USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. 2. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. L. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 3 To 6/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 11/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 57 T 11/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. L. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do dne 30. 6. 2016, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s A. J. a D. D. tím, že (stručně shrnuto):
ve společném úmyslu soustavně a systematicky neoprávněně krátit daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty v souvislosti s pořizováním zboží z jiného členského státu Evropské unie a jeho následným účelovým prodejem v tuzemsku společnostmi, které sloužily pouze jako fakturační mezičlánek, nejméně v období od počátku roku 2012 do 30. 6. 2012 nakupovali mimo jiné prostřednictvím společností JL t. c. s.r.o., IČ: XY, se sídlem Brno, XY XY (dále jen JL t. c.) materiál s obsahem drahých kovů od slovenské společnosti C.
s.r.o., IČ: XY, se sídlem Slovenská republika, Bratislava, XY XY (dále jen C.), který obratem prodávali tuzemské společnosti A.J. C. & T. s.r.o., IČ: XY, se sídlem Brno, XY XY (dále jen A.J. C. & T.), která jej prodávala dalším tuzemským společnostem, a následně mimo jiné za společnost JL T. c. zajišťovali podávání úmyslně nesprávných daňových přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen DPH) za jednotlivá zdaňovací období na příslušné finanční úřady v rozporu zejména s ustanovením § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění (dále jen ZDPH), neboť si byli vědomi toho, že tato daňová přiznání obsahují zjevně nepravdivé údaje, a to jak na straně přijatých zdanitelných plnění, která byla vykazována pouze účelově bez uskutečnění ekonomické činnosti, tak i vlastní daňové povinnosti, která tím byla úmyslně a cíleně zkrácena, přičemž A.
J., jednatelka společnosti C., v době od 1. 3. 2009 do 22. 12. 2014 a také jednatelka společnosti A.J. C. & T., v době od 21. 4. 2009 do 12. 10. 2009 a následně od 31. 8. 2013 do současnosti, a D. D., jednatelka společnosti A.J. C. & T. v době od 12. 10. 2009 do 31. 8. 2013, obě ve vzájemném příbuzenském poměru (neteř – teta) a bez formálního postavení ve společnostech, které krátily DPH, avšak jednající s vědomím, že předmětné obchody s drahými kovy jsou po celé období realizovány formou tzv. karuselových (řetězových) obchodů, kdy nastrčené tuzemské společnosti zastoupené dalšími spoluobžalovanými jsou pouze fakturačním mezičlánkem na první pozici v řetězci, neboť nakupují zboží od slovenské společnosti C.
bez DPH a bezprostřední prodej další tuzemské společnosti, a to A.J. C. & T., kterou obžalované společně řídily, je již zatížen DPH s povinností přiznat daň na výstupu, která však nebude uhrazena, neboť jednatelé jimi nastrčených společností, mezi nimi i JL T. c., sice následný prodej tohoto zboží v tuzemsku do daňových přiznání k DPH nechali zanést veskrze pravdivě, avšak oproti povinnosti přiznat a posléze zaplatit DPH na výstupu, nechali do daňových přiznání těchto společností zanést úmyslně nepravdivé informace o fiktivních nákupech zboží v tuzemsku v téměř stejných hodnotách, jako byly hodnoty prodaného materiálu s obsahem drahých kovů společnosti A.J.
C. & T., čímž byly v jednotlivých zdaňovacích obdobích v přiznáních k DPH těchto společností vykazovány vlastní daňové povinnosti v řádu desítek tisíc Kč, ačkoli ty ve skutečnosti byly v řádech milionů či desítek milionů Kč, a jejich odběratel společnost A.J. C. & T.
uskutečňovala další obchody s tímto zbožím, aniž by z jeho prodeje byla na počátku uhrazena České republice, zastoupené příslušnými finančními úřady, řádně a pravdivě vyměřená DPH, a J. L., jednatel společnosti JL T. c., nejméně v období od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012 podával daňová přiznání k DPH jmenované společnosti s nepravdivými údaji, neboť v jednotlivých zdaňovacích obdobích zajišťoval a předkládal fiktivní faktury prokazující údajná přijatá zdanitelná plnění v tuzemsku za účelem uplatnění nároku na odpočet daně z těchto fiktivních plnění. Celkově tak obviněný J. L. společně s dalšími osobami úmyslným jednáním zkrátil daňovou povinnost k DPH společnosti JL t. c. v rozsahu nejméně 163.576.084 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, příp. prokuristy, a to na dobu 5 let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 68 tr. zákoníku byl obviněnému uložen ještě peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, s výší denní sazby 10 000 Kč, tedy celkem ve výměře 1 000 000 Kč.
3. Uvedeným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných A. J., D. D. a J. C.
4. Proti shora citovanému rozsudku podali obvinění A. J., D. D., J. C. a J. L. odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl usnesením ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 3 To 6/2021 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně všech obviněných pouze ve výrocích o peněžitých trestech, které byly těmto obviněným podle § 67 odst. 1 a § 68 tr. zákoníku uloženy, zatímco v ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn.
5. K dovoláním podaným obviněnými A. J. a J. L. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 6 Tdo 948/2022, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně těchto dvou obviněných a s přiměřeným užitím § 261 tr. ř. také ohledně obviněných D. D. a J. C. zrušil zmíněné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 3 To 6/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Ten nově o odvolání obviněného (po vyloučení věci obviněných A. J. a D. D. ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí) rozhodl usnesením ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 3 To 6/2021. Podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému zrušil pouze ve výroku o peněžitém trestu. Ve zbývajících výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn.
II. Dovolání, vyjádření k němu a replika k vyjádření
7. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h), l), m) tr. ř. K prvně citovanému dovolacímu důvodu uvedl, že přetrvávají pochybnosti o správném složení senátu odvolacího soudu, což byla ostatně vada, pro kterou Nejvyšší soud zrušil první rozhodnutí odvolacího soudu v této věci. Vrchní soud v Praze opět rozhodoval podle rozvrhu práce, který byl použit při prvním nápadu věci, přestože Nejvyšší soud ve svém zrušujícím usnesení vyslovil, že zmíněný rozvrh práce není akceptovatelný pro nedostatek transparentnosti a předvídatelnosti.
Ve veřejném zasedání tedy mělo dojít k porušení práva na zákonného soudce, zvláště pokud ve věci rozhodoval senát za účasti člena jiného senátního oddělení. Tím odvolací soud postupoval v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Za neméně významnou vadu v rozhodnutích soudů nižších stupňů označil nedostatečnou oporu skutkových závěrů v provedeném dokazování. Naplnění subjektivní stránky je toliko odvozeno od zjištění, že obviněný byl zkušeným podnikatelem ve věku 27 let, byť osoba pachatele se z hlediska zavinění posuzuje ve vztahu k nevědomé nedbalosti.
Podle jeho přesvědčení nebyl proveden žádný přímý nebo nepřímý důkaz, kterým by bylo prokázáno, že by zkrátil daň v nepřímém úmyslu s tím, že musel být minimálně smířen s tím, že svým jednáním může porušovat zájmy chráněné trestním zákoníkem. V této souvislosti se odvolací soud nikterak nezabýval tím, že v rozhodnutí soudu prvního stupně absentuje jakékoli podstatnější odůvodnění týkající se dovozovaného nepřímého úmyslu, naproti tomu sám připustil, že obviněný mohl vystupovat v pozici tzv. bílého koně, tedy že byl zneužit ke spáchání daňového podvodu.
Dovolatel podle svých slov přesvědčivě popsal způsob jeho obchodování včetně zdůvodnění, proč převážel drahé kovy bez ochranky a pojištění, což koreluje s vyjádřením obviněné J. K tomu dále dodal, že z výpovědí žádného svědka či obviněného nevyplývá, že by byl srozuměn s jednáním ostatních obviněných. S ohledem na takové postavení obviněného mohla být jeho forma zavinění k jednání a k následku (účinku) v podobě zkrácení daně pouze ve formě nevědomé nedbalosti. Soudy se nevypořádaly ani se skutečností, že nikdy neměl žádný prospěch z údajné trestné činnosti nad jeho životní standard odpovídající obvyklým výnosům z podnikání, což je typické pro neznalé (či nevědomé) obchodníky.
Tím měly být porušeny zásady presumpce neviny a nepřípustnosti přenesení důkazního břemene na obviněného, neboť soud prvního stupně de facto žádá, aby obviněný dokázal, že z daňového podvodu neměl finančních výhod. S uvedeným je spojeno i závažné procesní pochybení odvolacího soudu, neboť jestliže z důvodu procesní ekonomie vyloučil obviněné A. J. a D. D. ze společného řízení, měl odůvodnění svého rozhodnutí zaměřit na osobu dovolatele místo dotyčných obviněných. Pro samotný úkon vyloučení do samostatného řízení podle něho nebyly ani splněny zákonné předpoklady.
Ze strany soudů obou stupňů chybí jakékoliv důvěryhodné odůvodnění týkající se připisovaného nepřímého úmyslu, přičemž právní kvalifikace soudů se toliko opírá pouze o presumpce. Tímto postupem tak došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, neboť soudy řádně neodůvodnily hodnocení provedených důkazů a tím zatížily své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Odvolací soud také nerespektoval zásadu in dubio pro reo, jelikož jednak směšuje zásadu materiální pravdy vyjádřenou v § 2 odst. 5 tr. ř. s uvedenou zásadou, jednak nesprávně vnímá vztah presumpce neviny a zásady vyhledávací a volného hodnocení důkazů. Na tyto své výhrady obviněný navázal i námitku, že bez prokázání úmyslného zavinění nemohla být posuzována ani otázka spolupachatelství.
8. Soudy podle dovolatele nepostupovaly správně ani při hodnocení znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence. Nejen, že nevzaly v úvahu, že předmětný posudek nevyloučil reálnost zkoumaných obchodů mezi jednotlivými společnostmi, k čemuž měly přihlédnout ve smyslu zásady in dubio pro reo, ale nejednalo se ani o nezávislé znalecké zkoumání, neboť orgány činné v trestním řízení předem stanovily, které daňové doklady jsou neplatné, a na základě těchto svých závěrů v podstatě instruovaly znalce. Znalec rovněž nezohlednil novelu ZDPH. Rovněž výše údajně zkrácené daně uvedená v obžalobě je rozdílná od částky uvedené v dotyčném posudku. Obviněný dále dodal, že samotný znalec čelí trestnímu stíhání pro obdobnou trestnou činnost, jako v posuzovaném případě, což zpochybňuje jeho morální integritu a profesionální způsobilost. Byť byl z podnětu obhajoby vyhotoven další znalecký posudek Ing. Janou Sonnleitnerovou, soud odmítl provést její výslech z čistě formalistických důvodů, čímž mělo dojít k porušení práva na obhajobu. Ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byla podle mínění obviněného také porušena zásada, že výrok o trestu v odsuzujícím rozsudku je vždy jeden, neboť pokud odvolací soud zrušil část výroku o peněžitém trestu, měl zrušit celý výrok o trestu a nahradit jej svým vlastním výrokem o trestu, který by byl totožný s výrokem o trestu obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně s tím rozdílem, že by neukládal peněžitý trest. V této souvislosti odvolací soud porušil svou povinnost vypořádat se s námitkami uplatněnými v řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti.
9. Na základě výše uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, a soudu prvního stupně přikázal o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření konstatoval, že odvolací soud se s otázkou složení senátu vypořádal ústavně konformním způsobem a k porušení práva na zákonného soudce nedošlo. K tomu dále dodal, že dovolatel zaměňuje ochranu před libovůlí zakotvenou v právu na zákonného soudce za ex post procesní prostředek, jímž se snaží zvrátit již pravomocné rozhodnutí. To dokládá i jeho dovolací argumentace, jelikož se zaměřuje pouze na obsah rozvrhu práce, ale nevznáší námitky o svévolném nebo účelovém zařazení soudců.
Ke skutkovým námitkám uvedl, že jediná námitka podřaditelná pod kategorii zjevného rozporu spočívá v tvrzení, že podle znalce Mgr. Leina nelze vyloučit reálnost obchodů. Jedná se ovšem o zkreslující tvrzení odporující vyjádření znalce a taktéž ani nevyplývá, že by byl instruován orgány činnými v trestním řízení, jak má při zpracování posudku postupovat. Procesní nepoužitelnost znaleckého posudku nelze bez dalšího dovozovat ani z blíže nekonkretizovaného tvrzení dovolatele o trestním stíhání znalce, když podatel neuvádí, že by snad znalci bylo pozastaveno oprávnění vykonávat znaleckou činnost podle § 13 odst. 2 zákona č. 254/2019 Sb. nebo že by jeho údajná trestná činnost nějak souvisela s trestní věcí dovolatele.
K namítané vadě opomenutí obhajobou opatřeného znaleckého posudku a nezadání revizního znaleckého posudku konstatoval, že soudy obou stupňů dostatečným způsobem vyložily, proč nepovažovaly za nutné doplňovat znalecké dokazování ani provádět další obhajobou navrhované důkazy. Také upozornil, že námitky o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu jsou v podstatě kritikou odůvodnění rozhodnutí, která je podle § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustná. Za zcela nekonkrétní dále označil námitku, že při zpracování posudku nebyla zohledněna novela DPH a námitku nepoužitelnosti důkazů založená na blíže nespecifikovaném kladení sugestivních otázek.
Bezpředmětnými jsou i námitky týkající se zjišťování majetkových poměrů obviněného. Také upozornil, že pokud obviněný namítá neprokázání znaků spolupachatelství a úmyslného zavinění, tak zaměňuje dovolací důvody. K tomu doplnil, že zásadu in dubio pro reo nelze mechanicky aplikovat na každý rozpor mezi provedenými důkazy. V rámci tvrzení obviněného o vyloučení nepřímého úmyslu z důvodu jeho postavení jako tzv. bílého koně státní zástupce poukázal na přiléhavé odůvodnění odvolacího soudu, podle kterého je možné shledat zavinění i u osob v tomto postavení, zejména v případech, kdy pachatel formálně přijal funkci statutárního orgánu, ale fakticky ji nevykonával.
K tomu dále podotkl, že obhajoba obviněného trvající na skutečném proběhnutí ekonomicky nesmyslných transakcí jen svědčí závěru, že si byl vědom podstaty posuzovaného podnikání. Charakter skutkových zjištění také odpovídá tomu, že trestná činnost byla páchána společným jednáním více osob vedeným společným úmyslem krátit daň. V neposlední řadě, státní zástupce uvedl, že námitky dovolatele uplatněné pod dovolací důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
nejsou důvodné po formální i věcné stránce. Podle § 258 odst. 2 tr. ř. je možné oddělit výrok o jednom trestu a v této části napadené rozhodnutí zrušit. Celý výrok o trestu by se rušil pouze v případě, že by odvolací soud věc vracel soudu prvního stupně k novému projednání. Bezpředmětné z hlediska dovolacích důvodů jsou i námitky proti procesnímu postupu soudu o vyloučení některých spoluobviněných k samostatnému řízení.
11. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
12. Obviněný zaslal prostřednictvím obhájce k vyjádření státního zástupce repliku, v níž se vymezil proti argumentaci státního zástupce k namítanému porušení práva na zákonného soudce, která podle něj nereaguje na jeho konkrétní námitky. K údajnému rozporu v dovolání, jelikož namítl procesní nepoužitelnost znaleckého posudku a zároveň na něj věcně odkázal, uvedl, že nepoužitelnost určitého důkazu jej nezbavuje práva se k danému důkazu vyjádřit. V rámci své repliky dále rekapituloval své dovolací námitky, přičemž zdůraznil nedostatky odůvodnění soudů nižších stupňů v otázce naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu a význam motivu obohacení. Taktéž namítl, že výklad ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. státním zástupcem je chybný, protože dovoláním je napadáno nejen odůvodnění soudů, ale domáhá se i změny výroku.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
14. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 3 To 6/2021, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, když ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O chybějící výrok půjde v situaci, kdy v rozhodnutí absentuje některý výrok, který byl soud podle zákona povinen do výrokové části rozhodnutí pojmout.
20. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
21. V kontextu výše uvedeného Nejvyšší soud posuzoval, zda vznesené námitky lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody a v kladném případě, zda jsou důvodné. Dospěl k následujícím závěrům.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
22. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný brojí proti způsobu složení senátu odvolacího soudu. Složení senátu Vrchního soudu v Praze při druhém projednání věci podle jejího mínění vykazuje stejné vady, jako při prvním projednání u tohoto soudu.
Obecná východiska
23. V prvé řadě stran výkladu práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 ústavního zákona, č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), Nejvyšší soud plně odkazuje na své předchozí rozhodnutí v projednávané věci, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 6 Tdo 948/2022, ve kterém shrnul obecná východiska práva na zákonného soudce a z toho plynoucí pravidla, resp. limity, pro skladbu soudního senátu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I.
ÚS 2769/15, konstatoval, že podstatou práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také jen „Listina“) je, že příslušnost soudu pro řešení konkrétní věci se musí řídit předem stanovenými pravidly a že podle předem stanovených pravidel se musí odehrávat i přidělení věci konkrétnímu soudci nebo senátu v rámci takto určeného soudu. V současné době pravidla pro přidělování věcí soudcům obecně upravuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále také jen „ZSS“).
Podle tohoto zákona se rozdělování věcí řídí rozvrhem práce (§ 41 odst. 1 ZSS), který vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou (§ 41 odst. 2 ZSS), dále tento zákon stanoví i další formální a obsahové náležitosti rozvrhu práce (§ 41 až § 45 ZSS). Konkrétní pravidla pro každý soud pak stanoví příslušný rozvrh práce. Přestože formální požadavky kladené na pravidla upravující příslušnost soudců jsou nižší oproti pravidlům upravujícím příslušnost soudů, neznamená to i snížení obsahových (materiálních) požadavků.
Při výkladu čl. 38 odst. 1 Listiny je třeba pamatovat na to, že smyslem tohoto ustanovení není garantovat pouze to, že soudce bude vybrán podle zákonných pravidel, ale především to, že soudce bude vybrán podle předem stanovených transparentních pravidel, dostupných a srozumitelných účastníkům řízení i veřejnosti.
24. Ve své judikatuře Ústavní soud dále zdůrazňuje, že právo na zákonného soudce je „zcela nepominutelnou podmínkou řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; […] na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců ad hoc“ (nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95). V nálezu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, Ústavní soud dále rozvedl, že mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování. Osoba soudce ve složení senátu musí být jista předem, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní, dojde soudu. K totožným závěrům dospěl Ústavní soud i v řadě dalších rozhodnutí [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 93/99 ze dne 27. 9. 2005 (N 183/38 SbNU 463); nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 (N 85/53 SbNU 79), bod 23; nález sp. zn. IV. ÚS 1302/10 ze dne 20. 4. 2011 (N 77/61 SbNU 239); nebo nález sp. zn. II. ÚS 1589/13 ze dne 21. 1. 2015 (N 9/76 SbNU 131), body 33 až 35]. Rozvrh práce tedy musí obsahovat pravidla pro určení, který konkrétní soudce nebo kteří soudci budou ve věci rozhodovat.
25. Jiný soudce, popřípadě jiný senát či senát v jiném složení, může podle judikatury Ústavního soudu věc projednat jen v případě, „jestliže je absence [soudců určených rozvrhem práce] důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce“ [nález sp. zn. III. ÚS 200/98, citovaný výše; obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2029/08 ze dne 28. 5. 2009 (N 125/53 SbNU 565), body 16 až 19]. Rozvrh práce musí stanovovat i pořadí zastupujících soudců [nález sp. zn. IV. ÚS 307/03 ze dne 27. 5. 2004 (N 76/33 SbNU 243)].
26. V již citovaném nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, Ústavní soud vycházel i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen „ESLP“). Ten konstatoval, že příliš široká diskrece soudních funkcionářů při prvotním přidělování věci i následném přerozdělování je v rozporu s právem na nezávislý a nestranný soud chráněný čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen „Úmluva“). V rozsudku ze dne 5. 10. 2010 ve věci DMD GROUP, a. s., proti Slovensku, č. stížnosti 19334/03, konstatoval, že zásadní význam soudcovské nezávislosti a právní jistoty pro vládu práva vyžaduje jednoznačnost pravidel (pro prvotní přidělení i následné přerozdělení) používaných v každém jednotlivém případě a jasné záruky, které zajistí objektivitu a transparentnost, a především vyloučí jakékoliv zdání svévole při rozdělování případů jednotlivým soudcům.
K porušení práva na nestranný a nezávislý soud dojde nejen tehdy, pokud vnitrostátní právo nestanoví žádná pravidla pro přidělování věcí nebo pokud se soudní funkcionář odchýlí od pravidel stanovených v rozvrhu práce, ale i tehdy, pokud samotný rozvrh práce ponechává soudním funkcionářům značnou diskreci při přidělování anebo přerozdělování věcí. To znamená, že nestačí přijmout rozvrh práce; rozvrh práce musí rovněž splňovat požadavky transparentnosti a předvídatelnosti a musí obsahovat záruky proti svévoli ze strany soudního funkcionáře.
Rozvrh práce nesmí vytvářet žádný prostor pro svévolné zásahy.
27. Podle právního názoru vyjádřeného v některých rozhodnutích obecných soudů nemusí rozvrh práce obsahovat pravidla pro určení konkrétního samosoudce či pro určení konkrétních soudců senátu, kteří budou v dané věci rozhodovat. Postačí, když určitým způsobem vymezí skupinu soudců, kteří jsou povoláni k rozhodnutí ve věci, a zabrání účelovému přidělení či odebrání věci. Jedná se o „volnější“ výklad práva na zákonného soudce poskytující prostor pro určitou diskreci soudního funkcionáře při přidělování věcí.
Ústavní soud však konstatoval, že takový právní názor je neslučitelný s výše rozvedenou judikaturou Ústavního soudu i ESLP a závěry z nich plynoucími. Shrnul, že rozvrh práce musí obsahovat transparentní, předem stanovená a veřejně přístupná obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce.
Tato pravidla se vztahují na prvotní přidělení věci i na případné následné přerozdělování téže věci. Jen takový výklad § 41 až § 45 ZSS je ústavně konformní. Rozvrh práce tudíž nemůže rozhodnutí o přidělení či přerozdělení věci přenechat na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci. Soudce, který byl povolán na základě takového rozhodnutí soudního funkcionáře, není zákonným soudcem ve smyslu čl.
38 odst. 1 Listiny. Pro posílení důvěry veřejnosti a pro ochranu nezávislosti soudců je současně třeba, aby byl rozvrh práce sestaven na principu náhodnosti.
28. Z výše rozvedených východisek vycházel Ústavní soud (nález ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/2020) i ve věci, která se týkala senátu č. 3 u Vrchního soudu v Praze, tedy jako v nyní posuzované věci. Ústavní soud zde konstatoval, že předem stanovená, veřejně dostupná a transparentní pravidla musí splňovat i jisté kvalitativní požadavky, jež jsou garancí proti jejich účelovému zneužití k nelegitimnímu cíli, kterým je především ad hoc výběr soudců, ať již z jakýchkoliv důvodů. Pravidla, od zákonné úrovně až po vydaný rozvrh práce, tak nemohou umožňovat ústavně nesouladnou diskreci (např. předsedy soudu nebo předsedy senátu) ohledně výběru rozhodujících soudců, a to ani v situacích, kdy je změna soudce nezbytná (např. z důvodu ukončení funkce člena senátu). Taková úprava totiž zvyšuje riziko zneužití postavení personálně rozhodující osoby, jakkoliv může třeba možnosti jeho libovůle významně omezovat (nález sp. zn. I. ÚS 2769/15). I možnost neomezeně a nekontrolovaně vybrat tři rozhodující soudce ze čtyř možností je stále libovůlí, jakkoliv matematicky ne příliš významnou. Jak však ukazuje přinejmenším četnost odlišných stanovisek soudců Ústavního soudu a občasné případy tzv. justičního ping-pongu [viz např. nálezy ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18 (N 22/92 SbNU 218) nebo ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 110/20, jimiž oběma bylo řešeno (ne)dodržení práva na zákonného soudce vrchním soudem], nelze u výsledku řízení podceňovat vliv osobnosti byť i jediného konkrétního soudce, zvláště v takových otázkách, jakými jsou např. hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí nebo výklad právních předpisů či dokonce soudcovské dotváření práva.
K aplikaci těchto východisek v posuzované věci
29. Ve svém prvním rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byť byla věc správně přidělena senátu č. 3 Vrchního soudu v Praze, samotné složení tohoto senátu v této věci odporovalo požadavkům, které klade judikatura na naplnění pojmu zákonného soudce. Takový závěr Nejvyššího soudu byl odůvodněn dvěma zjištěními.
30. Primárně byl odůvodněn poznatkem, že [v důsledku nedostatečnosti vlastního vymezení pravidel stran sestavení (složení) senátu rozhodujícího v konkrétní věci po jejím nápadu do soudního oddělení, které bylo tvořeno více jak třemi soudci v rozvrhu práce uvedeného soudu] rozvrh práce Vrchního soudu v Praze nesplňoval (ke dni nápadu posuzované věci k projednání podaných odvolání, ale ani v době rozhodování příslušného senátu) požadavek na jasné vymezení toho, kteří soudci budou v této věci rozhodovat. Jinými slovy vyjádřeno, u označeného odvolacího soudu v rozhodné době neexistoval takový rozvrh práce, který by vyhověl požadavkům na transparentní, předvídatelný, veřejnosti přístupný a na principu náhodnosti založený rozvrh práce, podle něhož není dán prostor pro možnou libovůli ze strany předsedy senátu (či jiných osob) při tvorbě orgánu (senátu) ve věci rozhodujícího či pro jiné formy zneužití.
31. Následně se tento nedostatek rozvrhu práce projevil v tom, že k určení soudců, kteří ve věci skutečně rozhodovali, došlo se značným odstupem od nápadu věci, a to až v souvislosti s nařízením veřejného zasedání, a to formou jejich určení řídícím předsedou senátu, tedy zapovězenou diskrecí (nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/2020) zohledňující pracovní zatížení v úvahu přicházejících členů senátu.
32. Při těchto zjištěních, která svědčila o vadě při obsazení senátu odvolacího soudu dosahující úrovně naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., zrušil Nejvyšší soud svým předchozím usnesením (ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 6 Tdo 948/2022) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 3 To 6/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc tedy u jmenovaného soudu tzv. obživla.
33. Vrchní soud v Praze, poté, co mu byla věc předložena k novému projednání a rozhodnutí, musel při sestavení senátu ve věci rozhodujícího přihlížet nejen k tomu, co vyplynulo z právě zmíněného kasačního rozhodnutí, nýbrž musel zohlednit i reálně existující personální situaci panující u soudu v době tzv. obživnutí věci. Bylo totiž nezbytné reagovat na to, co vyjadřoval v době nového nápadu věci odvolacímu soudu jeho účinný rozvrh práce (únor 2023). Ten jednak doznal podstatných změn v reakci na výtky především Ústavního soudu (detailnější úprava podmínek při stanovení složení senátu atd.), jednak transparentně deklaroval, že při složení senátu již nelze uvažovat jako o jejím členovi s JUDr. Jiřím Hnilicou (v důsledku zániku funkce soudce ke dni 31. 12. 2021), který byl v době prvního nápadu věci (dne 14. 1. 2021) členem senátu č. 3.
34. Podle Nejvyššího soudu se při sestavení senátu, který měl ve věci rozhodnout po vrácení věci dovolacím soudem, nemohl uplatnit čl. XI. věta rozvrhu práce účinného v únoru 2023, z jehož znění plyne, že by věc měl rozhodnout senát v témže složení [„Obživlé věci, věci již rozhodované Vrchním soudem v Praze a znovu napadlé od soudu prvního stupně a věci napadlé k Vrchnímu soudu v Praze, které k datu změny rozvrhu práce nebyly skončeny, rozhoduje senát v původním složení.]. Podle tohoto znění by bylo možno postupovat jen v případě, že složení dříve rozhodujícího senátu by nebylo zatíženo vadou, kterou identifikovalo kasační rozhodnutí dovolacího soudu. Rozhodnutí věci senátem složeným podle citovaného článku by založilo stejnou vadu, pro kterou bylo první rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem zrušeno.
35. Věta třetí čl. XI. rozvrhu práce řeší případy, kdy nelze věc přidělit senátu v jeho původním složení [„Nelze-li přidělit věc senátu v jeho původním složení, nastupuje za chybějícího člena senátu soudce tohoto oddělení označený nejbližším písmenem podle abecedního pořadí.“]. V době prvního nápadu věci odvolacímu soudu byli členy senátu č. 3, jemuž byla věc správně přidělena k rozhodnutí, JUDr. Jiří Hnilica, Mgr. Stanislav Králík a JUDr. Eva Brázdilová (všichni jako předsedové senátu) a JUDr. Hana Hrnčířová (jako soudkyně), která současně působila i jako členka senátu č. 4. Tři z těchto soudců, jejichž určení mělo být identifikovatelné ke dni nápadu věci (byť v důsledku absence příslušné konkretizace v rozvrhu práce označeného soudu tomu tak nebylo) měli ve věci rozhodnout.
36. Jestliže tedy ve věci nově rozhodoval a dovoláním napadené rozhodnutí vydal senát složený z Mgr. Stanislava Králíka, JUDr. Evy Brázdilové a JUDr. Hany Hrnčířové, nelze tomuto nic vytknout. Složení senátu bylo nezbytné přizpůsobit realitě panující na uvedeném soudu v době obživnutí věci. Jestliže již soudcem v této době nebyl JUDr. Jiří Hnilica, bylo zřejmé, že věci musejí rozhodnout právě tři výše označení soudci, neboť skutečnost, že JUDr. Hana Hrnčířová v této době již byla podle aktuálního rozvrhu práce výlučně členkou senátu č. 4, nehraje žádnou roli.
37. Jak již byl zmíněno, nebyl dán důvod pro přidělení věci (po jejím obživnutí) jinému soudnímu oddělení, neboť v této otázce Nejvyšší soud vadu neshledal. Z důvodů výše vyložených, tedy že rozhodovat měli soudci, kteří byli v senátu č. 3 zařazeni v době prvního nápadu věci u soudu, nebylo možné zvolit tu variantu, že by byli členy senátu věc rozhodující po jejím obživnutí Mgr. Robert Pacovský nebo Mgr. Denisa Durdíková, tedy další (společně s Mgr. Stanislavem Králíkem a JUDr. Evou Brázdilovou) členové senátu č. 3 podle rozvrhu práce účinného v době obživnutí věci. Do důsledku vzato, odvolací soud zvolil řešení respektující podstatu základních práv obviněné, které jako jediné vyloučilo nepředvídatelnost a napadnutelnost složení senátu z důvodu jiných možných alternativ.
38. Lze tak shrnout, že odvolací soud přistoupil ke složení senátu způsobem, který, za absence formálních pravidel zapříčiněné specifickou procesní situací, se zaměřením na podstatu a sledovaný cíl práva na zákonného soudce (jak jej vykládá ustálená judikatura) zajišťoval nejvyšší možnou míru právní jistoty a transparentnosti, vylučující případné zneužití. Nejvyšší soud proto neshledal, že by řízení u Vrchního soudu v Praze trpělo vadou naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
39. Obviněný dále namítl, že skutková zjištění stran reálnosti obchodních transakcí jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedeného znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence. Podle něj soudy vycházely z procesně nepoužitelného důkazu, a to právě onoho znaleckého posudku Mgr. Vladimíra Leina. K obhajobou navrhovanému zpracování revizního znaleckého posudku přitom nedošlo a nebyl proveden ani navrhovaný výslech znalkyně Ing. Jany Sonnleitnerové, která pro obhajobu takový posudek zpracovala. Další zjevný rozpor se týká posouzení toho, zda bylo prokázáno naplnění požadované formy zavinění, což se projevilo i v nedostatečném hmotněprávním posouzení viny a otázky spolupachatelství. Soudům také vytkl nedodržení zásad dokazování, in dubio pro reo, presumpce neviny, zákazu přenesení důkazního břemene na obviněného a práva na obhajobu. Rovněž namítl kladení sugestivních otázek některým svědkům.
40. Námitky, že učiněné skutkové závěry soudů obou stupňů postrádají oporu v provedeném dokazování či jsou nepřesvědčivé ve světle okolností předmětného případu, byly dovolacím soudem posouzeny s přihlédnutím k první variantě dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž je tento dovolací důvod naplněn, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dlužno dodat, že o zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Předpokladem naplnění uvedené alternativy daného dovolacího důvodu je proto zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. Tyto vady je dovolatel povinen identifikovat a přesvědčivě svými námitkami doložit jejich existenci. Nemůže se omezit na pouhé konstatování takové vady, neboť není úkolem dovolacího soudu, aby případná pochybení soudů nižších stupňů sám iniciativně vyhledával a takto nahrazoval to, co má činit dovolatel. Ten má ve svém mimořádném opravném prostředku formulovat přesvědčivé námitky obsahově odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu.
41. Zároveň lze ovšem poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
42. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
43. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, který se zřetelem k zásadám ústnosti a bezprostřednosti provádí a hodnotí důkazy tak, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci. Případné nedostatky a pochybení může obviněný namítat prostřednictvím řádného opravného prostředku, především v podobě odvolání, včetně vad ve zjištěném skutkovém stavu, a to díky apelačnímu principu a možnosti opakovat či provést nové dokazování (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Oproti tomu dovolací soud vedený kasačním principem a omezený taxativním výčtem dovolacích důvodů tuto možnost nemá, neboť není zásadně oprávněn provádět a přehodnocovat důkazy, což podtrhuje charakter dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, který slouží k nápravě právních vad (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
44. K námitkám vytýkajícím rozporná skutková zjištění nutno zdůraznit, že soud prvního stupně provedl úplné dokazování (§ 2 odst. 5 tr. ř.), a to vyhodnotil způsobem korespondujícím s § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž se nedopustil excesivního nebo jinak nepřijatelného posouzení, které by vyústilo v takovou vadnost skutkových zjištění, pro niž by napadená rozhodnutí nemohla obstát. To ostatně shledal po věcném přezkumu provedeném v rámci odvolacího řízení soud druhého stupně. Především na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak lze v plném rozsahu odkázat.
45. Namítá-li obviněný, že výrok znalce Mgr. Leina, podle kterého „nelze vyloučit, že posuzované obchody mezi společnostmi byly reálné“, je v rozporu se skutkovými zjištěními soudů, že obchodní transakce fakticky neproběhly, pak je třeba uvést následující skutečnosti. Tento argument obviněného opomíjí širší kontext ať již samotného znaleckého posudku, či ještě šířeji, provedeného dokazování. Opírá se pouze o jednu citaci, která vzhledem k uvedenému není a nemůže být podkladem pro více než pouhou prostou polemiku s uceleným důkazním řetězcem získaným provedeným dokazováním soudem prvního stupně vytvářejícím dostatečný a spolehlivý základ ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. V tomto ohledu je možno, jak již výše řečeno, odkázat na pečlivé a komplexní odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ten v něm mj. rozvádí závěry daného znaleckého posudku o netradiční podobě zkoumaných obchodních vztahů (např. nízká až mínusová obchodní marže, nedostatky v personálním a finančním zázemí jednotlivých subjektů, nevedení skladové evidence běžně dokazující fyzickou dispozici se zbožím a nestandardní pohyb zboží po České republice), které s ohledem na uvedené byly podle znalce účelové a neekonomické, přičemž vykazované obchodní transakce v rámci fungování těchto podnikatelských subjektů reálně neprobíhaly (viz bod 42). Rovněž nelze odhlédnout, že, jak ostatně několikrát uvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, znalecký posudek potvrzuje závěry, které vyplynuly z ostatního provedeného dokazování. Není tedy ani pochyb, že soud prvního stupně hodnotil znalecký posudek ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy (např. svědecké výpovědi jednatelů společností, daňová přiznání jednotlivých „missing traders“ k DPH, výpisy z účtů, finanční šetření k tvrzeným dodavatelům „missing trader“ společností).
46. Za daného stavu je možno uzavřít, že nebyl zjištěn zjevný rozpor mezi obsahem provedeného důkazu a skutkovými zjištěními soudů, jejichž postup je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování posuzující jednotlivé důkazy ve vzájemných souvislostech.
47. K uvedenému posudku znalce Mgr. Leina obviněný dále namítl jeho absolutní nezpůsobilost, protože policejní orgán měl určit znalci, které faktury má považovat za fiktivní, čímž výpočet zkrácení DPH nevycházel ze znaleckého zkoumání, ale nýbrž ze závěrů jeho zadavatele. Z formálního hlediska je možno dát obviněnému za pravdu, že během hlavního líčení dne 25. 9. 2019 znalec potvrdil pokyn ze strany zadavatele vyjmout z výpočtů konkrétní faktury. V prvé řadě je však nutno odmítnout, že by znalecké zkoumání bylo tendenční či neslo jiné známky nepřípustné manipulace ze strany orgánů činných v trestním řízení. Je třeba upozornit na to, že znalec mimo jiné ve svém posudku na základě podkladů z procesního spisu srovnával rozdíl mezi daňovou povinností vypočtenou zkoumanými daňovými subjekty a jím vypočtenou daňovou povinností zohledňující, že obchodní transakce dotčených společností vykazovaly mnohé nedostatky, které zakládají důvodnou pochybnost o jejich reálném provedení. Nelze ani odhlédnout od toho, že se věnoval i finanční opodstatněnosti sledovaných obchodních vztahů u jednotlivých subjektů, přičemž dospěl k závěru, že ve sledovaném období zkoumané společnosti činily účelově založené obchody. Tvrzení o nezpůsobilosti posudku proto neobstojí, neboť znalec na základě vlastního nezávislého posouzení vycházejícího z údajů z procesního spisu, příp. které vykázaly zkoumané subjekty, učinil vlastní závěr o účelové podstatě provedených obchodů, což na základě dalších zadaných otázek zohlednil i ve svých výpočtech skutečné daňové povinnosti. Rovněž samotná skutečnost, že policejní orgán jako zadavatel vycházel z vlastního vyšetřování skutkového děje, a na tomto základě konkretizoval své otázky na znalce, taktéž není vadou. Takový postup odpovídá ustanovení § 107 tr. ř. Vhodné je přitom poznamenat, že znalec nemůže sám provádět vyšetřovací či jiné procesní úkony a při vypracování i stvrzování posudku vychází z materiálů shromážděných ve spise, který mu byl poskytnut k nahlédnutí či zapůjčen orgánem činným v trestním řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 19. 3. 1986, sp. zn. 4 To 9/86). Ostatně, kdyby orgány činné v trestním řízení přibírající znalce ve smyslu § 105 odst. 1 tr. ř. neměly minimálně rámcovou představu o podstatě posuzovaného jednání, pak by nebyl dán důvod pro takový úkon.
48. S uvedeným se pojí i další námitka obviněného ohledně opomenutí novelizace ZDPH v otázce přenesení daňové povinnosti. K této námitce je zapotřebí akcentovat, že je pouze obecná a není spojena s jakoukoliv konkretizací toho, jak se toto tvrzené pochybení mělo či mohlo promítnout do závěrů znaleckého zkoumání. Za tohoto stavu nemohla být zohledněna v rámci přezkumné činnosti dovolacího soudu.
49. Dovolatel rovněž v rámci výhrad vůči znalci Mgr. Leinovi a jeho znaleckému posudku uplatnil argumentaci trestním stíháním znalce, pro kterou měla být výrazně snížena jeho důvěryhodnost. Vedle faktu, že orgány rozhodující o zániku či o pozastavení práva vykonávat znaleckou činnost (podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, účinného v rozhodné době) k takovému kroku nepřistoupily a nebyla zde tedy dána taková překážka bránící mu ve výkonu znalecké činnosti, nutno zejména podotknout, že soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace nezávadně dospěly k závěru, že věrohodnost znaleckého posudku není ničím zpochybněna (a to ani tvrzeným rozdílem o výši zkrácené daně mezi obžalobou a znaleckým posudkem), ba právě naopak. Je ostatně podle § 109 tr. ř. k diskreci soudu přibrat dalšího znalce, má-li pochybnosti o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný. Neměl-li soud prvního stupně za důvodné zadat revizní posudek (jak ostatně konstatoval v bodě 109 svého rozhodnutí), nelze tomuto postupu ničeho vytknout.
50. Obviněný dále namítl pochybení ve smyslu třetí varianty dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž tento dovolací důvod je naplněn, pokud ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto namítané procesní pochybení mělo spočívat v neprovedení výslechu znalkyně Ing. Jany Sonnleitnerové, která na žádost obhajoby zpracovala znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence.
51. Nejvyšší soud k tomu prvně (v obecnosti) zdůrazňuje, že existenci tzv. opomenutých důkazů není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné – v souladu s principem materiálního nahlížení na právo – zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14).
52. Dále (opětovně) konstatuje, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci a nedopustil se (což platí i pro odvolací soud) pochybení v podobě opomenutých důkazů. Postačí přitom v krátkosti poznamenat, že patřičně odůvodnil své zamítavé rozhodnutí stran doplnění dokazování o výslech obhajobou navržené znalkyně. V odůvodnění svého rozsudku (viz bod 99) mimo jiné konstatoval, že jí zpracovaný dokument je nekompletní, neobsahuje otázky, které měla znalkyně řešit, a definování znaleckého úkolu je zmatečné. Současně není jasné, z jakých materiálů znalkyně při jeho zpracování vycházela, přičemž fakticky učinila čistě právní hodnocení problematiky řešené ohledně DPH na úrovni EU. Takové odůvodnění považuje dovolací soud za dostatečné a adekvátní.
53. Namítl-li obviněný, že některým svědkům byly při hlavním líčení pokládány sugestivní otázky, pak taková argumentace nemůže mít žádný potenciál k osvědčení existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiného důvodu dovolání) a nemůže vyvolávat přezkumnou činnost Nejvyššího soudu (viz bod 43 shora). Je totiž zcela nekonkrétní (neuvádí jakým svědkům a jaké návodné otázky byly kladeny). V tomto směru je třeba poukázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze „v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“ … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
54. Obviněný také zpochybnil adekvátnost dokazování v otázce naplnění subjektivní stránky v podobě úmyslného zavinění, což opírá o skutečnost, že z žádného z provedených výslechů nevyplývá jemu soudy přisouzený nepřímý úmysl. Nejvyšší soud znovu připomíná, že není jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, jak už výše uvedeno, že soudy se při zjišťování skutkového stavu věci nedopustily pochybení, jež by vedlo k vadě v podobě zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů. Dále platí, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu je v posuzované věci, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
55. Pokud obviněný namítá, že z výpovědí svědků a ostatních obviněných nevyplývá jeho úmyslné zavinění, míjí se tím s podstatnou částí argumentace soudu prvního stupně vycházející z listinných důkazů prokazujících nelogičnost a neekonomičnost obchodování sledovaných společností. Za velmi významnou je v tomto ohledu nutno považovat skutečnost, že značná část obchodů vykázaných společností JL T. C. (ve které obviněný působil jako jednatel), z jejichž titulu byl nárokován odpočet DPH, nebyla nikdy doložena.
Nadto litevská společnost MERU LT potvrdila, že se společností JL T. C. nikdy neobchodovala, byť to bylo společností JL T. C. deklarováno. S ohledem i na další skutková zjištění, zahrnující mimo jiné vyvrácení tvrzení obviněného o několika směnách drahých kovů realizovaných v řádu několika hodin bez odpovídajících bezpečnostních opatření, učiněná soudem prvního stupně, na která tímto Nejvyšší soud ve stručnosti odkazuje (viz bod 115 až 117 a 133), námitky obviněného o vadách v rozhodných skutkových zjištěních ve věci určujících naplnění znaků trestného činu neobstojí.
Není vadou, pokud soud hodnotí důkazy ve vzájemné souvislosti a na základě toho činí konkrétní skutkové závěry.
56. Stran argumentace zpochybňující naplnění subjektivní stránky v podobě úmyslného zavinění u zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se Nejvyšší soud rovněž ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, na které tímto odkazuje (viz bod 133). Opětovně je namístě zmínit, že soudy postupovaly v mezích ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich skutková zjištění mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Tato skutková zjištění, která dovolatel odmítá jako vadná, přitom skýtají dostatečně spolehlivý základ rovněž pro závěr o jeho úmyslném zavinění. V tomto směru postačí odkázat na popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, z něhož se podává tato forma zavinění nejen explicitním označením, nýbrž i vyjádřením skutkových okolností, které jsou v tomto směru dostatečně výmluvné (viz např. zjištění o fiktivních plněních uplatněných v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty). Tím spíše to platí tehdy, jsou-li zohledněny okolnosti, jimiž je popis skutku v komprimované podobě obsažený ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně rozveden v jeho odůvodnění (viz např. neexistence obchodních vztahů se společností MERU LT). Pokud obviněný tvrdí nedostatek svého úmyslného zavinění, pak v rámci své argumentace pomíjí komplex okolností, jež z provedených důkazů zjistil již soud prvního stupně. Svoje tvrzení odvíjí pouze od některých skutečností, bez přihlédnutí ke skutečnostem dalším. To v zásadě platí i ve vztahu ke zpochybňování spolupachatelství na souzeném činu. K tomu bez bližší konkretizace uvádí, že nebylo prokázáno společné jednání a úmysl, nebylo provedeno dostatečné dokazování a odvolací soud tuto otázku patřičně neodůvodnil. Obviněný tak jen prosazuje vlastní závěr o nedostatku úmyslného zavinění, který vylučuje i jeho spolupachatelství. V těchto souvislostech je namístě opětovně poukázat na usnesení ÚS ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22.
57. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že postavení tzv. bílého koně nelze automaticky vykládat jako okolnost vylučující úmyslné zavinění. V tomto ohledu odvolací soud zcela správným způsobem vyložil ustálenou judikaturu (viz bod 13), podle které je nutno přihlížet k faktickému jednání obviněného a jeho volní a vědomostní složce, které dohromady mohou naplňovat znaky nepřímého úmyslu. V této souvislosti je pak namístě ve shodě se státním zástupcem poznamenat, že majetkové poměry obviněného, resp. jeho majetkový prospěch z trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, není znakem skutkové podstaty a má tedy pouze fakultativní charakter (motiv) pro posouzení subjektivní stránky, jak ostatně sám dovolatel uvedl ve své replice. IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
58. V rámci tohoto dovolacího důvodu uplatnil obviněný výhrady jednak vůči závěru soudu o jeho úmyslném zavinění a dále vůči závěru, že ke spáchání daného trestného činu došlo ve spolupachatelství. K tomu postačí pouze stručně konstatovat, že tyto mají ve skutečnosti skutkový charakter, neboť obviněný argumentuje nesprávností skutkových zjištění soudů nižších stupňů a neuplatňuje kvalifikované hmotněprávní námitky, jež by se důsledně vázaly na skutková zjištění vyjádřená primárně ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Za této situace dané námitky pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
IV./4. K dalším námitkám
59. Ve vztahu k námitkám obviněného stran tvrzených nedostatků v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává porušení práva na spravedlivý proces, či jiné zásadní vady spadající pod smysl a účel dovolacího řízení. Nehledě na to, že dovolání proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné, je možno uvést následující skutečnosti. Obviněný brojí proti části odůvodnění odvolacího soudu, která se podle jeho mínění nedostatečně věnovala jejím odvolacím námitkám. K tomu je možno uvést, že odůvodnění odvolacího soudu mělo toliko podpůrný charakter k již komplexně rozvedeným úvahám prezentovaným soudem prvního stupně. Pokud soudy postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná, není nezbytná podrobná oponentura (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Přezkoumávaná soudní rozhodnutí pak takový ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba obviněného vyvrácena, nepochybně skýtají. Za těchto okolností je lichou představa dovolatele, že odvolací soud byl povinen zabývat se každou jednotlivostí obsaženou v jeho odvolání. S oporou o judikaturní praxi reprezentovanou např. usneseními Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, a Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1417/2015, je možno konstatovat, že se odvolací soud při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu a lze tedy v odvolacím řízení z důvodu stručnosti odkázat na podrobnou a přiléhavou argumentaci nalézacího soudu.
60. K námitkám o nedostatcích ve výroku o trestu v rozhodnutí odvolacího soudu lze uzavřít, že ani se značnou dávkou benevolence formálně nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Spatřuje-li dovolatel vadu v pouhém zrušení výroku o peněžitém trestu, je nutno uvést následující. Je-li možné vadnou část napadeného rozsudku oddělit od ostatních, pak podle § 258 odst. 2 tr. ř. odvolací soud zruší rozsudek jen v této části. Poté však již nemusí činit další rozhodnutí, pokud k nápravě zjištěných vad postačí jen takové zrušení oddělitelného vadného výroku. Tak tomu bylo i v posuzované věci. Jelikož výrok o peněžitém trestu byl výrokem oddělitelným, postačilo při zjištění, že nebyly splněny podmínky pro jeho uložení, pouze zrušení tohoto výroku, aniž by bylo zapotřebí činit další rozhodnutí. Úvaha obviněného, že odvolací soud měl zrušit celý výrok o trestu a nahradit jej svým vlastním, proto neobstojí (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 2. 1965, sp. zn. 8 Tz 1/65).
61. Tvrzení o závažném pochybení založeném vyloučením věci obviněných A. J. a D. D. ze společného do samostatného řízení nezakládá žádný dovolací důvod a nepředstavuje ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
62. Pokud jde o výhrady týkající se nedodržení základních zásad trestního řízení, Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci neshledal vady porušující práva obviněného. Jak již uvedl výše, polemika vycházející z vlastního subjektivního hodnocení provedených důkazů nenaplňuje podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo vycházející z presumpce neviny. Je třeba také kategoricky odlišovat mezi právem obviněného napadat, rozporovat, či jinak zpochybňovat jednotlivé okolnosti důležité pro trestní řízení a důkazním břemenem, které v trestním právu nesou pouze orgány činné v trestním řízení. Tak tomu bylo přes výhrady obhajoby i v posuzované věci.
63. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. pak je třeba akcentovat, že jednou ze základních podmínek jeho naplnění je zamítavé nebo odmítavé rozhodnutí o řádném opravném prostředku. V posuzované věci ovšem právě tento předpoklad splněn nebyl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemělo daný charakter a ve skutečnosti se jednalo o rozhodnutí, jímž bylo, byť třeba jen částečně, vyhověno odvolání obviněného. V. Způsob rozhodnutí
64. Z rozvedených skutečností plyne, že ty dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
65. Pokud v dovolání obviněný navrhl přerušení výkonu trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí (takové konkrétní okolnosti vyplývající z podaného dovolání nebo z obsahu spisu, které by vyvolávaly opodstatněné pochybnosti o vhodnosti výkonu rozhodnutí) neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu