vyřízení, zůstávají po opětovném nápadu témuž senátu. Nelze-li přidělit věc senátu v jeho původním složení, nastupuje za chybějícího člena senátu soudce tohoto oddělení označený nejbližším písmenem podle abecedního pořadí."
19. Ústavní soud přisvědčuje názoru stěžovatele i Nejvyššího soudu (vyjádřený v bodě 34 napadeného usnesení), že vrchní soud nemohl bez dalšího uvážení postupovat podle výše citované věty první čl. XI nového rozvrhu práce. Pokud by tak učinil, porušil by závazný právní názor vyslovený v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu. Větu první čl. XI proto musel vyložit optikou závazného právního názoru Nejvyššího soudu, který konstatoval, že určení původního složení nevyplynulo z transparentních pravidel starého rozvrhu práce, ale stanovil jej se zpožděním předseda senátu.
Tímto postupem vrchní soud porušil právo na zákonného soudce. Je zcela nepochybné, že pokud by vrchní soud po novém nápadu věci postupoval stejně, opětovně by porušil právo na zákonného soudce. Vada netransparentnosti spočívající v sestavě čtyř soudců bez pravidel pro výběr do tříčlenného senátu se v mezidobí sama zhojila tím, že JUDr. Hnilicovi ke dni 31. 12. 2021 zanikla funkce soudce. Rozvrh práce platný a účinný v době prvotního nápadu věci tak nově stanovoval jednoznačně a transparentně původní sestavu tří soudců Mgr.
Králík, JUDr. Brázdilová, JUDr. Hrnčířová. Klíčové je, že složení senátu po novém nápadu věci vyplývalo z rozvrhu práce a nestanovoval ho předseda senátu výběrem z většího počtu soudců ad hoc. Toto složení senátu zahrnuje zákonné soudce, kterým by případ neměl být ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny odňat (srov. nález Ústavnéího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp zn. IV. ÚS 3011/2020 ).
20. Ústavní soud přisvědčuje závěru Nejvyššího soudu v bodě 35 napadeného usnesení, podle něhož na stěžovatelovu věc nelze aplikovat větu třetí nového rozvrhu práce. Ta totiž řeší situace, kdy věc senátu v jeho původním složení přidělit nelze. V posuzované věci však při respektování právního názoru kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu věc senátu v jeho původním (nyní už správném) tříčlenném složení přidělit lze.
21. Je zjevné, že nový rozvrh práce nestanovoval konkrétní pravidlo pro specifickou procesní situaci, do které se kauza stěžovatele po konstatování vady starého rozvrhu práce dostala. Řešení zvolené vrchním soudem však bylo logicky odvoditelné za použití obecných zásad popsaných v odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud dospěl k závěru, že vrchní soud respektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu i judikaturu Ústavního soudu a zvolil jednoznačné složení respektující požadavek transparentnosti při respektu k podstatě práva na zákonného soudce. Pro Ústavní soud je zásadní, že stěžovatelova věc byla po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu správně přidělena tříčlennému senátu vrchního soudu, jehož složení nevyžadovalo individuální zásah např. soudního funkcionáře nebo předsedy senátu, tedy ústavně nesouladnou diskreci. Předmětnou věc tak rozhodli zákonní soudci ve smyslu čl. 38 Listiny.
22. Právo stěžovatele na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny ani právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, kterých se stěžovatel dovolává, v řízení porušeno nebylo. V případě stěžovatele se tedy jedná o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu